Mayumi 01

Slunce už zapadá a poslední paprsky dopadají na písek a odrážejí se v zlatavé směti třpytek. Vychutnávám si ten pohled a čekám na okamžik, kdy obloha upadne do temnoty a den vystřídá noc. To je totiž "můj" čas. Je to čas, kdy poprvé začnu s výcvikem.
Od každého ve vesnici slyším, jaká je to pocta přihlásit se k Shouheinum. Sedím tu už hodinu a nemůžu se dočkat západu slunce.
Nebe upadá do tmy a já nedočkavě vyhlížím ostatní. Vůbec nevím, co od toho mám čekat. Rozhlížím se, ale nikoho nevidím. Že bych čekala na špatném místě. To si nemyslím, několikrát jsem to zkontrolovala a rozhodně je to tu. Zhluboka se nadechnu. Z ničeho nic ucítím chladnou ocel na krku.
Vylekaně uskočím a hrot se mi zakousne do kůže. Kapka horké krve si pomalu razí cestu přes můj hrudník. Přejede mi mráz po zádech. Chci se otočit, ale něco tupého mě uhodí do zad. Před očima se mi dělají mžitky a poslední co vidím, jsou temné oči schované za rouškou noci. Ztrácím vědomí.

Probouzím se na chladné zemi s bolesti hlavy. Snažím se posadit, ale upadám znovu na záda.
"Už je vzhůru!" vykřikne někdo. Slyším rychle přibližující se kroky. Zkouším nahnout hlavu, abych viděla kdo to je, ale něco mi brání v pohybu. Rukou nahmatám obvazy kolem krku. Co se to děje?
"Rychle zavolejte Daiki-sama!" zakřičí další hlas. Z toho hluku mě znovu rozbolí hlava. Zavřu pevně víčka k sobě a pokouším se tu bolest zahnat.
Ucítím něčí ruku na mém loktu. Škubnu sebou.
"Zůstaň v klidu, nebo tě to bude bolet," napomene mě ona osoba přísně a zabodne jehlu do kůže. Uvolním se tedy a snažím se nehýbat. Pohled mi padne na kapačku krve, která mi visí nad hlavou. Osoba v bílém - myslím, že muž - mi něco injekci vstřikuje do žíly. Upadám znovu do neklidného spánku.

Poslední úder mi zní v hlavě a doléhá až k těm temným očím.
Temné oči se mi zavrtávají hlouběji a hlouběji do hlavy. Jakoby snad mohly přečíst mé myšlenky, prohlédnou mou duší, prokouknout můj záměr. Cítím ty oči až v žaludku. Prohledávají mě skrz na skrz a snaží se najít... co vlastně hledají? Našli to! Srdce cítím až v krku a zpomaluje buch... buch... buch... buch poslední úder mi zní v hlavě a doléhá až k těm temným očím.