Rozhodnout se Kap. 22.
Na místě byla maximální soustředěnost. Nehledal jen tak nějakou chakru, s přesným zaměřením to bylo těžší, než kdyby jen mapoval pohyb nepřítele. Dívka vedle něj, byla ale až moc netrpělivá. Sám měl velké problémy udržet své tělo a mysl aspoň na chvíli v klidu. Jeho přirozená povaha mu to nedovolovala.
„Nech toho,“ řekl to mírně, jinak by ztratil koncentraci úplně. Nepromluvil by, ale to neustálé klepání zubů a hlasité povzdechy nemohl vydržet.
„Předtím ti to tak dlouho netrvalo, tak sche nediv!“ zatočila se uraženě na patě. Nevěděl, jestli má projevit snahu a vysvětlit jí to.
„Jeho chakru ještě stále nemám v paměti. Nejde to tak rychle, i když má každý naprosto specifickou podstatu a řekněme ‚barvu‘, tak je hledání hrozně těžké…“ jeho hlas vyzněl do ztracena. Hlasitě vydechl. Koncentrace, koncentrace…
Musela čekat ještě dalších deset minut, ale snažila se mu to nestěžovat, měla pocit, že ten kluk ví, co dělá. Popřemýšlela nad tím, co jí řekl. Jak mohla nic neslyšet? Neustále jí to znělo v hlavě. Odehrálo se to pár metrů od ní. To byla až tak mimo? Teď vnímala naprosto vše, byla stoprocentně vzhůru. Takovou chybu už nehodlala opakovat.
„Není to sice přesně, ale stopu mám. Jeden kilometr na severovýchod odtud.“ Další slova nebyla nutná, vyrazili.
Chvíli šli přes les, poté louku. Krajina kolem vesnice byla pestrá a vycházejícím sluncem získávala mnohem více barvy. Zastavil se u kraje keřového porostu, který protínala sice úzká, ale hluboká řeka. Uno ho o kousek přeběhla, než si uvědomila, že nepokračuje dál. Nejistě se rozhlížel, všimla si toho, i tak chtěla poukázat na to, že přece jen v něčem, není na nejvyšší úrovni.
„No, kde?“ Zakroutil poraženě hlavou. Aspoň jsem se ujistila, že není všemocný.
„Mám druhou stranu a potok, jo?“ zeptala se, ale brala to už jako hotovou věc. Přikývl a otočil se.
Nevěděla, odkud má začít. Chvíli se zaposlouchala do zvuků přírody, jestli jí sama nepoví, co se tu dělo. Nezaregistrovala však žádnou anomálii. Vlnky si v klidu šplouchaly a narážely na břeh, byla to jakási hudba, písnička, která zpívala o kráse a obyčejnosti. Ale já radši oheň. Byla sice zima, ale tady v Konoze to nešlo poznat, vždy tu bylo něco mezi jarem a létem. Teď spíš studenější jaro. Šla přímo za svým pihovaným nosem.
**********************************************************************
Kdyby se tak aspoň chtěla probudit, ale ne, ona k tomu musela být donucena. Víčka se jí sotva držela od sebe a ještě mžourala. V pokoji bylo naplno rozsvícené světlo. Ruku si dala před oči. Připadala si jako v časové smyčce, poznala, že je v nemocnici, zase. Štvalo ji to. Měla milion chutí zjistit, proč je to tentokrát, tahle budova ji musela mít zjevně ráda a z jejího minulého odchodu se asi nevzpamatovala.
Nad touhle myšlenkou se musela usmát.
Teprve teď si začala uvědomovat zvláštní teplo na druhé ruce, rozhlédla se po původci. Když zjistila, zasmála se nahlas a ruku vytrhla z hřejivého sevření.
„Kairo…“ nepokračovala, protože dotyčná zjevně neposlouchala.
„Kairo?“ zopakovala tázavým a smutným hlasem.
„No, co je Temi?“ obrátila se na ni a v očích měla zvláštní šílenost.
„Nech si to prosím vysvětlit. Naše vesnice byla okradena o jednu důležitou věc. Jenže držitel nepožadoval výkupné… Chtěl nepřetržitou spolupráci a dělání si, co se mu zamane. Byla jsem donucena ti to tajit, vyhrožoval, že tu techniku předá jiným vesnicím. To nemohl nikdo dopustit, proto…“ ruce si dala do dlaní.
„Proto jsem obětní beránek? Aha, no fajn… Ale Temi, jediný, co od tebe teď chci slyšet je, proč jsem tu tentokrát!“ její hlas byl naprosto bez citu, pochopení, slitování. Temi zakroutila hlavou, stále měla obličej v dlaních a plakala. Kaira se posadila.
„Byla jsi otrávena,“ odpověděl někdo za ni. Kaira se podívala na osobu stojící ve dveřích pokoje. Dotyčný od ní nezaznamenal žádnou reakci, proto začal pokračovat ve vysvětlování.
„Kairo, je nám to strašně líto. Samotný Hokage nevěděl, co se situací dělat. Saihi je až moc vychytralý, je samotář a všechny věci má zajištěné, nemohli jsme na něj cokoli najít. Je to profesionální vyděrač, nevíme, co po tobě chtěl… Nemáme tušení,“ dokončil svůj monolog Kakashi.
Přál by si jediný pohyb, změnu obličeje, cokoli. Ona však věděla jak na něj, jak ho mučit. Tím, že by udělala jakoukoli reakci, by jim dala naději. Znamenalo by to, že si uvědomila jejich počínání. Oba dva nechtěli odpuštění, nezasloužili si ho, věděli to. Jen potřebovali mít jistotu, že bude jejich blízká osoba v pořádku a dokáže se vyhrabat z toho srabu, kde se teď nachází.
Několikátý pokus o vraždu, v souboji se to dá očekávat, ale najatý ninja, otrávení, to je osobní a mohli jen hádat, jestli to překousne.
Nechtěla, ale něco ji nutilo poslouchat, vnímat každé slovo, brát si k srdci omluvnou tóninu. Rozhodla se jim dát najevo, že si to u ní už nikdy v životě nevyžehlí, jak by taky mohli. Měla je rovnou vyhodit, nebo jen říct, ať se jí už nepletou do života?
Konečně se na něj otočila, stále tam stál a bál se přiblížit. Pořád slyšela neutichající pláč Temi, tak moc měla vnuknutí k ní poskočit a uklidnit, ale těchto reflexů se za chvíli zbaví.
Přiměla se k mírnější variantě, přece jen, byla sama sebou a nemohla své bývalé přátele tak odhodit, i když by si to zasloužili.
„Byla to vaše mise, dobrá, fajn, něco vás stála. Přijměte cenu a odejděte z mého života. Nechtějte po mně, jako malé děti odpuštění, víte, že jej nedostanete. Zachránili jste vesnici, svoje zadky, tak běžte a já si ten svůj obstarám sama. Jen chci, abyste věděli, že jsem si stoprocentně jistá, udělala bych to jinak. Radši sebe než ostatní, taky vězte, že mi pro toto už nikdo nezbyl. Jste slaboši a strašpytlové, jeden od druhého, Konoha nikdy nebyla slabá, ale díky těmto činům se stává,“ otočila se k oknu a podívala se na monumenty, „Jde vidět, že to co udělal můj otec, nenechalo takové ponaučení, jaké by si zasloužilo. Obětovat se bez váhání pro jiného. A já přísahala…“ sepjala ruce, byly ledově studené a mokré, nevadilo jí to. Teď znovu toužila po samotě, ano, minulost se znovu opakovala. Ale teprve nyní se cítila být dospělá.
Ztratil argumenty, cokoli čím by ji přesvědčil, jak moc jej to mrzí. Měla naprostou pravdu, řekla krutou skutečnost… Zapomněl na čin jeho senseie, zapomněl na padlé hrdiny, na Obita. Připomněla mu to, to co potřeboval ze všeho nejvíc.
Popošel až k posteli a zmáčkl Temi rameno, věděl, že nic dalšího se tu dělat nedá. Hodil hlavou směrem ke dveřím, neprotestovala, byla ráda, že tento moment nenese na bedrech sama. Tichounce se zaklaply dveře. Blažené ticho, pro vír plný nevyslovených myšlenek.
Kdy se už konečně někomu povede mě zabít? Slíbila jsem, budu za svůj život bojovat, jen nevím, kolik mi ho ještě zbývá… Vyškrábala se z postele a vzala kus papíru s tužkou. Udělala devět tlustých dlouhých čar doprostřed papíru. Dvakrát ťukla tužkou o stůl a už měla to, po čem pátrala v paměti.
„Ve třech letech jsem spadla ze schodů…“ řekla sama pro sebe a škrtla šikmo jednu čáru. Přiblížila se pár roky ke svému nynějšímu věku.
„Jednou mi máma vrazila tak, že jsem skončila s rozbitou čelistí…“ další čára byla mimo hru.
„Potom při misi, málem mě zabil jeden Kameňák…“ zbývalo jen šest.
„Když mě Kakashi zachránil, potom ti neznámí Shinobi na mou lebku, pokus o vraždu…“ celkem se to ztenčuje…
„No a teď poslední bylo otrávení,“ řekla zaujatě a tím skončila své probírání minulostí.
„No tak myslím, že příští život potřebuju na odpravení Saihiho a potom to bude konečná…“ Pohledala své oblečení a hodlala se bez ohlášení vypařit, aspoň bude mít ještě pár hodin dobré alibi.
**********************************************************************
„Hej!! Honem!“ sotva to dořekla, volaná osoba stála před ní. Lekla se ho, ustoupila vrávoravě o několik kroků zpět. Podíval se na ni tázavě.
„Neděs mě!“ Na to jen pokrčil rameny. Uno se musela znovu divit jeho rychlosti a toho, že ji slyšel na takovou dálku, i když uměla být hodně hlasitá.
Naruto se okamžitě rozhlédl kolem sebe a díval se po tom, kvůli čemu ho mohla volat. Něčeho si všiml v řece, ale napoprvé to přehlédl, druhé zkoumání jej přesvědčilo, že tam něco je.
„Myslím, že to ještě někdo víc prohloubil. A hádej, co je dole jako dno?“ vyslovila otázku, aby poukázala na svou předešlou domněnku.
„Nehádám, je tam písek.“ Uno trhavě pozvedla oči v sloup. Teď se chová až moc drsně a vážně.
Znovu se oba podívali do řeky. Rentgenovali očima bouli vytvořenou z písku na boku dna, částečně byla posazená do prostoru pod nimi, zeminy. Předtím si toho nevšimli hned, protože zde voda byla hodně temně tmavá, ne špinavá, jen modrá měla až moc mořský odstín. Řeka mohla být hluboká nejmíň deset metrů.
„Na jak dlouho vydržíš pod vodou?“ zeptala se.
„Nikdy jsem to nepočítal,“ rukou okusil teplotu vody, „Ale myslím, že v takhle studené moc dlouho nevydržíš ani ty.“
„Použij svou chakrovou podstatu a vytáhni to,“ konstatovala a tím očekávala vyřešení situace.
„Na tuhle činnost jutsu nemám Uno, jen útočné a obranné. Navíc voda je moje sekundární podstata,“ rozmyšleno, jak to provedou, měl celkem rychle, „Použiju Fuuton, vytvořím vzduchovou bublinu, kterou se tam dostaneš, nemůžeš tam pak ale dostat dva. Proto to budeš muset zpátky nahoru vyplavat i za Boru, bůhví v jakém je stavu, snad mu nic není.“ Trošku se otřásla, vodu nesnášela a teď má lézt do řeky.
„Tak udělej dvě!“ sjednávala.
„Fajn,“ tohle ho nenapadlo. Věděl, že bude těžké řídit obě naráz, ale věřil si, dokáže to. Shodila ze sebe triko a zbyla jí bílá košilka. Naruto se zděsil.
„Ale teď chci vážně vysvětlení, co děláš!“ řekl podrážděně a otočil se.
„Když sche ti to nepovede, tak chci vědět, že si na schebe obleču něco suchého. A netvař sche, jako bys nikdy v životě neviděl holá ramena nějaké holky!“ Neviděl? Třeba bys nemusela vždy vše předpokládat tak samozřejmě.
Ještě si vyhrnula kalhoty až nad kolena, pocítila náhlou zimu, ale záchrana Bory byla na prvním místě. Hluboce vydechla a vzala kunai ze své brašny, kterou nechala dál od břehu. Postavila se na kraj a čekala, až udělá svou část chytrák. Nevěřila mu, ale zase nenašla důvod, proč by se ji za každou cenu snažil utopit, nikdy jí neřekl, že by se snažil o totéž, co ona u něj.
Složil pár pečetí a přitom se na ni snažil nedívat, ne, že by byla ošklivá, jen se mu to nezdálo správné.
„Fuuton: Neproniknutelný Svět.“ Paže natáhl před sebe dlaněmi dolů a se zatnutý prsty je pomalu stahoval zpět. Tělo Uno se hýbalo samo od sebe, pomalu se přesouvalo nad řeku, když se měla voda dotknout jejích nohou přivřela oči očekávajíc mokro a chlad. Ani jeden však nepřišel. Místo toho voda ustupovala a ona se ponořovala, vedle ní byla ve vodě vytvořená další miska.
Nad její hlavou už byl živel taky a začala ztrácet obavy. Za chvíli již byla u velké písečné kopule. Vzduch se začal vpíjet ke kraji vězení. Uno vzala kunai a začala zběsile podat do písku, byl tvrdý, ale nakonec do něj zvládla udělat velkou díru.
Proklouzla skrz, uvnitř byl také jen vzduch a technika zabraňovala tomu, aby se sem dostala voda. Nechala vzplanout své ruce, rozhlédla se po prostoru. Viděla člověka a pro její štěstí to byl Bora, nebylo to tu velké, proto se k němu dostala na kolenou.
Byl ke stěně připoután pásy písku, které vedly přes jeho ruce. Kunaiem ho vyprostila. Byl mimo a vypadal celkem dost potlučeně, ale žádného vážného zranění si prozatím nevšimla. Popadla ho na svá záda a vhodila do své vzduchové bubliny.
Nahoře Naruto vypustil všechny rušivé vjemy a soustředil se jen na techniku. Cítil vše, co se dole dělo, zpotil se na tom, aby správně nasměroval a ona se tam mohla dostat. Nyní tušil, že v jeho technice je Bora, byla to nejtěžší část. Pohybovat s Borou a zároveň posunout druhou bublinu k Uno tak, aby se k ní nedostala žádná voda. Sice pomalu, ale celý proces se povedl. Kluk už byl na zemi, musel ho pustit a nechat ho tam, teď ještě vytáhnout Uno.
Zděsil se, když technika vyšla a ona nebyla uvnitř. Byl si jistý, že tam byla. Pohyb tam cítil neustále. V tom úleku se jutsu zrušilo a ze vzduchu spadla sprška vody.
Rozběhl se a skočil tam, jak byl, na poslední chvíli se nadechnul a už byl v chladné řece. Plaval stále dolů, bylo to náročné, spodní proud byl hrozně silný a on byl moc rozhozený. Silou se však dobral až k napůl rozbité kopuli, bylo to ale až po dlouhé minutě.
Uno tam bojovala s pískem, který jako had držel její nohu a nechtěl ji pustit. Kopala a cukala s sebou, ale nedokázala se otočit tak, aby mohla kunaiem seknout. Naruto tam připlaval na poslední chvíli, už ztrácela vědomí. Vzal jí zbraň z ruky a udělal práci za ni. Dával si pozor, aby se sám písku nedotkl.
Poté ji chytil za pas a s nákladem své váhy se snažil dosáhnout hladiny. Pomalu už také ztrácel své zásoby vzduchu, ale lhal jí, měl moc dobře spočítané, jak dlouho tam vydrží v pohodě a ještě chvíli měl čas, navíc voda byla jeho živel.
Vyhodil její tělo na travnatý břeh a sám se jen přidržel pevného ohybu zeminy. Vyškrábl se na břeh a jako první se šel podívat na Uno. Byla v pořádku, dýchala, za chvíli by se měla probrat. Nezajímalo ho, že je smáčený a prochlazený na kost. Tihle dva byli v jeho týmu a museli žít.
Bora na tom byl hůř, ale také mu nebylo nic vážného, jen zpozoroval divně stočenou ruku, nejspíš zlomenina. Shodil ze sebe vestu a vytáhl z ní miniaturní svitek. Udělal rychle pět pečetí a před ním se objevila deka, to stejné udělal s dalším svitkem a zjevil se mu tentýž předmět. První přehodil přes Boru a druhou přes Uno.
Teď si uvědomil chlad na svém těle, oklepal se a tím vyletělo pár kapek. Zakroutil hlavou, jak se to stalo? Kde byla chyba? To byla jeho prvníí otázka. Po chvíli na to přišel, Uno do bubliny vešla, proto cítil její chakru, ale v momentě odpojení ji zpět zatáhl ten písek a on se poté soustředil jen na pohyb. Ten dělala voda, která se tam díky tomu dostala.
Nyní byl rád, že si včera udělal ve zdejší nemocnici značku. Nevěděl proč, jeho podvědomí asi bylo jasnovidec a připravilo se dopředu. Nyní mohl na své včerejší lůžka v klidu dopravit Uno i Boru a nikdo si ho nevšimne. Nechtěl tam být, až se jeho týmová partnerka probudí a seřve ho za jeho neschopnost. Měl svou vlastní práci, která ho momentálně štvala víc, než kdo unesl Boru. Jak Uno říkala, byl to nějaký účastník zkoušek, nejspíš pomstychtivý, třeba ho Bora nějak urazil a on si trošku drsněji vyřizuje účty. Vrátí se k bádání, ze kterého ho ráno vyrušila Uno.
Jak u ní stál, vzal ji do náručí a přenesl k Borovi, aby se nemusel vracet dvakrát a mohl je přenést oba. Tak také udělal. Tlačítkem zavolal obsluhu a vypařil se. Nějaké mravy přece jen pochytal od Yugito a to, když někam přijdu, ať nevědí, že jsem tam byl.
Ocitl se zpátky v jejich pokoji, zadíval se pod svou postel a vytáhl zpod ní knížku. V rychlosti se převlékl, aby nevypadal jako opelichané kuře a vydal se hlouběji do vesnice. Zaujala ho až budova s nadpisem knihovna. Nikdy toto místo nenavštívil, tohle byla premiéra, ale tušil, že tu budou lidé, kteří mu budou nápomocni v jeho mezerách. Ano, za pultem našel zamyšleně vyhlížející slečnu s brýlemi na nose. Tiše k ní přistoupil, dívala se přímo na něj, ale tak nepřítomně, že by si i pomyslel, je mrtvá.
„Promiňte, mohl bych požádat o vaši pomoc?“ zeptal se zdvořile a zamával s knihou. Jak předpokládal, lekla se ho. Spadla ze židle, na které seděla a jak se zvedala, začala se smát.
„Pardon, co jsi říkal?“ hodila na něj zářivý úsměv. Zatřepal jí s knihou před nosem.
„Potřeboval bych, jestli byste mi nepomohla porozumět jedné básničce.“ Udiveně se na něj podívala. Tomuhle klukovi je tak maximálně třináct let a on se zajímá o básničky? Podivín… Svou překvapenost však na sobě nenechala znát.
„Ale samozřejmě, ukaž,“ pobídla ho. Nechtěl jí ukázat název, proto jí podal předmět až s nalistovanou stránkou. Pochopila. Celé to přejela očima a uznale pokývla.
„Není to až tak těžké, chceš to verš po verši?“ Horečně přikývl.
„Aha, tak pojď sem,“ řekla a poklepala na židli vedle sebe. Naruto se cítil hrozně trapně, ale matky se na to ptát nechtěl. Beztak to byla její knížka a nechtěl, aby si myslela, že čte pohádky, ale tato kniha ho přitahovala nepopsatelným způsobem.
„Tak tohle, když síla a duše v jedno se spojí, to musí znamenat, že síla představuje chakru, moc, prostě sílu, tady je to vyjádřeno doslovně. Duše je v tomto případě charakter, dobrý, spravedlivý, milosrdný. Toto slovo totiž vyjadřuje všechny dobré vlastnosti na člověku. Takže prostě něco silného se spojí s něčím dobrým. Dále tu je, když ocitne se oheň a voda v nenávratném boji. To jsou dva rozdílní lidé a je jim předurčeno, že se musí jednoho dne střetnout. Ani jeden svou válku nevyhrají, to je podle mě označení války mezi nimi a sebou samými. Mají nějaký problém sami se sebou, proto je to válka, válka má totiž více bojů, než jeden. Musí naleznout společnou cestu svoji, hmm… To má více významů, může to znamenat nevyhnutelnou skutečnost, že bez sebe nemohou žít, nebo jedinou možnost a to žít v harmonii i s nesváry, tady to není jednoznačné, ale v básních musí být vždy nějaké tajemství, jinak nejsou tak… prostě jedinečné. Každá je určená jisté skupině lidí nebo jenom jednomu člověku, no…“ Naruto se ztrácel, tolik informací a on se je za každou cenu snažil vstřebat a zapamatovat, „Jejich srdce promění s v led, můj osobní typ je, že zůstanou na stejném místě, kde jsou. Nevyvíjí se jejich myšlení, nevím, jestli se tím myslí i stárnutí a růst člověka, ale led je představitelem něčeho, co se zastaví a zamrzne na jednom bodě. Nikdy nebylo žádné cesty zpět, tohle je jednoznačné a žádný ‚překlad‘ to nemá, jen bych dodala, že tohle poukazuje na to, tahle báseň je nejspíš kletba. Život se jim nadobro zkrátí, tohle je jasné, akorát bych dodala, že v konkrétní básni by to mohlo znamenat přesné datum skonání, záleží na kontextu. Klid v mysli už nikdy nenavrátí. Spojení vždycky stvoří něco nového, mocnějšího, těmto dvou byla díky jejich soužití dána síla, která jim právě nenechá spát. Můžeš si pod tím představit ledacos. S tímto osudem musí žít, tohle znamená, že o tom svém předurčení ví, nemají na vybranou, jednou byli spojeni, proto už nepůjdou odtrhnout. Neboť jednoho dne přestanou při spánku snít, sice morbidní, ale tohle je jasná smrt, vždyť sny také představují život, každý je má, i když o nich neví. A až nebudou, tak ta stvoření nebudou mezi živými, toto znamená jedině smrt. Poslední dva verše jen potvrzují, že je to kletba. Dřív než dvakrát slunce v temnu bude, narodí se dítě z tvé rudé…“ nechala to doznít a zaklapla knihu.
„Sečteno, podtrženo, dvě naprosto rozdílné bytosti jsou spojeny, získají něco nového, za to musí zemřít a pykat za to. Kletba z nenávisti, musela ji napsat, nebo seslat žena,“ ona se usmívala, ale Naruto kulil oči. Sebral jí to z rukou a vyběhl ven s hlasitým děkuju. Znovu se podíval na název knihy. Proč se to s*kra musí jmenovat Proroctví ledu?!
**********************************************************************
„To jschem ráda, že jsi sche už probudil! Měla jschem strach! Tohle už mi nikdy nedělej!!“ Uno ho objímala, jak jen mohla. Na sobě měla bílý chlupatý župan a úsměv na tváři. Její přítel byl v pořádku!
„Ale řekni, byl to ten z Písečné, že jo? Zmetek jeden, neboj, odplata bude… Co po tobě chtěl?“ Bylo na něj namířeno až moc otázek, jeho mozek je nezvládal pobrat.
„Jo, byl to ten… Gaara. Neuvěříš, proč to udělal!“ napínal ji a ona chtěla okamžitě znát odpověď.
„No?!“
„Chtěl vědět, jak na Kanjiho! Chtěl vyjmenovat jeho techniky, všechno, co o něm vím! Mlátil mě tím svým hnusným pískem, dlouho mu trvalo, než pochopil, že vůbec nemám páru, koho mám v týmu. Myslím, že je to jeho další cíl, ani nevíš, jak krvelačně se na mě díval!“ vysvětloval a ona se nestačila divit, všechny problémy jen kvůli tomu jejich ‚parťákovi‘.
„Boro, co jsi mu řekl?“ zeptala se. Lítostně se na ni podíval a udělal pohyb hlavou. Pochopila...
Díl s magickým číslem 22, myslím, že nějakou tu zvláštnost má. Koho by zajímalo, tento díl má zatím nejvíc slov... Přesně je to 3376, z čehož takový 3/4 jsem napsala v jeden den...
Jak se vám to líbilo? Prosila bych aspoň o hodnocení hvězdičkami, děkuji .
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Zase skvěle napsaná kapitola, moc se těším na pokračování, doufám že v další kapitole se dostaneme k nějakému tomu boji. Nechám se překvapit. Ještě jednou moc děkuji.