Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 11

Běžel a vnímal písek před sebou, který vyslal, aby mohl prohledat větší území a navíc viděl toho pomálu, protože byla noc, když to ucítil. On… NAŠEL JI! Byla trochu bokem, než směr, kterým se vydal, takže se otočil a… srdce se mu skoro zastavilo. Díky měsíčnímu svitu, který se odrážel od dokonale rovného povrchu písku v dunách, spatřil dlouhé vlasy vlající ve větru, štíhlou postavu ležící na zemi. Nami! Doběhl k ní a srdce mu poskočilo. Rozlil se v něm pocit úlevy, ale ten se mísil s nově nabranou starostlivostí. Naklonil se k ní a zkontroloval jí životní funkce. Byli slabé, ale fungovaly. Složil pečetě a i s ní se proměnil v písek, který díky nočnímu větru mířil zpátky do vesnice rychlostí techniky problesknutí.
Gaara se zhmotnil spolu s Nami v náručí uprostřed nemocniční haly. Ve tváři měl vepsaný strach o to droboučké, hubené stvoření v jeho rukou.

„Hitomi!“ zakřičel na celou nemocnici.
Ředitelka nemocnice se objevila ve dveřích svojí ošetřovny, a když zahlédla to, nebo spíš koho to Gaara nese, vrhla se k němu a začala pokřikovat rozkazy na svoje podřízené, kteří se přišli podívat, co je to tu za randál. Vyrvali mu její bezvládné tělo z náruče a z toho, co slyšel, Hitomi křičela, aby ji vzali na operační sál. Gaara chtěl protestovat, ale nějaká sestřička před ním zavřela dveře se slovy vyjadřujíc omluvu.
Byl tak napjatý, že si pořádně neuvědomoval, že je tu, že pokud bude potřeba, je tu pro ni. Písek z jeho tykve se rozdělil na tři hromádky, ze kterých potom vylezly tři jeho klony. První se zase rozštěpil na písek a mířil k Narutovi, další mířil za jeho sourozenci a poslední mířil za Sakurou, která zde zůstala, aby nemocnici pomohla s výrobou různých protiléků, protože Kankurou objevil pár různých jedů, které mohly ohrožovat na životě. To, co si ovšem uvědomoval, byl ten poplach vyvolaný lékaři a věděl, že Sakura je jedna z nejlepších lékařských kunoichi v Konoze.
„Gaaro!“ uslyšel volat svoje jméno z konce chodby.
Stála tam Sakura celé udýchaná, neupravená, vlasy jí všude stály a ve tváři měla vepsanou otázku.
„Našel jsem ji a přinesl sem, ale… něco je špatně…,“ začal vysvětlovat, ale Sakura se na něj jen povzbudivě usmála a vběhla na operační sál, za všemi ostatními.
Celou dobu seděl na sedačce před zdí, která ho od ní dělila, když přišli jeho sourozenci a Kei. Vypadali úplně stejně jako Sakura, neupravení a Kankourouovi dokonce chybělo i fialové líčení.
„Je to pravda?“ zeptal se ho dychtivě Kankurou.
Gaara přikývl a znovu si složil hlavu do rukou.
„A kde… je?“ zeptal se ho znovu.
Temari ho přetáhla po hlavě vějířem a Gaara jenom kývl hlavou k sálu za ním. Všichni si sedli k němu na lavičku a společně čekali. Čekali dlouho, až moc na to, aby zůstali bdělí.
V jeho srdci se už usadily jenom obavy…

„Tuhle, prosím,“ usmála se Nami na prodavačku zmrzliny.
Ta jí podala řádnou porci jahodové zmrzliny. Nami úplně zasvítili oči, když tu dobrotu viděla.
„A co si dáte vy, Kazekage-sama?“ zeptala se ho žena za pultem.
Nami viděla, že vůbec neví.
„Kterou máš rád?“ zeptala se ho.
„Nemám žádnou v oblibě, ani si nepamatuju, kdy jsem ji měl naposledy,“ odpověděl jí.
Nami na něj nevěřícně koukala. Nemohla pochopit, že by někdo neměl zmrzlinu tak dlouho, že si nepamatoval, kterou měl rád, a navíc tady byli v poušti! Nedokázala by říct jiné místo, kam by se zmrzlina hodila více. No, měl štěstí, že ho ukecala, aby mohla na malou procházku, a potom i na tu zmrzlinu.
„Hm… asi nechám výběr na tobě,“ škodolibě se ušklíbl.
„Ale- fajn!“ nebezpečně se na něj usmála a prohlédla si ho.
Rozhodla se pro svojí druhou nejoblíbenější zmrzlinu.
„Tady pro Kazekageho bych poprosila pistáciovou,“ řekla ženě, ale nespouštěla oči z Gaary.
Gaara zaplatil a společně se vydali na kratičkou procházku po Suně.
„Proč zrovna tuhle?“ zeptal se jí Gaara se zkoumavým pohledem upřeným na ne příliš přitažlivě vyhlížející kopeček.
„Máš takový oči,“ řekla těsně předtím, než se pustila do svojí porce.
Gaara ji udiveně pozoroval a nevšímal si, že se mu zmrzlina na pouštním slunku roztává.
Nami to koutkem oka zaregistrovala a postrčila mu kornout k ústům. Ovšem trochu to přehnala, a tak se mu zmrzlina rozplácla po obličeji. Nami si rukou zakryla pusu a vyděšeně se koukala na tu spoušť. Ovšem hned na to ji přepadl záchvat smíchu, který nemohla zadržet.
„Tobě to přijde vtipný?“ zeptal se jí naoko naštvaně.
„Ehm…, ale určitě ne,“ dostala ze sebe v záchvatech smíchu.
Podala mu kapesník, a když už byl zase dokonale čistý, přešel k Nami a vzal jí její porci.
„Vrať mi ji!“ začala po něm skákat jako kočka, které vzali její klubko.
Gaara jenom s lehkým úsměvem zvedl ruku s onou věcí nad hlavu, kam ona nemohla.
„Gaara!“ zakřičela a vrhla se na něj.
„Můžeš si za to sama,“ dal zmrzlinu vzad za svoje záda a ona se pro ni natáhla.
Tím byl značně snížen prostor mezi nimi… Gaara se nakláněl dozadu a ona dopředu nad něj. Pohlédli si do očí. Cítila jeho horký dech na své tváři stejně jako jeho upřený pastelově zelený pohled. Byli si obličeji tak blízko, až Nami polila červeň.
„P-Promiň,“ vykoktala a prudce se narovnala.
Gaara se taky narovnal a podal jí zmrzlinu, která se skoro stihla roztéct. S poděkováním ji přijala a znovu se rozešli. Pokračovali mlčky a mezi nimi vládlo trapné ticho. Nami neměla ponětí, jak ho přerušit a Gaara se k tomu zřejmě taky neměl.
„Ehm… jak jste si užili narozky, když jsem odešla?“ trefa do černého!
Tohle byla asi ta jediná věc, ke které se Gaara nechtěl vracet. Začala horečně přemýšlet, jak se z toho nenápadně dostat…
Viděla, jak Gaara stiskl čelisti a jeho pohled trochu potemněl.
Proklínala se, že to vyslovila. Nami od něj odvrátila pohled a dostala nápad.
„Kdy, že to mám jít na kontrolu?“ zkusila to znovu.
„S tím ramenem, nebo s těma modřinama?“ procedil skrz zuby.
Přemýšlela, jestli mohla říct něco stupidnějšího, ale nakonec došla k závěru, že tohle byla ta nejblbější věc, jakou mohla říct.
„S ramenem,“ odpověděla.
„V pondělí.“

Z operačního sálu se ozval křik. Všichni se rázem postavili a Gaara už tam chtěl vpadnout a zjistit, co se stalo, když z pokoje vyběhly dvě sestřičky.
„Co se stalo?!“ ptal se jich Gaara, ale ani jedna mu neodpověděla.
Vrhly se pro stolek s různými… ehm… nástroji a vrátily se s ním na sál.
„Sakra, řekne mi někdo, co se děje?!“ vybuchl Gaara a už vešel do sálu.
Nami ležela na břiše ve středu operačního stolu. Jeho pozornost zcela zaujaly zkrvavené čepele postupně se vysouvající z jejích zad. Nejevila žádné známky vědomí a tvář měla celou mokrou od slaných potůčku stékajících jí po tváři. Gaara na to hleděl s nepopsatelnou hrůzou a nemohl se ani pohnout.
„Kankurou odveď ho! IHNED!“ zakřičela na jeho bratra vedle něj Hitomi a dál se věnovala své práci společně se Sakurou, kterou to hodně děsilo.

Kankurou se ihned vzpamatoval a tlačil vzpírajícího se Gaaru pryč, ale z Gaary se stával nepříčetný a Shukaku nad ním přebíral kontrolu. Ztratil vůli bojovat, když ji takhle viděl. Hněv, který se bouřil v jeho žilách, ho ovládal. Chtěl někomu ublížit, ublížit za to, jak ona trpí. Zabít…
Na obličeji se mu rozlil šílený úsměv.
„Gaaro!“ Kankurou ho přirazil ke zdi.
„No, tak uklidni se! Nenech se ovládnout!“ křičel na něj Kankurou na chodbě.
Gaara ho od sebe odmrštil, až přistál na protější stěně.
Červenovlasý mladík se začal smát. Smát, tím způsobem, že každému, kdo to slyšel, se vlasy ježily hrůzou a polil ho studený pot.
„Přestaň!“ zařvala na něj Temari.
„Temari, přines tu věc, co nám tu nechal Kakashi! DĚLEJ!“ zakřičel na ni Kankurou, který se postupně začal zvedat ze země.
„Kei, běž pryč!“ otočil se na ni.
Nechtěl, aby se jí něco stalo.
„Ty ses zbláznil! Kankurou já nikam nepůjdu! Musíme ho dostat z nemocnice!“ rozčilovala se Kei.
„Ne! Ty půjdeš pryč! Já ho dostanu ven!“ Kankurou se připravoval.
Problém byl v tom, že neměl žádné loutky, takže to musel vymyslet jinak.
„Toru, Ne, Inu, Ushi!“ Kei složila pečetě nad svitkem, který vytáhla z opasku.
Na chodbě se objevil oblak kouře a Kei máchla rukama, aby nahodila čakrové nitky.
„Ty mě vůbec neposloucháš!“ zařval na ni Kankurou a okem kontroloval svého bratra.
Jenom stál a děsivě se smál. Kankurou měl pocit, že uvnitř něj probíhá vnitřní boj. Tohle by mohla být šance ho dostat daleko od lidí.
Když se oblak kouře rozplynul, objevila se tam loutka podobná motýlu s deseti nožkami. Dřevěné tělíčko měl akorát tvarované, aby mohl chytit nepřítele do pasti. Jak Kei jemně pohybovala prsty, jeho křídla se rozpohybovala a on se vznášel kousek nad zemí.
„Kei, chyť ho!“ rozkázal Kankurou a Kei švihla rukou.
Gaara nestačil zareagovat, ale písek loutce nedovolil, aby ho chytila.
Zavřel oči, a když je znovu rozevřel, změnily se. Byly to oči Shukakua!
Zabij je! Zabijeme je všechny! Gaara se přikrčil. První bude ten bastard v cele!
„Kei, nepřestávej!“ zakřičel na ni znovu Kankurou.
V tu chvíli se ale Gaara přeměnil v písek a lenivě si to po podlaze nemocnice plazil do cely Kurageho.
„Do hajzlu!“ zanadával Kankurou.
„Jsi v pořádku?!“ přiběhla k němu Kei.
„Nic mi není,“ vzal ji za ruku a rozeběhli se za posledními zrníčky písku, které zahýbali za roh.
Temari je doběhla na prázdné ulici. Ještě bylo šero a byla největší zima, takže na ulicích nikdo nebyl.
„Kde je Gaara?“ zeptala se jich zadýchaně.
„Proměnil se v písek a my ho ztratili,“ povzdechl si Kankurou.
„Sakra!“ Temari se rozhlédla okolo sebe.
Najednou se ozval křik.
Všichni se tam rozeběhli a uviděli, jak Gaara vstupuje do budovy. Dva ninjové pověření hlídat, byli obaleni pískem, který jim vymačkával vzduch z plic.
Za Gaarou se zabouchly dveře a ninjové spadli na zem. Písek se od nich sunul pod dveře za svým pánem.
Zhluboka se vydýchávali, a jakmile nabrali dech, utekli za Kankurouem a Temari.
„My se o něj postaráme, vy zatím dál hlídejte a nepouštějte NIKOHO dovnitř!“ rozkázal Kankurou a s Temari a Kei se vydali dovnitř.
Bloudili chodbami, nevěděli, kde ho mají hledat. Gaaro, kde jsi?
„Není tady náhodou ten, jak se to jmenuje, Kurage?“ zeptala se Kei písečných sourozenců.
„Do háje!“ zařvali oba společně a otočili se na druhou stranu.
Věděli, proč tady Gaara je. Chce ho zabít.
„Kei, běž pro Bakiho,“ rozkázala jí Temari a Kei přikývla.
„Umíš ji používat,“ zašeptala směrem ke Kankurouovi a podala mu svitek s loutkou.
Přikývl a ona odběhla pryč.
Sourozenci si pohlédli do očí. Šli směrem k cele, kde je najdou. Museli vymyslet plán, jak se dostat ke Gaarovi v takové blízkosti, aby mu na čelo mohli přitisknout papírek s pečetí, která Shukakua zase dostane pod zámek.

„Zemřeš,“ zašeptal Gaara.
„To vím už hodně dlouho,“ poznamenal Kurage.
„Braň se,“ Gaarův písek rozdrtil Kuragova pouta a osvobodil ho.
Gaara mu hodil pár shurikenů a taštičku s kunaii. Kurage to chytil a připnul.
„Mám poslední otázku,“ řekl Gaara po chvíli pořád stejně šíleně.
„A jakou?“ zeptal se ho nazpátek Kurage.
„Proč jsi jí to udělal?“ zakřičel Gaara s pohledem blázna.
„Miloval jsem Sunu, ale jednoho dne, když jsem byl na misi, mi Orochimaru otevřel oči. Jinchuriki nejsou nic než démoni! A proto jsem zradil Sunu! Protože jsem přišel na to, co vás zlomí! Její smrt vás dostane na kolena! Váš otec, Yondaime Kazekage, mi zabil rodinu. Chci, abyste trpěl stejně jako já, když jsem o všechno přišel!“ zařval na něj.
Vytáhl kunai. Gaara vyzvedl písek. Jeho oči toužily po jeho smrti a Kurage to moc dobře viděl. Věděl, že dneska zemře, ale to on rozhodne, jak… Vystartoval proti Kazekagemu. Hodil po něm pár kunaiů a chystal se mu uštědřit kopanec, ale i on sám věděl, že bojovat proti němu nebylo možné. Ne, taijutsu. V poslední vteřině se rozhodl, ještě o pár minut prodloužit svůj život, takže noha prošla vedle, kde ji písek nečekal. Uskočil dozadu.
„Katon: Benijigumo!“ zakřičel a z úst mu vyšlehl plamen.
Jakmile dopadl na zem, objevil se tam obří ohnivý pavouk, který se rozeběhl proti Gaarovi. Písku se nedařilo ho zadržet, protože pavouk byl čistý žár ohně, který se nedal chytit. Gaarovu ruku obalil písek a stala se z ní ruka Shukakua. Chňapl po pavoukovi a chytil ho. Stisk ruku v pěst a z pavouka zbyly jenom jiskřičky pohasínající ve vzduchu. Tohle je konec…
„Já… budu už s vámi …navždycky,“ zašeptal Kurage potichu, aby ho Gaara neslyšel.
V místnosti se ozvěnou ozvalo mírné heknutí. Po tričku se šířila rudá barva.
Kurage odpadl na zem, měl v břichu zabodnutý svůj kunai.
Gaarův pohled se změnil. Byl zase jeho a z očí mu čišelo překvapení.
Viděl, že Kurage mírně pozvedl ruku a gestem ho volal k sobě. Gaara k němu přiklekl.
„M-má…,“ vykašlal krev, „ na… sobě,“ prudce nasál vzduch, „pečeť, aby nemohla… mluvit,“ zachroptěl skoro neslyšně.
„Zabije…ji,“ dokončil potichu a jeho pohled už směřoval za Gaaru.
Uviděl ji tam stát v bílých šatech. Vždycky byla krásná, jeho sestřička. Běžela ho obejmout. Za ní uviděl stát svoje rodiče. Ze skelných očí vytekla slza, slza štěstí… Na konci života, udělal něco dobrého a byl za to odměněn. Byl se svojí rodinou.
Gaara mu zavřel oči a narovnal se. Uslyšel ránu, a potom uviděl svoji sestru, jak má nohu opřenou o vykopnuté dveře.
„Gaaro!“ vyjekne překvapeně, když vidí jeho kamennou tvář, jako by se nic nestalo.
Oba dva jeho sourozenci pohlédli na mrtvé tělo a obrátili se na nejmladšího z nich.
„Zabil se sám,“ pronesl klidně.
Oba dva sklopili hlavy. Bylo jim to líto, i když udělal to, co udělal.
Gaara sebou prudce trhl.
„Z-Zabil jsem někoho?“ zeptal se skoro přidušeně.
„Ne,“ odpověděla mu Temari s mírným úsměvem.
Uslyšeli rychle dupání a do místnosti vběhla Kei. Překvapeně se na ty tři dívala, a když si uvědomila, že nebezpečí nehrozí, hodila se Kankurouovi kolem krku. Baki stál ve dveřích připravený Gaaru zastavit.
„Už jsme to zvládli,“ usmála se na něj Temari.
„Kazekage-sama..., pokud už mě tu více nepotřebujete, půjdu domů, ale rada to bude chtít ještě řešit,“ upozornil ho jeho bývalý sensei.
„Já vím.“
Baki tedy odešel, ale ještě to musel vyřešit s těmi ninji na stráži.
„Nami!“ vzpomněl si náhle Gaara a už byl pryč z místnosti následován, jak sestrou, tak bratrem a jeho přítelkyní.

Přiběhli do nemocnice a našli Sakuru vyčerpaně sedět na židli, jak popíjí velice neatraktivní zelený nápoj.
Setřela si hřbetem ruku pot z čela a zhluboka se napila.
„Jak-?“ chtěl se jí zeptat Kankurou, ale ona ho předběhla.
„Nebudu vám nic nalhávat,“ začala.
To, co řekla, je celkem vyděsilo.
„Není mimo ohrožení života, naopak, je na tom dost špatně. Ty čepele… odoperovali jsme je z těla a jizvy po nich by mít naštěstí neměla, ale… Orochimaru na ni nasadil pečeť. Zkoušeli jsme ji různě anulovat, ale nejde to. Navíc, ji na životě udržuje jenom Kyuubiho chakra, takže kdyby nebyla Jinchuuriki, byla by už po smrti. Možná, pokud přežije do rána… mohla by mít štěstí, ale moc na to nesázejte. Její život, je teď vratká záležitost. Je mi to líto…,“ povzdechla si nešťastně.
Nemohl tomu uvěřit, že by mu… umřela. Nesmí…, nemůže… mu odejít.
„Můžu za ní?“ vyhrkl.
Nečekal na odpověď, musel ji vidět, musel se jí dotknout. Sakura se za ním dívala. Nemělo smysl mu to zakazovat, když nebylo jisté, jestli se její kamarádka dožije rána.
Pomalu a potichu otevřel dveře. To, co vnímal první, bylo neuvěřitelně otravné pípání, všech přístrojů u její postele.

Píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp…

Ležela tam na posteli zabalená pod peřinou v nemocničním úboru. Už byla čistá, ne špinavá, jakou ji našel. Na tváři měla lehký škrábanec a přes něj kyslíkovou masku, která jí pomáhala dýchat. Její úbor měl však větší výstřih a odhaloval pečeť na její hrudi. Bylo vidět, jak se rozpíjí a černý jed jí ztmavuje žíly, kolem ní. Šířil se a mířil k srdci. Gaara se na to koukal bez jediné emoce v tváři. Nedokázal popsat svoje pocity, nešlo to.
Vzal židli z rohu pokoje a přenesl ji k okraji postele. Sedl si na ni a jen němě ji pozoroval. Byla mu zima, přestože v pokoji bylo šestadvacet stupňů. Uvažoval… uvažoval o všem, co ho napadlo v souvislosti s ní. Chtěl by se jí ještě zeptat na tolik věcí, chtěl by ji znovu vzít do náruče, chtěl by vidět její úsměv, který patřil jen jemu, chtěl by ji políbit a ukázat, jak moc ho přiměla milovat ji…
Pohladil ji po vlasech, po tváři. Jediné, co nechtěl, se splnilo. Přístroje zasvítili červeně a všechny naráz začaly vydávat jediný zvuk…

Píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí…