Smuteční řeč

Začalo to, ani nevím kdy, ale bylo mi hodně málo. Vsugeroval jsem si, že život je otrava a žil jsem s tím až do včerejška.

Nebudu vám tady vyprávět o dni, kdy jsem ji poznal, vlastně ani nevím, jak to přesně bylo. V hlavě mi spíš utkvěl den, kdy jsem k ní začal něco cítit.
Bylo to těsně po nezdařené misi pro záchranu Sasukeho. Choji ležel v nemocnici, zřejmě, kvůli mé špatné bojové strategii. Byl jsem si toho vědom a nebudu vám lhát, tehdy jsem brečel. Seděl jsem v nemocniční čekárně, když mi byla útěchou.

Čas běžel, trávili jsme spolu hodně času kvůli nadcházející chuninské zkoušce. Dohromady nás dal vlastně Naruto, protože jedna z prvních věcí, které nám řekl po dvou letech, byla: „Vy spolu chodíte?“
Byl jsem na jeho blbost naštvaný, ale ta myšlenka mi tak nějak utkvěla v hlavě a jí nejspíš taky, protože jsme spolu o dvě hodiny později chodili. Dva roky po válce jsme se zasnoubili, následně vzali a měli spolu děti.

Celý život jsem žil ve dvou přesvědčeních. Jedno jsem vyvrátil, druhé ne. To druhé bylo, že jsou manželky a matky poněkud děsivé. Když se totiž hádáte s manželkou nebo matkou vždycky prohrajete. První přesvědčení jsem po včerejším dumání vyvrátil – Život je otrava. To je tvrzení, kterým jsem byl posedlý. Ale dnes tu stojím a život bych nazval různými způsoby, jen ne otravným.

A ten nejhlavnější důvod, proč jsem změnil názor na svět, je ona. Vytáhla mě z břečky připitomělých názorů a dostala ven jen to nejlepší ze mne.
I když mě možná neslyšíš a nemůžeš ke mně promluvit, chci, abys věděla, že jsem tě miloval, miluji a vždycky budu milovat, ať se stane, co se stane. Navždy.

---
A Shikamaru usedl na lavici, která byla v přírodě a na pohřbu zároveň a přesně v tu chvíli se zvedl poryv větru vajícího mu přímo do obličeje. „Temari,“ zašeptal.