Slaná příchuť části života Madara Uchihy

Západ slunce se blížil a ptáci proletěli nad jídlem vonící Konohou. Začala nemilosrdná zima a zvířata se uchylovali ke spánku s rozzařující se hvězdou na nebi. Jen medvěd hladový a divoký pohazoval mocně svou srtí jak trhal kusy masa hubeného zvířete, kterému chyběli žeberní kosti a střeva. Oči vyhublé srnky byli zaplněny krví a hleděli směrem k hradbám chránící lid netušíc, co děsivého ve světě žije. První sněhové vločky byli zkrvavené teplou krví a se začínající nocí se ozývalo drsné vrčení mohutného zvířete.

S očima démona po každém soustu si olízl rty a s šelmou v těle pohlédl na ženu sedící před sebou. Hleděl hluboce do její duše a vychutnával si každý její ladný pohyb. Kráska a zvíře. Jen natáhnout svou zmozolovatělou ruku z bojů na její tvář a pohladit to hladké hedvábí, ty perly které zdobí její krásu. Jejími žilami proudí modrá krev, je přeci tak šlechetná a moudrá. Každý by měl před ní pokleknout a políbit ty božské ruce. Už jen uchopení lokte staré stařenky přecházející přes ulici bylo tak velkorysé. Je jako padlý anděl ponechávajíc si svou božkou zář, ale s trestem žít na tomto pošetilém světě. Tak svědomitá a spravedlivá. I samotná matka příroda jí může závidět...

„Nad čím přemýšlíš, příteli?“ Zeptal se. Jakoby nevěděl, že jen svým dechem mi ničí život. Je jako kaz, který se mi dostal pod kůži a nechce i přeze všechny medicíny opustit své místo.
„Nad ničim.“ Co jiného mám odpovědět? Říct, že je v mém srdci hluboká rána, kterou ona vyvolává? I přes to, že mě zraňuje ji tak miluji. Slepost nezná své meze.
Vstal jsem ze stolu aniž bych něco řekl. Dnešní noc bude bezesná. S misí určenou jen pro mě...Samozřejmě od samotného Hokageho, který vůči mě projevuje takové přátelství. Už od narození jsme byli nepřátelé. Jen si s náma osud zahrál...
„Myslíš, že je mé rozhodnutí správné?“ Už jsem čekal, že mě za rukáv zatáhne. Vždycky byl jak pitomá milenka. A co to je za otázku? Však on má tu moc.
„Jiná možnost není.“ Řekl jsem. Však s tímto také souhlasím. Ať už mi je proti srti cokoli, do mích názorů se nesmí plést nic.
„Sbohem.“ Vyslovil jsem a zuby se mi za branou roztěkali v hněv. Má vlastní zdrženlivost mě štve. Vždy jsem byl tak svobodný. Tím, že mě lapil svou sítí slušnosti si mě podrobil. Jsem jak zvíře, které cvičí, aby ho poslouchalo. Mít post Hokageho, hmpf. Než by byla vesnice dostavěna, zničil bych jí. Byla by proplétána nitkama krve ninjů. Vyvolal bych nekonečnou válku a užíval sí jí na plné doušky, až bych se jí opil. Ale on... On vyvolává mír jako prorok. Chce všechnu slávu z čistě bílých hrdliček a modlení. Jeho naivita mě štve. Přesto vykonávám jeho požadavky, ale jednou. Jednou vytvořím svět takový, jaký chci já.

Při vstupu do Moegakure no Sato jsem byl nemile překvapen. Tu bezvýznamnou vesnici, která zradila Konohu chtěl někdo zničit dřív než já. Dokonce nechal vesničany na živu. Co se to tu děje? Že by to byl nakonec jen oheň nechtěné příčiny? Jádro mě nezajímá, jde se k věci. První člověk, který mi přišel pod ruku byl stařec. Zemřel rychle. Tak jak mi to Hashimara nakázal samozřejmě. Rychle a bozbolestně. Snad do konce života bude litovat, že se jednou a naposled rozhodl tak bezlítostně.
„Vražda vesničanů vážně není jeho koníček.“ Skupinka lidí utíkala za mými zády. No, dohonil jsem je. Dva muži byli rychle zabiti. Za svůj strach a křik by se měli stydět. Muži by vždy měli chránit ostatní. Když jsem zabil další tři malém jsem prořízl hrdlo ženy. Nosila v sobě dítě a šlo to dost dobře vidět. Co tu kruci dělá? Hashimara říkal, že děti a těhotné budou odvezeni krátce před mým činem!
„Prosím! Nezabíjejte mě...Já...Já jsem těhotná!“
„To vidim.“ Mrštil jsem s ní na zem a div mě nepřekvapil pronikavý pohled očí, které na mě hleděli.
Zašklíbl jsem se nad návalem potěšení.
„Tak to je příčina požáru, hm...?“ Naproti mě byla do železných řetězů svázána žena mladého věku. Byla oděná celá v plamenech a nosila na sobě krajku své krve. Ta krása byla úplný opak Mito...
„Tak divoká.“ Hlesl jsem pro sebe a podivil se nad svým vzrušením. Nejdřív práce, pak zábava. I když křičela ať nechám vesničany být, pokračoval jsem.

Všiml jsem si jejích zhasínajících slz, které se vypařili nad mocí ohně a zlověstného pohledu štípající do mých zad.
„Ten pohled mi dělá dobře.“ Dlouho jsem takovou divokost neviděl.
„Chcípni v pekle.“
„Já už v pekle jsem.“ Přiblížil jsem se k ní a za krkem mi projela husí kůže. Její nahé tělo obmotával rudý plamen a štěrk pod jejíma nohama praskal. Dokonce i železo se začalo tavit. Myslím, že tuhle hračku si můžu vzít domů.
„Co kdybych tě nechal na živu?“
„Radši mě zabij...“ Řekla tiše. Jakoby se z ní vytrácel život. Přistoupil jsem k ní, aniž bych dbal na to, že mi oheň patrně spálí oblečení. Vzal jsem jí jemně za bradu, jakobych se bál, že se každou chvíli rozpadne.
„Živel, který tě obmotává vždy patřil mě. Jsi oděná závěsem něčeho příjemného a užitečného, ale na dotek tyto vlastnosti strácíš. To se mi líbí.“ Nahnul se a s očima rudýma, které vždy prahli po těle ženy kterou miluje políbil ústa dívky neznámé.
„Nemyslim si, že se mi podrobíš, ale se mnou po mém boku získáš život a ochranu. Nemílím-li se, tak lidé kteří tu žili tě svázali a nahodili jako mršinu přírodě, že?“
„Chtěli mě zabít...“
„Věděl jsem to!“ Zašklebil jsem se vítězně.
„...-,protože se mě báli. Prý nosím živel monstra. Ani bych se nedivila, kdyby to monstrum jsi byl ty.“
„Máš ve svých očích vidět jistotu. Ano, jsem monstrum, ale tobě jsem oheň určitě nedaroval. Zas tak hodný nejsem.“ Dívka se otočila okolo sebe a oheň začal slábnout. Stále vysela zna železných řetězech jako obětina nenasitnému zvířeti. Sklopila zrak.
„Zabil jsi mi rodinu.“ Stratila všechnu vůli žít. Povadlá jako prase určené k vyříznutí břicha měla před sebou člověka, který jí vzal poslední drobeček svobodné vůle.
„Tvá rodina ti chtěla vzít život.“ Když oheň její tělo opustil, Madara neotálel, zničil pouta a bezmocné tělo zabalil do kusu špinavého hadru pohozený vedle nich. Vzal jí do náručí a se zdvyženou hlavou vyběhl směrem k vesnici, směrem k domovu, který ho očekával.
„Děláš si zbytečné starosti.“ Řekla slabým hlasem.
„Kdybych s tebou měl nějaké starosti, nebral bych tě s sebou.“ Slunce už bylo vysoko na nebi a vesnicí se ozývali poslední rány padajícího dřeva spálené nevýdaným živlem, který je darem té dívky.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se. Přeci jen to chci vědět. Proč ne? Vždyť je zajímavá! Vzduchem se rozhostilo hluboké ticho. Neodpověděla.
„Tak jinak.“ Protočil jsem panenkama. Zdá se, že se z ní pomalu, ale jistě stává jen nemyslící schránka.
„Jakto, že jsi ještě před chvílí byla obývána rudými plameny?“
„Už jsem se tak narodila.“ Hm...Takže kenkei genkai. Ještě jsem o tom nikdy neslyšel. Je čím dál, tím víc zajímavější. Její oči začali uprostřed cesty strácet barvu a lesk. Madara svráštil obočí a zastavil se. Dívku položil na zem a rozhlédl se. Ke Konoze to je ještě daleko.
„Vodou, která ti shladí krk, určitě nepohrdneš. Půjdu nějakou najít. Nikam mi neuleť Fénixi.“ Dívka zavřela oči. Věděl, že neumírá, jen jí opouští všechna radost a vzpomínky života.

Byl od ní pár kilometrů. Ne tak, aby od ní byl daleko. Našel malý potok, který tiše vykonával svůj účel a Madara si nabral do malé mošny sladkou vodu. Osm minut uběhlo od té doby, co jí opustil. Když se vrátil, spatřil něco, co ho donutilo vytřeštit oči. Dívka, Fénixem přezdívaná nebyla na svém místě. Ležela o kus dál v zeleném mechu, měkkým jako satén, bez ruky. Velký medvěd s černýma očima jí právě ukousl ňadro a pustil se do jejího krku. Na svém jazyku ochutnal ještě teplý proud, který ho uspokojil. Ne na dlouho. Medvěd získal krutou ránu, která ukončila jeho život po následujících deseti minutách. Až tak byl Madara zklamán. Což jen zklamán. Nadával na toho zpropadeného medvěda, který se zakousl do mladičké a krásné tváře divoké panny.

V tichém lese, s ptáky spívajícími, a medvědem sténajícím, byli dvě postavy. Jedna mrtvá s lehkým vábným úsměvem na tváři, že si smrt pro ni přišla a druhá objímajíc mrtvé tělo se sklíčeným výrazem v obličeji.
„Byla by jsi tak úžasná ozdoba po mém boku. Divoká i hrůzostrašná jsi byla svým pohledem, který jsi mi do srdce vrážela jako ostrý nůž. A medvědem se tak lehce sežrat necháš!“ Nechtěl uvěřit pocitům svým a přeci jen... Slza po jeho líci spadla do zkrvávené zeleně lesa. Zavřel oči a se svým rozhodnutím vytvořil pro zohavené tělo díru v zemi. Tak hlubokou a temnou, že ta špinavá země se k Fénixovi nehodila.
„Sbohem.“ Řekl a čas mu cestou ke svému domovu plynul jako vítr.

„Byla tam těhotná žena.“
„Omlouvám se, byla to moje chyba. Jasně jsem Kusagakure řekl, že tam nesmí nechat žádné těhotné ani děti...“
„Mise je dokončena bez ...bez jakýkoli problémů.“ Hashimara zvedl prudce hlavu ze svého stolu, který byl hoden jeho postu.
„Stalo se něco?“
„Ne.“ Odvětil prudce Madara a odešel z jeho kanceláře.
„Možná na ní nikdy nezapomenu.“ Řekl a prošel okolo anděla s rudými vlasy. Měla zářící tvář a úsměv patřil jen jeho očím.
Je tak krásná...