Nenech ho čekat 1
Přináším další přeloženou povídku z FanFiction.net, tentokrát od holčiny s nickem Kanji no Sakka, původní název příběhu byl A safe pair of hands. Odkaz zde.
Když jsem dorazila na místo, ona už tam byla, osamoceně seděla u stolu v zadním koutku. Vypadala, jako by se nacházela doma. Vzhledem k její nápadné uvolněnosti mě napadlo, že sem možná docházela často.
Ač byla místnost téměř plná, hlasy ostatních zákazníků ke mně doléhaly v podobě jakéhosi šumu, což se perfektně hodilo ke dřevu, jež působilo hřejivým dojmem, a slabému osvětlení.
Jakmile jsem se přiblížila, mohla jsem vidět rozpitou láhev saké, lehce jsem se uklonila a zaváhala.
„Tsunade-sama.“ Způsob vyslovení jejího jména se podobal spíše otázce.
Pro Hokage bylo neobvyklé, aby někoho zvala na grilovačku, zvláště pak pouhou studentku. Ani učnice pod jejím vedením, jako já, nedostávala pozvánky do společnosti. Neměla jsem nejmenší tušení, co od toho čekat.
Z porcelánového hrnečku, který držela v ruce, pozvedla ukazováček a rudě červeným nehtem poukázala na prázdnou lavici. Poslušně jsem zaplula na sedátko proti mé učitelce, zdráhavě na ni hleděla přes stůl a trpělivě vyčkávala na vysvětlení důvodu mé přítomnosti. Nic neříkala, ale cosi v jejím zkoumavém pohledu mě nutilo cítit se nesvá. Věděla jsem, že mě má v oblibě, byly však chvíle, kdy jsem si vedle ní připadala velmi mladá a nezkušená.
Než mi stihla cokoli osvětlit, přinesli jídlo a Tsunade kývla k hromadě hovězího, *sashimi, zeleniny a rýže. Nebyla jsem vůbec hladová, přesto jsem, vděčná za jakoukoli činnost, která zaměstná mé ruce, na gril položila několik plátků masa.
Dál mě bedlivě pozorovala, když najednou, jako by dostala uspokojující odpověď na nějakou nezodpovězenou otázku, přesunula pozornost k jídlu a začala konverzovat.
Zatímco jsme jedly, probíraly jsme povětšinou vesnické záležitosti. Tsunade-sama mluvila o pomalé, ale úplné obnově Konohy, o nových nadějných studentech akademie a jejich úspěších při tréninku a o současných úkolech mých přátel. Usmívala se, když mi vyprávěla, že Shikamaru strávil spoustu času v šifrovací laboratoři a mě naopak rozesmál její dodatek, že rozhodnutí našeho génia dobrovolně se přihlásit a přijít o volný čas nebyl její návrh. Potom se zmínila o festivalu Tanabata, jež byl naplánovaný na zítřejší večer, rozpovídala se, jak bude pro zdraví všech dobré společně oslavit život a nový začátek.
Všechno to byly pozitivní věci, nýbrž pro mě žádná nová informace. I tak jsem svědomitě poslouchala, věřila jsem, že by Tsunade-sama neztrácela svůj drahocenný čas, kdyby to nevedlo k něčemu důležitému.
Stalo se to poté, co se propracovala k druhé flašce saké, znenadání přešla k hlavnímu bodu tohoto podivného setkání.
„Sakuro,“ spustila a známým způsobem stáhla obočí, čímž se pečeť na jejím čele jevila obzvlášť tmavá v porovnání s bledou pokožkou. „Co hodláš udělat s Narutem?“
Má tvář bolestivě vzplála, jako by mě udeřila, a byla jsem si jistá, že veškerá konverzace kolem nás z rázu utichla.
Taková reakce byla jistě neúměrná. Musela být. Nic to neznamenalo, i když jsem měla Naruta celou dobu plnou hlavu a nesčetněkrát jsem si kladla tu samou otázku. Šlo o shodu náhod. Určitě se jednalo o nějaký úkol či povinnost týkající se mého blonďatého kolegy, jež jsem zapomněla vyplnit, nic víc. Nebyl tu žádný důvod k panice.
„N-Naruto?“ otázala jsem se, snažíc se udržet přirozený a hlavně vyrovnaný hlas. „Co s ním?“
Panovačný výraz Páté se změnil v netrpělivé mračení.
„On tě miluje.“ Oznámila mi daný fakt stylem ´tohle přece všichni vědí, je to jasné jako slunce na nebi´.
Teď byl čas na panikaření, mé zběsile bijící srdce a sucho v ústech to jen potvrzovalo! To si zase Sai pustil pusu na špacír? Řekl jí něco? Sai potřeboval zauzlovat jazyk a já jsem mu to chtěla neprodleně provést!
„Tsunade-sama, já nevím… proč… co vás přimělo myslet si…“
„Velitelé vašeho týmu,“ odpověděla nevrle. „Oznamovali mi víc než technické výsledky misí a tréninků. Očekávám, že mi sdělí vše, co by mohlo mít vliv na výkonnost týmu. Nebo na budoucnost Konohy.“
„B-Budoucnost Konohy?“ zašeptala jsem ta slova téměř s úctou, Tsunade-sama zatím pečlivě studovala můj výraz. Motala se mi z toho šoku hlava.
Nyní jsem si přála, aby to býval byl Sai.
„Kakashi-sensei, Yamato-taicho… oni vám pověděli, že Naruto… že…“
„Ne.“ Zakroutila hlavou a zlatavé vlasy rámující její lékařskými technikami uchovaný mladistvý obličej se lehce zachvěly.
„Není žádné tajemství, jak se Naruto ohledně většiny věcí cítí, včetně tebe,“ řekla, opětovně se samolibě usmívaje.
Zavdala si další lok saké, načež tiše umístila šálek na stůl.
„Ne, Kakashi a Yamato… mají dojem, že ty možná Naruta miluješ taky.“
Rozpaky společně se zmatkem, v nichž jsem se topila, se přelily ve strach. Věděl o tom někdo z vesnice? Někdo o nás snad mluvil? O Narutovi a o mně? Zajímala se o to Tsunade-sama z pozice Hokage nebo mé lektorky? Usoudila jsem, že na tom ve skutečnosti nezáleží. Pro takto osobní debatu musela mít nějaké vlastní důvody a na vyřčenou otázku očekávala odpověď.
Pravdou bylo, že jsem si přála, abych si o tom mohla s někým promluvit, o všem, co se stalo. Někoho, komu bych mohla věřit a kdo by mi zároveň poradil, co dělat. V mém věku nepřicházel nikdo takový v úvahu, žádná z mých kamarádek. Ino by mě zajisté vyslechla, následně by ale o mém milostném trápení byla seznámena celá Ohnivá země. TenTen se pro takový druh rozhovoru zdála až příliš odměřená a Hinata se protloukala dosti podobnou situací.
Tohle byl osud kunoichi; trávili jste život ve společnosti kluků. Dvou kluků…
Zahleděla jsem se na zbylé jídlo na talíři a dloubala do něj hůlkami, přičemž jsem se snažila uklidnit. Tsunade-sama by si o mně myslela kdovíco, kdybych propukla emocím nebo začala hystericky vyvádět, navíc v tom měla pravdu. Znovu jsem si připadla malá a neschopná.
„Nevím, kde začít.“
„Takže ho miluješ?“ zeptala se jemně.
Nešťastně jsem přikývla. „Ne vždycky, dlouhou dobu jsem milovala… někoho jiného. Alespoň jsem si to myslela. Nejsem si jistá, zda tomu nadále tak je. Pouze vím, že se všechno změnilo a že Naruto je… on je ten, koho…“ Nechtěla jsem, aby Tsunade-sama viděla slzy štípající mě v očích. „Ale pokazila jsem to, udělala jsem hodně chyb, nic nebylo správně.“
„Sakuro,“ oslovila mě, poté vyprázdnila a nově dolila šálek saké, načež pokračovala: „Není to lehké.“
„Lehké?“ Rýpala jsem do bezbranné ředkvičky, neschopná podívat se jí do tváře.
„Uvědomit si, že ten, s kým jsi vyrůstala, s kým jsi bok po boku bojovala, člověk, jehož jsi považovala za otravného do takové míry, že bys z něho svévolně vymlátila duši a kterého jsi opakovaně odmítala…“
Přistihla se, jak pěstí buší do desky stolu a ihned přestala, dlouze se nadechla, než promluvila: „Že se ten člověk nějak stal tím, bez koho nechceš žít. To není lehké.“
Ten na míle vzdálený zvuk v jejím hlase přitáhl mou pozornost. Blondýna přede mnou byla vyrovnaná a své emoce měla pod kontrolou, v těch hlubokých očích se však zračilo něco jiného. Mluvila z vlastní zkušenosti, a to bolestivé zkušenosti. Všechno saké dávalo v tu chvíli smysl.
„Tohle mělo být jednoduchý.“ Znělo to uboze, stejně tak jsem se cítila, zklamaná sama sebou.
„Naruto tu pro mě vždycky byl, staral se o mě a já jsem jeho city ignorovala.“
„To samé já a Jiraiya.“
„Jiraiya-sama?“ Doufala jsem, že jsem jeho jména vyslovila spíš s respektem než úžasem.
„Když jsme byli mladší, nadělal kolem mě takový neskutečný kravál, bláznivý. Bylo to otravné, trapné.“
Nemohla jsem si pomoct a usmála se. „To zní povědomě.“
Na mé prohlášení souhlasně přikývla.
„Po tolika letech strávených s Jiraiyou jsem si myslela, že rozumím jeho způsobům, znám ho, a kvůli tomu jsem ho nikdy nebrala vážně.“ Hlas Páté zněl dutě a prázdně. „A to ho zraňovalo. Ačkoli jsem ho tenkrát nemilovala, dlužila jsem mu víc než to.“
Tenkrát ho nemilovala? Znamenalo to, že se její city v nějakém okamžiku změnily? Teď ho milovala? Zadívala jsem se na prázdný šálek od saké a pochopila jsem, že ano. A nyní byl mrtvý. Odmítala jsem si podobné myšlenky připustit v mém a Narutově případě.
„Nebylo tomu tak, dokud mě Jiraiyu znovu nenašel, tehdy jsem nechala minulost jít, dospěla jsem a přestala žít pro duchy, pak jsem ho viděla jasně.“
„Já nežiju pro duchy,“ vyhrkla jsem rychle, protože slova vybraná Tsunade-sama byla dozajista určena mně. „Už ne, zkoušela jsem to Narutovi říct, pokoušela jsem se mu to vysvětlit.“
„Říct mu to nestačí, Sakuro,“ ujistila mě tvrdě a hlasitě, až jsem sebou cukla. „Musíš mu to dokázat. Mluvení nedodává chlapovi, kterému jsi ublížila, ten potřebný pocit jistoty. Slova jsou chabá náhrada pro společný život… pro společný život s ním. V temnotě tě slova nikdy neudrží nablízku.“
Z jejího proslovu mě zamrazilo v zádech. Rozuměla jsem tomu, co říkala o ztrátě milované osoby i varování, co by se mohlo přihodit, kdybych nedbala její rady a mé nitro zachvátila obrovská vlna paniky.
„Bojím se, že jsem svoji šanci promeškala,“ kuňkla jsem zdrceně.
„Proč? To ti řekl?“ otázala se.
„Ne.“ Raději jsem se zase zahleděla do talíře. „Vy to nechápete, něco jsem mu pověděla. Něco jsem udělala. Něco, co jsem v danou chvíli tak doopravdy myslela, ale… on mi neuvěřil. Naruto si byl vědom mé nejistoty. Proč by mi měl věřit? Jen proto, že teď jsem si doopravdy jistá?“
Slyšela jsem, jak si Tsunade-sama těžce povzdychla, nevěděla jsem však, co to značilo.
„Kromě toho,“ dodala jsem naprosto žalostně, „nemusí brát za vděk mnou. Dobře ví, že má jiné možnosti.“
Odfrkla si, jako bych právě vyřkla tu nejhloupější věc na světě.
„Udělal snad s těmi možnostmi něco?“ Naklonila se ke mně blíž, takže jsem jí musela pohlédnout do tváře, znovu se vědoucně usmívala. „Udělal?“
„No, to ne… Já… já nevím… Jak bych to mohla vědět?“
„Viděla jsi ho s nějakou jinou? Má někoho?“
„N-Ne, ale…“
„Byla jsi někdy svědkem, že by se Naruto od něčeho nebo někoho obrátil zády, ať to bylo jakkoli složité, když byl o svých citech pevně přesvědčený?“
Odpověď byla zřejmá, nemusela jsem nad ní nijak dlouho přemýšlet: „Ne.“
„Je zrovna jako Jiraiya,“ prohlásila.
„Tsunade-sama, vím, co mi tím naznačujete, jenže to není tak jednoduché. Není ten správný čas…“
„Jsi vynikající studentka, Sakuro,“ přerušila mě náhle a já se navzdory okolnostem začervenala pýchou. „Nasloucháš a učíš se rychle. Pokud jsem tě naučila něco užitečného, pak to musí být tohle - nenech ho čekat.“
*sashimi - plátky čerstvé ryby
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
To je tak překrásné Opravdu, opravdu krásné
Ta povídka je super já miluji NaruSaku prostě boží nevíš kdy vyjde další díl ? strašně ráda bych si ho přečetla
Nejlepšího člověka hledej mezi těmi, který svět odsuzuje.
Občas poví někdo něco maličkého a zapadne to přímo do prázdného místa ve vašem srdci.
BLOG JOSHINY A KARIMAO TOSHIKY http://tosh-n-josh.blogspot.sk/ - určitě se podívejte ^^
Těší mě, že se ti tak líbí, taky mě hned zaujala a v originálu je ještě lepší Je to původně jednorázovka, ale bylo by to v celku moc dlouhý, další kapitolu přidám příští týden, podle pravidel, jinak už ji přeloženou mám. A pak bych to viděla ještě asi na jeden díl, max. dva.
Bomba, super ažasná povídka D: NaruSaku to je super!
Člověk si všímá jenom velkých věcí, ale na všední skutky obyčejných lidí se často zapomíná.