Karmínová

Konožské vězení byla malá betonová krabice, studená a šedivá jak zvenčí, tak i zevnitř. Stísněný dojem dlouhé chodby tu podporovaly staré zavěšené lampy a černě natřené mříže, působící jako pozůstatek středověké šatlavy.
Itachi zůstal stát v chodbě před celami a čekal, až dozorce odemkne správné dveře. Vzpomínal přitom na poslední schůzi vesnické rady, jenž se odehrála minulý čtvrtek. I když to spíš vypadalo jako veřejný soud...

Schůze proběhla v sále Konožské akademie, tedy na místě, kde se již odehrálo dvě stě představení kabuki, sto dramat, padesát operet, dvacet básnických přednesů a pět set šedesát čtyři justičních vražd. Závěsy byly odtaženy a velká okna propouštěla dostatek denního světla.
Sasuke - oděn v dlouhý bílý háv a s třírohým kloboukem Hokageho - měl čestné místo uprostřed pódia. Jeho židle však byla nenápadně zastrčená, takže jej převyšovali jeho kolegové - zleva Tsuchikage, zprava Kazekage. Sasuke tu nenápadnou narážku jistě vnímal, ale bylo mu to jedno. Stejně se ve funkci dlouho neudrží.
V první řadě před nimi stáli bývalí Konožští generálové se sklopenými hlavami, hlídáni svými vlastními vojáky. Jeden po druhém předstupovali před Kagovský tribunál a zástupce tisku a přísahali na svou čest, že se Sasuke politiky nikdy neúčastnil a veškeré válečné a protiústavní zločiny jsou jejich vina. Itachi kontroloval pohledem každého zvlášť. Mnozí se z vězení nikdy nedostanou, většina bude zbavena své funkce. Ale budou jistě tací, jenž si odbydou pouze exemplární trest a vesnice je ráda povolá zpátky do úřadu.
Jedním z nich byl Hiashi Hyuuga. Byl vždy věrný vládnoucímu Klanu a existovali záznamy, v nichž se podílel i na několika místních popravách. Jeho klan byl druhý nejmocnější v celé vesnici a jeho zeť Neji padl docela nedávno v nejdelší bitvě celé války. Jenže Hiashi měl také dcery - Hanabi, která spáchala sebevraždu z nešťastné lásky k přednímu disidentovi, a Hinatu, tajnou agentku organizace Akatsuki. I ona byla ten den přítomna. Jako hrdinka revoluce měla čestné místo v bývalé Uchihovské lóži. Ne, Hiashiho se nikdo nedotkne. Přinejmenším stráví zbytek života někde v ústraní.
Když obžalovaní přeříkali své naučené monology, povstal Itachi a přečetl jména členů nové vesnické rady. Ta se chvíli naoko radila, načež hlavní mluvčí přečetl rozsudky. Itachi měl pravdu - klan Hyuuga mohl odejít s čistým štítem.
Poté byl sál vyklizen a rada započala schůzi. Tehdy si Itachi uvědomil, že se od hrůzovlády jeho otce vůbec, ale vůbec nic nezměnilo.

Zacinkaly klíče. Dozorce otevřel dveře profesionálním pohybem a pokynul mu. Itachi se před vstupem do cely na okamžik zarazil. Vzpomněl si na čerstvější událost - když přišel do vězení a oznámil, že chce vidět svého bratrance...

Nový ředitel Konožské věznice vypadal velmi mladě, ale to teď nebylo nic zvláštního. Spousta státních zaměstnanců shodila po skončení války uniformu a včas opustila vesnici.
Mladík v zelené vestě vstal od stolu v ředitelské kanceláři a rychle se uklonil. Byla to zbytečná procedura, vzhledem k tomu, že Uchihové byli ti poražení, ale zvyk byl zvyk.
„Itachi-sama," pozdravil mladík a představil se. „Minoji. Velice mě těší."
Itachi mu pokynul, ať se narovná, a přešel rychle k věci. „Co je se Shisuim?"
Minoji mu věnoval nervózní úsměv. Opatrně jej obešel a zavřel dveře do kanceláře. „No, utrpěl během boje malá zranění. Myslím, že je to zlomená ruka a nějaké pohmožděniny, nic vážného..."
„Kvůli tomu jste mě sem nezavolal," přikývl Itachi věcně.
„No, víte... Jde o to, že váš bratranec strávil několik měsíců v zákopech. Fyzicky je v pořádku, ale po psychické stránce - ... Než tam půjdete, měl byste to vědět. Ptal se po vás."

Itachi pomalu vstoupil. Betonová cela měla tvar pravidelného čtverce, s šedými stěnami, úzkou dřevěnou lavicí a malým oknem do dvora. Pod ním ležel Shisui a spal. Teprve když se dveře se skřípáním zavřely, Itachimu došlo, že to nebude obyčejný spánek.
Opatrně usedl na okraj dřevěné překližky a s nepříjemným očekáváním položil Shisuimu ruku na rameno. „Shisui? To jsem já..."
Vězeň, stočený do klubíčka pod šedivou houní, se nepatrně pohnul. Pootevřel oči, lemované namodralými kruhy. „Itachi..." vydechl malátně.
„Jsem tady," odvětil Itachi, protože ho žádná jiná slova nenapadala.
Shisui se nepatrně zachvěl. Dalo práci rozluštit, co vlastně šeptá: „Řekni mu... Já se tam nevrátím... Já už nechci..."
„To je v pořádku, teď už jsi v bezpečí."
„Itachi... Já se bojím."
Itachi jej jemně uchopil v ramenou a bez námahy zvedl do výšky. Dozorci jeho zdraví očividně nadnesli. Shisui byl vyhublý na kost a lehký jako proutek. Posadil si ho na klín a objímal v náručí jako malé dítě.
„Jsem u tebe..."
„Řekni ještě něco..."
„Už to bude v pořádku."
„Povídej..."
„Všechno se spraví, všechno..." Plakal Itachi a hlas se mu třásl.

Na dvůr přivedli dvanáct vězňů. Dva generály, pět jouninů, tři soudce a dva Uchihy. Shisui nedokázal sám chodit, takže jej přinesli na polních nosítkách. Itachi kráčel vedle nich a dokud ho držel za ruku, Shisui se tupě usmíval.
Shinobi, pověřený záznamem procesu, si udělal fotky.
Nechali je pokleknout k zadní stěně a dvanáct ninjů vyfasovalo speciální kunaie se zúženým ostřím.
Shisui nezvládl udržet rovnováhu a tak jej přitom museli podpírat. Itachi se rychle obrátil k odchodu a zbaběle doufal, že tomu unikne. Ale Shisui se třásl.
„Itachi...? Co se děje? Itachi?"
Rychle se vrátil a poklekl naproti svému nejlepšímu příteli. „Nic se neděje. Jen se na mě dívej. Dívej se na mě, Shisui. Jenom klid..."
Dozorci pozvedli zbraně. Zazněl povel.

Bylo jasné, že to Uchihům nemůže projít. Konoze vládli ocelovou pěstí přes čtyřicet let a vinu z nich nesmyje ani Sasukeho mládí, ani Fugakova smrt.
Itachi pomalu kráčel vězeňskou chodbou k hlavním dveřím a vybavoval si každé slovo, které na čtvrteční schůzi zaznělo. Konoha potřebovala spravedlnost. Potřebovala obětní beránky.
„Itachi-sama?" Minoji si poklepal na pravou tvář. „Máte tu..."
Itachi setřel malou karmínovou kapku a ta se mu rozmázla na dlani. „Děkuju."
„Za málo. Hodně štěstí."
Pokračoval v cestě a pozoroval tu načervenalou dlaň.
Obětoval se pro rodinu. Vydal sám sebe na pospas historii, která jej teď bude nazývat otcovrahem a zrádcem. Ale jak tak kráčel prázdnou chodbou a vybavoval si Sasukeho tvář, pocit viny se pomalu vytratil. A Itachi si byl jistý, že udělal správnou věc.

... správnou věc...