Rozhodnout se Kap. 30. - Konec

Ten výkřik nezůstal v uších naprosto nikomu, byl to výkřik do tmy, kterému bylo souzeno nikdy nedostat odpověď.
Beze slov udělal pohyb, jenž potvrdil to, co řekla jako první. Znamenal výměnu soupeřů a dotyčná to pochopila, i když ve stejnou chvíli měla prázdno ve svých šedých očích, jakoby jí její slova vzala duši někam daleko. Ale nato, aby se vzdala tak snadno, byla až moc silná, otočila se a začala se věnovat své modré protivnici.

S odstupem hledal loutkaře, ale nemohl ho najít. Potřeboval jej vylákat ven z úkrytu, neboť nechtěl ztrácet drahocenný čas s jeho loutkami, které se na něj chystaly ze všech stran a on věděl, že tu stále nejsou všechny.
„Nahoře,“ uslyšel hlas a po chvíli mu směl dát za pravdu. Celá místnost byla z tmavě šedého kamene, proto bylo snadné skrývat se ve stínech hrubě otesaného nerostu. Nenapadlo ho to, přitom se to zdálo být tak očividné. O chvíli dřív hodil jeden obyčejný a za ním speciální kunai do místa, kde předpokládal, že by mohl přebývat. Bylo to daleko, avšak díky tomu, jakou sílu nyní používal, nebyla pro něj žádná vzdálenost dost dlouhá. Vydal se za svými zbraněmi. Chytil je dříve, než se mohly srazit s kamenem a poddat se gravitaci. I on jí vzdoroval, díky své chakře se držel nohama kolmo ke stropu a cítil, jak jeho krev částečně změnila směr svého toku. Přestože byl zvyklý, nemohl kvůli tomu zůstat moc dlouho.
Usmál se, jeho tušení bylo správné. Podivné se však zdálo to, že se loutkař nehýbal. Nechtěl se ale k němu přiblížit, při svém boji proti ženě si párkrát všiml toho, jak nepředvídatelné útoky může jeho nynější soupeř mít. To, aby na něj vyrazil nějaký přebroušený hrot z jeho ochranné ulity, bylo nežádoucí.
„Fuuton: Síla jehlic,“ vyslovil a odskočil do dostatečné vzdálenosti. Za chvíli byla technika připravena.
Zaslechl, jak pod náporem větru dřevěná skořápka praská a padá dolů. Nevěděl, čím tam byla doposud připevněná, ale ošálil jej. Vylezl ze svého dřevěného úkrytu a nastrčil jej jako lákadlo. Teď mohl očekávat útok odkudkoli. První závan problému vycítil jen pár metrů od něj, jeho smysly byly posílené, díky tomu se nemusel bát toho, že by jej dokázala trefit nahozená zbraň, která k němu mířila. Jednoduše jí uhnul, ale byl tu moc dlouho, začala se mu motat hlava. Nechtěl se však odsud ani hnout, věděl totiž, že je někde tady jeho nepřítel.

Možná, že přišel na způsob, jak ho najít pomocí chakrových vláken, ale to by se ty loutky musely k němu dostat hodně blízko nebo naopak. Už tu nebyl sám, obestoupily ho loutky po mnohočetných skupinkách, proto si mohl vybrat, které z nich označí jako své cíle. Potřeboval, aby byly co nejmohutnější, pro jejich ovládání je totiž logicky nutné posílat více chakry než do jiných, což znamenalo, že vlákna nebudou tenká a bude snadnější se na ně připojit.
Cítil na své hlavě horko a také, že ve všech prstech něco chybělo, něco, co tam vždycky bylo, přesto to musel ještě chvíli vydržet, potřeboval udržet svou pozici. Rozběhl se vůči větší skupince loutek, aby měl více možností. Když si loutkařovy hračky začaly uvědomovat, že jde po nich, rozprchly se do všech stran. Musí být někde, kde má dobrý výhled, vždyť je ovládá naprosto přesně… Ale odkud?! Loutky neměly šanci utéct, i když jim začaly pomáhat jiné, které na Naruta začaly házet své součásti. Prozatím se jim vyhýbal vcelku lehce, ale okraj obrazu, který viděl, začal šednout. Do háje. Vyměnil funkce svých končetin, jeho ruce se staly přísavkami a nohy volně držel ve vzduchu, takto běhat neuměl, uvědomil si, že už dávno měl použít problesknutí.
Přemístil se pár metrů blíž ke skupince a jednu ruku natáhl ke své brašně, kterou měl u boku. Vyndal z ní kunai s pečetí a hodil jej po jedné z loutek. Nevěděl jak, ale uhnula mu, nechtěl plýtvat dalším kunaiem a časem, proto okamžitě probleskl ke zbrani, dřív než by narazila do něčeho, kam by se nemohla zabodnout. Chytil jej v letu a jednou rukou se přidržel skály, musel čelit útoku, neboť tady nahoře bylo snadné pozorovat jeho manévry. Dřevěné tělo, na které předtím mířil, se k němu obrátilo. Své ruce dalo před sebe a v sekundě se začaly rozšiřovat, jakoby neměly limit. Kunai hodil do pravé ruky a pro změnu se přichytil levou méně zdatnou. Zhoupl se a tím odrazil jednu z rukou, jež mu mířila na hrudník. Druhá měla ten samý směr, čepelí jej změnil a nechal o sebe železo a dřevo třít nad jeho hlavou. Dopadaly na něj třísky, které vznikly z tohoto souboje. Loutka zastavila postup dopředu a celou tyč zase posunovala zpátky, přičemž se sama přitahovala. Z té, co byla odkopnuta, odpadla několikametrová část, tím byla připravena bez čekání zase bojovat. Vyrazily z ní čepele v podobě trnů, co bývají na růžích. Dříve než si toho všiml a mohl zareagovat, projelo mu to nebezpečně kolem ruky. Správně by měl být zraněný, tomu však tak nebylo. Plášť, který ho nyní chránil, fungoval sám o sobě. Ta část dřeva a železa, která se ho pokusila dotknout, byla rozmetána na kousky, vznikla po ní vykousaná díra. Zkoumat tento fakt však bylo na dlouho, měl jiné starosti. Tyč, jež se zkracovala, vysunula na svém konci čepel ve tvaru srpu. Mířila přímo na jeho hlavu, povolil svou ruku s kunaiem a udělal přemet vzad, čímž věc přeskočil a byl v bezpečí. To už dorazily i ostatní loutky. Ke kamenům dal jak ruce, tak nohy. Potřeboval na chvíli vydechnout, používání této síly ubíralo lehce jeho vlastní výdrž rychleji než jindy. Zamyšleně se podíval na jednu z loutek. Chakra se nedá chytit, nemůžu ji cítit jako pevný objekt. Musím ve stejnou chvíli, kdy jí projde moje ruka jako vzduchem, poslat mou chakru ven, aby se do vlákna napojila, ale vydala se opačným směrem… Kontrola… Povzdechl. Tohle na první pokus vážně nedám…

Hodil kunai, díky čemuž se přiblížil k loutkám. Pár jich srazil k zemi, aby to nevypadalo podezřele, pro to, co chtěl udělat. Jednu si označil pečetí a vydal se k další. Nohama ji odkopl a skočil rukama znovu blíž k ní. Po stranách hlavy ji chodidly sevřel a poslal do nich více chakry, jakmile si byl jistý, s hlavou loutky zakroutil, čímž ji odtrhl a poslal dolů. Už se jich tam skladovalo celkem dost, nevěděl, kde stále nové a nové dřevěné nástroje bere. Svižně se objevil před další a označil si ji též. Několikrát změnil polohu, aby loutky zmátl a poté se znovu přemístil za ně. Chabě spatřil odlesk modré chakry a šel po něm. Znovu se postavil na nohy, pokusil se do vlákna poslat svou vlastní chakru. Nepovedlo se mu to, zklamaně svou dlaň obrátil ke svému obličeji a zakroutil hlavou. To už si ho loutka všimla a začala se bránit, uskočil, přičemž po bezpečném dopadu probleskl zase jinam. Tentokrát se mu poštědřilo vidět vlákno dříve než předtím. Obratně po něm natáhl ruku a byl nucen znovu pocítit zklamání. Tentokrát jsem ani necítil, že by moje chakra vystoupila z těla… Ale poslal jsem ji přece správně.
Náhle mu hlavou projela bodavá bolest. Chytil se za ni a v důsledku tohoto se přestal soustředit. Jeho nohy se odlepily od skály a začal padat i s nimi dolů. Reflexně vztáhl ruku zpět, aby se něčeho zachytil, ale neucítil nic pevného, přesto se nějak zastavil a volně se houpal ve vzduchu. Opatrně otevřel oči, jelikož se bál toho, co uvidí. Ano, držel se, ale ne pevné věci. Z jeho dlaně a prstů, jejž ho držely, vyzařovala centimetrová zář a objevovala se v místech, kde se držela za tenký proužek chakry, který byl úzký jako nit. Tak tohle je divný… Copak to chakra dokáže? Divil se, ale nebyl rozpláclý na zemi pod sebou, tak by nebylo na místě stěžovat si. Přestože byl naprosto zmatený, bylo mu jasná jedna věc, takto to dál nešlo, musel zvítězit a to rychle. Najdu ho a použiju Kopí osudu… Násilně zavřel oči a po chvíli vztáhl zrak nahoru. Támhle jsi…

***

Byla to sice jen chvíle, co ho viděla padat k zemi, ale neustále se jí to odehrávalo před očima a kolem probíhala otázka, tak jednoduchá a přitom bez odpovědi, co má dělat. Prozatimní cíl byl jasný, musela porazit tu ženu před sebou, avšak to se taky nezdálo jako lehké. Docházela jí chakra, jelikož se papírovým monstrům mohla bránit jen svým ohněm, jiný nápad neměla. Před ní se formovala další silueta čehosi a ona mohla jen hádat, co to bude tentokrát. Nedokázala se za celou tu dobu k ní přiblížit ani o metr, naopak zdálo se jí, že nevědomky ustupovala.
S tím skoncuje, naštvala se, tento boj nebude strategický, bude podle jejích pravidel, nepředvídatelný a agresivní. Je na čase přestat šetřit se speciálníma technikama… Škodolibě se usmála, i když se jí hlavou honily jen chmurné myšlenky, kdyby si nevěřila, nedokázala by vyhrát. Svou brašnu hodila na zem, zbytečně ji zatěžovala a to jí ku prospěchu nebylo. Otevřela ji a z vnitřní postranní kapsy vytáhla dva kunaie, které měly na rukojetích ovázané tlusté svitky a z jejich konců visely kolíky. Ty silou zabodla do země, tak, aby se nedaly lehko vytáhnout. Mezitím na ni její soupeřka poslala dalšího z řady umělých ptáků. Svitky trošku rozmotala a postavila se. Vyskočila do vzduchu a s nohou posílenou chakrou, vykopla hlavu letce do výšky. Papír se rozletěl na všechny strany, ale okamžitě se z něj začali tvořit menší ptáčci, kteří po chvíli nabyli vzhled vlaštovek. Prvním z útoků zobáků Kaira nedokázala čelit s úspěchem a kunaie, co měla v ruce, nemohla použít, akorát by se jí zasukovaly svitky do sebe. Jakmile se znovu ocitla pevně na zemi, nedbala na to, že jí bude v patách takové hejno potvor. Plnou rychlostí, jež vlastnila, se vydala kupředu ke své protivnici. Ta si myslela, že půjde přímo po ní, tušila tak podle toho, jak její oponentka dosud vedla svůj zběsilý boj, ona jako naprosto rozdílná osoba, byla až mrazivě klidná. Její osud byl nechat se rusovláskou překvapit. Kaira před ní mírně zpomalila a odrazila se snožmo. Snažila se ji přeskočit, mohla ji sice svýma nohama praštit, ale naschvál se skrčila tak, aby to co dělá, bylo ještě podezřelejší. Tímto se dostaly dva pásy svitku na ramena modrovlasé ženy, okamžitě je chtěla shodit, ale někdo byl bystřejší a rychlejší než ona. Kaira se za ní otočila, přičemž jí kunaie prohodila pod pažemi a znovu chytla. Napřáhla se, a jak jen to šlo hluboko, je zapíchla do země. Poklekla před zbraněmi na jedno koleno a celá udýchaná dala před svá ústa dva natáhlé prsty.
„Uvolnit,“ zašeptala naléhavě. Viděla, tam kde svou kombinaci začala, svitky vzplály a bylo skoro nemožné spatřit, jak se přesunul oheň až k ní, kde skončila. Její sokyni to okamžitě propálilo oblečení, které měla na svých ramenou.
„Stačí už jen zapečetit,“ konstatovala si sama pro sebe. Její pozornost však zaujalo něco jiného, hlava, kterou bedlivě pozorovala, se k ní obrátila. Nechápala, proč neslyšela křik, její kůže, i část masa měla být spálená. Chvíli se na ni dívala, těma svýma myšíma očima a hledala, co udělala v minulosti špatně.

„Tak jednoduché to nebude,“ řekla jí bezvýrazně, snad jen aby jí dala neúplnou odpověď na nepoloženou otázku. Její tělo se začalo rozkládat na papír a pomalu odletělo někam dál a znovu se složilo. Chyba nebyla na mé straně, ona je jen prostě moc dobrá. Naklonila hlavu na bok a sykla. Podívala se na svou ruku, věděla, že tohle se už nikdy v životě nezahojí, přijde o ni. To byla daň za to, že ji používala.

Už se pomalu chystala, jak se znovu rozběhne ke své nepřítelkyni, ale zastavilo ji neblahé tušení. Byl to zvuk, takový ten, když něco dopadne a vy si to spojíte okamžitě se svou nejhorší noční můrou, která vám nakonec i brání zjistit, jestli je váš strach oprávněný nebo přehnaný. To stejné se stalo Kaiře, naprázdno polkla, protože nejspíš věděla, co se stalo a stane. Bála se.
Druhý souboj začínal zajímat víc než ten její také ženu v plášti. Viděla, jak se tvářila ta, co byla proti ní. Z jejího obličeje vyčetla, jak moc se bojí.
Věnovala jí pohled, než se opravdu otočila. Přestože tomu tak mělo být, první, co spatřila, nebyl její bratr, ne, to byla loutka s podobou svalnatého muže s dlouhými vlasy, který volným pádem mířil k tak důvěrně známému bezvládnému tělu. Udělala krok k němu, ale jakoby zapomněla, kolik síly potřebuje její noha, aby ji udržela. Zakymácela se a hledala rovnováhu i ve svém rozhodnutí.

„Tuhle potřebujeme živou, jeho můžeš zabít,“ oznámila nahlas modrovlasá žena. To ji doslovně koplo, všude.
Mě potřebují živou… Tebe ne… Což znamená, že jdou po ocasých démonech, vědí to, byl zapečetěný do tebe…
Všechno to bylo tak zpomalené, to, jak vytahoval zbraň, proto, aby zabil jejího bratra. Byl až moc blízko.
Aspoň už nebudu mít příležitost číst pohádky a potom jim dávat konce. Kašlala na to, že se proti ní vrhla její soupeřka za zády. Když přišla ta odpověď a otázka byla pokládána tolikrát, že se smísila s těmi ostatními, na které nedostane odpověď. Natáhla dlaň před sebe. Blbý pohádky… Mohli u ní vidět takový ten nevěřícně a přitom upřímný úsměv, než se někdo rozbrečí. Všechno se dělo tak rychle, kdyby se aspoň nemusela dívat.
V kružnici na její dlani vznikaly kuličky modré průzračné chakry, točily se, rychleji a rychleji, vytvořily čáry proti sobě navzájem a od bodu, kde se střetly, se také začaly točit. Vznikl malý vír, který se stáčel doprostřed její dlaně. Vír vytvářel vlny, voda jí do očí vnášela klid, klid jistoty, že odpověď přišla v pravou chvíli, že všechno odčiní. Teď plakala.
Ten, kdo tady zemře…
Přemístila se a nechala si probodnout hruď místo něj, byla to jediná a ta správná možnost. Tak silný průraz sama nečekala, bylo to na poslední chvíli, přesto to dokázala. Se slzami v očích padla vedle svého bratra. Její krev se okamžitě začala rozprostírat po podlaze. Otočila se k němu hlavou a usmála se na něj s krví mezi zuby. Viděla jak lape po vzduchu, když ze sebe pouštěl, to jediné, co získal a i tak toho bylo málo, jeho plíce vydávaly dusící se zvuk a nad jeho ústy vznikala vlhká mlha, neboť byla teplejší než on. Platil za svou sílu. Měla pocit, že jí ruce za chvíli upadnou a promění se v šedý prach, ale i při té bolesti dokázala myslet nato, co má udělat. Všechnu svou zbylou fyzickou sílu, která odcházela s každým výdechem, jako ona sama, dala do své i jeho záchrany. Otočila ho na bok a ruku, v níž stále rotoval překrásný vír chakry, přiložila na pečeť, co se stala jeho i jejím prokletím.
Voda, vytvořená z chakry se rozletěla do všech stran, ale synchronizovaně, na znamení smrti a života udělala stejný znak jako před chvílí na její ruce, jenže tento obklopil všechny a jak krásné a přitom smutné okamžiky trvají věčnost a přitom nic, úžas chvíle zmizel s nimi. Ostatní mohli jen sledovat, jak se oba po dotyku její ruky vypařili do neznáma.
… nebudeš to ty…

***

Probudil se z mrákot, neboť jeho uši drásal zvuk praskajícího ledu. Na svém těle ucítil jeho chlad. Poplašeně se otočil a jednoduše nemohl věřit tomu, co právě viděl.
Její ruce i nohy obaloval led a z rány, co byla v nižší části žeber, šel puch krve, ale bylo tu i něco jiného, smrt. Nevěděl, jak to dokázal, ale okamžitě byl na nohou a zjišťoval, jestli stále žije a bylo tomu tak. Kolem něj bylo ticho a klid, ani nevěděl, kde byl. Musela nás sem přenést, ale co se sakra stalo? Proč si nic nepamtuju?!

„Kairo, Kairo! Vzbuď se!“ zatřepal s ní a nebral ohledy na to, že by jí mohl přitížit. Spatřil, jak se jí pod jeho náporem zachvěly víčka. Byla tu naděje, musel ji zachránit, potřeboval vědět, co se stalo. Ze své brašny vytáhl zázračnou lahvičku se žlutou tekutinou a bezmyšlenkovitě ji celou vylil do její ošklivé rány, hned poté, co jí odstranil dřevěnou tyč z těla.
Přirozenost bolesti byla vždycky dělat si s lidmi, co se jí zlíbí, nemohlo to být jinak ani u těla, které si víc tohoto citu nezasloužilo, bylo jím plné a i tak si našla bolest ještě malou skulinku kam vstoupit, pomohl tomu Naruto, nezakřičela, krev se jen začala linout i z jejích zavřených očí. Teprve teď mu došla pravděpodobná alternativa. Musela mě bránit… Ale proč? Proč by to dělala??!
„Proč, Kairo, proč,“ nebyla to otázka, jen tomu nevěřil. Celou svou tašku vysypal na zem a utrhl jí celé ramínko, čím chtěl podškrtit ránu.
Kdo by ještě bojoval? Kdo by bojoval za dávno ztracenou naději? Jedině ona, jediné o co nikdy nepřišla, byla vůle bojovat, i když se párkrát schovávala v jejím nitru a nešla jí v nejtěžší chvíli na pomoc. Otevřela oči, proč by ten souboj měla vzdávat, i když jí nestačil dech ani krok? Proč by neměla chtít zubatou a chladnou smrt pozdržet, když je dívat se na nebe tak krásné?
Nebyl sto uvažovat racionálně, v této chvíli musela zastat tuto úlohu ona. Ucítil, jak mu zase kůži přejel led a slyšel to odporné praskání zmrzlé vody, když se Kaira pokoušela pohnout svou rukou. Okamžitě spadla zpátky na své místo na zemi. Její tělo pro ni bylo už příliš těžké, už nebylo její. To, co ji čekalo, bylo jen utrpení a nechtěla na něj myslet, musela mluvit a myslet jen na to krásné nebe, které jí šedlo před očima a přesto neztrácelo svou krásu.

„Budeš v pohodě, uvidíš,“ dal si ruce od krve k obličeji a sundal si bandážovou masku, byl tak opatrný, že si ji před bojem znovu dal, aby nezjistili jeho tvář. Nezvládá to… Nedokáže se dívat na člověka, co umírá… I když vidí jen mě… Mě přece nezná a i tak ho to tolik bolí…
„Nechtěj vidět tělo své mámy,“ rozkašlala se a z jejích úst ubylo trošku krve, která se tam celou dobu shromažďovala, „Nevíš, co bych za to dala, abych neviděla své rodiče umírat.“ Opřel svou hlavu o koleno a podíval se na ni těma svýma modrýma očima, které nyní plnily slzy. Pochopil to, já zemřu…
„Je tu ještě poslední věc,“ rty chladly a začaly se jí na nich vytvářet krupěje ledu.
„Neříkej to, nemůžeš přece zemřít!“ protestoval. Sundal si svou vestu a začal jí otírat krev, která se šířila všude, jakoby tím mohl něco změnit.

„Víš, pomsta je závazná věc, ale nemusí vždy představovat oplácet zlo zlem. Pomsti se jim. Však tím,“ nádech se jí zasekl, ale zvládla to, musela, „že budeš žít, tím, že se k nim otočíš zády a budeš žít, žít svůj život. Ano, pomsti se jim, ale tohle je ten nejlepší způsob, Kanji…“
Led se rozrůstal praskavým zvukem a míchal se i s krví, díky čemuž to nevypadalo tak reálně, byl to jen lesknoucí se obraz, přece nemohl být opravdový, ale byl, nevěřil tomu ani jeden. Jenže ona byla tak silná, že na sobě nedala nic znát. Její krásné šedé hluboké oči se měnily na modré, nebyly její, znamenaly něco, čeho se bála. Rudé vlasy, které by snad mohly představovat svérázný a veselý život, obalil mráz. Nyní byl čas jen na poslední myšlenky i její pusa, jež vždycky byla k nezastavení a nebojácná, zamrzla.

Snažila jsem se a možná, že bych to i dokázala, ale to by ji nesměl milovat. Lásce můžeš říkat pravdu a pochybovat stejně nebude. Láska mstí, protože tolik miluje. A ona měla pravdu, zatraceně, ona měla pravdu. Nedokázala bych s ním žít, připomínal by mi vše, co se stalo, co se nikdy nemělo stát. Moc by to bolelo a bolí. Zničila bych mu život svou zatrpklostí vůči minulosti. Tolik slibů jsem každému dala, i sobě. Ale minulost je minulost, pronásleduje nás všude a nemůžeme se jí zbavit, díky jí jsme tím, čím jsme. Krevní pouto nic neznamená, říká nám jen, jak by to mohlo být a nic nezaručuje. A i když vnějšek jejich pouta je falešný, podstata nikdy nebude. Proč by ji tak moc chtěl zpět, kdyby nebyla taková, aby si cestu zpět zasloužila? Ale Yugito, tvé požadavky jsem splnila, byla jsem schopná si užít každý jeho pohled, každou věc, kterou na mě za ten krátký čas nesnášel, každý dotek, který by se jednoho dne stal utěšujícím obětím, kdyby se nestalo to, co se stalo. Poslední věc, co potřeboval, jsem ale zvládla na poslední chvíli a byla to tvá poslední podmínka, jak ho mít ráda. Poslední, co jsem potřebovala i já, i když v jiném slova smyslu. Dokázala jsem něco, co ty ne. Zachránila jsem mu život.
Láska se totiž i obětuje.
Nebe… Tak krásné a tak daleké…

Mami, tati, prosím, vemte mě za ruce, ať ta cesta není tak dlouhá. Pomozte mi ho tu opustit. Dlužíte mi to, protože já vím, udělala jsem správnou věc. Nenechte mě jít samotnou.
„Jsem Naruto, to je mé pravé jméno... ” zaslechla. Mrzla, byl z ní led. Ledová socha, co ztrácela lidství, to dobré na člověku a stejnou měrou i to špatné.
Ani Naruta. Přece ho nenecháme jít samotného…
Tajemná a osamělá slza, co jí unikla z oka si našla cestu po lince krve. Smíchala se s ní a získala tu rudou barvu, které se každý bojí...
Nemohla se nadechnout, její poslední výdech byl tak pisklavý, tak pokořený.
Schránka pro mysl přestala být živá, nevypadala, že taková někdy byla. Ale něco dokázalo zůstat lidské, živé a v jejím případě věčné, víra v jejích očích.

Svými lokty se opřel o její břicho a hlavu dal do dlaní od krve. Projížděl si prsty vlasy a spánky. Držel se jen pár sekund, potřeboval to říct nahlas.
„Proč si to pro mě udělala! Proč!!“ jeho zkroušený a silný hlas vyděsil ptáky v nejbližším stromě a ti se k němu s kmitajícími křídly otočili zády. Zatnul pěsti a táhlým pohybem je bezvládně přitáhl po jejím těle až k sobě. Znovu se jí podíval do obličeje, jenže ty oči byly stále otevřené. Tak záhadné, že jej děsily, ale přesto nemohl odvrátit pohled. Vinný či nikoli? Mohl za další smrt, nebo ne?
Zdálo se mu, že ty oči skrývaly všechna tajemství světa.
„Proč, Kairo, proč,“ opakoval do zbláznění svému svědomí, ale od ní ani od něj samého žádná odpověď. Mlčela a trápila ho. Předkláněl se a vracel zpět. Měl jí slíbit, to co po něm žádala? Asi ano. Své dlaně otočil ke svému obličeji.
„Slibuji ti to, Kairo, nebudu se mstít, když si to přeješ, ani za tebe ne,“ sžírala ho nenávist a odpovědnost. Stoupl, musel udělat ještě něco.
„Dám tě k tvým rodičům…“ řekl si, vzal svou brašnu a přemístil se do Konohy.

****

Bez povolení si půjčil lopatu a pochoval ji do hrobu její rodiny. Zjistil, že její otec byl Hokage, to ani nevěděl, znal jen jeho jméno kvůli pečeti, které se chtěl zbavit a klan Uzumaki, jeho ženy, přece na to byli experti. Nepřemýšlel nad tím, že by se možná měli sejít její přátelé a známí a uspořádat pohřeb. Měl pocit, že to musel udělat jen on sám. Musel jí vzdát čest, ženě, co mu zachránila život, dvojnásobně. Když se vracel, všiml si, že ten znak na jeho zádech, už nebyl. Nechala se probodnout loutkou a poté tu kletbu převedla na své tělo. Nevěděl, jak to dokázala, ale byl si jistý, že něco radši tajemstvím má zůstat.
Jeho pocity již vůči ní zchladly. Musel věřit, že to, co udělala, mělo důvod a on se to nejspíš nedozví, byla to její věc. Cítil k ní nezměřitelnou vděčnost, dlužil jí toho hodně a snažil se pochopit vzkaz, co mu předala. Snad se tak jednou stane a on pozná její úmysly. Ale nesměl se vrátit do své vesnice, nevěděl, kam má jít.

„Víš Kairo, nemohl bych se tam i tak vrátit. Nemohl, do toho otráveného života, co jsem měl. Všichni kolem mě umírají a ty ses k nim připojila…“ divil se, jak se mu ulevilo, když to řekl nahlas, pokračoval, „Bee je jediný, kdo mi zbyl. Pro jeho dobro to nafinguju tak, že jsem zemřel. Kdyby mě Raikage našel, zabil by mě… Ale kam mám jít….“ Věděl, že už dál nedokáže žít ve lži, potřeboval nové jméno, charakter a nejlépe i vymazovat vzpomínky, jenže z těchto věcí šla změnit jen jedna. Posadil se a opřel se z boku o náhrobek. Přemýšlel nad tím, poté se znovu postavil, musel přece k ní stát čelem.

„Moje máma mi zachránila život, protože tu pro mě vždy byla, ty jsi mi zachránila život, protože si se za mě obětovala. Musím si vaše jména zapamatovat, říkají o mě, kdo jsem a vy dvě nesmíte být zapomenuty, nikým. Mé jméno proto díky vám dvěma je Naruto Namikaze a jak jsem slíbil Uno, nebudu ho říkat jinak než s úctou.“ Usmál se, věděl, že ho nikdo neslyší, ale potřeboval, aby tiché myšlenky byly přeměněny do živých slov.
Začal něco lovit ve své brašně, po chvíli to vytáhl, ale s tím omylem vysunul i dopis. Úplně jsem na to zapomněl, to je vzkaz od Hokage, chtěl jsem ho předat našemu Raikage, ale když… Nezaujatě si psaní přečetl. Zastrčil to poté zpátky a vytáhl jiný papír, na kterém byly jednoduché pečetě. Složil je a nestačil se divit, před ním se z dýmu zjevila ochranná čelenka ninjů z Konohy. Co mám udělat? Přijmout? Vezmou mě, i když je Hokage mrtvý? Všechno nastrkal zpátky do tašky a vrátil se ke svému předešlému úmyslu. Obmotal si hnědé ramínko od krve kolem ruky a sklonil se k zemi.

„Mami, Kairo, slibuji vám, že se jim pomstím tak, že budu žít…“ uklonil se a vyrazil svižným tempem.

*****

Našel ho a netrvalo mu to moc dlouho. Schoval se za roh zdi, přičemž jej pozoroval, jak klíči odemyká dveře svého bytu. Oba o sobě věděli, ale Naruto chtěl počkat, až vejde, nebo dokud ho nevyzve. Předpokládal správně, vešel dovnitř, a jakmile se on přesunul k rámu dveří, rozsvítil.
„Co chceš?“ zeptal se šedovlasý muž s páskou přes oko. Naruto tiše a beze slova vstoupil. Shinobi ho hned nepoznal, myslel si, že je to vetřelec, proto po něm hodil kunai, který mířil na jeho nohu. Ten automaticky uhnul a postoupil ještě blíž na světlo, aby se to nemuselo opakovat.
„To jsi ty,“ oznámil mu, když ho poznal.
„Mám tu tohle,“ řekl a ukázal čelenku Skryté Listové, „Co nabízíte? Jsem na jiné úrovni než ostatní,“ stručně, rychle, bez okolků, tohle mu asi zůstane navždycky.
„Já vím, ale stále toho hodně neumíš,“ mluvil pomalu, jakoby na každém slově, co řekne, záleželo více, než si ten druhý uvědomuje. Ale nevěděl, že osoba před ním je už stejně rozhodnuta. Jen se zkouší navzájem.
„Co přesně, pane?“ nepřímo ho urazil, na důkaz dal ruce v bok.
„Naučím tě spolupráci, to neumíš… Jméno?“ Zaujal ho dříve, než by čekal. Vše šlo až moc samozřejmě, rychle.
„Naruto… Naruto Namikaze, sensei.“
„Vítej doma.“
Dvojsmysl, ale kdo tehdy věděl, buď se to dozví sám, nebo nikdy. Vše bylo na něm. Tak si to přál. Dostal šanci mít život. A on věděl, že ho měl i předtím, přestože se lišil od ostatních tak moc. Pochopil, že to, co si přál, nebyla obyčejnost, jistota nebo snad nuda, ne, protože takový ten život nikdy není. On s přebytkem síly, odvahy, přání a cíli.
Všichni kolem něj se rozhodli správně, tenhle kluk měl žít, protože ho budoucnost potřebovala.

Takové to je. Rozhodnout se.

Konec

Poznámky: 

This is the end, hold your breath and count to ten….

...

(ras, dva… tři… do háje, to nedám… ke konci jsem si pomalu začala uvědomovat, že konec Rozhodnout se asi nepřežiju… čtyři, slzičky v očích… pět… skončím u devítky, protože Rozhodnout se nikdy v mé hlavě neskončí…)

Prosím, vyzývám Vás. Napište, jaký to byl pocit číst mou práci. Nevíte, co to pro mě znamená… Vím totiž, že jsem něco nedělala zbytečně, že to mělo nějaký výsledek… Možná nikdo nic nepíše z dobré vůle ke mně, něco se vám na tom celém nelíbí, místo toho abyste zkritizovali, většinou mlčíte, ale já budu milionkrát vděčnější za kritiku. (Navíc, pojďte do mě, celý příběh se váže na to, že by to měl jednou zjistit, tak to vlastně ztratilo smysl, ne?) Nemůžu psát dokonale, tak abyste z toho všechno pochopili nebo abych předala všechny své myšlenky k Vám na druhou stranu, jsou tam chyby, o některých vím, o dalších ne. Klidně do soukromých zpráv… Sice chápu ty, co si komentáře počítají a potom jde vidět, že okomentují jen ty zasloužilé, ale lidi… Já prosím, protože tohle je konec.
Avšak Ti, co to dělali už od začátku, si zaslouží mou hlubokou poklonu a mnohem více. Byli a jste tahouni mého sebevědomí, bez kterého bych to nedopsala. Je to Vaše zásluha a nic Vám ji nevezme. Byli jste se mnou u mých vzestupů a pádů, a tady to je, tady je ten konec.

Řeči, co jsem si nemohla odpustit...

Když jsem se nad tím někdy hlouběji zamyslela, lekla jsem se, jak všechny prvky pospojuji, aby měly opravdový smysl a posílaly celý příběh dál. Párkrát to byl velký problém, kroutila jsem hlavou, aby mě něco konečně trklo a já mohla pokračovat. Nápadů bylo dost, ale stmelit je, to je umění, jehož těžkost jsem poznala až u této práce. Musela jsem pomyslně mlátit hlavou o zeď, protože chápu, kdybych sem přispívala jakýmkoli odpadem, srážela bych dolů ty blyštící diamanty géniů, co tu září nade všemi a to některé již řádku let. To by si nezasloužili, i kdybych už v životě neměla napsat jediné slovo. Selhala jsem?

Tohle je způsob vytvoření si svého světa podle Vámi určených pravidel. Tady jste pánem Vy, určujete, co bude pokračovat a co zůstane stát.

Já miluju psát, žít s postavou až do jejího konce. Miluju ten pocit, když vím, že někoho cokoli přinutilo dočíst to až do cíle, poslední kapitoly. Miluju to a je to má úplně první láska, teď mi to nechte sežrat! Co jste to potkali za blázna, že?!
Podle mě, musí být každý spisovatel ve svých myšlenkách aspoň trochu mimo realitu. Jak by se potom jinak od ní dokázal odpoutat a vymyslet ten svůj příběh? Příběh plný možností? Příběh plný nevysvětlitelné krásy a jedinečnosti? (Nikdo si to neberte osobně, ano, jsem blázen, nebudu to zapírat. Protože racionální člověk se na to všechno podívá, pro mě známým stylem, proč dělá z pouhýho psaní takovou dech beroucí záležitost?! Dělám, pokud neznáte, nepochopíte.)

Někdy vážně přemýšlím, odkdy si člověk může říkat spisovatel. Já vím, že toho hodna stále nejsem. I tak jsem nedokázala najít správné slovo, které by vystihovalo to, co já dělám. Povídkář… To už vůbec není to pravé. Když se nazvu spisovatelem, beru to ještě jako něco neúplného. Navíc, nato abych získala právo říkat si tak, musím si vytvořit vlastní svět pro své příběhy a ne vykrádat svět jiných autorů jako je Kishimoto, nevím, proč jsem s tím začala, má fantazie nejspíš není dost velká na svět, který potřebují nové příběhy, mé vlastní příběhy… Stejné dilema mám u autora, nejsem autor, jen neúplný autor…

Je to rok… Nevěřím tomu… Není to možné… Ale i přesto, je to tak… Děkuji za nádherný rok s Vámi, děkuji za to, že jste se na mou práci nevykašlali a díky tomu jsem se mohla dopracovat až sem…

Tak tohle má být ta chvíle, kdy autor ukončuje svůj text, který mu zabral kousek jeho života a něco ze sebe do něj dal.
Já tohle všechno nechci ukončit jinak, než už tolik omývaným, ale slovem pravdivým a upřímným …

Děkuji

Toto bych mohla napsat v nekonečno jazycích, vyjádřit přespočet gesty, ale i tak, nikdy nenaplní mou pravou vděčnost k Vám.

Osobní poděkování...

Fňu
Děkuji, rozšířila jsi mi znalosti v jazyce českém a od té doby umím psát přímou řeč, dávám si na to sakra pozor! Jedině tvá zásluha .
Tvůj komentář k prvnímu dílu mám neustále v hlavě, i když už není vidět, naschvál jsem si pro mě tu nejdůležitější část napsala někam do notýsku, už se ztratil, to je ale jedno. To vybízení v poznámkách u prvního dílu jsem totiž poté mohla okamžitě smazat. Po této větě jsem věděla, že budu pokračovat, i kdyby si to nikdo jiný nepřečetl, děkuji!
mr.viper
My jsme si to už vyjasnili, ale... Asi takhle… Děkuju!! Víš to, doufám? Přišel jsi ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala a já teď nemůžu udělat nic jiného, než se podívat nahoru k oblakům a trošku s vděčností zakroutit hlavou. Přeju ti, ať ti konečně múza prohodí oknem něco velkýho, věřím, že ano, jednou… nikdy si ho nenech zasklít… neboť dveře do fantazie, to je něco, co nikomu nemá být odepřeno. Děkuji, že jsi tolikrát používal to slovo skvělá, vždycky mělo takovou hodnotu, jakou si nedokážeš představit. Děkuju, že jsi projel kdysi ten seznam, děkuju, že jsi rozklikl Rozhodnout se, děkuju, že jsi četl a děkuju, že jsi i přesto četl dál! … A znovu a znovu děkuji!!
ShinobiKoran
Strašně moc jsi podporoval, zajímal se, kdy vyjde nová kapitola a povzbuzoval a chválil a... všechno... všechno... Hrozně moc Ti děkuji!!
Entery
Byl jsi něco, v co jsem už nedoufala a to další čtenář, který o sobě dal vědět, že četl. Za to ti strašně moc děkuji a nikdy se to nezmění. Chválil jsi, podporoval a hlavně taky napsal, i když to nebylo tak super... Děkuji Ti.
mestekova Nevím, jestli jsi to dočetla, ale tobě musím taky poděkovat, i kdyby ne. Děkuji, byla jsi úplně první tahoun, kterého začátečník jako já potřebuje. Děkuji Ti.

Děkuji Vám všem: Fňu, Kamikosweet, bringina, Camelia, Veritas (Lethania bylo hezčí ), mestekova, dragon-san, Vířivá, MisakiHime, ShinobiKoran, mr.viper, Entery, NaruSaku4Ever, KillerBee12, hagar, Norat458, Jano, (Karlos-sama, Yami-san, Quesa) víte za co.

A vlastně jsem nedokázala vymyslet nic jiného, než to nepodstatné slovíčko děkuji...
S pozdravem Vaše N.U.T.

Zajímavosti

Ve skutečnosti první díl spatřil světlo Kohohy.cz 26.8. 2013 v 17:19

11.3. 2014 první díl měl 17 hlasů, průměr 4.9, v oblíbených 9x. Když si nějak vzpomenu, tak na začátku, to bylo nějakých 5 lidí… Vždycky jsem skákala po celém pokoji, když se číslo zvýšilo…

Jako původní nápad měl být Saihi budoucí přítel Kairy, když jsem napsala další dvě věty, usoudila jsem, že tenhle týpek musí být za zmetka . Navíc do Rozhodnout se jsem už nechtěla motat žádnou vztahovku…

Žádná romantika, to byl taky podle mě důvod, proč s tím půlka lidí sekla… (Někdy jindy dámy!! (Pánové?))
Z max. 2 tisícových kapitol jsem se dostala na 6 tisícové…
Já to musím říct… Nesnáším psát bitvy!
Povídka má 78 480 slov...

Samotný název Rozhodnout se? Víte, že ani nevím?! Bylo to nejspíš mířeno na rozhodnutí Kairy, ale když to vezmu zpět… Kolik těch rozhodujících činů nás dostalo až sem? Život je rozhodování…

(Speciální složka pro první díl Rs vznikla 22.srpna 2013 před devátou večer.)

A největší gól asi je, že tato povídka vznikla naprosto podřadně . Nikdy jsem nemyslela, že ty počáteční tři díly, co jsem kdysi napsala ke konci prázdnin, někdy rozvedu do příběhu, ale jakmile jsem začala, vtáhlo mě to… a žila jsem tím rok… Povídka vznikla jako ubohý a nepodstatný Microsoft Office Word beze jména a budoucnosti…

P.S. Jediné, v co doufám, je, že jsem Vás nezklamala, to mi bude snad i stačit...