Rozhodnout se Kap. 14.

Ty dva měsíce uplynuly jako voda. Provedl táhlý kop na svého nepřítele. Snad poprvé za celý život se mi líbí Raikageho nápad. Získám spoustu zkušeností, které budu v budoucnu potřebovat. Jemně uhnul před špatně načasovaným pravým hákem. Tohle je hezky kulatá dvacátá mise. Když nad tím přemýšlím, jsem neustále na nohou. Dal mu tvrdou ránu pěstí do obličeje. Shinobi padal rychle dolů a při své cestě se několikrát zastavil o větve, které se pod jeho tíhou zlomily.

Nezabil. Rychle se přemístil na zem pod něj. Zahlédl ho mezi nejnižšími větvemi stromu. Připravil se jej chytit. Poté ho opatrně položil na trávu, jež jej obklopovala. Když uviděl, kdo ho zachytil, prudce sebou cukl, tím se mu vytrhl z pevného držení. Muž přimhouřil oči a znalecky mu dvěma prsty stiskl krk. Ninja se už potom na nic nezmohl. Upadl do jakéhosi spánku. Naruto vstal a chvíli se na člověka na zemi díval.

Vytáhl kunai a lítostně si ho prohlédl. Napřáhl se a v rychlosti švihl směrem k jeho hlavě. Avšak, naschvál minul.
„Ne, ty nemusíš zemřít… Jsi kluk jako já, nezasloužíš si to,“ rozhlédl se okolo a prostě se usmál, „najdou tě.“ Kunai nechal zabodnutý v zemi. Odrazil se a už si to zase uháněl lesem blíž ke svému domovu. Nespěchal, věděl, že je to jeho poslední mise před chuuninskými zkouškami, na které hned vyrazí, jakmile se objeví ve své rodné vesnici. V hlavě se mu honilo tolik myšlenek… Byl hrozně nervózní, i když teď potkal více lidí, bál se. Všeho, i toho, že nedokáže nikoho porazit, selhání. S tou pečetí jsem moc nepokročil, doufal jsem, že při misích získám hodně užitečných informací, které mi pomohou s jejím odvoláním… Ale nic moc. Chtěl jsem utéct v průběhu zkoušek, ale takhle… Než se nadál, byl už zase doma. Jako cizinec se musel plížit kolem bran a nepozorovaně proklouznout. Prostě jej nesměl nikdo znát, nebo snad zahlédnout. Prozatím…

************************************************************************

„Proč jste proboha nemohl počkat až na další?“ byla naštvaná, takže si dovolila i řvát.
„Protože si na nás začali až moc vyskakovat. Proč bych ti to vlastně měl vysvětlovat, ty jen plníš rozkazy!“ postavil se, aby zdůraznil své postavení v této diskuzi. Žena před ním jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Poslat ho tam je skoro to stejné, jako mu říct, že jsme ho ukradli z náručí jeho vlastní sestry… To nemůžeme,“ chvěl se jí hlas, bála se, že o svého syna přijde, někdo si ho všimne a… a on ji potom bude nenávidět.
„To prostě nemůžete! Proč nepočkáte na další zkoušku? Není v žádném týmu. Stejně tam bude pomalu nejmladší, příští rok bude další, nepokoušejte štěstí Raikage!“ házela zběsile rukama okolo sebe. Raikage na to reagoval typickou činností. Třískl rukou silně do stolu a na desce se po nárazu udělala velká díra.
„Je to rozkaz!“ I když to dělal hodně často, Yugito se pokaždé lekla stejně jako napoprvé. Vzdala to. Poslouchala dál pokyny.

************************************************************************

Na prahu dveří ho čekala jediná osoba, která byla schopná vyčarovat mu úsměv z jediného šťastného pohledu. A udělala to zas. Tentokrát její pohled byl snadno k přečtení. Já věděla, že se vrátíš brzo. Yugito se proti němu rozběhla a pevně ho objala. Jeho obličej začal rudnout, ne tím, že by se snad styděl, spíš dusil. Jemně jí poklepal po zádech.
„Mami, pusť mě,“ řekl přiškrceným hlasem.
„Ne, nepustím!“ vlepila mu velkou pusu na čelo a stiskla ještě víc. Naruto přemoženě sklopil hlavu na matčino rameno.
„Hele,“ všimla si Yugito, „Hej!“ Pustila ho a on se začal řítit na zem. Zavčas ho chytla a opřela o zeď. Jemně mu propleskla líce. Stále se neprobíral, ale naskakovala mu přirozená barva. Když se začala bát, všimla si menšího pousmání a po chvíli se začal kluk hromově smát. Zvedl se, ona ale zůstala stále sedět. Pomalu se vydal domů, ale Yugito se rychle postavila a zastínila mu cestu. Čekal, co se stane. Dala naštvaně ruku v bok a druhou mu uštědřila tvrdou facku, že tam měl na chvíli její červený obtisk.

„Pět set kliků přímo tady před prahem a dřív se neukazuj!“ ustoupila a práskla dveřmi. Naruto pokrčil rameny a usoudil, že mu za to ten vtípek až tak nestál. Shodil batoh a pustil se do toho. Udělal padesát klonů, aby to bylo rychle. Znovu se usmál, jak si všechno naučením této techniky zlehčuje. Vytáhl klíče a byl doma.

Yugito byla v jejich kuchyňce a něco znalecky kuchtila. Vklouzl do svého pokoje. Vytáhl z batohu to, co potřeboval jen na tuhle misi. Doplnil chybějící zbraně a svitky, nějaké oblečení. Budu to brát jako misi, úkol. Tak to bude jednodušší. Sám si to kývnutím schválil. Začal si sundávat všechno to nadbytečné oblečení, v kterém už se nějakou tu dobu vařil za živa. Byl v zemi Sněhu a cestou se ještě zastavil v Mlžné. Všechny ty kabátce a vrstvy oblečení mu velmi ztěžovaly jeho jinak obvykle mrštný pohyb. Odvolal Henge no jutsu a uklidil pravý převlek samuraje. Nachystal svitky, které ukradl, aby je později mohl přinést Raikagemu. Všechno shozené oblečení pečlivě poskládal do skříní, bylo větší, než jeho postava, pokaždé se musel proměnit do dospělé osoby, aby ho aspoň někdo bral vážně.

Yugito k němu přišla a rozhlédla se po pokoji. Když jí přišlo na ránu tričko, které ještě nebylo poskládané, ale pohozené na podlaze, mířila na něj prstem, tak dlouho, dokud si toho Naruto nevšiml. Omluvně hodil rukou a už bylo ve skříni. Takhle to tu chodilo normálně, nebral to jako puntičkářský teror. Ale trvalo dlouho, než ho matka naučila pořádnosti, měl s tím velké problémy. Teprve teď si všiml, že má v ruce nějakou neprůhlednou tašku.
„Myslím, že jsem konečně našla příležitost koupit ti nové bojové oblečení. Není to nic úchvatného, ale myslím, že se ti to bude líbit…“ věděl, že to nejsou žádní boháči, ale byl překvapený, když matka začala pomalu vytahovat oranžové kalhoty. Narutovi se moc líbily, po stranách měly spoustu kapes, bude tam moci nacpat spoustu svitků a různého lehkého nářadí, které se mu hodí. Poté vytáhla tmavě zelené ledvinové pouzdro.
„Už tam máš pár volných svitků, na které si můžeš načmárat ty svoje klikyháky, kterým nikdy nebudu rozumět,“ věnovala mu pobavený úsměv a všimla se jeho šťastného výrazu. Jako poslední vytáhla červenou bundu s dlouhým rukávem. Také měla spoustu kapes, připomínala chuuninskou vestu, kterou nosili v Konoze, ale tahle měla dlouhý rukáv a všechny zipy a jezdce byly černé. Ze skříně mu ještě hodila černé tričko.
„Tak, co říkáš? Mám dobrý vkus?“ vycenil na ni své bílé zuby.
„Ten nejlepší!“ řekl nadšeně. Jeho matka opravdu věděla, co má rád. Začal se do toho soukat. Yugito přešla ke komodě a vytáhla dvě dlouhé bandáže. Jednu rozstřihla na čtyři části a obmotala mu je kolem kotníků a než si nasadil bundu kolem loktů až k zápěstí. Před obličejem mu zamávala druhým klubkem bandáží.

„Ale ne,“ zakroutil hlavou a dal si ruce před obličej.
„Ale jo,“ oponovala Yugito a shodila mu ruce, začala obmotávat krk až nahoru a celou hlavu. U úst nechala malý otvor. Celé oči měl nezakryté a obočí též. Yugito se zasmála a uvázala mu čelenku Oblačné na čele. On si mezitím nasazoval jeho oblíbené černé rukavice bez prstů s plátem oceli na hřbetě.
„Ta je teď taky tvoje.“
„Konečně!“ čišelo z něj pravé štěstí. Ví, co je a jak se k němu ostatní chovají… I tak se dokáže radovat z naprostých maličkostí. Jsem ráda, že to všechno, co zažil, nezničilo jeho osobnost… Je tak úžasný…
Objala ho zezadu kolem pasu.
„Mám tě tak ráda…“ dala mu pusu. Byl to její kluk.
„Já tebe taky,“ teď se nesnažil udělat nějaký nepřiměřený vtípek, nyní to bylo od obou upřímné. Krásná rodinná chvíle.

************************************************************************

Notes byl stále přeplněný věcmi, na které nikdo nesáhl, nebo se musely dodělat. Bláznila z toho, proč zrovna ona? Navíc věděla, kdo je za rohem a to ji dopalovalo ještě víc… Temi pokaždé, když načala téma Saihi a podivné chování, rychle vybruslila z jakéhokoli rozhovoru. Bylo to zvláštní, její kamarádka by jí vždy pomohla, ale teď byla odtažitá od její maličkosti. Z přemýšlení ji vyrušil další neználek, který nevěděl co by.
„Ne, ne proboha! Tyhle pasti patří sem!“ zběsile ukazovala, na co nejvíc věcí, které její prsty zvládly, „Tohle do ubytovny!“ Na tohle neměla nervy, začala zběsile poskakovat a dupat nohama. Opustila les a vydala se do budoucí ubytovny týmů.
„Chápu, že to jsou shinobi, ale tak aspoň ty postele poskládejte! Jsou v Konoze, tak ať to nějak vypadá!“ Tohle nebylo nic pro ni. Organizace, tfuj. Sama byla celkem bordelářka, takže o úklidu moc nevěděla, ale když už jí to Hokage svěřil, tak se snažila, aby to nějak vypadalo. Zkontrolovala, jaká vesnice bude, kde ubytovaná. Například Kamenná a Mlžná nesměly být vedle sebe, to by to tu mohli rovnou zbourat. Přešla k pokoji Písečné. Chodila s ní slečna, která měla rozdělení přímo na starosti.

„Takže Písečná, to je Sabaku no Gaara a jeho dva starší sourozenci Temari a Kankuro, správně?“ slečna přikývla, “No a jejich… jak tomu říct, ochránce? Jméno si nevybavím, ale to je jedno, je jen jeden.“ Slečna Remino si nedovolovala ji opravovat. Kaira nechápala proč, ale měla před ní úctu. Poslední Oblačná a mám to z krku… Huh. Popošla pár kroků dál až na konec táhlé chodby. Oblačná měla být poslední, nevycházeli v dobrém s nikým a byli velmi impulzivní.
„Oblačná hmm… Bora Jigara, Uno Vodure a Inn Madafi? A opatrovník pan Hiji?“ Podívala se na Remino, ta se nadechovala na pár slov, ale nechtěla začít. Kaira nadzvedla obočí a nahodila naschvál tázavý pohled, aby si Remino pohla, avšak byla na její povahu až moc netrpělivá
„N-e-ne, ne na poslední chvíli nahlásili změnu. Místo pana Inn pojede pan Kanji Radage a jako opatrovnice slečna Yugito Nii.“ To bylo poprvé, co promluvila a Kaira byla překvapená její formálností.
„Tak fajn, přepsáno. Já padám, ahoj Remino!“

Chtěla být nenápadná, uvnitř budovy byla kancelář se všemi údaji o účastnících. Celou Konohu už měla pročesanou, její bratr nikde. Měla štěstí, nikdo ji neviděl. Tohle je jeho ročník, může být mezi nimi, pokud je ninja a prošel přes jakoukoli akademii. Tohle je moje první šance najít ho. Nakonec jsem v organizačním týmu, takže by to mělo být snazší. Neměl to Hokage v plánu? Chtěla je večer pořádně prostudovat a ráno zase vrátit na jejich místo. Krádež se jí povedla. Když přišla domů, čekal na ni papírek na posteli.

Omlouvám se, zapomněl jsem ti to říct. Když jsi byla mimo, všichni ti, co věděli, co se stalo s Kyuubim, jsou nyní pod přísahou mlčení. Nesmíš to nikomu říct, je to rozkaz. Teď jsi pod přísahou i ty. Je to nebezpečná informace, nikdo nezbytný to nesmí vědět. Pochop to.
Hokage

No super, teď to bude ještě těžší. On sám to totiž ani nemusí vědět. Sedla na gauč, nohy na stůl a pustila se do čtení, teď trénink nebyl důležitý.

************************************************************************

„Bohužel tam nebudeš ani na své jméno, teď jsi Kanji Radage,“ řekla se soucitem.
„Tak blbý jméno mně dal naschvál, to je jasný. Musím si to zapamatovat, povídej, však víš,“ na to šli do kuchyně a posadili se na židle. Yugito si ještě předtím vytáhla nějaký papírek z kapsy.
„Takže, hodnost genin, to je snad jasné? Narození dvanáctého srpna, sourozenci žádní, rodiče: zemědělci…“ Yugito se nemohla ubránit uchechtnutí. Naruto se na ni vražedně podíval.
„Cože? Ale, no ták, až tak? To je, ale…“ zastavil se. Podíval se pod stůl směrem, kde seděla Yugito. Chtěla pokračovat, zjevně by ale nedával pozor.
„Co hledáš?“
„Nic, jen se dívám, jestli ti netrčí sláma z bot,“ zase se normálně posadil. Ze židle dosáhla na linku, kde si spokojeně ležela pánvička. Yugito získala jasný terč. Mrštně ji hodila na Naruta. Ten se na poslední chvíli schoval pod stůl a už jen slyšel zvuk připomínající ohromný zvon, jak se pánvička odrazila od zdi. Přistála mu u nohou. Už si dál dovolil jen peprnou poznámku.
„Vždycky jsi byla hrozně zákeřná a sadistická, ale nikdy si po mně nehodila pánvičkou,“ podrbal se na hlavě, „Omlouvám se. Nabízím mír.“ Čekal, ale nic se delší moment neozvalo, tak se posadil zase na židli.
„Ty už mě nikdy nebudeš srovnávat s nějakým zemědělcem, jasný?“ Natekla jí žíla na hlavě, tohle ji vážně urazilo.
„Dobře, prosím pokračuj.“

„Naruto, ještě si prosím pod ty bandáže zastrč i ty vlasy, které ti vylézají,“ udělal to, „Ehm… Rodiče: zemědělci, na akademii známkový průměr, aby to nebyl takový šok, nesmíš mít psací testy nějak moc dobře, budeš muset usoudit, co bude stačit na prolezení. O schopnostech tam žádné údaje nebudou, takže to bude tvoje priorita, víc ti řeknu později. V týmu jsi s Borou Jigarou a Uno Vodure, místo kluka jménem Inn Madafi. Bora je kluk, Uno holka. Mají za sebou dvacet tři misí D dvě úspěšné C a jednu Céčko neúspěšnou,“ zase ji přerušil.
„Jak dlouho jsou spolu? Půl roku? Víc? Nechci znít nadřazeně, ale já jsem udělal za dva měsíce dvanáct Áček a osm S rank,“ byl udivený, i tak očekával od geninů se senseiem aspoň více Déček.
„Jeden z nich byl dlouho nemocný, nesmíš být nad nimi nadřazený, je to neslušné a navíc to není na místě. Měl jsi jiný život, než oni,“ řekla Yugito prostě. Teď chápal, kývl na souhlas. Vytáhl kunai a začal si s ním hrát. Točil ho mezi prsty a přehazoval z ruky do ruky.

„Nyní budu sensei já, musíš mě tak oslovovat a měli bychom mezi sebou mít jen profesionální senseiovský vztah, ale na to kašlu. Když budu šťastná, že můj syn porazil nějakýho namachrovanýho hošánka, tak to projevím, jak já budu chtít,“ zasmála se, „Teď část, která se nelíbí mně, myslím, že ani tobě. Raikage ti chce omezit boj. Máš chuuninké zkoušky udělat bez Ninjutsu nad úroveň D, žádná Kyuubiho chakra, žádné živly,“ kunai upustil na podlahu, „Hele, dívej, jak se tam zapích. Tam bude, ale pěkná díra, ty nemehlo, když máme dřevěnou podlahu!“
„Zbraně?“ zeptal se opatrně.
„Jakékoli.“ Usmál se. Aspoň něco.
„Co moje technika rychlosti?“
„Taky povolená a mimochodem, je to Hiraishin no jutsu, nebo se tomu říká technika problesknutí. Tu můžeš použít, na jaké úrovni chceš,“ kývl. Základ boje, který měl nejradši, může používat, byl rád. Meče a ten Hiraishin, vážně super!
„Dal mi ten m*gor ještě nějaká omezení?“
„Ne, pokud vím. Běž si ještě dobalit věci a půjdeme se seznámit s týmem.“
„Takže Taijutsu, Hiraishin a moje meče. To bude, jak to říct… obtížné a když mi to nepůjde, budu se asi zapomínat.“

Naruto si zapečetil do svitků všechny potřebné věci a potom je nastrkal do kapes. Do batohu si vzal oblečení a hygienu. Sice se nemělo cestou nic stát, ale byl připravený, jako kdyby měla začít další válka. Pochvy zkřížil na zádech a dal do nich dva meče. Ještě dýku hned vedle ledvinové brašny, tu si zakryl. Vše ještě dvakrát zkontroloval, ale nenechal Yugito čekat dlouho, ta měla připraveno dopředu. Vyšli z domu a zamkli.

„Kam?“ zeptal se.
„U Severní brány, mají tam čekat, rovnou vyrazíme. I mezi nimi se musíš chovat jako genin, nezapomeň. Odkrývej své schopnosti postupně. Hodně štěstí zlato,“ od teď měli mezi sebou dostatečný odstup. Dala mu, ale naposledy pusu na čelo. Rozdělili si cesty, aby nepřišli spolu.

Za posledním domem, než viděl bránu, se zastavil. Chtěl si je nejdřív prohlédnout. Jeho matka právě přicházela, týmoví kolegové už tam byli. Chtěl se ukázat jako poslední. Stála tam holka menší hubené postavy. Měla tmavě hnědé splihlé vlasy po pás, jakmile byl blíž, všiml si pihovatého malého nosíku a smaragdových kočičích očí. Byla celkem hezká, olivová pokožka jí dávala trochu nádech nafoukané holky. Vedle ní stál hoch statnější postavy, než měl Naruto. Jeho vlasy byly oříškově hnědé a oči měl šedé. Nafouklý obličej a nos jako bambula mu nedával moc vážnosti. Výraz směřující na Naruta byl stejně přátelský jako Uno. Naštvaný, i když ho vůbec neznali a nic jim neudělal. Stáli tam a jen na něj zírali. První se slova ujala Yugito.

„Zdravím vás, já jsem Nii Yugito a od teď jsem váš sensei,“ Bora si odfrkl u slova sensei, ale Yugito ho s úspěchem ignorovala, „Myslím, že spolu budeme dobře vycházet. Představte se mi prosím,“ snažila se o co nejmilejší úsměv. Nikdo se k ničemu neměl. Tak záměrně ukázala na Uno, která se tvářila nejmíň přívětivě.
„Uno Vodure, nazdar schensei a ty…“ podívala se na Naruta, „Trapnej zakuklenče.“ Nechtěl vypadat povýšeně, ale Uno si to přebrala jinak. Myslel, že bude slušné neodpovědět, nijak si to k srdci nebral, nevěděl by ani jak.
„Faj…“ Yugito nedopověděla, Uno ji přerušila.

„Když jschem teda dostala možnost mluvit, tak řeknu, co si myslím,“ začala zvýšeným nepříjemným tónem, „ Výměna schenseie fajn, ale nechápu, proč zrovna tenhle zabandážovanej kašpar má nahradit našeho kamaráda. Už jen když sche na něj podívám je divnej. Chová sche jako by byl něco víc. Přijde si pozdě. Když je nový má sche přece představovat jako první! Je to idiot!“ Zatím jen naštvaně podupávala nohou, teď se na něj vrhla se zatnutou pěstí. Instinktivně chtěl uhnout. Uhl bych? Udělal jsem jí něco? Asi si to zasloužím, když mi chce vrazit. Dokázal bych uhnout, jako genin? Asi ne. Nechal si dát pěstí do hlavy. Ještě se nenaučil, že nechat si dát pěstí od holky je pro kluka hanba.
Spadnul celým tělem na zem. Zvedla se vlna hnědého prachu.

„Vidíte toho chudáka? Ani nedokáže uhnout! Je naprosto neschopnej, nezaslouží si jet místo našeho kamaráda,“ přistoupila k němu a kopla ho do žeber, Yugito by zasáhla, ale chtěla, aby si to vyřešil sám, „Zemři si tam, nebudeme s tebou spolupracovat! Nezapadneš mezi nás! Běž do háje! Nikdo tě tu nechce!“ Odplivla si.