Nenech ho čekat 3

Těch několik dlouhých sekund trapného ticha vyplňující prostor mezi námi, mi dodalo naději.
Dokázala jsem rozeznat obrys jeho paže, měl ji umístěnou na zátylku a cuchal si vlasy - oním známým způsobem, jaký používal, když byl nervózní a nevěděl, co si počít. Jako kdyby mi to pomohlo nahlédnout do jeho mysli, aniž bych udělala nějaký smělejší pohyb, posunula jsem se k Narutovi co nejblíže.
„Myslím… um… uvidíme se později,“ řekl nakonec a otáčel se k odchodu, jenže já ho pod náhlým přívalem paniky čapla za ruku. Cítila jsem, jak strnul.
„Naruto, potřebuju, abys mi odpustil,“ vyhrkla jsem ukvapeně, než jsem nad tím stihla jakkoli popřemýšlet. Třásl se mi hlas. Vlastně se mi třáslo celé tělo.
„Huh?“
„Že jsem byla slepá.“ Ty proklaté slzy okamžitě zaujaly své oblíbené místo, zatímco ruce instinktivně putovaly blonďákovi za krk. Pevně jsem ho objala, aby to slzavé údolí neviděl.
„Předtím jsem tě brala za samozřejmost. Byla jsem strašně hloupá, to je má jediná pádná omluva. Potřebuju tvé opuštění a… abys mi uvěřil, že jsi pro mě vším.“
Pomyslná hráz mých citů se provalila a ono naplánované přiznání ze mě vypadlo kompletně neuspořádaně. Rozhodně to nebyl jeden z možných scénářů, které jsem si představovala. Zase mu to jenom říkám nebo dokazuju? Ať šlo o cokoli, nemohla jsem to utnout.
„Jsem na tebe tak pyšná, Naruto. Moc tě obdivuju. To, kým ses stal, všechno, co jsi udělal…“
Popotáhla jsem a rozechvěle se nadechla.
Srdce se mi propadlo o pár úrovní níž, jakmile mě uchopil za ramena a jemně odstrčil o krok zpět. Zareagoval stejně jako tenkrát.
Neochotně jsem stáhla lokty k sobě, dlaně jsem však nechala jemně spočívat na jeho hrudi. Nebohá květina byla křečovitě přitisknutá v oblasti Narutova srdce, během čehož jsem sbírala síly k odmítnutí. Když jsem se konečně přinutila pohlédnout mu do tváře, jeho výraz byl vyplněný emocemi, jež jsem neměla odvahu pojmenovat. Ty krásné modré oči oslnivě zářily i v takovéhle tmě.
„Sakura-chan, pořád se tak snadno rozpláčeš,“ pronesl hlubokým a chraptivým hlasem.
„Vím, že si to myslíš.“
Čekání na odpověď představovala hotová muka.
„Máš velké a okouzlující čelo, vyvolává ve mně touhu ho políbit.“
Tahle slova jsem ani v nejmenším neočekávala. Užuž jsem se chystala mu sdělit, že tomu nerozumím a požádat o vysvětlení, ale pak mě přepadl záhadný pocit déja vu a ta vzpomínka mi naprosto jasně vytanula v hlavě.
Znovu jsem se pokusila rozluštit Narutův výraz, přikývl, zřejmě si vybavil ten samý okamžik co já.
„Tehdy… to jsi byl ty,“ zašeptala jsem spíš pro sebe.
Pokrčil rameny a nato se mu obličejem přehnal velmi stydlivý úsměv odkrývající bílý chrup.
„Zní to jako něco, co bych řekl… protože jsem to tak cítil,“ na kratičkou chvilku zaváhal, potom dodal: „Tím myslím, co cítím teď.“
Začala jsem si přehrávat věci, jež jsem mu ten den pověděla, a obrátil se mi z nich žaludek. Neměla jsem tušení, že to byl Naruto, což nehrálo žádnou roli, byla jsem dost pitomá na to, abych je řekla i tak.
Přesně podle výroku Tsunade-sama; i když jsem ho nemilovala, dlužila jsem mu mnohem víc.
Naruto si ty ošklivosti jistě pamatoval také, vypadal, jako by pro něho bylo těžké se na mě podívat.
„Tvrdila jsi, že ti vůbec nerozumím a nechápu, jaký je chtít uznání od jedné osoby víc než od kohokoli jiného. Ale já to chápal.“
„Zachovala jsem se hloupě, je mi to líto.“
„Podle mě to o nás něco vypovídalo, o tobě a o mně, protože jsme se oba snažili dosáhnout tak důležitého cíle.“
Pohlédl mi do očí a srdce se mu pod mou pravačkou rozbušilo ještě zběsileji.
„Jen jsem chtěl být tím, kdo by pro tebe udělal všechno správně.“
„Naruto…“
Byla jsem si vědoma hromadícího se množství slz v mých očích a v danou chvíli mi bylo opravdu jedno, jestli si myslí, že jsem slabá a dětinská. Položila jsem mu ruce na ramena, rozšířeným rukávům yukaty jsem dovolila sklouznout po pažích níž, takže jsem ho následně mohla obejmout kolem krku. Přitiskla jsem se k němu, jak nejtěsněji jsem svedla.
„Můžeš pro mě dělat všechno správně… tím myslím, pokud stále chceš. Hlavně mi řekni, že není příliš pozdě… že mi odpouštíš.“
Zase byl děsivě strnulý, horní končetiny nepřirozeně svěšené podél těla, ale aspoň se nezkusil vymanit.
„Budu se opakovat, vím to,“ pokračovala jsem a tváří se otírala o jeho šíji. „Po tom všem ani nemůžu očekávat, že mi uvěříš, když ti řeknu, že tě miluju… tedy… jsem do tebe zamilovaná, ale jsem. Vážně. Miluju tě. Věř mi, prosím,“ žádala jsem ho šeptem.
Nemohla jsem udělat nic víc, pouze jsem tam stála se zadrženým dechem a čekala na Narutovu reakci. Chvěla jsem se hůř než předtím, každičká vteřinka se zdála hrozivě nekonečná, dokud jsem neucítila chlapcovy ruce putovat na má záda. Chystá se mě od sebe znovu odehnat?
Ona otázka byla zodpovězena téměř okamžitě, jelikož mě místo odstrčení pomalu přitáhl k sobě. Svíral mě stále pevněji, až se mi stěží podařilo se nadechnout.
Bylo to velmi intenzivní, najednou jsem vnímala všechnu tu vášeň deroucí se na povrch. Nestěžovala jsem si. Věděla jsem, že je šťastný, zároveň bych přísahala, že cítil věci, kterým jsem nikdy úplně neporozuměla.
Postávali jsme tu, vzájemně se objímali a jak čas plynul, připadalo mi, že se prostředí kolem nás proměnilo. Obloha byla tmavší, hvězdy zářivější a vesnice, mimo tisíce cvrčků a duchaplných sov, tišší. Svět se nyní jevil mnohem menším místem, v němž jsme se nacházeli jenom my dva.
Zanedlouho se Naruto trošku uvolnil. Zvládala jsem už svobodně dýchat, z jeho sevření jsem se však dostat nemohla, i kdybych chtěla. A tak jsem dýchala, nasávala jsem vůni jeho kůže, vlasů i oblečení.
V jedné mlhavé, nerušené chvilce jsem mu vtiskla polibek na jemné místečko mezi líčko a ucho a druhý na vousky na tváři. Natočil hlavu ke straně… dost na to, aby mě líbnul na čelo. Než na mě shlédl, cítila jsem, jak se mu ústa zvlnila do úsměvu.
Rázným mávnutím kouzelného proutku ten úsměv zmizel, když se sklonil a políbil mě. Jeho rty byly hřejivé a hebké a pocit z jejich doteku jsem si ihned zamilovala, ačkoli jsme oba byli rozpačití a nejistí. Každou další společnou pusou jsme se učili.
Jak chvatně jeho úsměv opadl, stejně rychle se objevil zpět, když říkal: „Tvůj nos.“
Stará známá nedostatečná sebedůvěra mě popíchla: „Co s mým nosem?“
„Voní po květinách.“
„Oh.“
Nebylo mi dopřáno se ani zachichotat, protože mě políbil nanovo. Pak se zase zarazil, tentokrát se rošťácky uculoval, z čehož jsem poznala, že je na sebe pyšný.
„Co?“ vyzvala jsem ho k vysvětlení.
„Hmm,“ zamumlal, uloupil mi další pusu, načež odvětil: „Chutnáš tak krásně sladce. Vždycky jsem si to představoval, od prvního dne, kdy jsem tě uviděl.“
Tohle bylo nejspíš to poslední, co si přál momentálně říct, neboť obdobným způsobem, jakým obvykle přijímal jakoukoli fyzickou výzvu, i teď se soustředěně zaměřil na vylepšování své nové techniky. Díky polibkům, stylem držení mě v náručí, slovům, jež mi šeptal do ucha, netrvalo dlouho a byla jsem slabá v kolenou.
Přece jen jsem přišla o soudnost a jaksi jsme klopýtali dozadu, až se Naruto dunivě zapřel rukou o rám našich vchodových dveří. Nějak se to mezi námi zvrhlo. Nezasvěcený pozorovatel by si nejspíš myslel, že to k tomu dospěje… snad ze způsobu, jakým dlaní jezdil po mých křivkách, a já ho nechala….
Vzdychl mé jméno, byli jsme k sobě přitisknutí tak blízko, že jsem neměla ponětí, co právě cítí. Nepochybně jsme mohli velice lehce ztratit kontrolu. Naruto si to evidentně také uvědomil a se zřetelnými rozpaky se přinutil stáhnout.
„Smím se tě na něco zeptat?“ promluvila jsem, stále přerývavě dýchaje. Malá konverzace určitě prospěje k pročištění našich horkých hlav.
„Bylo tohle… my… co jsi napsal? Co sis dnes večer přál?“
„Ne.“
Znenadání se začal chovat opravdu zvláštně, skoro stydlivě. Nemohla jsem si pomoct a musela to z něho vypáčit, přestože to nebylo tak docela fér. Chtěla jsem to vědět.
„O co jsi prosil?“
„Aby se ti vyplnilo, cokoli sis přála,“ odpověděl prostě.
Srdce se mi málem probouralo hrudí, bylo napěchované takovou spoustou lásky, že bych vydržela brečet celé hodiny. Ano, opět. Ale nedivte se, zrovna jsem slyšela tu nejromantičtější věc v životě. Aniž bych si to uvědomovala, Naruto pro mě chtěl to nejlepší i dnes v noci… nejradši bych si po zbytek svých dnů sypala popel na hlavu.
Tak jsem ho políbila. A potom znovu. A zčistajasna jsme byli tam, kde jsme to utnuli, zoufale toužící být si co nejblíže a lapající po dechu.
„Asi bych měl jít domů, viď?“ pokoušel se znít zodpovědně.
„Pravděpodobně.“
Vzdychnul a začal couvat, tak jsem ho těsněji objala kolem krku. „Ale teď ještě ne.“
Zatvářil se ležérně a sebevědomě. „Nemůžeš se mě nabažit,“ pronesl. Bylo to něco mezi obviněním a oznámení faktu.
„Radši by sis na to měl zvyknout.“
Ještě několikrát jsme se políbili, něžně a pomaloučku, stejně to naše vzrušení nezmírnilo. Doopravdy jsem ho nechtěla pustit, ale nemohli jsme takhle přece stát do rána. Někdo by nás třeba zahlédl, sousedi nebo rodiče.
„Uvidíme se zítra?“
„Neuvidíme.“
Mluvili jsme přerušovaně, protože jsme se u toho stále líbali.
„Proč? Nejsme Orihime a Hikoboshi, my se smíme vidět kdykoli.“
Odpověď musel doslova zahuhňat do mých rtů. „Placená mise… s Konohamaru. Vyrážíme brzy, pamatuješ? Říkal jsem ti to.“
„To se nestihneš vrátit zítra?“ ujišťovala jsem se nevrle. Zavrtěl hlavou.
„Potrvá to pár dní, Sakura-chan.“
Nyní jsem se s ním už vůbec odmítala rozloučit. Bylo to pro mě cizí, i v těch nejhorších situacích, kdy se vše zdálo hrůzostrašné a nahánějící husí kůži, nebála jsem se, že ho už neuvidím. Vždy jsem předpokládala opak. Teď, když jsem věděla, jak moc ho miluji a jak moc s ním chci být, každé sbohem, ač pouze na hrstku dní, bylo bolestivé.
Dlouze jsme se políbili, pak mě Naruto objal ještě silněji.
„Miluju tě, nezapomeň na to,“ pošeptala jsem mu.
„A já miluju tebe.“
Poté, co jsme jeden druhého uvolnili ze sevření, ustoupil o několik kroků zpátky, nakonec se otočil a zamířil domů. Panovala taková tma, že mi zmizel z dohledu již po kratičké chvilce.
Vklouzla jsem do chodby a zavřela dveře, o něž jsem se následně opřela. Lotosový květ v mé ruce nevypadal zdaleka tak čerstvě jako navečer, přesto jsem k němu přičichla a zhluboka tu vůni nasála do plic. Sundala jsem si sandále a jala se stoupat po schodišti do pokoje, zničehonic nadšený a optimistický pokřik proťal noční ticho. To bylo dobré znamení.