Voda s krví milenců

„Plán je následující,“ řekl všem přítomným Sasuke. „Obklíčíme je ze čtyř směrů. A pak všichni najednou zaútočíme.“ Skupinka ninjů, mezi kterými byla i Hinata, souhlasně přikývli.
„Hinata půjde se mnou,“ pokračoval. „A vy,“ ukázal na tři muže, „půjdete zleva. Vy tři zprava. A ten zbytek proti mně a Hinatě.“ Další kývnutí.
„Až dám znamení, zaútočte,“ pravil a zmizel v křoví. Zdráhavě se vydala za ním.
Sasuke se přikrčil za kámen. Jí nezbylo nic jiného, než se skrčit k němu, jelikož okolní krajina mnoho úkrytů nenabízela. Celá rudá si klekla k němu. Celou situaci nesouhlasně zkritizoval.
„Takhle tě někdo uvidí,“ řekl jí jemně, rukou jí objal kolem útlých ramen a přitáhl blíž k sobě. Všechno v ní křičelo, což se projevilo ruměncem ve tvářích. Jeho dotek projel každou buňkou jejího těla, bodal ji a spaloval jako oheň a mráz. Byl to sice jemný dotek, ale v ní zamrazilo. Uvědomila si, jak krásně voní. Zrudla ještě víc.
„Hinato,“ odkašlal si, „potřebujeme zjistit, kde jsou,“ upozornil. Vyděšeně potřásla hlavou.
„Byakugan!“ pozorovala okolí a hledala sebemenší tok chakry.
„Tamhle na mýtině,“ oznámila. Sasuke přikývl. Nenuceně zdvihl ruku a vyslal svůj raiton do krajiny. V dálce po chvilce uviděl záblesk katonu. Uchechtl se a bleskovou rychlostí vyskočil z úkrytu. Hinata se rozběhla za nepřáteli. Sasuke se syčivým zasvištěním vytáhl svojí katanu. Na mýtině nastal zmatek. Jeho chidory vyřadilo z boje dva ninji z Deštné a snížilo tak počet druhé strany a o zbytek se postaral něčí katon. Jejich početní převaha jasně vítězila, zbývali dva poslední nepřátelští ninjové. Jeden z nich se škodolibě usmál, když skládal zkrvavenou rukou pečeti. Hinata zrovna porazila jednoho z nepřátel, když pocítila, že není vše v pořádku. Kůže jí pálila, jakoby hořela. V tu chvíli omdlela.

Pak nic, jen tma.

Jsem mrtvá? Ne, to ne… Bolí to. Smrt nebolí, nebo snad ano?
Pokusila se pohnout prstem u nohy. Pokrývka se poddajně zvlnila. Žije… Odlepila víčka od sebe a několikrát zamrkala. Byl to napohled nemocniční pokoj. V rohu na stolku někdo obstaral květiny. Hyacinty, její oblíbené. Zavřela oči. Za dveřmi na chodbě mluvili lidé, ale nebyla schopná rozeznat jednotlivá slova. Byl to jen nerytmický shluk zvuků a hlasů. Pomalu ji opouštělo vědomí, když se pod něčí tíhou prohnula postel. Neslyšela nikoho přicházet, musel být už v místnosti, když se probrala, a mimo její zorné pole. Ten někdo jí pohladil po tváři- Aniž by tomu chtěla, začervenala se.
Věděla naprosto jistě, kdo to byl. Sasukeho prozradila jeho osobitá vůně. Poplašně zamrkala, když se konečky prstů dotkl její kůže.
Sasukeho tvář ztuhla.
„Jsi vzhůru,“ konstatoval bez náznaku nadšení. V tu chvíli někdo zaklepal. Dveře se pomalu otevřely a vešla Tsunade.
„Je dobře, že už si vzhůru,“ usmála se, její výraz ale okamžitě ztvrdl. Zavřela dveře a přešla k ní. Hluboce se nadechla.
„Bohužel jsi byla napadená silným jutsu. Je to nějaké kekkei genkai, ale jaké, to ti nikdo z nás neřekne. Víme jen, že se tvoje kůže po styku s vodou popálí. Vypadá to, že je jutsu částečně přenosné, ale ty jsi jím postižená nejvíce.“ Teprve teď si Hinata všimla obvazů na svém těle. Hokage začala vysvětlovat.
„Byla jsi zpocená, když tě ta technika zasáhla…“
„A… A Sasuke?“ zeptala se postrašeně. „Je… V pořádku?“ Pátá zavrtěla hlavou.
„Ne tak úplně. Přinesl tě sem. Je možné, že se nakazil.“ Odkašlala si. „Každopádně víme, že se jedná o nějakou pečetní techniku. Náš tým na tom dělá, ale je to velice zvláštní a neobvyklé.“ Sasuke, který zatím stál jako socha, si přisedl na protější lůžko, když Hokage odešla.
„Když jsi omdlela, bál jsem se,“ řekl. Hinata zčervenala. „Budu tu tak dlouho, jak jen budeš chtít,“ pokračoval. Jen té představě se bránila.
„T… To nejde,“ odpověděla. Zhluboka se nadechl.
„Tohle mi nedělej,“ pohlédl na ní s tužbou v očích.
„Prosím… Běž…“
„Mám takové přání. Než odejdu, chci tě políbit, kdyby to mělo být to poslední, co udělám.“
„…Poslední?“ nechápala. Zavrtěl hlavou. Vstal, nahodil výraz, který nic neprozrazoval a odkráčel z pokoje. A ona najednou pocítila mučivou prázdnotu. Jenže představu jich dvou zaháněla, nemohla sama sobě připustit, že k němu dlouho chová lásku. S neklidem se jí podařilo usnout.

Když se probudila, Sakura jí právě vyměňovala obvazy. Hinata mlhavě vnímala za okny déšť, nerytmické ťukání kapek o sklo.
„Vůbec se to nehojí,“ zamumlala, když jí ošetřovala. Ani po použití lékařského ninjutusu, které sice mělo na poranění zatím nejlepší vliv, rány se však nechtěly hojit rychleji. Sakura přejela rukou v gumových rukavicích po rudé pulzující pečeti ve tvaru připomínajícím slunce na bledé klíční kosti. Kousla se do rtů. Každá technika musí mít nějakou slabinu.
Dveře se s rachotem otevřely. Dovnitř zády napřed dorazil nějaký zdravotník, kterého Hinata nepoznávala. Další na řadě byly nosítka s pacientem. Místnost naplnil pronikavý křik.
„S…Sasuke…“ srdce se jí v hrudi zastavilo a chvilku přestalo tlouct. Pak vyrazilo a jako o život se snažilo vyskočit jí z hrudníku. Sasuke se svíjel bolestí na lůžku. Ještě nikdy ho neviděla tak bezbranného a zranitelného. Slzy jí bezmocně stékaly po tvářích, aniž by věděla proč, a pálily jemná líce. Bylo jich tolik, že si razily krvavou cestičku a kanuly na bílé prostěradlo.
Sasuke ječel, obracel se a zanechával na posteli červené skvrny. Zdravotník vytáhl injekci a utišil jeho bolest a pohyb. Poté Sakura použila svoje ninjutsu. Rány se částečně zahojily, přesto ale zůstávaly výrazné a hluboké jizvy.
„Začalo pršet….“ Řekl s obavami zdravotník, „Tenhle Uchiha není první, ani poslední.“ Sasuke těžce oddychoval na lůžku vedle Hinaty.
„Víc pro něj udělat nemůžeme,“ řekla se smutkem Sakura, když léčení už nezabíralo na jizvy, které budou hyzdit jejich těla. V nemocnici zavládla pohotovost a oni dva zůstali sami.
„Hin…“ zašeptal vyčerpaně. „Podej mi ruku…“ Váhala. On ale nabídl tu svou, a ona si s ním pak propletla prsty. Leželi tak dlouho, on na zádech, ona na boku, a vzájemně se vpíjeli pohledem do očí. Každou vteřinou si byli bližší, bez projevů, beze slov. Oba zkoumali každičké vyjádření obličeje a rysů, které pro nikoho nic neznamenaly.
„Chci tě sevřít v náručí…“ zašeptal. Těžce a s bolestí se zvedla z lůžka a přilehla k němu. Tiskli se v objetí, Hinata mu laskala lesklé černé vlasy.
„Jsem tady… Jsem tu s tebou má lásko.“ Utišila ho, spíše sebe než jeho, stále rozrušeného, tisknoucího se k jejímu hrudníku, dokud ho něžný a uklidňující tlukot Hinatina srdce neuspal. Jemně oddychoval, jako nevinné nemluvně s bledou kůží, občas popáleného kapkami deště. Studovala každý jeho záhyb jeho těla a obličeje nazpaměť se učila znát každou z jeho řas. Byl tak roztomilý, když spal, jeho rány v ní vzbuzovaly mateřský cit. Držela ho tak pevně, jak dokázala, ale přece tak jemně, aby mu neublížila. Jeho hrudník byl nenávratně poškozen, na kráse mu to ale neubralo.
K nim do pokoje přivezli ještě dalšího raněného. Oni si ale žili ve svém vlastním světě.
Na chodbě nemocnice panoval rozruch. Zdravotníci ošetřovali spáleniny. V kanceláři Hokage podávali ninjové zprávy.
„Hokage-sama,“ oslovil ji jeden jounin, „máme špatné zprávy. Na východě za vesnicí se hromadí ninjové z Deštné. Většina našich jednotek je raněných, a vypadá to, že oni chystají hromadný útok na Listovou…“
„Sežeňte co nejvíce posil a spojenců,“ Rozkázala. Jounin přikývl. Ve dveřích se srazil se Sakurou.
„Hokage-sama,“ řekla udýchaně, a než nabrala dech, Tsunade zbystřila.
„Lidé padají jako mouchy. Naše oddělení hlásí již stovku případů spálenin, vážných i zanedbatelných. Důležité je, že počet stále přibývá. Brzy už nebudeme mít jak lečit pacienty, nejsme tomu ani schopni. Lékařské ninjutsu nezabírá a na to jutsu není lék. Ledaže…“
Pohlédly si vzájemně do očí.
„Na ledovou válku se musí ohněm…“ řekla zamyšleně Pátá.
„Voda a…“ Napětí v jejich očním kontaktu sílilo.
„Oheň,“ řekly obě naráz.

„Bude to fungovat… Musí,“ procedila skrz zuby Sakura při běhu nemocniční chodbou s Hokage a jedním ninjou v zádech. Otevřela první dveře a nakoukla dovnitř. Na lůžku se svíjel jeden pacient, na druhém spokojeně spal Sasuke s Hinatou v náručí. Bodla ji žárlivost, ale snažila se soustředit na práci.
„Použijte svůj katon na tu pečeť,“ rozkázala. Uživatel katonu zapálil svůj prst. Jemně se dotkl spáleniny, která zapulzovala, pacient zaječel bolestí a pečeť pozvolna začala mizet. Pátá se vítězoslavně zasmála.
„Sakuro, vyhledej co nejvíce ninjů s katonem,“ křikla přes rameno. Hokage, Sakura i ninja se vydali ven z pokoje k akutnějším případům.

Ninjové z Deštné vyčkávali a jejich vůdce Shi sledoval, jak jejich déšť pomalu ničí vesnici, kterou záměrně infikovali. V Konoze se strhla panika. Lidé ječeli a utíkali. Přiběhl nějaký udýchaný ninja, se znakem Deštné na čelence.
„Volal jste mě, kapitáne?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl Shi zamyšleně, „zahajte útok.“ Poté se otočil a jal se sám rozkazovat ostatním jednotkám. Ve vesnici jako ticho před bouří přestalo pršet.

Sasuke zamrkal. Probudili ho vyděšené výkřiky z chodby. Rozrazily se dveře. Dovnitř vběhl zdravotník, který v panice oba na jedné posteli na kolečkách vezl chodbou ven z nemocnice. Dorazil s nimi do půlky cesty k záchraně. Sasuke byl stejně vyděšený jako on, i když nevěděl, co se vlastně děje.
„Kam nás vezeš?“ zeptal se.
„Na vesnici se žene obrovská vlna, která všechno smete. Musíme zachránit pacienty, ale já… Já to nedokážu,“ ječel hystericky. Lůžko i s Hinatou zanechal na svém místě a s jekotem běžel na kopec za vesnicí.
Sasuke se s obtížemi pokusil postavit. Šílená bolest propálených lýtkových svalů ho ochromila a ze zavadlé rány, kterou Sakura nedokázala vyléčit, se vyřinula krev, která se okamžitě vsákla do obvazů. Vyjekl a přidržel se postele. Hinata tiše oddychovala ve spánku, přesto ji ale probudil.
„Sasuke?“ křikla. „Co se stalo? A kde to jsme?“
„Uteč…“ řekl jen. Nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Nenechám tě tu.“
„Obrovská vlna zaplaví vesnici,“ zašeptal, „utíkej a schovej se na kopci za Konohou.“
„Neopustím tě…“ řekla nesmlouvavě. Přidržela ho v podpaždí a vlekla do bezpečí.
„Zdržuju tě,“ namítal, když stáli před opuštěnou budovou. „Zachraň svůj život.“
„Ty jsi můj život,“ oponovala se slzami v očích. Vzájemně si pohleděli do očí. Okolo proběhla popálená žena s jizvami ve tváři se svým dítětem v náručí. Křičela. Možná bolestí. Možná strachem.
„Vlna se blíží,“ upozornil Sasuke. Chytil ji za předloktí.
„Uteč a buď šťastná…“ Sklopil oči a klesl na kolena, připraven zemřít. Slzy jí vhrkly do očí a kanuly na zem zjizvenou tváří.
„Běž beze mě…“ řekl smířeně a pohlédl na blížící se masu vody. Opatrně zvedla jeho hlavu tak, aby se jejich pohledy setkaly.
„Není to ty, nebo já, jsme my, a já tě nikdy neopustím, i kdyby to mělo znamenat cenu mého života. Umřeme společně, má lásko. Nedokázala bych si odpustit, kdybych tě tu teď nechala, protože potom by pro mě nemělo cenu žít. Mé srdce začalo bít jen pro tebe, tak tě prosím, prosím, nech mě být tu s tebou, protože si nic víc nepřeji, než s tebou umřít, bok po boku. Miluji tě, Sasuke.“ Během jejích něžných slov, která vycházely přímo od srdce, sklopil zrak, ale teď jí pohlédl do důvěrně známých očí, které by nikdy nedokázaly lhát, a viděl jen čirou upřímnost.
„Polib mě,“ zašeptal. „Polib mě, protože chci, aby to bylo to poslední co udělám.“ Koutkem oka zahlédla, že vlna vody je již blízko. Zanedlouho roztrhá jejich útroby.
„Miluju tě,“ řekl.
Zavřela oči, přiblížila se k němu a rty se spojily v bolestném polibku, který je pálil jako rozžhavené železo. Přesto se oba usmívali. Teprve teď se staly jedním. A pak je zaplavila masa vody, která se poté smísila z krví obou milenců.