Cesta za štěstím - 03 - Vztahy jsou křehké

Sotva se za Tsunade zaklaply dveře, Naruto se okamžitě natáhl k Hinatě pro jeden polibek a když se přidala, jeho tělo reagovalo okamžitě. Tiše zasténal a odtáhl se, ale jenom tak, aby si mohl opřít čelo o její.
„Pane bože, Hinato,“ zašeptal,„tohle mi nedělej. Víš, jak jsem se vyděsil, když mi řekla, že máš jít na operační sál?“ Zajela mu prsty do vlasů a vychutnávala si jejich hebkost a nepoddajnost.
„Hmmm,“ zamručela spokojeně a zavřela oči. Jeho vůně ji obklopila jako ta nejjemnější peřina.
„Hinato, já mluvím teď naprosto vážně.“
„Hmmm. To já taky, Naruto-kun.“
„Hinato!“ Chytil ji za ramena. Stisk měl pevný a plný emocí. Jeho tvář jí připadala děsně sexy, když se na ni takhle díval, ale poznala na něm, že jestli ho nechce rozčílit, neměla by to teď zmiňovat. „Ty pořád asi nechápeš, že bych nepřežil, kdyby se ti něco stalo!“
„Já to chápu, Naruto-kun, chápu to.“
„Ale asi ne dostatečně! Přísahám, že udělám cokoli, cokoli, abych tě zachránil. Je ti to jasné?“
„Naruto-kun!“ zvedla hlas Hinata. „A myslíš, že ty pro mě znamenáš méně? Když jsem tě po tom výbuchu nemohla najít, na jednu chvilku jsem si myslela, že už tě neuvidím. Víš, jak děsivý jsem měla strach?“
Zarazil se.
„Ach, Hinato, miluju tě tak, až si myslím, že mě ta láska jednou bude stát život.“
„To neříkej ani z legrace, Naruto.“ A zvedla mu hlavu ze své hrudi, kam se stulil. Její oči byly tak jemné, tak ženské, ohraničené hustými dlouhými řasami a ta něha, která se v nich zračila, ho dokázala vždy bezpečně rozpálit. Ale měl pocit, že v nemocnici by to zrovna nebylo nejvhodnější, tak se raději ovládnul.
„Na co se tak díváš?“ zeptala se překvapeně. Na to se jen usmál. Nehodlal jí říct nic z toho, jak moc po ní touží. Místo toho se zazubil.
„Pojď sem,“ rozpřáhl ruce. Hinata se s úsměvem přitulila a přivřela spokojeně oči. V jeho medvědím objetí si připadala v bezpečí. Nic a nikdo je nedokáže rozdělit, to si byla jistá, alespoň do doby, než uslyšela hluboký mužský hlas.
„Hinato?“
„T-Tati?“ vyjekla, ale vzápětí se opravila: „Ehm, otče? Co ty tu děláš?“
„Myslel jsem, že mám právo jít navštívit svou dceru při návratu z mise… ale koukám, že jdu nevhod.“ Naruto cítil, jak ho propaluje pohledem, který ještě zesílil, když si všiml jejich propletených prstů. Ale neměl v plánu ustoupit. Pohled mu tvrdě oplácel.
„Á, Hiashi,“ vrazila do dveří Tsunade a překvapeně zamrkala. Naruto si pomyslel, že je to hraje skvěle. Moc dobře totiž viděl její siluetu za mlhavým sklem. „Ráda tě vidím.“ A objala ho, jako by byli staří přátelé. Což možná byli, proletělo mu hlavou.
„Nerada tu ruším vaši rodinou radu,“ významně se podívala na Naruta s Hinatou, „ale máme mnohem horší problém, který-“
Budova se otřásla v základech.
„Co to bylo?“ zeptal se Naruto. Hinata i Hiashi se otočili se zapnutým byakuganem. Naruto znejistěl, když Hiashi zůstal zírat, div, že neotevřel pusu dokořán. Hinata ho však stisknutím ruky uklidnila.
„Tak to vypadá,“ povzdechla si Tsunade, „že Sakura se konečně potkala se Sasukem.“
Naruto mu stačil v duchu jen popřát upřímnou soustrast.

Haruno Sakura už dlouho nezuřila tak, jako právě teď. Z očí jí šlehaly blesky a čakra kolem ní vytvářila děsivou auru.
„Ty si sem po x letech nakráčíš a čekáš, že s tebou půjdu večeřet?“ zaječela na černovlasého mladíka, který právě ochutnával omítku na zdi. Nedobrovolně, samozřejmě.
„No… ano.“
„Ano? Ano? To si ze mě děláš srandu, že?“ Její smích způsobil, že se mu naježily všechny vlasy na hlavě.
„Jestli máš něco proti večeřím, můžeme jít klidně do kina…“ zkusil to znovu, pamatuje na radu Kyuubiho a Naruta.
„Do kina?“ zaječela. „DO KINA?!“
„Ty nemáš ráda kino?“ zeptal se nejistě Sasuke a sledoval, jak Sakura pomalu bledne, aby pak mohla dostat barvu ředkvičky.
„To se mi snad zdá! On přijde do Konohy a myslí si, že s ním půjdu DO KINA? Tak to ne jako. Takhle to nejde. S tímhle se musí něco udělat,“ mumlala si pro sebe. „SASUKE!“
„Ano?“ zeptal se nadějně.
„Pojď sem.“ Sasuke se poslušně jako pes zvedl a šel. „Sakuro, já…“ A dostal takovou ránu, až se mu zatmělo před očima. „Ty? Ty? Ty co?!“ křičela a jako bohyně pomsty kráčela k němu s napřaženou pěstí. Vzduch pulzoval čakrou.
„Sakuro!“ všichni přihlížející se otočily na prsatou Pátou hokage, která si s podobnou, ba téměř stejnou energií razila cestu k ní. A že jí všichni velmi rádi uhli z cesty. „To stačí.“
Sasukemu se před hlavou točily hvězdičky, ale v krvi mu koloval strach.
„Ještě jsem neskončila,“ zasyčela a pustila jeho límec. Sasuke s pošramoceným egem si stoupl a vydal se za Tsunade, držící se v bezpečné vzdálenosti od zuřící bestie, která hrdině dělala, že ho nevidí.
„Tak, když jsme se tu teď všichni pěkně sešli,“ začala Tsunade a Kyuubi se ušklíbl. Musí být hodně naivní, aby dokázala ignorovat snahu v tomhle pokoji vraždit, Ať se podíval do jakéhokoliv rohu, stejně měl pocit, že až Tsunade odejde, vypukne tu zákopová válka. „A ve zdraví,“ dodala a důrazně pohlédla na Naruta, Hiashiho a Sakuru, která stále dělala, že Sasuke se prostě v tomhle pokoji nenachází. „A mohli bychom se konečně věnovat tomu, že Akatsuki se pokusila zabít naši výpravu za Sasukem – a Hiashi, musím zdůrazňovat, že to nemůže Naruto?“
„Ne,“ řekl, ale tvářil se při tom značně pochybovačně. „Nemusíš.“
„To jsem ráda!“ Usmála se, i když oči se jí nebezpečně leskly. „Tak, a teď musíme probrat plán, jak se ubránit Akatsuki.“
„Ale co se stalo? Vždyť přece nikoho nezabili,“ namítl Hinashi. Tsunade na něj vrhla jeden ze svých varovných pohledů dokonale procvičených věky usměrňování neposedných ninjů a pacientů a následně naštvaně zavrčela: „To možná ne, ale už před půl rokem mu přišla zpráva, že Akatsuki jsou v pohybu. Pokus o vraždu našich ninjů ani ne pět minut cesty odtud, dokazuje, že jsme čím dál tím víc v nebezpečí.“
„Ale co máme dělat?“ Ozvala se Sakura. Oči se jí leskly a v její tváři viděli strach i odhodlání. „Nevíme, co chystají.“
„Ale jestli budeme jen tak sedět,“ zapojil se do hovoru Kyuubi, „brzy by mohli přijít až sem. Už tak byli dost blízko Konohy. Blíž, než kdy dřív.“
Tsunade souhlasila. „Kyuubi má pravdu. Musíme něco udělat. Prozatím tedy zvýším ostrahu, ale to nebude stačit.“ Její slova všechny zasáhla s nečekanou silou, přestože všichni věděli, že to tak je. Nikdo nemluvil.
„Asi budeme muset podrobný plán probrat s ostatními klany a zavolat Shikamara ze Suny, aby nám s tím pomohl,“ povzdechl si nakonec Hiashi. V pokoji zavládla ponurá atmosféra. Vzduch jakoby náhle ztěžkl. Nejdůležitější myšlenku sice nikdo nevyslovil, ale všichni si ji domysleli. Každou sekundou může na Konohu zaútočit Akatsuki.
A každou minutu, kterou v ní strávím, pomyslel si Naruto, riskuji čím dál tím víc život všech obyvatel… i ten Hinatin.
„Máš pravdu, Hiashi,“ souhlasila opět Tsunade a s povzdechem pomalým krokem přešla k Hinatě. „Když teď dovolíte…“ Všichni to pochopili. Sasuke seskočil z parapetu a velkým obloukem se vydal ke dveřím. Sakura počkala, až odejde, teprve potom také vyšla ven. Hiashi čekal na Naruta a krev mu přešla do varu, když se naklonil k Hinatě a dal jí pusu. Na rty! Málem to s ním švihlo.
„Drž se,“ pošeptal jí a ignorujíc Hiashiho pohled ve svých zádech také vyšel ven. Poslední nadbytečná osoba cítila vztek a trochu i zášť, proto se nehodlal nechat zahanbit. Přešel k Hinatě a pohladil jí po vlasech.
„Jsem rád, že jsi zpět,“ řekl a pak taky odešel a nechal Tsunade i Hinatu stát v čirém šoku.
„Tsunade, může vnitřní krvácení vyvolat halucinace?“
„Myslím, že ne…“ řekla. Ale já bych asi měla přestat s pitím.

Sakura nevěřila, že může být na někoho více naštvaná, než na Tsunade, která ji vytáhne ráno z postele do nemocnice, i když by tam vůbec neměla být. Má přeci den volna! Pak sice pochopila, že Hinatino vnitřní krvácení bylo nebezpečné, ale... Proč jí sakra nikdo neřekl o NĚM?!
„Sakuro?“ Snažila se nepodlehnout jeho hlasu a zatvrzele mlčela. Měla strach, že kdyby něco řekla, nemusel by z jejího hlasu vyčíst jen vztek. „Ještě pořád se zlobíš?“
„Sasuke,“ otočila se a shlížela na něj jako na malého zlobivého kluka s rukama v bok. „Jistě, že se zlobím! Jen tak si sem nakráčíš a čekáš, že ti okamžitě padnu kolem kolem krku? Nejsem už ta stará Sakura, jakou jsi znal.“
To Sasuke nemohl popřít. Sakura Haruno se skutečně změnila k nepoznání, což mělo své výhody i nevýhody. Výhodou nepochybně bylo její tělo, ze kterého Sasuke pomalu šílel. Ale zatímco výhody mu byly zapovězeny (zatím, jak si sám dodal), nevýhod si užil již dost. V duchu si slíbil, že si musí koupit led, teď se však na bolest snažil nesoustředit.
„Sakuro… Já… se ti omlouvám,“ sklopil pohled k zemi. Houstnoucí šero se mu hodilo, protože zakrylo jeho rudé tváře. Na chvíli zaváhal, jestli má říct to, co chce, nakonec se rozhodl, že ano. „Nevěděl jsem, že tě můj odchod tak vezme. Kdybych věděl, že ti tolik ublížím, neodešel bych. Máš samozřejmě právo na to se zlobit,“ nadechl se, „ale chci, abys věděla, že bych byl rád, kdyby bylo všechno, alespoň trochu při starém.“
Váhavě se na ni podíval a očekával nějakou reakci, ale Sakura jen stála a zírala na něj. „Teda, nemusíš mě mít ráda, ale… alespoň abychom fungovali jako tým a…“
„Sasuke,“ šeptla. Překvapeně na ni zamrkal. Konožské uličky skryla tma a jediným zdrojem světla byly svíjející se plamínky ohně v lucernách zavěšených nad vchody domů. „Sasuke, jsem ráda, že jsi se vrátil, Naruto vypadá šťastně, ale…“
„Ale?“
„Ale nejsem si jistá, jestli mi dva někdy budeme moct pracovat jako tým.“ Odmlčela se, aby si promyslela, jak co nejlépe zformulovat svoje myšlenky. Sasuke nebyl její odpovědí překapen. Nemohl však říct, že by ho nebodla jehlička bolesti. „Tolik jsi mi ublížil, tolikrát jsem si zoufala, že se už nevrátíš… je to na mě prostě moc rychlé. Musím si to promyslet.“
„Nechvátej,“ chápavě přikývl. „Od někoho jako ty bych ani nic jiného nečekal.“ A ten úsměv jí málem přivedl do mdlob. Také přikývla, jen proto, aby nějak reagovala, a nechala se jím doprovodit domů.

„Jak to myslíš?“ vyjekl Naruto překvapně. „Jak… jak něco takového po mně vůbec můžeš chtít?“ Hinata se ale všemožně snažila vyhýbat se jeho pohledu. Nechtěla vědět, jak se tváří. Nechtěla vidět výraz jeho tváře a šok v očích. Byla už noc, hluboká noc. Vítr proháněl spadané listí ulicemi. Všude bylo zhasnuto, jen v hospodách a klubech to ještě žilo. Oni stáli daleko od všeho ruchu, v malé zapadlé uličce u západní brány do Konohy. Ticho kolem nich rušil jen šum větru v korunách stromů.
Popadl ji za ramena, až jí to bolelo. Byl tak blízko, že na tváři cítila jeho teplý dech, když promluvil. „Jak po mě můžeš chtít, abych se s tebou rozešel?“
„Já to nechci!“ Z hrdla se jí vydral vzlyk. „Nechci to! Ale radši budu vzpomínat na to, co jsme teď prožili, než abych vzpomínala na tvou smrt.“
„Hinato! Já nemám v plánu umřít!“
„A řekl ti už někdo, že smrt se neplánuje?“ vykřikla a setřásla ze sebe jeho ruce. „Myslíš, že pro mě to bude něco krásného? Miluju tě víc, než si dokážeš představit!“
„Tak v čem je problém?“ zamračil se a udělal rychlý výpad vpřed. Nestačila před ním ustoupit. Modř jeho očí ji zase pohltila.
„Problém je ve mně! V mé rodině! Ty nemůžeš pochopit, jak svazující je být Hyuuga…“ teď už jí slzy tekly proudem, a i když se je snažila zastavit, nešlo to. Ještě nikdy se s nikým takhle nepohádala. Normálně by ustoupila, v tuhle chvíli však myslela jen na to, že jestli ho ztratí, nepřežije to. Oči mu zamlžila zlost.
„Myslíš, že já nechápu, jaké to je být sám proti všem? Myslíš si, že si nepamatuju, když se na mě tvoje rodina dívala skrz prsty?“
„Ne, ale…“
„Pamatuji si to moc dobře, jak o mně mluvili jako o ubožákovi. Pamatuji si i to, jak jsem seděl sám na hřišti, zatímco ostatní děti odešly. I ty. Ale jsem ochoten být příbuzný s těmi, kteří mě nenáviděli a nenávidí, jsem ochoten podstoupit pro to všechno, co bude v mých silách. Miluju tě, Hinato, tak moc, až se divím, jestli to ještě vůbec jde. Ale nemůžu za naši lásku bojovat sám. Potřebuju tě…“ Dokončil to, nezávisle na tom, kolikrát ho chtěla přerušit. Ale jeho slova ji zlomila. S pláčem se vrhla do jeho náručí. Vydobyla si od něj polibek. Hluboký, smyslný, hladový. Plný zoufalé potřeby cítit ho na svém těle. Přitiskla se k němu ještě víc a připadala si, jakoby ji hodily do vroucího kotle. Jeho tělo reagovalo na její žádost okamžitě s takovou silou, až se sám sebe bál. Líbal ji naléhavě, prudce. Vášeň ho svazovala jako ten nejsilnější řetěz. Nedokázal se udržet a vklouzl rukou pod její tričko. Měla tak hebkou pokožku a její vůně ho přiváděla k šílenství. Nerozuměl tomu, co se s ním děje, ale poddal se a užíval si ten pocit, jaký ho zaplavil jako náhlá bouře. Ze rtů jí unikl sten. Zadýchaná se opřela o jeho vroucí čelo. Zavřela oči a vytěsnila ze své mysli všechno ostatní. Vnímala jen jeho splašené srdce, jaké jí bušilo pod rukama, jeho teplý dech, který jí šimral na tváři a jeho tělo napjaté vzrušením.
„Bóže, Hinato,“ zasténal a tmu rozjasnil jeho náhlý smích. Objala ho a zabořil mu obličej do hrudi. Pocit spokojenosti ji obklopil lehce a nenásilně, jako valící se mlha. Přála si, aby takhle mohla zůstat navždy. Jen ona a on. Přesto vnímala malý střípek pochybností. Bylo to příliš krásné, příliš jedinečné, než aby to mohlo vydržet.
Ale nahlas neřekla nic.

Kyuubi se nemohl rozhodnout kterým směrem se vydat. Kdyby se vydal napravo, potkal by Sasuke se Sakurou, nalevo by zase dělal křena Narutovi a Hinatě, tak se rozhodl, že půjde rovně.
Na hlavní ulici Konohy bylo stále rušno, přestože Kyuubi usoudil, že může být něco po půlnoci. Připadalo mu to zvláštní… teď se procházel po ulicích vesnice, kterou chtěl vidět ležet v prachu. Uchechtl se nad tím, jak ho to blonďaté pako dokázalo změnit. Smích mu však dlouho nevydržel.
„Co má asi Akatsuki v plánu?“ zašeptal si pro sebe. Bylo mu jasné, že se pokusí dostat Naruta, ale byl klidný. To by byl těžký úkol i pro Kagy a pro Tsunade s její nadlidskou silou jak by smet. Kyuubi nebyl slepý. Věděl, že Tsunade už začíná uvažovat o budoucnost, a také si povšiml, jak se na Naruta podívala, když seděl u Hinatiny postele. Viděla v něm všechny, které milovala. A ještě něco navíc.
Jeho sen už je velmi blízko o to více by měl být opatr-
„Hele, lištička!“ Kyuubi šokovaně vzhlédl. Jeho směrem mířili dva trochu se motající pánové a vzácně se usmívali. Oči měli skelné alkoholem.
„Já nejsem žádná lištička!“ zamručel vztekle. Jedna věc byla spolupracovat s Narutem, něco úplně jiného ovšem je nechat si říkat zdrobnělinou. Jeho hrdost utrpěla hluboký šrám. Zavrčel.
„Mluvící lištička! To bude skvělá přednožka!“ zahlaholil ten vyšší. Falešný hlas Kyuubimu trhal ušní bubínky.
„Já nejsem žádná-“ A v tu chvíli po něm skočili.
„Přednožka, přednožka!“ skandovali, ale jak se Kyuubi snažil ubránit, povšiml si rychlého pohybu na střeše. ANBU, projelo mu hlavou a trvalo jen okamžik, než si spojil souvislost, jakým směrem je Sasuke Uchiha. Postavil se na čtyři a vyskočil. Vzápětí tmu prořízlo zavytí.
„Vy jste mi šlápli na ocas.“ zakňučel. „Vy jste mi šlápli na ocas!“ Probodával je soustředěným pohledem a začal formovat čakru. Je na čase se mstít.

Narutovi unikl bolestný sten. V rychlosti se ho snažil spolknout, ale Hinata ho stejně zaslechla. Zvedla hlavu a studovala jeho oči, jako by v nich hledala odpověď.
„Děje se něco?“
„Kyuubi si bere čakru…“ odpověděl vyhýbavě, spokojenost v jeho očích zmizela. Nahradila ji ostražitost. Pozoroval všechno velmi pozorně přimhouřenýma očima. Trvalo okamžik, než si všiml sotva znatelného pohybu směrem na východ. Směrem, kterým se vydal Sasuke se Sakurou.
„Poběž!“ vykřikl a rozběhl se. Drtil její ruku ve svém sevření a Hinata neměla jinou možnost než běžet s ním.

Sasuke byl na konci ulice od Sakuřina domu. V hlavě měl zmatek, jako by tam řádil šotek. Přitom to všechno byly jen jeho pocity.
Mrzelo ho, že Sakura reagovala tak upjatě, ale věděl, že nic jiného ani čekat nemohl. Naruto mu říkal, že to nebude snadné.
Rozhodně nebude. O tom Sasuke přestal pochybovat. Bude to těžký boj, avšak byl odhodlán ho vyhrát.
„Sasuke Uchiha?“ uslyšel a překvapeně vzhlédl. Kolem něj v kruhu stálo šest ANBU. Jejich těla se ztrácela na pozadí temné oblohy. Muž, který promluvil, byl z nich nejvyšší. Měl masku kočky, to byla jediná věc, kterou z něj mohl skutečně dobře vidět.
Sasukemu se nelíbilo, že ho překvapili. Kdyby neměl hlavu plnou Sakury, jistě by je dokázal zpozorovat. Trochu byl sám na sebe naštvaný.
„Ano.“ Kruh a v jeho středu i Sasuke se začal pohybovat.
„Musíte jít s námi.“
„Proč?“ zeptal se a zastavil. ANBU se na něj otočil a pronesl naprosto klidně: „Půjdete před soud.“