Mír

Nezadržel jsem úšklebek. Nemohl jsem si pomoct, prostě to tak bylo. Klid, mír a já dítě odkojené válkou. Ano, snil jsem tenkrát o míru a o klidu. Jenže ani jedno jsem nebyl schopen najít. Navzdory tomu že veškeré války skončily. Navzdory tomu že pět velkých národů mezi sebou nemělo žádné rozepře. Obchod proudil, všichni se usmívali na všechny strany a oslavovali tenhle mír.
Jenže co já? Neznal jsem nic jiného než válku a boj. Stačil jakýkoliv nečekaný prudký pohyb a já byl připraven zabíjet. Jenže nebylo koho a ani proč.
S mírem klesla vlna kriminality. Ani v boji s bandity jsem nenašel svůj tak potřebný klid. Nebylo co dělat, nebylo do čeho kopnout. A na vesnicích shinobi se to taky podepisovalo. Ano, mír byl úžasná věc, obchod jel bez problému, ale nejvíc se vydělávalo na válkách nebo jejich předzvěstech. Teď nebylo nic takového. A nebyl jsem jediný, kdo si na to nemohl zvyknout.
Sám velký hokage byl jako na trní. Syn mého učitele a můj vlastní žák. Už dávno překonal jak svého otce tak všechny předchozí hokage. Už dávno před začátkem míru a konci války. Sen se mu splnil a přesto... Občas chodil mechanicky jak tělo bez duše. Svaly napjaté při jakémkoliv rozruchu a v očích ten svit naděje na nějakou akci.
Konečně měl rodinu, konečně si splnil svůj sen a všichni ve vesnici ho uznávali a přesto... nebyl úplně spokojený. Dítě války neschopné si zvyknout na tenhle nový mír. Aspoň jsem nebyl sám, na druhou stranu jsem mu přál, aby nalezl klid. Bohužel.
Dny a boje, které dnes už všichni označovali za krvavé a kruté časy, jsme my dva stále brali jako staré dobré časy. Šlo o všechno. Jedno zaváhání a mohlo to stát život nejenom nejednoho člověka. Přesto.. nikdy sem nežil víc než v těch chvílích. V očích mu vždycky tak nadšeně svítilo, když jsme vzpomínali na bitvy minulé. Až jsem si občas říkal, že mu snad nějakou další válku najdu. Sobecky i pro sebe.
Hokage udržoval armádu, akademie každý rok stále plodila další nadějné a talentované budoucí shinobi, ale k čemu? Na čem se měli učit, když všechny konflikty ze světa vymizeli? Hry a zkoušky připravené námi je nemohli nic moc naučit. Na druhou stranu proč bychom je měli připravovat na válku? Žádná nebyla a očividně jen tak nebude. Národy si mezi sebou stále udržovaly dobré vztahy. Sjednoceni stále tou poslední válkou. Nebylo třeba armády, nebylo třeba shinobi.

Povzdychl jsem si upravujíc si přitom rukou masku na tváři. Navzdory míru jsem jí stále nesundal a neodhalil tvář světu. Lidé se mě na to ptali. Jen jsem krčil rameny a vymýšlel výmluvy. Nechtěl jsem, jednoduché. Nebyl jsem nic jiného než voják, který se nedokázal smířit s mírem. Zbytečný přežitek minulosti a krvavých dní. Stačilo doufat, že moc lidí nesmýšlí jako já. Že mír přinesl klid i do duší vojáků jako já. Navzdory tomu, že jsem v míru žít neuměl, nechtěl jsem ho zbořit. Byl vykoupen příliš velkým množstvím krve a k tomu jsem měl úctu i já-obyčejný přežitek vojáka, který už nebyl potřeba.