Jeden pro všechny, všichni pro nikoho

Naruto ležel ve své posteli. Bylo už odpoledne, několik hodin po obědě – dá-li se instantnímu rámenu říkat plnohodnotný oběd. Ve svém malém bytě měl otevřené okno a tak mu do jeho obydlí proudil čerstvý jarní vzduch. Naruto se tisknul ke stěně a ačkoliv už byl oblečený do domácího oblečení, a ne do pyžama, byl schovaný pod peřinou. Hlavu měl pod velkým polštářem a přemýšlel nad věcmi, které ho už několik týdnů, ba i měsíců, trápily. Zkrátka nemohl pochopit, jak mohl dopustit, aby vše dopadlo takto.
Narutovi bylo sedmnáct let. Před několika týdny měl spoustu přátel, se kterými chodil ven. Chodili spolu do parku, pod velký strom. Celá parta tam vyváděla hlouposti a při tom se náramně bavila. Někdy tam zase jen tak polehávali, někdy si tam zase přinesli jídlo a společně posvačili. Jindy zase poslouchali hudbu a hráli karty. Jednu dobu se tam společně učili do školy, nebo i trénovali na mise.
Tento velký strom byl svědkem všech těchto událostí. Celá parta se skládala z několika lidí, převážně z Narutovi třídy. Patřili do ní Rock Lee, Kiba, Sakura, Hinata, Tenten a Neji. Občas se k nim připojil i někdo další. Naruto si jich všech vážil, udělal by pro ně cokoliv. Protože neměl rodinu, byli mu vším. Všichni byli zhruba ve stejné věkové kategorii, ale jediný Naruto měl jiné uvažování, než ostatní. Zatímco se ostatní bezmyšlenkovitě bavili a hlasitě se smáli, Naruto přemýšlel nad nesmrtelností brouka.
Uvědomoval si, že zatímco se tu tak smějí, jinde na světě umírají spousty lidí. Ať už ve válce, tak třeba z hladu nebo žízně. Oni se tu měli tak krásně, mohli si dělat téměř vše, co si umanuli. Ale dostatečně si toho nevážili. Když si Naruto uvědomil, že ho ostatní zpozorovali, jak je duchem mimo, okamžitě se zapojil do konverzace a smál se s nimi. Ale uvnitř se cítil naprosto jinak, než dával svým přátelům najevo. Jeho přátele stále netušili, jak se Naruto ve skutečnosti cítí, a tak se s ním bavili vesele dál.

Když byli ve škole, Naruto opět přemýšlel. Procházel chodbou kolem tolika studentů. Pozoroval je, jak se každý naparuje, co nejvíce může. Štvalo ho, že si každý o sobě myslí, že on je ten hlavní a lidé kolem něj jsou jen něco jako dekorace. Ze všech lidí to cítil, dokonce i ze svých přátel. Každý se zajímal především o sebe a o svůj vliv na druhý. Ale nikdo se už upřímně nezajímal o druhé. Byli prostě hlavní postavou ve svém vlastním životě. Ostatní lidé, dokonce i přátelé, pro ně byli už jen vedlejší postavy, které s hlavním dějem, tedy osobou hlavního aktéra jako takovou, neměli co dočinění. Každý měl svůj vlastní příběh, ve kterém byli právě oni těmi nejdůležitějšími. Tohle Naruta naprosto vytáčelo. Nedokázal si za boha vysvětlit, proč je každý tak sobecký. Jistěže to nikdo nedával najevo, ale ze situace to tak prostě vyplývalo.
Jeden kamarád povídá druhému: „Já dneska uklidil celý pokoj, dalo mi to fakt zabrat!“.
A druhý na to: „To já uklidil celý byt, jsem ještě více zabitý než ty!“.
To já. To JÁ…
„Na ten test jsem se učil jednu hodinu a dostal jsem z něj dvojku, docela dobrý výsledek, ne?“.
„To já jsem se na výpisky podíval před vyučováním a mám z něj jedničku.“.
To já. To JÁ…
Každý upřednostňuje sebe před ostatními. Ať už chce, nebo ne. Naruto byl ovšem jiný. Nikdy nikomu neskákal do řeči, pokud chtěl s něčím někdo pomoc, pomohl mu. Ostatní před druhýma nepomlouval, nikdy se nevychloubal. Byl sám se sebou spokojený a neměl žádnou tendenci to ostatním vnucovat a co více, dávat jim najevo, že je lepší člověk, než oni. Všechny osoby kolem sebe považoval za stejně důležité, jako je on sám. A protože si tento fakt uvědomoval, štvalo ho, že to ostatní vůči němu necítí stejně. Pro ostatní bude vždy jen ta vedlejší osoba, ať už bude mít sebe nejlepšího přítele, vždy bude považován za vedlejší postavu příběhu.

Poslední dobou se Naruto s přáteli flákal čím dál tím méně. Ale nebylo to tím, že nechtěl. Jeho přátelé se museli učit, prý jim to nařídili rodiče. Jindy zase měli jiné povinnosti a slíbili mu, že zítra určitě ven půjdou. Ubíhal den po dni a Naruto se těšil z přítomnosti svých přátel pouze ve škole. Když se jich opět zeptal, zda dnes nepůjdou ven, nedočkal se pozitivní odpovědi. Stále měli něco na práci.
A tak Naruto trčil stále doma. Venku pofukoval příjemný vánek, svítilo sluníčko. Chtěl jít ven, ale neměl s kým. A tak se rozhodl, že si půjde dokoupit zásoby potravin. Řekl si, že to vezme zkratkou přes park, kde dříve se svými přáteli trávil tolik času. Když přišel na okraj rozkvetlého parku, doslova ztratil dech. Pod vysokým stromem, na jejich místě, byli jeho přátelé. Skotačili tam, hráli hry, povídali si. Naruto se na ně díval asi dvě minuty, nemohl uvěřit vlastním očím. Jeho nejlepší přátelé tam byli, bez něj. A tak se obrátil a šel zpátky domů. Neměl to srdce k nim jít a dělat, jakoby se ho to vůbec nedotklo. Toho dne si vlezl do postele a opět začal přemýšlet.
Schoulený ke zdi zůstal až do večera. K večeru si pouze uvařil ze zbytků a pak šel spát. Druhý den ve škole dělal, jakoby se nic nestalo. Během přestávek se s přáteli bavil, připadalo mu, jakoby se nic nestalo. Ke konci vyučování se Naruto přátel otázal, zda dneska něco plánují. A opět mu bylo sděleno, že se doma musí učit, že k nim přijede prababička, že jdou se psem k veterináři, že dnes s bratrem bude hrát hry. Naruto tomu chtěl věřit, ale přesto se v odpoledních hodinách vydal k parku. A opět se mu naskytl pohled na jeho šťastné přátele. Lámalo mu to srdce.
Nedokázal si vysvětlit, proč ze dne na den ztratil kamarády. Vždyť jim nic neudělal, pokaždé s nimi vycházel dobře, společně se tolik nasmáli. Naruto tentokrát nezamířil domů, ale na druhou stranu vesnice, blízko k východnímu lesu.

Když byl malý, tak tam chodíval přemýšlet. V té době neměl žádné přátele, všichni se ho totiž báli. Věřil, že se už na tohle místo nevrátí. A přesto se tu po několika letech znovu objevil. Sedl si na dřevěnou lavičku a zabořil hlavu do dlaní. Neplakal, na smutek si již zvykl ze svých dětských let. Opět přemýšlel.
„Jak je možné, že jsem mé přátele ztratil? Udělal jsem něco špatně? Chci to vědět, hned!“. Tuto větu si opakoval nesčetněkrát v hlavě. Nedokázal to pochopit. Až v pozdních hodinách, sedící stále na oné lavičce, si uvědomil, co udělal špatně. Pokaždé, když se zamyslel a byl chvíli mimo, jeho přátele na něj divně koukali a nechápali ho.
Když se jim Naruto pokusil vysvětlit své myšlenky, pokaždé mu řekli, že řeší pitomosti. Ale poté se ihned bavili o ničem jiném. Naruto se tedy smířil s tím, že jeho přátele nebudou zrovna nejuvědomělejší, ale i přesto je měl rád. Byli pro něj důležití. Ale z druhé strany to tak očividně nefungovalo. Naruto se jim stále vzdaloval, ačkoliv se s nimi stále snažil navazovat kontakt. A nakonec ho ze své party vyloučili. Beze slova, bez rozloučení. Už tam zkrátka nepatřil. Naruto byl opět odkázán samotě.
To vše si na okraji lesa uvědomil. Ačkoliv si ve svých deseti letech, kdy si našel tyto přátele, přísahal, že už nikdy nebude brečet jako malé dítě, v sedmnácti letech mu tam začali opět téci slzy. Naruto se slzy ani nesnažil otírat. Byl natolik zklamaný ztrátou svých přátel, že slzy ani zakrývat nechtěl. Domů se vracel kolem půlnoci. Celá vesnice byla ponořena do temnoty. Naruto vešel do svého osamoceného bytu, ani se nepřevlíkl, a zapadl do studené postele. Neměl nikoho, rodinu, přátele. Nevěděl, co si má počít. Usnul asi až ve tři ráno.

Druhý den vstával opět do školy. Dorazil a z dálky viděl své přátele, jak se o něčem baví. Přišel k nim, jakoby nic. Pozdravili se a pokračovali v rozhovoru.
„Takže dneska večer u mě, bude velká oslava!“ řekl jeden z jeho kamarádů. Protože si všiml i Naruta, dodal: „Neboj, Naruto, hned po škole ti napíšu zprávu, o co se dnes večer jedná. Teď už nemám čas, jdu na hodinu, tak ahoj!“

Naruto byl celý den ve škole ospalý, nedával pozor a napůl byl i zmatený. Když dorazil ze školy domů, těšil se na zprávu, která mu měla přijít. Myslel si, že to všechno bylo jen dočasné a že všechno může být jako dřív. Stále čekal, ubíhala minuta za minutou. Zpráva stále nikde. Tak se rozhodl, že si na chvíli zdřímne. Probudil se na večer. Zpráva stále nikde. Počkal ještě celou hodinu, ale zprávu mu žádný z jeho přátel neodeslal.
Naruto, celý zklamaný, šel opět ven k lesu na lavičku. Dosedl si a jen tupě zíral před sebe. Nic mu nedávalo smysl. Nikomu nic neudělal. Ke všem se choval tak, jak nejlépe dovedl, a ještě líp. Stále zíral na nejasný cíl. Téměř nemrkal, jen dýchal, nehybně seděl a přemýšlel. Na té lavičce zůstal až do rána. Do školy se ani neobtěžoval chodit.
Dorazil domů, sedl si na postel a opět otupěle zíral do zdi. Už neměl pro co žít, neměl koho ochraňovat. Neměl si s kým povídat. Nové přátele si najít nemohl, protože všichni ostatní se ho stále napůl báli a o falešné přátelství nestál. Jeho přátelé se s ním nebavili už téměř měsíc a jemu to připadalo jako celé století.
Během jedné noci sepsal všechny své myšlenky na papír. Vše, co si myslí o lidech. Jak jsou sobečtí, jak každému záleží jen na vlastním prospěchu a vlivu na ostatní. To vše mu trvalo napsat necelou hodinu. Poté papír nechal na stole. Vyšel z domu, prošel si město, zastavil se u parku a přišel k vysokému stromu. Vzhlédl ke koruně stromu. Věděl, že bobule tohoto stromu jsou pro lidi jedovaté. Ke stromu vzhlížel asi hodinu. Poté se rozhodl.
Vyšplhal na strom a natrhal si hrst bobulí do dlaně. Pak ze stromu slezl a lehl si ke kmenu. Naposledy se rozhlédl po celém parku, zavzpomínal si, co vše tu zažil. Usmíval se, při tom vzpomínání byl opět na chviličku šťastný. Kapky z oblohy ho ale ihned navrátily do kruté reality. Začalo pršet, v dálce hřmělo. Naruto se opřel o kmen k stromu, zvedl hrst bobulí a všechny je naráz spolykal. Několik minut byl stále při vědomí, stále vzpomínal na své přátele a všechny společné zážitky. Naruta našli v odpoledních hodinách jeho přátelé druhého dne pod stromem mrtvého. A na rtech měl stále úsměv.