Zkouška ohněm V. Když zapřeš sám sebe

Z pozadí snu jsem uslyšel zvuk, který jsem neočekával. Okamžitě jsem se vytrhl ze spánku, přičemž se mi naskytl zajímavý pohled. Uprostřed místnosti byl malý šedý pytel. Podle směru, jak ležel, jsem poznal, že byl hozen z okénka. Jiná možnost nebyla, ale to jsem se ještě musel pořádně probudit a připomenout si, že kolem mě není nic jiného než bílé, holé zdi.
Poposedl jsem si, když jsem si to uvědomil. Já usnul! Jak se to mohlo stát? Zuřil jsem sám na sebe a nebralo to konce. Stále stejné štiplavě prudké světlo, které jsem znal důvěrněji, než jsem kdy chtěl, mě vrátilo do reality. Znovu jsem si vzpomněl na ten zvuk a otočil se na stranu, odkud se ještě před chvílí linul. Byl to chechot trojky, stále mi zněl v hlavě, přestože již dávno přestal.
Číslo tři se díval na ten pytel.
Nestíhal jsem, ve chvíli, kdy jsem přemýšlel o tom, proč jsem zatraceně usnul a co mě vzbudilo, jsem na něj záhy zapomněl, přestože se zdál být ze všech těchto věcí nejzásadnější. V klidu jsem se opřel, promnul oči a zadíval se na něj. Velice rychle mi došlo, proč si zasloužil takovou pozornost. Rozvázal se a nechal nahlédnout do svého obsahu. Trčel z něj kus chleba. Jídlo, ten pojem byl tak moc časem vzdálený, i když jsem si to nechtěl připustit. Kdyby ano, ucítil bych nezvladatelný hlad na mém jazyku, jenž mě soužil několik hodin. Spoluobyvatelé této místnosti na něj civěli déle než já, chápal jsem je, všichni tu oproti mně žili déle.
Chvíli po mně však pohled odvrátil trojka. Sevřel ruce v pěst a nasadil jemný úsměv. Přisunul jsem se ke zdi ještě víc, bál jsem se toho, co bude následovat. Mohl jsem si nechat zajít chuť, neměl jsem na to sílu.
Postupně jsme na sebe zkoumavě pohlédli. Nechtěl jsem, aby to byl důkaz mé slabosti bojovat, ale povzdechl jsem odevzdaně k tomu, co se stane.

Nikdo se k ničemu dlouho neměl, úměrně vzrůstalo napětí.
„Chcete se o ten blbej chleba pomlátit, nebo si to prostě bez debat, jako vzdělaní lidi, spravedlivě rozdělíme?“ rozřízl ticho desítka. To jídlo, jež pro nás nebylo nic svatějšího, nazval blbým. Zřejmě chtěl sám před sebou shodit jeho důležitou roli, aby na to byl schopen přistoupit. Já bych tuto variantu uvítal, nyní záleželo na klukovi, co seděl vedle mě. Pěsti mu povolily, tím bylo rozhodnuto. Desítka vstal a vydal se k pytli. Ani do poslední chvíle jsem mu nevěřil, ten vedle také ne, troufám si tvrdit, že i on sám si sebou nebyl jistý. Celé to mohla být past, bomba se tam dala skrýt lehce, to jídlo mohlo být otrávené, přesto všechno nad tím bylo těžké přemýšlet, když jsme hladověli. Nenáviděl jsem, že mé tělo potřebovalo jíst, aby racionálně uvažovalo. Sklopil jsem pohled na svou hruď, tyto bolestivé pocity jsem znal celkem dobře, přesto jsem je nikdy nedokázal dostatečně obalamutit, aby přestaly.
Nastalo překvapení, kluk s číslem deset pytel v metrové vzdálenosti obešel. Sedl si vedle mne a složil ruce do klína.

Sice ta domluva o tom, že se nepozabíjíme, byla hezká, ale k ničemu. Kunaie na ozkoušení jsme neměli, aspoň jim byly odebrány. Jejich brašny byly prázdné. Já jsem své kunaiem zapečetěné měl ve svitcích, a ty mi byly ponechány. Nemohl jsem je však použít, netušil jsem, jak velký mají rozhled v používání zbraní. Byla by hloupost to riskovat, úplně stejná jako zhasínat světla. Můj plán s Kyuubim jsem odložil na dobu neurčitou. Jedno bylo jisté. Naprosto přesně jsem věděl, že další den bez lékařské pomoci, jídla a pití nevydržím.

*

Je možné, aby se někdo probudil do snu? V tu chvíli, jsem si hloupě myslel, že ano. Zastihla mě naprostá jistota, něco mi říkalo, radilo, abych otevřel oči. Poslechl jsem, doufal jsem, že má pravdu. Barva, kterou mé oči poznaly, se mi do konce života vryla do paměti. Zářila jako to nejcennější zlato na světě, přesto byla bílá. Hned jsem si myslel, že jsem se probudil do snu o místnosti bílých stěn. Přikrášlil jsem si ji, aby to byl hezčí sen? Pochyboval jsem o své bujné fantazii, tohle by nedokázala. Stál jsem, ale důvodem nebyl můj rozkaz, neovládal jsem své tělo kromě hlavy. Sekundy byly hodiny a minuty se staly dny. Ta nádhera mě začala nudit. Pomalu, ale jistě jsem z toho šílel. Bavil jsem se tím, že jsem experimentoval, jak moc dokáži protočit oči nahoru a dolů, než mě začnou bolet tak moc, abych se probral do reality. Kéž bych je nikdy neotevřel, ale kdo mi tak poradil?
„Já,“ odpověděla prázdnota na mnou nevyřčenou otázku. ¨
Ani jsem se nehnul, ale prožil jsem tak prudký náraz do něčeho, co neexistovalo, jako jsem doposud neznal. Trhal jsem se na součástky, přestože to nebyla pravda. Jen na dvě, ale tak bolestivě, že bych si už nikdy nepomyslel, jak krutou fyzickou bolest jsem doteď poznal. Něco neviditelného, ale přesto živějšího, než cokoli jiného se trhalo od mého těla. Cítil jsem, jak opouštím své orgány, teplá krev také nebyla nadále má. Myslel jsem, že ten hlas odtrhl mě ode mě. Nebyl jsem hmotný, nehmatatelný, jak bylo možné, abych cítil, viděl a dokázal se prát o svou schránku, skrýš pro mou mysl? Odletěl jsem od něj jako pírko, boj byl marný, tento sen byl silnější než já, jako normálně, nikdy jsem v nich nedokázal zvítězit. Ale ten pocit neúplnosti mě týral ještě víc než hlad, žízeň, všechny lži a nenávist. Přesto všechno jsem existoval, poprvé v životě ke mně přišla myšlenka, že bych se mohl vzdát.

„Nemyslíš, že když ty svoje hlasivky nebudeš používat, opravdu se staneš němým?“ promluvil znovu.
Viděl jsem se, svá záda, nepoškozená, jako kdybych si to celé jen vymyslel, ale já to cítil, bylo to skutečné. Na mé nechráněné myšlenky útočil bodavý, chladný vzduch. Jako bych neměl dech, ale já nedýchal! Ať to skončí! Řval jsem, přesto nepromluvil. Zlé tušení mi to zakázalo. Musel jsem se probudit, a to rychle!
„Nemyslíš?“ ozval se, důrazněji, naléhavěji.
„Možná,“ přitakal můj hlas. Řekl jsem to, nebo snad ne? Nevěděl jsem. Odpověděl bych to samé, proto jsem váhal. Vzdaloval jsem se vysokou rychlostí, i tak jsem dokázal vidět naprosto stejně ostře, jako bych stál za svými zády. Znovu jsem narazil, tentokrát zezadu. Proč jsem neustále prohrával? To jsem popíral sám sebe?
I když tu podlaha nebyla, odněkud zpod nohou mého těla v dáli, se začala formovat postava. Nejdřív připomínala tekutý sloup stříbra, později postupně získala rysy. Skoro jsem nepoznal, o koho jde, ale ty vědoucí oči, ty prozradily vše. Nepotřebovaly ani označení vlastníka, kluka s číslem tři, abych věděl, že jsou jeho. Byly plné moudrosti, ale také mé porážky. Odrážely se v nich ty mé beze mne. A já nevěděl, jak se to mohlo stát, co jsem udělal špatně?
„Odkud jsi, Jak se jmenuješ?“ zeptal se, takovým tonem, který nemohl zůstat bez odpovědi. Mé tělo sebou cuklo. Zradilo by mě? V tu chvíli jsem si nebyl jistý ničím. Bum! Bum! Co to? Bum! Bum! Byl to tlukot, tlukot mého srdce. Bum! Bum! Přimhouřil jsem oči. Nezněl z mého těla. Bum! Bum! Lekl jsem se znovu. Co to znamenalo? Bum! Bum! Cítil jsem to, stále silnější a nepřestávalo to. BUM! BUM! Chtěl jsem, abych to cítil na své ruce. Bum! Bum! Nešlo to, ale… Bum! Bum! Mé tělo vztáhlo ruku ke své hrudi. BUM! BUM! Jak jsem je mohl! Já přece přísahal!

Slyšel jsem volání mého jména. Z jakéhosi pubertálního vzdoru jsem ho nechtěl uposlechnout. Stále volala, až ten její klid přinášející hlas byl za mými zády, konečně jsem se otočil. Byl jsem v slastné euforii, proto jsem si možná nevšiml, jejích ustaraných očí. Vypadaly, jako by udělaly chybu, ale jak by mohly? Proč jsem udělal to, co udělal?
„Porazil jsem tě! Myslíš, že bych mu to měl říct?“ zeptal jsem se s menším nadšením. Co jsem udělal špatně, proč najednou střádala slzy? Sklonila se ke mně, tak aby se naše pohledy neustále střetávaly.
„Naruto,“ oslovila mně a přitom si utřela nos, „proč jsi vyhrál?“ toužebně čekala mou odpověď. Já ale stále nechápal.
„Protože je to lepší, než prohrát?“ zasmál jsem se, ale trošku nuceně, ve snaze ji rozveselit jsem vše ještě zhoršil.
„Ne,“ nesouhlasila smutně, prsty z mého ramene přesunula na zip a opatrně kopírovala jeho linku až do poloviny mé hrudi, „Ne, určitě, aspoň doufám, že ne,“ pokusila se o úsměv, ale moc se jí nepovedl. Tentokrát jsem byl ticho, věděl jsem, že mám být. Chvíli nad něčím rozmýšlela, ale jakmile nalezla slova, nezastavila se.
„K výhře potřebuješ jen málo.“ V očích se mi blýsklo, přestože jsem se mýlil. Pozvedla svou ruku a prohrábla mi vlasy, miloval jsem, když to dělala. Poté znovu sjela níž k mým spánkům a párkrát na ně zaklepala ukazováčkem.
„Ale hlavně,“ ruku natáhla jinam, než jsem čekal, „musíš chtít vyhrát tady,“ svou dlaní mi zahřívala kůži u srdce. Věděl jsem, že ho cítí. Roztlouklo se víc, proč?
„Vím, že to, co tě učí je síla, vědomosti a spoustu dalších. Naruto, ale pokud nechce tvé srdce vyhrát, je boj ztracen. Mysl je jen prostředek, to srdce vyhrává. Vím, že tomu teď možná pořádně nerozumíš, ale jednou pochopíš. Prosím, nikdy nezapomeň.“

Jedna z mých nejcennějších vzpomínek, jak jsem na ni mohl zapomenout? Proč jsem byl tehdy tak hloupý a nepoděkoval? Proč jsem jen musel být dítě.

Plakala.
„Víš, proč jsem já prohrála?“ smála se, i když jí tekly slzy, takové, za které by se nestyděl nikdo, ničí matka, „Tady mi hlasy říkaly, dej mu co proto, ať je na ten zlý svět připravený,“ usmála se ještě víc, možná nad absurditou své myšlenky, svou ruku vztáhla a dala ji na své srdce, „ale tady, jsem chtěla, aby můj syn vyhrál,“ řekla a zaleskly se jí oči.
Spadly ze mě okovy strachu, neúspěchu a tíhy lehce uskutečnitelných snů. Ona pro mě chtěla víc, než jsem kdy dostal, než jsem si zasloužil. I teď, kdy nebyla se mnou v dýchajícím světě, dokázala s mým životem házet nezměřitelnými způsoby.

Přísahal bych, že i když jsem nebyl, přesto jsem běžel vstříc svému tělu, do kterého jsem se chtěl vrátit, nechával jsem za sebou ve vzduchu kapičky slané, průzračné vody, lesknoucích se smutných slz. Měl bych se za to stydět?

„Říkají ti, nechybuj!“ snažila se napodobit hlasy mých učitelů, „Ale to je to nejpřirozenější, co můžeš udělat…“ najednou znovu neznala správná slova. Čekal jsem, i když jsem to moc nechápal, věděl jsem, že mám počkat.
„I když jsme v tomto omezení… Naruto, já tu budu, abych s tebou tu chybu napravila!“

Kdyby tak jen věděla, co řekla.

„Hledej tady, vždycky hledej tady. Najdeš, cokoliv zde najdeš. Nikdy tě nezklame, věř mi,“ prudce si mě k sobě přivinula a pevně objala, „Miluju tě, nezapomeň.“
Bum, bum. Bum, bum. Bum, bum.

Bum! BUM!
Už jsem nechtěl vyhrát pro to, že je to lepší, než prohrát. Určitě ne, nikdy víc. Chtěl jsem vyhrát nad každým, kdo byl lepší, než já, abych ochránil ty, co zbyli, aby se minulost nemusela opakovat.
Byl jsem jen několik metrů od něj, když jsem se začal zhmotňovat. Získal jsem téměř průhledné obrysy nohou a rukou, též jsem jemně cítil na svém jazyku příchuť soli. Nedalo mi to, potřeboval jsem znovu vnímat své tělo a už se ho nikdy nevzdat tak snadno. Ale vybledlý obraz toho, co mělo připomínat zuby, jen nezajímavě projel vzduchem, prozatím žádné rty. Zklamaný jsem přidal do běhu, kdyby tak jen ve snech existovalo problesknutí.
Mával jsem kolem sebe rukama, když se něco stalo. Můj loket projel něčím zvláštním, zdálo se to jako neviditelná potenciální energie. Projela mnou vlna vzpomínek a informací, všechno patřilo klukovi s číslem tři.
Mýma ušima znovu zaduněl hlas.
„Tvé jméno?“ upozornila na sebe silueta celá ze stříbra.
„Já jsem…“ snažil se odpovědět můj hlas, který jsem za to nenáviděl.
Ne! To nemohl, nesměl! Vyskočil jsem do výšky, skoro skutečný, sotva přehlédnutelný.
„Jsem Naruto.“ Mé jméno bylo to jediné, co jsem měl, to jediné, co bylo jen moje. A já jsem zničil jeho tajnost, sám jsem zmáčkl spoušť u mé hlavy.
Ani nestihla doznít poslední slabika mého jména, když jsem dopadl na místo, kde celou dobu setrvávalo mé tělo, ale pozdě, prohrál jsem. Vypařil se na nicotu ve chvíli, kdy jsem se plně zhmotnil na jeho místě.
Na chvíli jsem zapřel sám sebe a prohrál jsem.
Opravdu jsem se chtěl probudit.

*

Vůně jehličí a jemně laděné rozhovory, aby nikoho nerušily a nebyly slyšeny. Neprobral jsem se hned. Chtěl jsem si užít pocit toho, že jsem změnil lokalitu. Pořádně a volně jsem se nadechl, byl jsem na pokraji toho stavu, že když usnu, už se neprobudím. Nechtěl jsem na něj přistoupit, ale neschopnost pohybu zvítězila. Myslím, že jsem přišel na to, čemu se říká dostat se na dno. Tma, již mi dopřávaly zavřená víčka, byla více než uspokojující. Avšak nic netrvá věčně. Prach ze země se mi dostal do nosu a já se začal nezvladatelně dusit. Ležel jsem na břichu, jediné, co jsem věděl dalšího, bylo, že pod mýma rukama se naházela tráva. Snažil jsem ruce přitáhnout a podepřít se, ale nešlo to. Rozhodl jsem se, že vůči okolnímu světu nemůžu být slepý, ať jsem se tomu chtěl jakkoli vyhnout. Hlava ležela na levé tváři. Díky tomu jsem dokázal rozostřeně poznat barvy jako hnědá, zelená, celkem typické pro les, zdálo se. Nade mnou si myslím, že mohlo být něco modrého, něco jako nebe, řekl bych. Do tohoto pronikaly bílé skvrny, připomínající mou chybu. V posledním dnu a něco, odhadl můj důvtip, jsem nebyl schopný rozeznat realitu, sny a Genjutsu. Jak hluboce jsem klesl...

Znovu jsem zavřel oči, nevěděl jsem, jak si to přiznat, ale nebylo mi pomoci. Víčka mi znovu klesala na svá pohodlnější místa, když mě něco překvapilo a přinutilo zůstat bdělého. Ucítil jsem kroky, znovu se zvedl prach, tentokrát mi však neuškodil. Něco na mě ze vzduchu dosedlo a po chvíli začalo hřát. Za mými zády ke mně někdo přistoupil a obalil mě do deky.
„Neboj, budeš v pořádku," uslyšel jsem ženský rozmrzelý hlas.
„Nech ho bejt! Znáš přece pravidla, nedostaneš zaplaceno!" křičel na ni někdo zpovzdálí, ale mně se ten hlas ztratil. Význam toho, co řekl, jen o chvíli později.
„Vždyť je to dítě! Musím mu pomoct!“ ohradila se křikem, její vysoký ženský hlas mě zabodal v uších.
Otočila mě na záda a já bolestně zavrčel. Myslím, že se omluvně usmála, ale nedokázal jsem to oddělit od svých představ. Z deky udělala uzel na mém břichu a vzala za konec u mé hlavy. Odtáhla mé bezvládné tělo k nejbližšímu stromu. Uslyšel jsem zvuk rozšroubování, ale nic jsem neviděl. Chytila mě za čelist a zaklonila mi hlavu. Na mých rtech jsem ucítil sladkou chuť vody. Byly tak hluboce popraskané, že jim stačila jen jediná kapka a celily se zpátky. Voda mi přešla do krku, ale přešla i do dýchací trubice, znovu, už po několikáté jsem se začal dusit. Těžký kašel mě přinutil sebou házet. První pohyb, který jsem udělal sám. Vzala mé ruce a dala je před sebe, ovinula jimi nějakou studenou flašku. Byla mokrá, chtěl jsem ji pořádně stisknout a napít se, ale za boha jsem nemohl najít sílu to udělat.
„No tak, pomoz mi," pobídla mě.
Řekl jsem si, jak je to ubohý, že nedokáži uzvednout ani hloupou flašku, abych se mohl napít.
Povzdechla a odešla o pár kroků dál. Sklopil jsem zrak. Jakou jsem to měl žízeň. Úplně jsem slyšel Kyuubiho povzbuzování zubaté s kosou, ať už mě konečně vezme s sebou a neotálí. Rozesmál jsem sám sebe natolik morbidním vtipem. Šel jsem od mozku až ke svalům na rukou, přemýšlel jsem, jak jdou za sebou a postupně jim nařizoval pokyny. Bolelo to, jasně, že to bolelo, ale zvládl jsem to udělat sám za sebe, co jiného bych měl chtít? Musel jsem přeci přežít. Znovu se objevila v mém zorném poli. Snažila se něco říct, ale já jsem jí i tak nerozuměl. Viděl jsem pro sebe jediné řešení.
„Prosím, můj batoh," zamumlal jsem.
Nepozbyl jsem ho, celou dobu jsem ho měl, cítil jsem, jak mě tlačí do zad, když jsem opíral o kůru stromu. Její obličej se přímo před tím mým rozmazal, nejspíš kývla. Posunula mě a vzala brašnu, o kterou jsem ji žádal.
„Svitek s modrým pruhem," řekl jsem dřív, než by stačila ptát.
Ztěžka jsem oddechoval, ale myslel jsem na ten pocit, až budu zase zdravý. To byla má jediná útěcha. Pozvedla dlaň a v ní držela svitek.
„Podržte mi, prosím, lokty nahoře," požádal jsem ji. Opatrně to udělala a čekala. Zhluboka jsem se nadechl. V prstech jsem neměl žádnou chakru, ale jen hlupák by se nesnažil.
Kůň, pes, had a tygr, opakoval jsem si a mžoural do prázdna, jako bych byl slepý. Svitek ukázal to, co v sobě celou tu dobu skrýval. Nedávala pozor a v překvapení upustila mé končetiny. To opravdu zabolelo, ale nakonec přišlo vhod. Levačka se dotkla přesně té lahvičky, které jsem se chtěl nutně loknout nejmíň dva dny. Už jsem neviděl naprosto nic, v hlavě se mi odehrával šedý zrnící obraz. Po paměti jsem lahvičku se žlutou tekutinou otevřel a třesoucí se rukou pomalu nasměroval do úst. Něco zašustilo, myslím, že se ošila.
„Musím jít, uzdrav se,“ řekla omluvně a byla pryč.
Její hlas se míchal s nepříjemným hučením v mé hlavě. Netušil jsem, jestli jsem rozuměl správně.

Lahvičku, kterou jsem držel, jsem už pomalu přestával cítit mezi svými prsty. Nejvyšší limit byl čtyři kapky, zbytek jsem si nebyl jistý, zdali dokáži vydržet. Ale tehdy to byla oproti tomuhle malá dětská ranka na konci malíčku. Jediné, na co jsem si vzpomněl, bylo, že tam zbývalo něco okolo sedmi kapek. Na poslední možnou chvíli jsem otevřel ústa a zbylá náplň lahvičky zmizela v mém krku. Mé tělo bylo dostatečně na pokraji smrti, aby přestalo vnímat tu další bolest, to by bylo něco, co bych rád řekl, ale ono to tak nebylo. Ta trošička tekutiny mě začala sžírat zevnitř. Méně dokonce i bolelo to, že jsem si to všechno způsobil sám, dobrovolně jsem se mučil, abych se okamžitě uzdravil. Nevěděl jsem to přesně, ale měl jsem pocit, že jsem přicházel o nehty. Chvíli je zatínal do své vlastní kůže a poté obalené krví strhával rytím do země pode mnou. Uchýlil jsem se i k pochybným myšlenkám, ale nedokázal jsem je proměnit do slov, protože celý ten proces byl nejhorší na mých zádech. Nervy vysílaly do mozku, že mi snad někdo strhává pásy kůže nebo co. Možná to trvalo jen dvacet minut, ale mně, jako trpícímu, to tak nepřišlo. Neustále jsem zůstával vzhůru, nepřišly na mně slitující se mrákoty.
Ale když to začalo konečně fungovat a aspoň zčásti jsem se uklidnil, oddechl jsem si, přestože jsem nemohl vynechat jediné tempo plic.

Nevím jak, ale do hodiny jsem se vrátil do příčetného stavu. Otevřel jsem znavené oči a rozhlédl se. Neměl jsem ponětí, kde jsem byl. Několik metrů od místa, kde jsem seděl, se táhnul ostnatý drát bezpochyby napěchovaný elektrickým nábojem. Nemohl jsem se přemístit, jestliže jsem nevěděl, jak daleko je odsud nejbližší značka. Tato zeď ze železa měla alespoň pět metrů. Stromy okolo byly sice vyšší, ale instinkt mi říkal, že nade mnou se nachází chakrové pole. Tyto techniky jsem znal velmi dobře, na prolomení byl buď potřeba klíč, nebo se prokopat. Já prozatím nebyl schopen ani jednoho. Byl to snad další experiment? Nelišil se nijak od toho předchozího, klec jen byla větší. Vrávoravě jsem se zvedl, popadl batoh a vytáhl bandáže. Obmotal jsem si jimi poničené prsty a vydal se k velkému táboru poutníků. Byla noc, postavy shrbené na kládách objasňovalo jen světlo ohně. Nebál jsem se jich, přešel jsem blíž. Na zádech se v šedých barvách temnoty zjevily mým očím čísla. Další hra mohla začít.