Minatův příběh lásky - Kap. 14

Kapitola 14.

Někdo s ní třásl a tiše volal její jméno. Neochotně otevřela oči. Nad ní se skláněl Takashi a snažil se ji probudit.

„Co se děje?“ zavrčela nevrle. Nesnášela, když ji někdo budil.
„Nevíme, ale poslouchej.“

Rusovláska zpozorněla a zaposlouchala se. Do pokoje pronikaly tlumené, jakoby vzdálené rány.

„Co je to?“
„Výbuchy. Směrem na západ od nás někdo spustil parádní ohňostroj,“ vysvětlil situaci mladík
„Je to snad…?“ vyhrkla dívka. Doufám, že je v pořádku.
„Je to možné,“ ozval se Jiraiya stojící u okna a vyhlížející ven. „Akorát nechápu, proč zvolil takhle nápadnou věc.“
„Předpokládám, že tohle normálně nedělá,“ pronesla zkoumavě.
„Ne. Tohle není jeho styl,“ zavrtěl hlavou Takashi.
„Co když to není signál, ale známka boje?“
„To těžko. Na boj jsou ty výbuchy příliš pravidelně od sebe,“ namítl Jiraiya.
„Takže co, senseii? Budeme čekat?“ zeptal se Takashi.
„Ano,“ zněla suchá odpověď. „Ale nebude na škodu, když se připravíte.“

Znovu už spát nešli. Připravili se na každou možnou situaci. Každý se zabýval svými myšlenkami, jež se však shodně točily okolo Minata. Každý na něj však myslel z jiného důvodu. Takashi, trochu se závistí, neboť se chtěl taky účastnit. Kushina s obavou a Jiraiya, přemýšlel, co a proč dělá jeho student.

Sotva půl hodiny po posledním výbuchu jim na dveře někdo tiše zaklepal. Okamžitě zpozorněli a sáhli po zbraních. Bez zbytečných řečí a rámusu zaujali strategické postavení v místnosti, aby získali převahu.

„Dále,“ pronesl tiše Jiraiya. Do místnosti vešel shinobi v uniformě ANBU.
„Předpokládám že Namikaze Minata znáte,“ hlesl tiše.
„Záleží, kdo se ptá,“ pronesl opatrně Jiraiya. „A vy jste?“
„Poslíček. Minato-san mě pro vás posílá.“
„Sledují nás nějací špiclové,“ upozornila Kushina.
„Sledovali,“ opravil ji mírně ANBU.
„Zlikvidovali jste je?“ vyvalil oči Jiraiya. „Ničeho jsem si nevšiml.“

Předtím stál dlouho u okna a sledoval okolí. Nakonec dva špehy našel, ale nevšiml si, kdy byli odstraněni. Neslyšel jediný podezřelý zvuk.

„Moji lidé jsou velice kompetentní,“ pokrčil rameny ANBU. „Jdeme. Času není nazbyt.“

Otočil se na patě a mířil pryč. Bez zbytečných řečí jej následovali. Netrvalo dlouho a tiše vklouzli do úkrytu ANBU. Prošli dlouhou chodbou. Shinobi, který je doprovázel, otevřel dveře, před kterými stál další ninja v uniformě Sněžných ANBU.

„Tak račte dál,“ vyzval je a vešel dovnitř. Vstoupili za ním.

Jaké bylo jejich překvapení, když ve strohé místnosti spatřili Minata a jednoho mladého muže. Po vzájemném představení se, zjistili, že se jedná o Kaigane Hikarua, korunního prince země Sněhu.

O samotě seděl nějakou dobu a nudil se. Uměl však být trpělivý. Už aby přišli. Netrvalo dlouho a do dveří vstoupil Hikaru. Minato sjel ze židle, klekl si a pozdravil.

„Povstaň, Minato-san,“ pronesl Hikaru a posadil se na volnou židli. „Zjistil si něco?“
„Hai, Hikaru-sama, ale než se pustím do vysvětlování, počkáme na můj tým,“ odvětil blonďák a opřel se zády o zeď.

Netrvalo dlouho a do místnosti vešel kapitán a jeho tým. No konečně. Vzájemné představení se naštěstí proběhlo rychle a bez nějakých průtahů. Každý je už zvědavý, co jsem zjistil.

„Nyní jsou zde všichni,“ pronesl kapitán, když za nimi zaklaply dveře. „Můžeme se pustit do vašich zjištění, Minato-san.“
„Samozřejmě,“ přikývl mladík a sundal si klobouk. Pohodil jej nedbale na stůl a prohrábl si bujnou, rozčepýřenou kštici. „Po našem rozhovoru jsem trochu přemýšlel a dospěl k názoru, že plížením se okolo a debatou s Toshirovou bandou nic nezískám. Napadlo mě prověřit regenta, okolo kterého se všechno točí. Prohlídka jeho obytných prostor v hradu nepřinesla nic použitelného. Proto jsem se rozhodl jít přímo do lvího doupěte.“
„Tys pátral v regentově domě?“ nevěřícně zvolal Jiraiya.
„Hai, senseii,“ zazubil se pod maskou Minato.
„Zjistils něco? Hernajs mluv, leze to z tebe jak z chlupatý deky,“ netrpělivě vykřikla Kushina.
„Jistěže ano,“ odvětil klidně, „hned se k tomu dostanu.“

V rychlosti vylíčil průzkum regentova domu, a co vyslechl. Hikaru vyskočil ze židle tak prudce, až s třesknutím dopadla na zem. Zbledl a vzápětí zrudl. Roztřásl se na celém těle a začal po místnosti pochodovat ráznými kroky. Vztek z něj přímo tryskal.

„Tak přece jen má mého otce na svědomí! Úkladná vražda! Vlastizrada!“ štěkal vztekle. Když první nával hněvu pominul, trochu se uklidnil. „Dobrá práce, Minato-san.“
„To je neprůkazné, Hikaru-sama,“ namítl mladík.
„Cože?!“ zařval princ. Jeho oči plály zuřivostí. „Zavraždil svého feudála a plánoval i mou vraždu!“
„To je též neprůkazné,“ zavrtěl hlavou Minato. „Není sebemenšího důkazu. A myslíte, že jakýkoliv soud uvěří slovu shinobiho, který se vloupal do regentova domu?“
„Nebojte, Hikaru-sama. Nikdo a nic vás neohrozí,“ vložil se do toho kapitán.
„Jak to?“
„Jste přeci neustále doprovázen skupinou elitních palácových stráží a nepřetržitě na vás dohlíží několik mnou pečlivě vybraných ANBU. Bezpečnost následníka trůnu beru velice vážně,“ řekl shinobi.
„Ale mého otce tohle všechno nezachránilo,“ vmetl mu do tváře skryté pod maskou mývala princ.
„A já toho dodnes lituji,“ dutě pronesl kapitán.
„Tělesnou stráž vyměňte nebo do ní dosaďte vaše lidi, kapitáne. Někteří z nich mohou být podplaceni regentem a ve vhodný okamžik by mohli prince ohrozit,“ přisadil si Jiraiya.
„Chápu. To není špatný nápad,“ přikývl ANBU.
„A teď to nejdůležitější,“ pronesl Minato.
„Ještě počkej, hochu. Říkáš, že nás ten Mazure, špehoval pomocí krkavce?“ zajímal se Jiraiya.
„Hai, senseii.“
„Popiš mi ho,“ vyzval starší muž svého studenta.

Minato několika slovy vylíčil jeho věrnou podobu.

„Je to on,“ zasyčel bělovlasý ninja a v očích se mu blýsklo hněvem.
„Znáte ho?“ překvapeně na něj pohlédl Minato.
„To si piš! Je to navždy vypovězený člen klanu Yamanaka a zrádce Konohy. Překvapuje mě, že ještě žije. Kéž by se mi dostal do rukou,“ povzdychl si Jiraiya. „Ale pokračuj, Minato-kun.“

Mladík vyňal svitek, rozvinul jej a vyvolal ukořistěné dokumenty. Dlouhou dobu panovalo v místnosti hluboké ticho rušené jen občasným zašustěním papíru, jak ostatní pročítali Minatem získané dokumenty. Záhy však hluboké ticho přeťal princ jadrnou kletbou.

„Ten bastard! Zaprodat vlastní zemi. Copak si neuvědomuje, do jaké situace by nás to vrhlo?!“ běsnil s tváří zkřivenou hněvem.

Kapitán ANBU nic neřekl, ale z toho jak zatínal pěsti, až mu bělely klouby, se dalo poznat, že s ním též lomcuje prudký vztek.

„Hikaru-sama, jediné vaše slovo a přinesu vám jeho hlavu na stříbrném podnose,“ zavrčel po chvíli.
„Neukvapujte se, kapitáne. Vše popořadě,“ pronesl klidně Jiraiya. „Nejdřív se musíme vypořádat s touhle hrozbou.“
„Máte pravdu, Jiraiya-san. Nechal jsem se unést,“ sklopil v omluvě hlavu ANBU. „Ale musím přiznat, že tohle,“ ukázal rukou na papíry ležící na stole, „je vážně skvěle odvedená práce.“

Minato byl rád, že jeho obličej dosud ukrývá maska, neboť cítil, jak se červená rozpaky nad chválou, jíž se mu právě dostalo. Nebyl zvyklý, aby jej někdo až takhle chválil. S tím nadělají.

„Jen výsledky toho, k čemu jsem byl vycvičen,“ hlesl skromně.
„Nač tak tiše, chlapče? Tohle je opravdu skvělý výsledek,“ přidal chválu i Jiraiya. „Nyní je mi už leccos jasné. Teď už zbývá jen vymyslet způsob, jak zmařit regentovy plány.“
„Já plán mám,“ řekl jeho student.
„Ten mladík rozhodně neztrácí čas,“ uznale pronesl ANBU k bělovlasému ninjovi.
„To ano a je samé překvapení,“ přikývl Jiraiya. „Tak sem s ním, hochu.“
„Dobře. Abych si to mohl pořádně poskládat, potřebuji vědět, zda je karavana připravená k odjezdu,“ promnul si bradu Minato.
„To mohu zařídit,“ přikývl kapitán.

Přešel ke dveřím, otevřel je a chvíli s někým tiše hovořil. Pak se vrátil dovnitř. V místnosti se rozhostilo ticho. I když na Takashim a Kushině byla znát zvědavost a dychtivost promluvit se svým týmovým kolegou, neodvážili se ani hlesnout.

O pět minut později někdo tiše zaklepal. ANBU vyšel ven a když se vrátil, řekl: „Karavana je připravena kdykoliv vyrazit.“
„Perfektní, naprosto perfektní,“ zajásal Minato. „Senseii, vy, Takashi a Kushina se přidáte ke karavaně. Informujte vůdce, že očekáváte přepad. Nechceme žádné ztráty na životech, takže v případě napadení žádné hrdinství. Sbalte se a vypadněte odtamtud.“
„Kapitáne,“ obrátil se na maskovaného shinobiho, „dokud neskončí celá tahle mizérie, pečlivě střežte prince. Nesmíme připustit, aby jej ohrozili. Až do odvolání k němu nesmí nikdo, v koho nemáte absolutní důvěru.“
„Hotovej generál, co?“ nadhodil pobaveně Takashi.

Všichni v místnosti se rozesmáli. Minato zrudl rozpaky a nevěděl, co říct. Uvědomil si, že i když jsou zde muži starší, zkušenější a s vyšším postavením než on, že se skutečně choval jako generál.

„Omlouvám se,“ zamumlal. „Jsem zvyklý velet z misí a neuvědomil jsem si to.“
„V pořádku, chlapče. Pokračuj,“ mávl rukou Jiraiya.
„Nic se neděje, Minato-san. To cos tu řekl, je čistá pravda a nutnost,“ souhlasně přikývl kapitán. „Máš z nás nejvíc informací a zdá se, že i funkční plán, proto navrhuji, abys po dobu akce převzal velení.“

Rozhlédl se po ostatních a ti vážně přikývli. Minato se stal velitelem.

Kushině spadla čelist, když ten maskovaný ANBU navrhl Minata na pozici velitele akce. Už tak ji její týmový partner přiváděl v úžas tím, co vykonal. Vymetl podlahu s tlupou lumpů, zastrašil jejich vůdce,zachránil mě, vyslechl plán vlastizrady a získal usvědčující materiály. A já, já se akorát nechala zajmout.

Nyní chápala, proč se v tak nízkém věku stal jouninem a velitelem týmu ANBU. Hovořil věcně a jeho vážný, soustředěný výraz v obličeji a klidný hlas poutal pozornost všech. Vzpomněla si, jak k nim na počátku mise hovořil o potřebné výstroji. Tehdy to bylo to samé, co teď.

A nyní jej dokonce uznali a zvolili velitelem. Dokonce i Hikaru-sama, korunní princ a budoucí feudál této země. On má skutečně na to stanout jednou na postu Hokage.

Uvědomila se, jak se zachovala pitomě tenkrát na cvičišti, když urazila jeho sen a bylo jí z toho na nic. Zatímco on každým svým činem dokazoval svoji cenu, ona se jen pletla pod nohy a překážela. To u ní zvedlo vlnu sveřepé bojovnosti. Ukáže jim, že není nemehlo, ale schopná kunoichi.

„-ino, posloucháš mě?“ uslyšela jakoby z dálky.
„Eh, co?“ zeptala se zmateně.
„Takže ne,“ pronesl Minato a odevzdaně si povzdychl.

Viděla to povzdychnutí a zastyděla se. Schopná kunoichi by nedopustila, aby se jí při plánování něčeho tak důležitého rozutekly myšlenky.

„Omlouvám se. Trochu jsem se zamyslela,“ odvětila zkroušeně.
„Takže to řeknu ještě jednou. A ty dávej pozor.“
„Hai!“
„Naší výhodou je, že známe úmysly nepřítele. To nám dává výhodu momentu překvapení. Musíme však jednat rychle. Regent nesmí zjistit ztrátu listin. Máme šanci zvítězit, ale musíme jednat.

Jiraiya-sensei a zbytek týmu se přidají ke karavaně. Přeci jen jsou najatý a zaplacený doprovod a …“
„Ty s námi nepůjdeš, Minato?“ vyhrkla udiveně Kushina.
„Ne, nebudu. Regent a jeho lidi si myslí, že jsem mrtvý. Tak je při tom ještě chvíli necháme. Až to spustíme, vyberu oba ptáčky z hnízda a pak se k vám připojím,“ odvětil mladík na vysvětlenou. „Kapitáne, kolik shinobi nám může Sněžná poslat?“
„Do zítřka?“
„Ano, ale jen ty nejlepší. Chuuniny a jouniny.“
„Tak dvě, možná tři stovky,“ zamyslel se kapitán.
„To by mohlo stačit,“ přikývl mladík.
„Snad nechcete začít boj,“ ozval se s obavou v hlase Hikaru.
„Ne, ne, ne,“ rezolutně zavrtěl hlavou shinobi. „Předpokládám, že proti nám nebude stát více jak dvě stě ninjů z obou vesnic dohromady.“
„Dobrý odhad. Myslím si to samé,“ souhlasně přikývl ANBU.
„Chci použít vaše lidi jako psychologický efekt a pojistku pro případ, že by se něco semlelo. Až dojde na lámání chleba a dostanou znamení, chci, aby se ukázali, dělali ramena a vrhali zlé pohledy. Když to půjde podle plánu, budeme mít v terénu několik set znuděných, ale živých a zdravých shinobi. Proto chci profesionály s chladnou hlavou. Otevřený střet je úplně to poslední, co bych si přál.“
„V tom případě vám je zajistím,“ vydechl úlevou Hikaru.
„Děkuji,“ poklonil se Minato.
„A jak si představuješ to lámání chleba?“ zajímal se Jiraiya.
„To je jediná slabina v mém plánu. Nevíme, kde ani kdy na nás zaútočí,“ hořce pronesl blonďák. „Budeme muset vycházet ze situace a improvizovat.“
„To se mi zrovna moc nelíbí,“ zabručel Jiraiya.
„To ani mě ne, sensei, ale je to asi to nejlepší co máme,“ zoufale rozhodil rukama Minato a promnul si obličej.
„Já to beru,“ ozval se znenadání kapitán. „Základ máme a ten zbytek se uvidí. Aspoň bude čas a prostor pro řešení nenadálých situací.“
„Dobře,“ přikývl nakonec Jiraiya.
„Hikaru-sama, za jak dlouho se sem vaši shinobi dostanou?“
„Když vyšlu posla okamžitě, tak do večera by tu měli být.“

Minato horečně přemýšlel.

„Jo, to by šlo,“ řekl po chvíli. „Akorát je neposílejte sem, ale ať nenápadně sledují karavanu a drží se z dohledu, připraveni kdykoliv se ukázat.“
„A kdy se to semele,“ zeptal se Takashi, který doposud jen tiše poslouchal.
„Pokud se nemýlím, tak za chvíli začne svítat. S karavanou můžete vyrazit hned, jak tady skončíme,“ odvětil jeho přítel.
„Děláš si srandu, kámo? To se máme táhnout beze spánku?“ Takashi vypadal zděšeně.
„To zvládneš,“ zasmál se blonďák. „Není důvod to protahovat. Každá minuta navíc nás oddaluje od vítězství a zvyšuje šanci, že regent odhalí tu krádež,“
„Svatá pravda,“ souhlasil Jiraiya. „No nic, bando. Jdeme. Práce volá.“
„Taky se rozloučím. Ještě je nějaká práce, kterou musím udělat,“ rozloučil se kapitán. Ve dveřích se však otočil. „Chtěl bych vám složit poklonu, Jiraiya-san,“ uctivě pronesl a hluboce se uklonil. „Vychoval jste znamenitého shinobiho.“
„Děkuji,“ pousmál se oslovený. „Musím však přiznat, že to není plně moji zásluhou. Minato je prostě dobrý.“

Kapitán se tiše zasmál a zmizel.

„Taky půjdu. Musím napsat depeši pro Yukikageho,“ pronesl Hikaru a mohutně zazíval. Ve dveřích se otočil a pohlédl na blonďáka. „Až půjdete pro ty dva zrádce, Minato-san, nezatýkejte je,“ pronesl a jeho hlas zdrsněl.
„Rovnou je zabij!“