Poselství skryté ve sněhu

Byl chladný zimní večer a blonďák s očekáváním postával při měsíčním svitu. Stál takto bez hnutí už více než půl hodiny. Opodál, schován za stíny stromů, posedával chlapec s vlasy zcela odlišné barvy. Na obloze se objevily první hvězdy a chlapci stále upírali své pohledy k obloze. Prvnímu z nich se na tváři objevil pramínek slz. Zafoukal silný vítr a nešťasten poklekl do studené přikrývky, která obklopovala celé okolí. Druhý, ač také smutný, zkřivil rty do úšklebku. Oba zde byli z jiného, ač ze stejného důvodu.
†
Sakura celou noc nezamhouřila oka, jelikož její přítel prožíval smutné chvíle. Moc mu chtěla pomoci, ale cítila, že sama nic nezmůže. Ta bezmoc ji ubíjela. Neviděla ho takto ráda, bolelo ji to. Jeho úsměv vystřídaly proudy slz. Z jeho slov se vytratilo to hřejivé teplo. Vždy když promluvil, cítila jen chlad. Když ji oznámil, co se chystá udělat, zamrazilo ji, ale přemluvit ho nemohla. Oba chlapci se rozhodli, že vše urovnají a ona byla jen nechtěnou překážkou. Souboji bude moci jen přihlížet.
†
Posedávali tam všichni tři a smáli se. Hleděli do dáli a přemítali o radostech dětského života. Stromy byly pokryty jinovatkou, padal sníh a mráz je zebal do tváří. Ale jim to nevadilo, zimě nevěnovali sebemenší pozornost. Cítili jen radost.
Najednou tam sedí jen dva a utápějí se ve smutku…

Naruto sebou propocen prudce trhl a divokými pokyvy hlavou se pokoušel, zbavit se noční můry. Neklidné myšlenky ho nenechaly spát. Začal přemítat o zítřejším dni. Byl na Sasukeho nahněvaný, ale zároveň ho chápal. Ta bolest způsobena samotou. Tato myšlenka jej nakonec uspala.
†
Probudilo ho až prodírající se slunce. Přimhouřil oči a zmateně sledoval sluneční paprsky. Dodávaly mu novou naději. Nestávalo se příliš často, že v Prosincových mrazech svítilo slunce. Zanedlouho se bude muset vypravit. Rozhodl se vybavit zbraněmi, ovšem s přáním, že je nebude muset použít. Byl čas odejít.
†
Sníh mu křížil cestu, jako by mu bránil. Jako by ho hodlal zastavit svou přítomností. Každý krok mu dával veliké úsilí. Pociťoval bolest, jako by se procházel po rozbitém skle. Dech se mu zrychloval. Hlavou se mu míhaly myšlenky a nenechávaly ho v klidu.
Když k místu dorazil, černovlasý chlapec tam už stál. Zvedl ku Narutovi pohled, stejně chladný jako sněhové vločky.
„Přeci jen jsi přišel,“ promluvil.
„Samozřejmě,“ odvětil blonďák.
„Proč jsi mnou tak posedlý?“ pokračoval chlapec nezaujatě.
„Protože… jsem tvůj přítel,“ odpověděl a pokusil se o úsměv.
Poté vytáhl kunai a sledoval pohyb svého „přítele“. Ten nenechal na střet dlouho čekat. Nehodlal se jen tak vrátit do rodné vesnice a vše zahodit. Stala se z něj zrůda a to vinou jeho staršího bratra, který (jak se později dozvěděl) za nic nemohl. Nevěděl, kde je jeho místo, ale v Konoze určitě ne. To ona mohla za jeho utrpení. Ani pohled na blonďatého shinobiho stojícího před ním ho nepřesvědčil.
†
Když Sakura přiběhla, bylo již pozdě. Oba chlapci leželi nehybně ve sněhu. Sníh už ovšem nebyl bílý, nýbrž krvavě rudý. S bušícím srdcem zamířila k jednomu z nich, poklekla a objala ho. Hořké slzy jí zkrápěly tvář. Sice ji neslyšel, ale tiše k němu promluvila.
„Opravdu jsem tě milovala… Milovala jsem vás oba.“ Vyřkla tato slova a usedavě plakala dál.