Atlas; díl čtvrtý

Krev se snažila protékat místy, kde průtoku bránily vnitřní popáleniny. Zúžené a poškozené žíly se pokoušely obklíčit zjizvené tkáně. Svaly pozvolna prorůstaly odumřelým hladkým svalstvem, které bylo na obtíž. Přirozenému hojení ran nepomáhaly ani drogy tlumící bolest, kterých dostávala víc, než si dovolila odhadnout. Každé tři hodiny nitrožilní ampule, která naprosto odbourala jakoukoliv stopu po bolesti z její nervové soustavy. Zkapalněné byliny nejenom že zahlazovaly bolest, ale i cit.

Opět spala a zdálo se, jako by její spánek dosáhl kómatu. Byly to nejdelší a zároveň nejkratší okamžiky jejího života. Dlouhý a hluboký spánek plný nicoty a prázdna. Padala tmou. Padala hluboko do propasti. Slyšela hlasy. Slyšela Narutův smích, který svou silou drtil její křehká žebra.
Jak hluboko musí ještě klesnout, aby dosáhla samotného dna?

Probudila se hned několikrát, ale její tělo bylo natolik oslabené, že se jí oči klížily hned, jak si je dovolila otevřít. Nutno dodat, že s každým probuzením ztrácela pojem o čase. Mohla tu ležet jen několik hodin a upadávat do hlubokého spánku a lucidního snění, anebo tu ležela několik dlouhých dní.. možná i týdnů. Naprosto vyčerpaná, bez čakry a poškozená. Poškozená jak navenek, tak i hluboko uvnitř. Jak tělo, tak i duše... a nikdo si neodvážil položit otázku, zda-li je vůbec možné alespoň jednu z ran vyléčit tak, aby po ní nezbylo nic jiného, než zamlžené vzpomínky a pár jizev.
Jejímu možnému vyléčení nenahrával fakt, že se při posledním probuzení rozhodla procházet po pokoji a naprosto neprofesionálně odhalit ránu tak, aby měly bakterie možnost napadnout odhalené a zanícené maso. Navíc její tělo projevovalo katatonické symptomy. Nemohla se pohnout, nemohla promluvit. Ze zdravotního hlediska, jak si sama byla velice dobře vědoma, byla v naprostém rozkladu a byl jen zázrak, že se její tělo přizpůsobovalo újmě na zdraví, kterou utrpěla.

Byla krok od smrti.
Jeden malý a rozvážný krok.
Stačilo by jen popojít a možná by mohla smrti pohledět do očí a opět se setkat s těmi, které tak miluje.
Byla jako malé sobecké děcko, co před branami, které rozdělují život od smrti, kope do kamení a čeká, až ho někdo dobrovolně pustí dovnitř.

Když se po návštěvě Saie probudila poprvé, Kakashi seděl s loktem zarytým hluboko do madla. Bradu měl složenou v dlani a oči zavřené. Už byl převlečený z válečné uniformy a jediné, co jí připomínalo fakt, že je Kakashi přeci jen ninja, byla jouninská vesta, co byla přehozená přes věšák po jeho levici. Sledovala, jak pravidelně oddechuje. Netrvalo dlouho a její dech se přizpůsobil jeho tempu. To bylo poslední, co si vybavovala, než jí opět pohltila nepropustná tma.

Druhé probuzení bylo díky hluku.
Její poškozené nervové soustavě připadal diskrétní šepot jako jasné narušení klidu. Jako jasná zvuková bariéra, která jí nedovoluje setrvat ve snech, co neměly žádnou dějovou přímku. S námahou pootevřela oči, jen aby si mohla všimnout, jak vedle Kakashiho křesla přibyla strohá židle, na které v pohodlném sedu odpočíval Genma.
Genmu znala jen díky tomu, že se poslední tři roky neustále motal kolem Shizune, nehledě na to, že zapadal do kategorie 'Kakashiho velice dobrý přítel', do které se nedostalo moc lidí... spíše nikdo. „ – oh, Kakashi, vypadá to, že jsme ji přeci jen probudili.“ Genma jen stroze kývnul k místu, kde se Sakura ze všech sil snažila udržet oči otevřené.
Kakashiho výraz se nezměnil v ten typicky povzbuzující úsměv, jako obvykle. Tvářil se vážně a s jasnou starostí si přeměřil její unavené oči, které stihly jen několikrát mihotavě mrknout, než se opět zavřely.

Když se probudila po třetí, byla tma a její tělo protestovalo vůči nasazené léčbě. Cítila nepříjemné horko a tupou bolest, která jí obklopovala ze všech stran. Neměla ponětí, co její tělo dělá, ale vsadila by vše na to, že sebou zmítala ze strany na stranu, a to díky tomu, jak její ochablé svalstvo protestovalo proti nečekaně prudkým a agresivním pohybům.
A taky díky křiku.
Slyšela svůj vlastní hlas, jak se odráží od stěn a putuje zase zpět k jejím uším.
Cítila doteky. Několik rukou na citlivé pokožce, co se snažily přebrat kontrolu nad jejím tělem.
Proč jen byla tma?

Četl nahlas z té své sprosté knížky a probudil jí scénou, kdy se Jin, hlavní hrdina celého příběhu, snaží svést ženu svého bratra, do které se tak nešťastně zamiloval. Jeho líný hlas putoval po pokoji až k jejím uším. Dovolila si zavřít oči a opět upadnout do hlubokých a nekončících snů.

Znovu se probudila až další den po poledni, kdy jí ze sna nevytrhl perverzní příběh, který Kakashi dokázal číst s úctyhodným přednesem a naprosto klidnou tváří. Tentokrát šlo o dva konkrétní a striktní hlasy. Jeden byl pevný a přesvědčivý, a to i když kladl otázky, na které by snad ani raději neznal odpovědi.

Kakashi.

Kdo jiný.

Druhý hlas byl o něco vyšší a patřil ženě. Vycítila z něj velice dobře skryté obavy.

Tsunade-sama.

„ – zranění je velice rozsáhlé.. došlo k poškození nervových spojů a v pěti případech k přerušení čakrových bodů. To proto se její tělo nezačalo samovolně léčit. Navíc ani přirozené hojení v jejím případě nevypadá nadějně,“ Tsunade si povzdechla, „popáleniny od chidory značně poškodily jak kůži, tak svalstvo a orgány. Nemusím ti říkat, jak závažné to je –“

„Zvládne přesun?“

Nastalo ticho, ze kterého Sakura zvládla vyčíst akorát to, že na sebe dvojice bezeslova hleděla. Věděla, že odpověď byla naznačena buď potřesením, nebo pokýváním hlavy, ale netroufala si odhadnout, která z možností to byla.

„Nemůžeme tady zůstat dlouho, Hokage-sama.“

„Neopovažuj se ten titul použít znovu!“ syknutí bylo ostré a plné hněvu. „Ne teď, když je Konoha v troskách a naše jediná naděje bez jediné pocty pohřbená v mělkém hrobě. Ne, když..“ odmlčela se a polkla, „když tu leží rozervaná v půli, s jednou nohou na pitevním stole.“

„Jsem v první jednotce, která opouští vesnici,“ zdálo se, jako by její řeč nevnímal, nebo snad nechtěl vnímat, „nenechám ji tu.“

„Kakashi..“ Tsunade a její typické vrčení, které jasně znamenalo jediné – neměla sebemenší chuť ani náladu se zaobírat tím, co Kopírovací ninja chce, nebo nechce. „Její stav není přizpůsobený tomu, aby se během několika dnů mohla s úsměvem vydat do lesů hledat nejvhodnější stanoviště na založení základního tábora.“

„Nikdo, a ničí stav, není přizpůsobený k tomu, aby se během několika dnů mohl s úsměvem vydat hledat vhodné místo pro nový tábor,“ zavrčel, „jsme ve válce.“

„Ona tu zůstane.“

„Ne.“ Kakashi byl zřejmě rozhodnutý. „První jednotka je plná elitních ninjů. Jedině tam bude v bezpečí.“

Tsunade se zasmála. „Tady je v bezpečí!“ její hlas byl opět podrážděný. „Dohlížím na ní já, dohlíží na ni Shizune... Navíc je nemocnice plná zraněných, ale ona je jediná ze všech, na koho jsem nasadila dva mediky najednou. Potřebuje intenzivní lékařskou péči a každou třetí hodinu nutnou dávku sedativ, aby –“

„Jak dlouho si myslíte, Hokage-sama,“ odmítal ji oslovit jinak, a zdálo se, jako by to snad splynulo s žárem konverzace, „že bude Madarovi trvat, než se rozhodne tuhle vesnici srovnat se zemí?“

Možná zítra. Možná pozítří. Možná za pár hodin. Na tuhle otázku Tsunade odpověď neznala. „Pokud bych svolila k tomu, aby byla v první linii přesunu, riskovala bych tím její život.“

Pak se vše rozpustilo v nepropustnou černotu a jí nezbylo nic jiného, než se poddat těžkému pocitu, co jí táhl hluboko ke dnu.

Škubla sebou a s menším zaváháním otevřela oči. Pohledem, snad jen pro kontrolu, krátce shlédla k menšímu křeslu u okna. Opět tam seděl s hlavou jemně nakloněnou k pravému rameni. Známá tvář skrytá pod maskou, která ve stínu rolet dohlížela na to, aby se Sakura nepokusila o nějakou hloupost.

A to byla jedna z mála věcí, co ji dokázala uklidnit.
Byla to jediná věc, která rozháněla její zmatené myšlenky.

Vydechla a pootevřela ústa, která byla nezvykle suchá. Po dlouhé době cítila vlastní tělo o něco víc, než za posledních několik dní strávených v nemocničním pokoji. Několikrát mrkla aniž by z něj spustila pohled. Všimla si, že hitai-ate, která vždy ladně schovávala zjizvené oko, byla odložená na nočním stolku u její hlavy.

Jeho přítomnost nebyla potřebná, ale i tak tu setrvával. Dalo se říct, že zprvu byla jeho hlídka spíše nežádoucí, než co jiného. Jeho vytrvalost a typická zanícenost, společně s nezájmem o názor a potřeby druhého člověka, jí doháněla k šílenství. Byla si naprosto jistá, že kdyby ho prohodila oknem, tak by během vteřiny stál mezi dveřmi a ve tváři by měl blažený výraz.
Mohl dělat spoustu věcí. Mohl si užívat pocitu samoty ve svém malém bytě a číst ty svoje odporné knížky. Mohl se do rána opíjet po barech. Mohl trávit odpoledne s Genmou. Mohl pomáhat dávat město dohromady, ale ne. On raději zaníceně vysedával na tom svém křesle a odmítal odejít. „Zírání je neslušné, Sakura-chan.“

„Říká někdo, kdo čte Icha Icha na veřejném místě..“ nadechla se, aby zahnala ostrou bolest v oblasti žeber, co se jako láva rozlévala do všech koutů jejího těla, „a k tomu všemu nahlas.“

Ztuhnul, jeho výraz naprosto nečitelný, jelikož maska jasně zakrývala většinu jeho obličeje. „Myslel jsem, že spíš.“

Její srdce bilo v nepřirozeném tempu a s obtížemi. „Na tom nesejde,“ hlesla, „jak dlouho tu už ležím?“

„Pár týdnů.“

„Ah...“ Doufala, že slovo pár doopravdy znamenalo dva.

„Máš bolesti?“

Zmateně se zamračila. Kakashi byl bystrý a inteligentní ninja, nebyl ale vševěd a rozhodně ne medik, který by podle pnutí svalů poznal, zda-li má pacient bolesti, nebo ne. Byla si naprosto jistá, že nedala jakkoliv najevo změnu svého cítění. Rozhodně nedala Kakashimu jakoukoliv šanci nachytat ji při bolestné grimase. Bylo tu něco, co mu jasně hrálo do karet. Bylo tu vědomí a jistota. „.. sedativa.“

Muž jen pokorně přikývl. „Od dnešního rána je nedostáváš.“ Zeptala by se proč, ale přišlo jí to zbytečné, a tak Kakashiho nechala, ať to vysvětlí sám. „Za tři dny nás čeká přesun a nemůžeme si dovolit, abys byla zdrogovaná.“

„Jak –“

„Vím, že jsi nás slyšela, Sakuro,“ rukama se zapřel o opěrky a odlepil se od křesla, aby mohl vstát. Narážel na rozhovor mezi ním a Tsunade, který proběhl několik dní zpět. „Po tom, co skončily boje na našem území, Madara obsadil Mlžnou a Zvučnou.. je jen otázka několika dní, kdy se rozhodne za pomoci ostatních vesnic srovnat Listovou se zemí.“

„Za pomoci ostatních vesnic?“ nevěřila vlastním uším.

„Některá města se Madarovi vydala dobrovolně, několik z nich dokonce při jeho příchodu jásalo. Sama dobře víš, že Konoha není oblíbená. Prosperita, výhodná pozice, nejlepší akademie, elitní ninjové. Jsme trnem v oku snad všem zemím, se kterými nemáme mírové smlouvy.“

„A Suna?“

Kakashi v jejím hlase našel naději. Naději na kladnou odpověď, kterou jí dát nemohl. „Chtějí nás vymazat z mapy stejně tak, jako Madara.“

„A-le Gaara –“

Povzdechl si a přešel až k oknu. „Tahle válka byla jedna z nejhorších v historii,“ začal a ramenem se zapřel o rám, ve kterém bylo zasazené sklo, „zahynuly tisíce civilistů a stovky ninjů... a pokud bude Konoha dál stát na svém místě, tak nás čeká další válka a obětí bude čím dál tím víc.“

Sakura mlčela a pozorovala Kakashiho záda.

„To proto musíme najít vhodné místo, kam by se mohla přesunout většina civilistů.“ Konečně se na ni otočil. Ležela na boku, hlavu podloženou dlaní, rty pevně semknuté k sobě.

„V tomhle stavu nebudu schopná držet krok.“

„Poneseme tě, bude-li to zapotřebí.“

„Moje dysfunkce může –“

„Sakuro,“ varovný tón ji donutil zmlknout, „nevím jestli jsem to řekl dost jasně, ale za tři dny odcházíš společně s první divizí. Teď se pokus usnout –“

„Spala jsem několik dní v kuse –“

„To nebyla žádost, to byl rozkaz.“