Dopis (NaruHina)

Vládla chladná podzimní noc, temné nebe rozjasňoval měsíc v úplňku a tisíce jasných hvězd. Konoha byla poklidná a úzké ulice ozařovaly pouliční lampy. Na okraji Konohy, u jezera, ve vysoké trávě ležela dívka. Tmavé vlasy měla rozprostřené kolem hlavy a levandulové oči plné slaných slz, které jí stékaly po bledých tvářích. Noc jako stvořená pro to, aby spolu leželi dva zamilovaní lidé, choulili se k sobě, aby je netrápila zima, a počítali hvězdy. I tato dívka měla v srdci chlapce, bohužel o její lásce neměl ani tušení již několik let a nejspíš ani o její existenci. Byla pro něj pouze dívka ze stejné vesnice. On měl oči pouze pro růžovovlasou kunoichi, Haruno Sakuru.
Když je vídala spolu, často v povzdálí plakala kvůli té ostré bolesti, co se ozývala v jejím srdci. Ale přesto byla ráda, protože měl na tváři úsměv. Chtěla, aby byl šťastný. Do dneška jí stačilo ho tiše sledovat, těšit se z jeho radosti a úsměvu. Vždy, když byla s ním a ostatní se k němu otočili zády, těšilo ji, že ví, že není úplně sám. Bohužel se dnešním večerem její osud roztříštil na střepy, ztratila naději, že by kdy s ním mohla být.

Zrovna večeřela a probírala se svým bratrancem Nejim blížící se misi, na níž měly brzy jejich týmy zamířit. Když probrali vše potřebné, začali si povídat. Hinata se tiše zasmála, když do místnosti vešel její otec a vůdce klanu. Ihned zmlkla a zadívala se na něj s otázkou v očích. V poslední době s ní mluvil pouze o záležitostech klanu, které se jí bezprostředně týkaly.
"Na tu misi s Nejim a jeho týmem, Hinato, nepůjdeš," oznámil jí. Překvapeně zamrkala.
"Proč?"
"Sbal si věci, zítra odjíždíš k našim příbuzným na druhé straně země. Doufám, že tam se snad konečně zlepšíš."
"A kdy se vrátím?"
"Ne dříve než za pár let. Nejlepší bude, když tam rovnou zůstaneš. Najdeš si manžela a budeš spokojená."
"A co klan?" odvážil se namítnout Neji. Hinata jako nejstarší dcera měla být vůdkyní klanu po svém otci.
"Ten povede Hanabi."
Dívka beze slova odložila talíř, už to tu déle nedokázala snést. Se slzami v očích vyběhla ven. Nikdo se po ní nesháněl, věděli, že se vrátí sama, neměla kam jinam jít.
Tak tu teď ležela na svém oblíbeném místě u jezera a vybavovala si vzpomínky na něj. Jeho nebesky modré oči, zlaté vlasy, veselý smích a hlas. Na dlouhou dobu si bude muset vystačit jen s nimi. A i ony postupně vyblednou.
Ne! zavrtěla hlavou. Nezapomenu na tebe, Naruto-kun!

Do postele se vrátila nepozorovaně až asi ve tři hodiny v noci. Probudila se v osm a cítila se roztrhaná na milion kusů. Jen silou vůle se přinutila otevřít kufr a skládat do něj vše potřebné. V hlavě měla prázdno a pusto.
Když měla zabaleno, lehla si na postel a bezcílně se toulala myšlenkami. Bezmyšlenkovitě vzala ze stolku knihu a začala přejíždět očima po řádcích, aniž by věděla, co vlastně čte. Její pohled se zastavil na jednom slově, zarazila se. Dopis. A rozhodla se. Bez dlouhého přemýšlení popadla tužku a papír a dala se do psaní. Vypsala na papír všechnu svou lásku, radost, smutek i bolest z odjezdu. Skončila podpisem a přečetla po sobě celé dílo ještě jednou. Ulevilo se jí od pocitů.
Otevřeným oknem dovnitř vanul vánek, sfoukl jí list do klína. Zabalila jej do obálky a váhala. Má ho Narutovi dát a tím vše přiznat, nebo zničit a dát mu tak němé sbohem? Za několik hodin ji čekal odjezd, takže stejně neměla co ztratit. Vybrala si první možnost. Opustila dům s dopisem skrytým v tašce přes rameno. Musí se rozloučit… a musí ho ještě naposledy spatřit.
Jako první se rozloučila se svým týmem, Shinem, Kibou a jeho psem Akamaruem. Proběhlo to rychle, nepřála si to protahovat. Tým 8 pro ni byl druhá rodina a nechtěla cítit ještě větší bolest z odchodu. Objala se s nimi, její bývalá Senci Kurenai jí popřála hodně štěstí. A to bylo vše. Postupně se rozloučila snad se všemi z Konohy, už zbývalo jenom pár lidí a mezi nimi i Naruto.
Narazila na Sakuru s Ino, zrovna zaníceně debatovaly. Objaly se a řekly si sbohem. Osmělila se a zeptala se Sakury: "Sakuro, nevíš, kde je Naruto-kun?"
"Hm, nejspíš bude doma, na rámenu už dneska byl."
"Děkuji ti, Sakuro, za všechno," usmála se, zamávala jim a odešla.
Nedokázala si představit, že půjde k němu domů! Třeba s ní nebude chtít mluvit! Nakonec stejně zrudne a omdlí. Tohle byla ale její poslední příležitost, a tak zahodila pro jednou stud a za chvíli už stála před Narutovým domem. Chvíli nejistě přešlapovala, co když třeba odpočívá? Potichu zaklepala na okno. Asi za minutu se dveře otevřely a v nich se objevil Naruto, vlasy měl rozcuchané a rozespale se protahoval.
"Dobré dopoledne, Hinato," popřál jí. Zívl a pousmál se na ni. "Copak tě za mnou přivedlo?"
Cítila, jak jí tváře pomalu rudnou. "Přišla jsem na návštěvu," zamumlala.
"Tak pojď dál," pozval ji. Vstoupila do jeho domu. Měl v pokoji trochu nepořádek. Posadili se a začali si povídat, brzy se i ona osmělila a povídala si s ním bez zábran. Asi za dvě hodiny se Naruto zvedl.
"Nerad tě posílám pryč, ale musím jít, musím něco probrat s bábi Tsunade," zazubil se.
"Hai, Naruto-kun. Děkuji za příjemně strávený čas," usmála se. Vyprovázel ji ke dveřím. V nestřežený okamžik sáhnula do tašky a položila mu na parapet dopis.
"Někdy bychom mohli jít na rámen, co říkáš?" navrhl jí.
"To by bylo moc hezké, ale asi to nepůjde," hlesla. Tázavě se na ni podíval. "Teď tu nějakou dobu nebudu."
"To je škoda, tak potom," usmál se a jemně ji pohladil po tváři. Zrůžověla jako rajské jablíčko.
"Měj se pěkně, Naruto-kun," zašeptala. Oba dva opustili jeho dům, každý se vydal jiným směrem. "Vždycky tě budu milovat," šeptla do větru.

Minuty rychle ubíhaly a okamžik odchodu se blížil. Hinata se procházela okolím Konohy, cítila stébla trávy, jak ji hladí po chodidlech, větřík jí cuchal rozpuštěné vlasy a na rtech jí pohrával posmutnělý úsměv. Měla svůj domov ráda, nedokázala si představit, co bude v té cizině dělat. Znovu ucítila vlhkost na tvářích. Otřela si poslední slzy, už se pro dnešek naplakala dost. Vydala se pomalu k sídlu klanu Hyuuga, kde ji měl čekat odvoz.
Sklonila se a utrhla květ sedmikrásky. Sevřela stonek mezi prsty a dlouze si povzdechla. Pomyslela na Naruta, nejspíš si její dopis dosud nepřečetl, nebo už ano, ale ani to s ním nehnulo. Přinutila se jít dál. Překvapeně sebou trhnula, když za sebou zaslechla dusot nohou a známý hlas volající její jméno.
Otočila se, v tom na ni někdo skočil a strhl ji na zem do divokého kvítí.
"Hinato, neodjížděj!" zašeptal Narutův hlas. Tiskl si ji k sobě a vdechoval její vůni. Vytřeštila oči a zalapala po dechu. Tohle nečekala.
"Naruto…," hlesla.
"Neodjížděj, prosím tě," mumlal jí do ramene.
"Četl jsi můj dopis?"
"Ano!" vykřikl. "Nechci, abys mě opustila i ty! Musíme jít přece na ten rámen!"
Hinata si uvědomila, v jaké pozici se nachází. Ona ležela na zádech a on nad ní. Jeho modré oči se vpíjely do jejích levandulových. Zmlkl, pomalu se k ní skláněl, až se jejich rty potkaly. Tmavovláska překvapeně vydechla, brzy se ale uvolnila a opatrně ho objala kolem krku. Přetočila ho pod sebe, prameny jejích vlasů ho zašimraly na tvářích. Jejich rty se od sebe odpojily, srdce jí splašeně tlouklo.
"Neodjížděj mi, prosím… Neměl jsem ponětí, že mě máš tak moc ráda."
"Nechci odjet, ale otec si to přeje. Nebudu mít kde žít, když se vzepřu jeho rozkazu, ale to nevadí, něco si najdu, nebo Kiba by mě u sebe nechal, nabízel i to," uvažovala nahlas.
"O tom, že bys bydlela u někoho jiného, nepočítej, zůstaneš u mě," pomohl jí na nohu a sevřel její dlaně ve svých. Vtiskl jí polibek na čelo. "Já tě už nepustím."

Do pokoje napůl zataženými závěsy pronikalo sluneční světlo. Pomalu se sunulo po posteli výš, až se zastavilo na tváři tmavovlasé dívky. Zamračila se a otevřela oči. Posadila se a protáhla se, na sobě měla velké oranžové tričko, které patřilo jejímu příteli. Kde vlastně je? Napadlo ji. Rozhlédla se. Vedle ní neležel, deka byla zmuchlaná a ještě neztratila teplo jeho těla, takže to nebylo moc dlouho, co vstal.
V ten okamžik se otevřely dveře a on vešel dovnitř. Jeho modré oči se rozzářily a usmál se. V rukou nesl tác se snídaní.
"Dobré ráno, Hinato," sklonil se a krátce ji políbil.
"Dobré, Naruto," zastrčila si pramen vlasů za ucho. "To je pro mě?"
"Ne, pro mě, dojdi si tam sama," vyplázl na ni jazyk, ale posunul tác směrem k ní.
"Nebuď lakomec, Naruto," zamumlala a ukradla si kousek jídla.
"Nejsem, za krádež tě čeká trest," odsunul talíř, popadl ji a vyšplhal se nad ní. Něžně ji políbil na rty.
"Miluju tě, Naruto," zašeptala mu do ucha. Byla konečně šťastná a nelitovala toho, že konečně přemohla svůj stud a svěřila se mu prostřednictvím dopisu. Byli spolu už téměř rok a stále ho měli, pečlivě uložený v přihrádce.
Dalo tehdy hodně práce vůdce klanu Hyuuga přesvědčit, aby upustil ze svých plánů dceru poslat pryč. Když ale viděl odhodlanost v Narutových očích, když svíral v náručí jeho dceru a říkal mu, že ji nikam nepustí, nakonec svolil.
Naruto se zasmál a pošimral ji na boku. Vypískla a pokusila se dostat z jeho sevření. Začali se prát a pošťuchovat. Znovu ji uvěznil pod sebou.
"A já miluji tebe, Hinato. Navždycky."