Gaara/Saira...5.část

Když jsem se vzbudila, oknem do mého malého pokoje svítilo světlo. Kolik asi může být hodin. Poledne nejspíše ne, to bych poznala, ale už bylo hodně pozdě ráno.
„Snad dopoledne?“ poznamenala jsem si sama pro sebe nahlas. Opatrně jsem se posadila a zadívala jsem se na slunce. Mohlo být něco kolem desíti hodin. Vstala jsem a podívala jsem se na budík. Bylo deset hodin přesně, měla jsem pravdu. Neuměla jsem si odvodit proč to tak je, ale vždy jsem poznala, kolik je hodin. Nejspíš to byla jen intuice, ale na mém poznávání času přesně podle slunce nezáleželo. Záleželo jen na to, jak si Gaara poradí s Deidarou. Měla jsem strach, že ho dostane, což se stane, jestli ho neuchráním. Hlídky? Ty nejspíše pomohou, ale jen na chvíli. Deidara a jeho kumpán z Akatsuki si najdou cestu. Vím to. Jen nevím, kdy se to stane.
Přerušila jsem proud mých myšlenek a hbitě vyskočila s postele. Přešla jsem ke dveřím mého pokoje a opatrně je otevřela. Na chodbě nikdo nebyl, což bylo divné, protože už bylo deset a to už je většina lidí vzhůru. Co se to stalo, že jsou všichni pryč? Napadla mě šílená věc, co kdyby někdo zaútočil na vesnici, ale takhle brzo? Ne to není ono. To je pitomost!
Zavrtěla jsem hlavou a vydala jsem se do koupelny. Když jsem vešla dovnitř, zadívala jsem se do zrcadla. Vlasy jsem měla upravené, ale moje oblečení vypadalo, jako by ho sežvýkala kráva. A to doslova. Bylo celé pomačkané od toho, jak jsem se v noci převalovala. Před tréningem se budu muset převléct. Pustila jsem vodu a opláchla jsem si obličej. Pak jsem se šla do svého pokoje převléct do něčeho jiného.

Nastalo poledne. Stála jsem na cvičišti a čekala na Leeho, který mě měl dneska ještě naučit pár chvatů. Štvalo mě, že tu Gaara nebude, boj z blízka se mi tím víc protivil. Ne, že bych ho nesnášela, ale tohle mě už naučili, když jsem byla malá. Zavrtěla jsem hlavou a sedla si. Přemýšlela jsem nad tím, že bych si protáhla tělo, ale pak jsem se rozhlédla po cvičišti a zavrhla jsem svou „rozcvičku“. Úplně na druhém konci stál Lee. Tiše jsem zaklela a postavila se, aby si mě všimli. Měla jsem na sobě vesměs barvu písku, takže bylo obtížné mě se na mě zaměřit zrakově, doslova jsem s pískem splývala. Lee se otočil směrem ke mně, když mě zahlédl, mávl na mě. A zároveň strčil do Naruta, který se díval úplně opačným směrem. Když mě zahlédl i on, široce se usmál a oba dva se vydali ke mně.
Překřížila jsem si ruce přes prsa a čekala. Kráčeli volnou chůzí, takže než ke mně vůbec došli… No zkrátka trvalo jim to déle, než jsem čekala. Když jsme konečně stáli všichni tři tváří v tvář, nastalo nepříjemné ticho.
„Ahoj.“ Pronesla jsem jemně a zadívala se na ně. „Co mě naučíš dnes? “
Naruto se poškrábal vzadu ve vlasech. Vypadal nervozně. Jeho chování se mi nelíbilo. Zato Lee se tvářil jako obvykle.
„Dneska prostě budeme cvičit a naučím tě něco nového.“ Pronesl a pak na mě zničehonic zaútočil. Zaklela jsem a jeho útoku jsem se vyhnula, bohužel jen tak tak. Málem jsem neudržela rovnováhu. Chvíli jsem přešlapovala z nohy na nohu, dokud jsem ji znova nenalezla. Můj pohled se zatoulal k tomu jeho.
„Co to bylo? “ zeptala jsem se. Jeho útok mě překvapil, ale ne tak moc jako to, že jsem se mu vyhnula celkem bez problému, až na tu rovnováhu.
„Zkouška reflexu.“ Odpověděl a usmál se. Pak ukázal vztyčený palec. Zavrtěla jsem hlavou. Sakra, co je zač. Je strašně nepředvídatelné, co udělá. A taky nepoužívá ninjutsu, takže je těžší rozpoznat, jaký chvat použije příště. Jsem nemožná. Pomyslela jsem si a podezřívavě si ho prohlédla.
„Zkouška reflexů?“
„Gaara říkal, že ses od malička téměř nic neučila. Alespoň ne boj z blízka. Prý jsi ani neuměla základy, když jsi sem přišla.“ Odpověděl mi Naruto, jeho tvář zvážněla.
„Tlustoobočnatec si tě chtěl vyzkoušet, jak to tak vypadá.“ Dodal. Zadívala jsem se na Leeho.
„Je to tak? “zeptala jsem se.
Kývl. „Přesně tak to je.“
Pousmála jsem se. Samozřejmě, že jim Gaara o mě řekl vše, co věděl. Koneckonců, jsou to jeho přátelé a mají mě cvičit. A ano doopravdy jsem téměř nic ze základů neovládala. Bránit jsem se uměla, ale to bylo všechno. Když jsem přišla do Písečné, nedokázala jsem ani zaútočit. Nejspíše proto mě tak rychle zajali.
Když se mě pak Gaara ujal a začal mě učit ninjutsu, bylo to jako by zasáhl bůh. Alespoň to jsem si tehdy myslela. Tehdy jsem nemusela myslet na Deidaru a na slib, který jsme mu dala. Nemusela jsem myslet na naši dohodu. Ta doba, kdy tréning začínal, byla bez problému, alespoň teda ne takových, s jakými si musím počínat teď.
Ale stejně jsem ráda, že tu pro mě Gaara byl. Kdyby ne, nevím, co bych si počala. Bez něj bych asi zemřela. V zajetí jeho otce.