Vzpomínky (NH) díl.1

Byl večer, něco kolem osmi hodin. Všude to vypadalo tak klidně, že to překvapilo i samotnou modrovlasou dívku, vycházející ze sídla Hyuugů. Právě si to mířila ke Konožskému hřbitovu s červenou růži v pravé ruce. Nohy ji nesly samy, cestu znala už velmi dobře, jelikož sem chodila každý den, za svým bratránkem.
Stejně jako ostatní dny, si i dnes sedla před jeho hrob a začala si s ním povídat, přesto, že ji neslyšel.
"Ani nevíš, jak jsem ti za všechno vděčná Neji." Slova ji pomalu vycházela z úst.
"Ty jsi byl ten, kdo mi pomáhal s tréninkem a udělal ze mě takovou bojovnici." Usmála se a něžně pohladila náhrobní kámen. Kapky slz ji stékaly po tváři. Kéžby ho mohla alespoň ještě jednou vidět a obejmout.

"Hinato? Co tady děláš, stalo se něco?" Ozvalo se za ní.
Dívka sebou leknutím trhla. Ten hlas velmi dobře znala. "N-N-Naruto-kun!" Otočila se a celá tvář ji zrudla.
"Ach, n-ne, já jen, jen jsem šla navštívit N-Nejiho." Vykoktala.
"Aha, tak to jo, já jen myslel..." Naruto se podíval na Hinatu. "Ty pláčeš?" Otázal se a posadil se vedle ní.
Hinata si otřela zbytky slz ze své tváře a podívala se na Naruta. "N-ne." Na chvíli nastalo ticho, protože ani jeden nevěděl, co říct.
"A-a-a co t-tady vlastně d-děláš ty?" Zeptala se nakonec Hinata.
Naruto si promnul krk a promýšlel odpověď. "No, víš... Já jsem se šel podívat na zvrhlího poustevníka," usmál se smutně a ukázal na hrob, který stál kousek od nich.
"O-omlouvám se." Hinatina tvář nabrala ještě rudější odstín než předtím.
Naruto byl překvapený. "Za co?"
"N-n-nechtěla jsem být t-t-tak zvědavá." Tvář se ji opět vracela do normální barvy.
"Ach tak, ne, to ne, nejsi vůbec zvědavá, jen jsi se zeptala." Bránil ji. Nastalo opět to hrozné ticho.

"Hinato, víš, jak jsi mi nedávno řekla, že mě miluješ? B-byla to pravda?" Narutovy se oči rozzářili nedočkavostí.
"N-N-naruto-Kun." Hinata cítila, jak na ni jdou mdloby.
"Ne, prosím! Neomdlévej!" Stačil říci Naruto, než Hinata spadla do bezvědomí.

Když otevřela opět oči, Naruto se nad ní skláněl. "U-už jsi vzhůru!" Vykřikl.
Hinata se rychle posadila a snažila se probrat. "K-kde to jsem?" Rozhlížela se kolem sebe.
"Jsme na hřbitově, Hinato," odpověděl ji Naruto.
"N-N-Naruto-kun? T-to nebyl s-sen?" Obličej měla zase rudý.
"N-ne, nebyl to sen, Hinato, opravdu to chci vědět, chci vědět pravdu!" Narutův tón hlasu byl tak naléhavý, že se Hinata nesnažila nijak vykroutit.
"A-ano." Sklopila zrak a snažila se neomdlít.
"T-takže, je to pravda." Tentokrát sklopil zrak Naruto. "Celou dobu jsem tě bral jen jako kamarádku, která zničehonic padá do mdlob, ale nakonec se ukázalo, že... Že mě miluješ?"
Hinata polkla. Nevěděla, co tím má Naruto namysli. Také ji miluje? Nebo naopak nenávidí? "N-Naruto-kun. J-já... N-není už p-p-pozdě?" Tohle byla jediná věta, která ji napadla.
Naruto se podíval na Hinatu a pak na oblohu. "O-omlouvám se, opravdu je pozdě, měli bychom jít." Zvedl se ze země a pomohl na nohy i Hinatě. Nakonec se na ni usmál.

Hinatino srdce bilo jako o závod. Miluje mě? Tato otázka ji zněla hlavou, když pokládala na Nejiho hrob červenou růži, kterou s sebou přinesla.