Klid před bouří 01- Konoha

Tma. Všude je tma. Vybavuji si jen jediné: Ležím na zemi. Jinak nic. Jen tmu. A zimu, kterou za okamžik vystřídá teplo. Matně si uvědomuji palčivou bolest celého těla. Otevírám oči, ale nic nevidím. Postupně se mi zaostřují smysly. „Arato!“ volá vysoký hlas, patrně patří nějaké dívce.
„Arato, jsi v pořádku?“ Nad sebou vidím dvě béžové šmouhy. Jednu se zeleným a jednu s kaštanově hnědým lemem. Po chvíli si uvědomím, že je to chlapec s kaštanově hnědými vlasy, který mě objímá, a dívka s dlouhými zelenými vlasy v copáncích. Pak mi všechno dojde. Jmenuji se Arata. Ten chlapec nade mnou se jmenuje… tak to mi teď vypadlo, ale mám to na jazyku. A ta dívka je Chyio, moje starší sestra.
„Hideaki,“ vydechnu. Pak mi dojde, že jsem právě řekla jméno mého nejlepšího kamaráda. Toho chlapce.
„Je ti něco?“ ptá se chlapec starostlivě.
„Ne,“ posadím se. „Co se stalo?“
„Nic si nepamatuješ?“ ptá se Chyio. Tváří se polekaně.
„Jen odchod z vesnice, stromy a banán.“ Odpovídám popleteně.
Hideaki vykulí oči: „Banán?!“
„Jo, dávala jsem ti ho do batohu,“ vzpomenu si. Chyio potřese zelenými copy. Hideaki se usměje. To na něm miluju. Myslím doslova. Úsměv a vlastně všechno, co dělá. Jeho tvář. Jeho listově zelené oči. Oči barvy listí, ve kterém je skryta vesnice, ze které pochází. A kam jsme mířili. Moc Hideakiho miluju, ale nechci mu to říct, abych neztratila kamaráda.
Chyio na mě upře své světlounce šedé, skoro bílé oči. V rozšířených panenkách vidím sebe samotnou se stejně světlýma očima. Ale na rozdíl od jejích jsou mé oči namodralé, ne našedivělé. Vlasy mám taky světle modré a právě teď se mi jejich konečky dotýkají země. Ale barvy v jejích panenkách vidět nemohu, jen vzpomínám.
Abys rozuměl, pocházíme z vesnice skryté v oblacích. Naši matku nedávno zabili na misi ninjové z vesnice skryté v mlze. Otec kvůli tomu skočil ze střechy našeho domu. V Oblačné je spáchání sebevraždy zločin, a tak nás vyhostili z vesnice. Proto jsme mířili do Listové. Stihla jsem si zabalit jen ten banán. /Už jsme zase u něj?/ pomyslela si jedna část ve mně. Druhá se chtěla rozplakat. Ale před Hideakim? Ani náhodou!
„Musíme pokračovat v cestě!“ prohlásila Chyio a pořád se na mně dívala starostlivýma očima. „Můžeš vstát?“ optala se ještě, ale to už mě Hideaki zvedal na nohy. Když se mé nohy dotkly země a Hideakiho ruce mě pustily, zatočila se mi hlava a tak mě Hideaki musel vzít na záda. Naštestí jsme všichni ninjové, takže Hideaki neměl problém mě nést a udržovat tempo s Chyio. Chyio ho sice občas předehnala, ale já nejsem zas tak těžká, abych ho zdržovala moc.
„Hej, Hideake, nechceš mi říct, co se stalo?“ zeptala jsem se ho asi po deseti minutách cesty.
„Přesně nevím. Objevila se taková divná mlha. Když se tě dotkla, omdlela si a musel jsem tě vytáhnout ven z ní. Což bylo dost těžký, vzhledem k tomu, že jsem se jí nesměl dotknout.“ Pousmál se.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a dala mu pusu na tvář. Hideaki zčervenal.
„To nic nebylo,“ zamumlal trochu rozpačitě.
„Myslím, že to byli ti, co zabili moji mámu, jak popisoval táta, než…“ Nemusela jsem to dopovědět. Hideaki věděl, co mám na mysli. A věděl, jak je pro mě těžké o tom mluvit.
Hideaki se na mě otočil a vrazil do Chyio, která zčistajasna zastavila.
„Jsme tady.“ Oznámila nám. Vzhledem k tomu, že jsem viděla jen Hideakiho hlavu, musela jsem se vyklonit do strany, abych něco viděla. Naskytl se mi pohled na obrovskou bránu. Za ní se tyčily obrovské budovy.
„Konoha,“ vydechl Hideaki. Neviděl ji dva roky. Před dvěma lety totiž vyrazil na misi do Oblačné. Potkal mě a Chyio a rozhodl se zůstat. Teď se vracel. I s námi. Bez vědomí hokage.
„Hideaki z klanu Hotaka,“ oznámil chlapíkovi za branou.
„A ty dvě?“ zeptal se chlapík podrážděně.
„Chyio a Arata z klanu Ai.“ Oznámila jsem stejným tónem, jakým mluvil on s Hideakim, tedy celkem naštvaně.
„Ohlášeni u hokage?“ zeptal se mě chlapík.
„Ne.“ Odtušila jsem.
„Tak sečkejte.“ Vyzval nás.
„Sečkejte? Mluví tu tak všichni?“ zeptala jsem se Hideakiho.
„Ne, jen on. Doufám.“ Zasmál se.
„Znáš ho?“ zeptala se Chyio.
„Ne.“ Odpověděl klidně Hideaki. Najednou se přede mnou zjevil ten chlápek.
„V pořádku, můžete do vesnice.“ Prohlásil důležitě.
„Děkujeme.“ Odpověděla Chyio stejným tónem. Chlapík si toho zřejmě nevšímal, tvářil se pořád stejně, ale vzhledem k tomu, že nás nechal projít, mi to bylo jedno.
Hned za bránou stála blonďatá ženská. Vedle ní stála mladší holka, mohlo jí být tak dvacet. Měla krátké černé vlasy a v ruce prase v červených šatičkách a s korálkovým náhrdelníkem.
„Hokage,“ oslovil Hideaki blonďatou ženu.
„Hotaka Hideaki,“ odtušila blondýna /neměla bych jí tak říkat, já vím, ale nemohla jsem přijít na to, co by mi tahle prsatá barbína mohla udělat/.
Černovláska se na mě usmála: „Jsem Shizune.“
„Já Arata z klanu Ai.“ Představila jsem se.
„A ty budeš Chello,“ promluvila hokage odměřeně na mou sestru.
„Chyio,“ opravila ji jemně její společnice.
„No to je fuk,“ odsekla hokage.
„Za víc jak padesát let svého života jste si nikdy ničí jméno nespletla. Jste v pořádku?“ otázala se zdvořile Shizune. Tak tohle jsem nedokázala vstřebat. Té ženské přece nemůže být padesát.
„Jutsu,“ odtušila hokage. Asi si všimla, jak se tvářím. „Tak pojďte, ukážu vám váš byt.“
„Ještě do svého bytu trefím!“ ohradil se Hideaki.
„Když myslíš,“ řekla hokage a odešla. Při odchodu si mumlala něco o senilitě.
„Dattebayo!“ ozvalo se zpoza rohu. Vyřítila se na nás oranžová blonďatá šmouha. Vrazila do Hideakiho, až jsem spadla z jeho zad.
„To jsi ty?“ postavil Hideaki na nohy šmouhu, ze které se vyklubal docela pěkný kluk s kočičími fousky. Za ním se objevila růžovovlasá holka.
„Jsi zpátky,“ odtušila při pohledu na Hideakiho.