Do kina s Akamarem

Jednou ráno šli Kiba, Hinata a Shino do akademie a Kiba najednou povídá: „No ne, děcka, koukněte se támhle, to je nový plakát!“
Hinata se Shinem samozřejmě neotáleli, vždyť to je jejich oblíbený film a považte, v Konoze se promítá jednou za Mlžňácký rok a zase jenom válečný zpravodaj. A jak tak stáli okolo barevného plakátu, s nápisem Válečník ze země démonů, dospělí pět yenů, děti za polovic, najednou jim pod nohama prolezl Akamaru a štěkal a vyl jako na lesy, až sousedé otvírali okna a házeli po něm sandále.
Na to Shino s Hinatou jenom krčili rameny, ti ninkensky nemluvili, Shino nemluvil ještě k tomu skoro vůbec, jen Kiba odpověděl: „Neboj Akamaru, jasně že na to půjdeme, večer je premiéra,“ a Akamaru se mohl radostí zbláznit, neboť to byl kulturně založený pes.
A tak obíhal skupinku pořád dokolečka a vrčel si pro sebe veselé písně, alespoň dokud se Hinata neosmělila a neřekla: „No jo, Kibo, ale jak to chceš udělat, když se na plakátu píše jenom dospělí za pět yenů, děti za polovic a o domácích zvířatech tu není zmínka, vždyť takhle vás tam přece nepustí, hmmm, hmmm...?“
Na to se Kiba zamyslel a řekl: „To máš pravdu, to mě nenapadlo; slyšíš to Akamaru, nedá se nic dělat, budeš muset zůstat doma.“
A Akamaru ztuhl uprostřed radostné piruety, zbělel ještě víc než normálně a než bys řekl ramen, začal smutně kňučet. Jenomže Kiba si tentokrát pečlivě zacpal uši – to víte, Inuzukové mají citlivý sluch – a nenechal se obměkčit, přestože mu to bylo opravdu líto. „Akamaru, už jsem řekl... - Ne, usmlouvat to teda nemůžeme, Morino-sama prodává letos zase vstupenky, ten je neoblomný... - Ani náhodou, propašování nepřipadá v úvahu; víš, jak to dopadlo minule!“
Ale to už byli u Akademie, kde Kiba podrbal Akamara za ušima a řekl: „Neboj, kamaráde, vyrazíme si jinam, třeba na psí výstavu.“
Jenomže zatrhnout vašemu nejlepšímu příteli kino a slibovat mu místo toho psí výstavu, to je ošemetná věc. Takový Akamaru měl totiž pramalé pochopení, proč ho Kiba na podobná místa vůbec tahá, vždy je to samé sedni, lehni, k noze, gatsuuga a podobně, a ještě se vám úplně cizí člověk dívá pod ocas, to má být snad nějaká zábava...?
A tak místo toho, aby poslušně čekal před Akademií, radši se rozběhl jinam. Nebylo to ledajaké místo – Akamaru zastavil přímo před sídlem Hokage, kde chodili samí jouninové v zelených vestách a všichni se navzájem klaněli a oslovali se -sama, až si z toho Akamaru připadal pěkně opuštěný a byl by raději -sněkým. Samozřejmě, dostat se do skladu svitků, když se kolem pořád ochomýtají ninjové, není nic jednoduchého, ale Akamaru měřil sotva čtyřicet centimetrů, takže mu plížení nedělalo problémy. Prvnímu shinobi proklouzl po nohama, druhému za zády, třetího přeskočil a do bezpečně hlídané zóny se dostal ukrytý ve vozíku s čajem, který třídiči svitků konzumovali ve velkém, protože číst všechny ty hromady jutsu stále dokola není snadná práce. Jen co se ocitl uvnitř, rychle si našel místo u volného stolku, uvázal si modrou čelenku a dělal jako by nic, takže když si ho všiml nejbližší zaměstnanec, jenom dlouze zamrkal, upravil si brýle a nechal si poslat pro další čaj.
Akamaru prohlížel jeden svitek za druhým, ale že moc číst neuměl, šlo to pomalu a navíc se před ním začali kupit nevypité šálky, což byl velký problém kvůli nedostatku nádobí a toho si vedení vždycky všimne, takže za ním poslali vedoucího, pana Uchihu. Pan Uchiha, který byl velmi krátkozraký, se ihned začal dotazovat co se to děje, konvice pískají a sekretářky už nemají do čeho nalévat, takhle to přece nejde kolego, jsme oba rozumní lidé, prostě to vypijte; a takhle mluvil, dokud mu sekretářka Shiho jemně neoznámila: „Prosím, ale vždyť to není zaměstnanec, ale pes.“
A pan Uchiha se podíval víc zblízka a řekl: „Aha, tak to pardon,“ a rozkázal, aby Akamaruovi příště donesli kostičku.
Jenomže Akamaru neměl na mlsání čas, bylo už odpoledne, premiéra filmu dnes večer a do té doby musí najít ten správný svitek. A když už si Akamaru začínal opravdu zoufat, objevil přesně co hledal, popadl roli svitku do zubů a hybaj domů.
Před sídlem klanu Inuzuků už seděl naštvaný Kiba a když Akamarua uviděl, zuřil ještě víc: „No kde seš? Takhle se přece domů nechodí, za chvilku je večeře a ty nemáš ani umyté tlapky,“ ale Akamaru si z toho nic nedělal, vlastně se smál pod vousy a když byli oba dva v koupelně, rozdělal svitek, dal tlapky na znaky a voilá no jutsu, místo Akamarua stál v koupelně docela normální kluk s bílými vlasy.
No, Kiba nevěřil svým očím, ale jen co jim uvěřil, začal poskakovat kolem a lomit rukama: „Pro psí uši, Akamaru, co tě napadlo, jak teď budeme plnit mise typu Á, takhle žádnou kočku nevystopuješ a co tomu řekne máma, zítra s tebou chtěla jít na psí výstavu a teď tohle!“
Ale Akamaru se jen usmál: „Kibo, čéče, hoď se do klidu, to je jenom na dnešní večer, hnedka po filmu přečtu druhou polovinu svitku, jutsu se zruší a bude to jako dřív, teď mi radši půjč něco na sebe, začíná mi být zima.“
Jenomže než mohl Kiba zajít pro náhradní bundu do pokoje, do koupelny vešla paní Inuzuková, že mají jít k večeři, když v tom uviděla úplně cizího kluka a ptala se: „Co je tohle zač, kde je Akamaru?“
A tak oba dva museli s pravdou ven a Kiba se hrozně styděl, zatímco Akamaru se nestyděl vůbec, krom toho, že chtěl pořád nějaké kalhoty, aby už mohl jít do kina; a o paní Inuzukovou se pokoušely mrákoty, musela zavřít oči a počítat pomalu do deseti, jinak by už dávno popadla koště a hnala je ze dveří. Teprve, až jí Akamaru slíbil, že to bude jen dočasně a výstavu určitě stihnou, dala každému yen na popcorn se slovy: „Ale to vám povídám, jestli to tak nebude, tak si mě nepřejte!“
A tak šli a Akamaru si po cestě liboval, jaká je to nádhera a že už se nemůže dočkat, ale Kiba mu rázně odsekl: „Hlavně to nikomu nevyzvoň, vlastně nemluv radši vůbec a kdyby se někdo ptal, jsi třetí syn pátého bratrance ze čtvrtého kolene.“
Jenomže Akamaru byl sotva odrostlé štěně, bral věci na lehkou váhu a jakmile potkali před kinem Hinatu, Akamaru nasadil sebevědomý úsměv a řekl: „Čau, říkej mi Inuyasha.“
No, Kiba si málem rval vlasy, ale Hinata je nejenže prokoukla, ale byla ještě taková stydlivka, že si to nechala pro sebe a odpověděla: „Ahoj.“
Jediný problém tedy nakonec mohl představovat prodavač lístků, pan Morino, nepřítel mládeže, zvěře a obecně všeho, co nemohl natáhnout na skřipec, který, když uviděl oba Inuzuky přicházet, posvítil na ně baterkou, přestože bylo ještě světlo, a povídá: „Ale to je přece Akamaru,“ a Akamaru se na to rychle uklonil: „Dobrý den,“ a Kiba dodal: „Dvakrát do zadní řady, prosím.“
A panu Morinovi nezbývalo, než naštvaně bručet, takhle ho napálit, to se mu ještě nestalo, ale nakonec stejně vytáhl lístky a vrátil oběma drobné. A tak Kiba s Akamaruem vešli dovnitř, koupili si každý kelímek rýžového popcornu, sedli do zadní řady a skvěle se u filmu bavili, jen Kiba se trochu styděl, protože Akamarua v napínavých pasážích začaly strhávat emoce, každou chvíli vyskakoval na sedadlo, vzrušeně vyl a nakonec si sundal bundu, že je mu z toho horko a Kiba ho varoval: „Jen dej pozor, máš v kapse svitek, ať ho tu nezapomeneš!“
Jenomže když bylo po filmu a oba se zastavili venku na chodníku, Akamaru prohlíží obě kapsy, ale ať hledá jak hledá, svitek nikde! Kiba začal samozřejmě opět láteřit, ale holt se nedalo nic dělat, museli jít za panem Morinem a prosit ho, jestli by je ještě nepustil dovnitř, že něco zapomněli, ale pan Morino zrovna vylepoval na dveře plakát ke Psí výstavě, takže se jen vítězně usmál, „to máte smůlu, teď už prodávám lístky jen na Psí výstavu a dovnitř mohou jenom psi a dospělí.“
A tak šli a když dorazili domů, paní Inuzuková spráskla ruce: „Co jsem vám povídala, jak teď bude Akamaru předvádět výstavní chůzi s těmahle nohama?“
A Akamaru chtěl jít spát do svého pelechu, jenomže ho paní Inuzuková včas popadla za límec: „Tak to ani nápad, chtěl jsi být člověkem, tak teď musíš nést následky, Kiba ti půjčí pyžamo a ráno jdete oba do Akademie.“
A než oba usnuli na Kibově futonu, Akamaru se usmál a povídá: „Ale stejně si myslím, že je to paráda, jako kluk můžu lozit po stromech,“ a Kiba na to ze spánku odpověděl: „Hmm, hmm.“