Nagashi Mizumaki II - Nový spojenec

Konohagakure, sídlo hokage
Tsunade šokovaně usedla do svého křesla, jako by až teď jí došlo, co se stalo. Její vztek už nehořel tak silným plamenem. Jsem přece hokage, nemůžu se chovat takto výbušně. Ale zachovat si chladnou hlavu je tak těžké, obzvlášť v takovéto prekérní situaci, pomyslela si. Nařídila uzavřít konožskou bránu, takže nikdo nemohl odejít nebo vstoupit do vesnice. Smrt feudálního pána s sebou ponese následky. A těch se právě Tsunade a celá vesnice obávala. Všichni vesničané se po incidentu rozutekli do svých domovů a dříve veselá vesnice se nyní proměnila na pochmurné a depresivní místo, kde vládl jen strach z toho, co bude dál. Tsunade přemýšlela o tom obvinění na Izumu a přišlo jí, že je to příliš brzo, než aby z toho mohla někoho obvinit. Přesto to obvinění padlo přímo od vrchního velitele Anbu a hokage ho musela vzít v potaz. Do kanceláře vtrhla Shizune.
„Jak se to mohlo stát! Vždyť všichni byli na svých místech a hlídali svůj úsek!“ vykřikla rozhořčením.
„Já nevím, ale podle velitele Anbu to udělal Izumo,“ Tsunade vstala ze židle a přešla po místnosti.
„Takže jeden z našich?! To je strašné,“ Shizune byla rozčilená ještě víc než předtím.
„Vztek nám v tuto chvíli nepomůže, Shizune, takže se uklidni. Taky se mi tomu moc nechce věřit, ale kdyby to byl někdo z jiné vesnice, hlídka, co má na starost bariéru kolem vesnice by ihned ohlásila neoprávněné vniknutí.“
„Leda že by se proti nám spikli,“ řekla Shizune svá obvinění.
„Takové řeči nebudu poslouchat, Shizune. Jsi příliš vztahovačná.“
„Vraždu feudálního pána nemohl naplánovat jeden člověk, Tsunade-sama. Tomu snad ani sama nechcete věřit.“ Tsunade se kousla do rtu. Nahlas to nepřiznala, ale věděla, že v tomto má Shizune pravdu. Tak velký čin nemohl uskutečnit jedinec.
„Mimochodem, co dělalo dvanáct strážných ninjů, kteří přísahali, že budou chránit svého pána?“
„Nebyli tam,“ řekla hokage přímo, „snad se už dozvíme odpovědi na své otázky.“ Když to dořekla, do místnosti vešel muž v masce Anbu.
„Hokage-sama, Shizune-san, Izumo je připraven k výslechu. Pojďte prosím se mnou,“ obě dvě ho následovali na velitelství konožského Anbu.

Hranice země Mrazu
Sakura, Ino, Teru a kapitán týmu Somoi byli na své cestě do země Mrazu už dva a půl dne. Měli namířeno do vesnice Hyoko, odkud přiletěl pták s dopisem, který obsahoval žádost o pomoc v léčbě pacientů. Země Mrazu se během války proměnila v jedno velké bojiště, takže pokud je žádali o pomoc, tak lékařští ninjové nemohli odmítnout, protože to byla jejich ninja válka, kterou způsobili a ta malá země s tím neměla nic společného.
Sakura s Ino neznali Teru a ani Somoie, takže se na své cestě mohli seznámit. „Pocházím z rodiny Razuki, která žije v Konoze už od nepaměti. Naše rodina má tolik členů, že by to klidně mohl být klan,“ Teru se při té představě usmála, „ale ninjové jsou jen mí rodiče a já. Zbytek rodiny jsou řemeslníci, obchodníci a tak různě.“
„Nevlastníte náhodou restauraci s barbecue? Mám kamaráda, který tam tráví docela dost času,“ podotkla Ino.
„Tu restauraci vlastní můj strýček, ale po Peinově útoku jsme ji museli znovu vybudovat. Ten tvůj kamarád se jmenuje Choji, že? Někdy když mám čas, tak chodím strýčkovi vypomáhat a často tam Chojiho vídám. Strýček vždycky říká, že bez něho by už dávno zkrachoval,“ Ino se pousmála.
„A co ty, Somoii-san? Jsi lékařský ninja, ale nikdy jsem o tobě neslyšela. Jsi ve vesnici nový?“ otočila se na něj Sakura.
„Kdysi jsem v Konoze žil, ještě v době Čtvrtého hokage. Několik dní před útokem Kyuubiho jsem úspěšně složil zkoušky a stal se geninem. Jenže Kyuubi zničil můj domov, zabil mé rodiče a většinu lidí, které jsem měl rád. Několik dní po útoku jsem dostal na výběr, jestli chci dál pokračovat jakožto ninja nebo odejít z Konohy k jediným příbuzným, kteří mi zbyli. A tak jsem odešel z vesnice a nechal ji za sebou. To ale neznamená, že jsem zapomněl všechno, co jsem se naučil na akademii. V té nové vesnici, kam jsem se přistěhoval, sídlila skupina ninjů. Přesněji nukeninů. Jeden z nich byl lékařský ninja, který mi řekl, že mám talent na takový typ ninjutsu a začal mě učit lékařské techniky. Stal se mi mistrem a novým otcem zároveň,“ Somoi si prohrábl své bílé vlasy a potom jeho ruka vyhrnula část jeho rukávu a odhalila jeho ruku k předloktí.
„Co je to?“ řekla Teru znechuceně.
„Jizva ze souboje proti těm nukeninům. Tsunade mi nabídla, že se můžu vrátit zpět do vesnice, když se o ně postarám.“
„Musel si zabít i svého mistra?“ zeptala se Ino lítostivě.
„Věděl, co mám v plánu už delší dobu. Jednoho dne byl prostě pryč, bez rozloučení a dokonce ani nenechal žádný dopis. Prostě se propadl do země a já jsem ho už nikdy neviděl.“
„Mrzí mě, že jste se ani nerozloučili,“ Teriny modré vlasy vlály ve větru jako oceán.
„Mně ne,“ odporoval Somoi, „většinou, když se s někým rozloučíš, znamená to definitivní konec. Takto mám pořád naději, že mi najednou nečekaně skočí do života.“
Pomalu se skupina blížila k hranici. Kráčeli po hlavní cestě, potkávali obchodníky s povozy naložené zbožím nebo prosté cestovatele, kteří prahli po kráse jiných zemí. Cesta byla lemovaná stromořadím a v dálce byly vidět obrysy kopců a špičky hor, kolem kterých byly omotané obláčky mraků.
„Páni, támhle už je země Blesků,“ ukázala před sebe nadšeně Teru.
„Můžeš to vidět, protože jsme ve vysokých polohách. Jakmile projdeme hranicí do země Mrazu, začneme jít do údolí a všechno, co teď vidíš ze země Blesků, bude pryč,“ vysvětlil jí Somoi.
„Nikdy jsem nebyla v zemi Blesků, ale strašně moc bych tam chtěla.“
„No kdyby ses účastnila poslední války, tak bys tu zemi viděla. A vsadím se, že podruhé bys ji už vidět nechtěla. Jsou tam jen hory, na které je těžké se dostat a kolem jejich vrcholů krouží mraky. Navíc, když si dole, tak je ani nejde vidět. Věř mi, není o co stát.“
„Když to říkáte, Somoi-sensei,“ Teru se zatvářila rozpačitě.
Ušli několik desítek metrů a ocitli se na hranici se zemí Mrazu. Nikde nebyly žádné stopy po válce. Krajina byla neponičená a ve všech vesnicích, kterými prošli, panovala příjemná atmosféra. To se ale časem, jak se dostali do vnitrozemí, změnilo. Čím víc klesali do údolí, tím odměřenější a chladnější vesničané byli. Také pár domů se pořád nepodařilo opravit a barevná krajina se postupně měnila v kouřově šedou barvu.
„Jako by příroda vypustila duši,“ poznamenal Somoi, když procházeli kolem zbytku jakéhosi stromu. Pokračovali níž do údolí úzkou kamenitou cestou podél horského hřebene.
„Vypadá to, že se bude stmívat, takže pokud v další vesnici bude hotel, hurá tam a pokud ne, tak nám poslouží starý dobrý stan a spacák,“ oznámil Somoi vůdcovským hlasem, takže si nikdo nedovolil odporovat.

Vesnice Hyoko, země Mrazu
Odpočinutý a uvolněný jsem si obvázal čelenku skryté Oblačné, kterou mi dal ten doktor. K tomu jsem dostal náhradní oblečení, dva kunaie a několik shurikenů na obranu proti potulným ninjům či banditům. Opustil jsem svůj nemocniční pokoj a vyrazil ke hlavnímu vchodu, kde mě ještě zastavila jakási zvláštní sestra.
„Chtěla jsem vám ještě říct, že byste se měl obloukem vyhnout vesnici Kuborashi. Proslýchá se, že se tam děje něco zlého. Feudální pán už vyhlásil stupeň pohotovosti, ale myslím, že není důvod zbytečně přehánět,“ řekla s úsměvem.
„A jak se jí mám vyhnout, když ani nevím, kde leží?“ štěkl jsem na ni.
„Och, nemusíte být tak drzý, Nagashi-san,“ řekla sladkým hlasem, „stačí, když budete číst cedule.“
„Rozumím,“ obdařil jsem ji úsměvem od ucha k uchu a svižným krokem jsem odkráčel z nemocnice. Vesnice Hyoko byla klidná, zřejmě všichni ještě zažívali následky války. Zkontroloval jsem si všechnu výbavu a vyrazil na cestu. Přemýšlel jsem o tom, proč mi to ta sestra vůbec řekla. Vůbec mě nezná, můžu jí být ukradený, tak proč mě varovala? Kladl jsem si otázky. Vítr mi zacuchával vlasy a ranní mlha hustá jako mléko pokrývala celé údolí. Mezitím, co jsem procházel uličkami, rozhodl jsem se, že bych tu vesnici Kuborashi mohl trochu prozkoumat. Že by tak brzy po válce a už jsou problémy? Zní to zajímavě. Ale až získám opět na síle a půjdu zabít ocasé démony, to teprve budou trable, při této myšlence jsem se přinutil usmát. Najednou jsem z mlhy zaslechl nějaké hlasy. Po chvíli jsem zahlédl čtyři obrysy nějakých lidí. Zřejmě to nebudou místní, jsou moc dobře naladění, usoudil jsem. Chvíli jsem je poslouchal.
„Ta noc byla strašná. Jsem celá dolámaná,“ stěžovala si nějaká holka.
„Kdyby ses Teru nepohádala s majitelkou hotelu, že má moc drahé pokoje, nemuseli jsme spát na tvrdém kameni,“ okřikla ji nějaká další. Takže jen turisti, jo? Mohl bych je okrást, ať mám aspoň na nějakou lepší postel, uvažoval jsem v duchu, když jsem se podíval pozorněji a uviděl jejich čelenky ze skryté Listové.
„Hej, pane?“ oslovila mě jedna z holek. „Můžete nám poradit?“
„Co dělá shinobi z Oblačné na takovém místě?“ promluvil ke mně muž s bílými vlasy.
„Je to teprve nedávno, co jsem se probral z Mugen tsukuyomi. Nevím, proč mě nechali zde a nepřevezli do Kumogakure,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem nebojoval na straně aliance a kdyby se doktoři dozvěděli, že jsem nukenin, který pracoval s Akatsuki, prokláli by mi srdce nožem.
„S čím vám můžu poradit?“ snažil jsem se být vstřícný.
„Hledáme místní nemocnici a v této mlze není vidět vlastního kroku,“ řekla dívka s modrými vlasy.
„Jistě, stačí, když zahnete doprava a pak půjdete na úplný konec ulice. Je to největší budova nalevo,“ popsal jsem jim cestu a doufal, že už mě nechají na pokoji. Nakonec mi to ale nedalo a zeptal jsem se, jestli se dá v nějaké vesničce ubytovat.
„Jo, v těch horních polohách je to docela levné,“ objasnil muž.
„Hlavně nechoďte do městečka Kuborashi, ten hotel je tam děsně špinavý a navíc předražený,“ peskovala modrovláska. No výborně, skupinka ninjů jde z města, kde se podle nějaké zvrácené zdravotní sestry děje nějaké zlo, které každý kromě feudálního pána ignoruje. Myslím, že si tam zajdu zamluvit pokoj, ať zjistím, co se tady vůbec děje. Rozhodl jsem se neztrácet čas a nejít po hlavní cestě. Místo toho jsem vyběhl příkrý svah a pak na nejbližším rozcestí jsem se držel směrovky, která ukazovala na cestu do vesnice Kuborashi. Netrvalo ani hodinu a přede mnou se mlha otevřela a ukázala mi celou vesnici v plné kráse. Připadalo mi, jako by mlha ve vesnici nebyla tak hustá jako mimo ni. Vskutku podivné, pomyslel jsem si. Na rozdíl od vesnice Hyoko, lidé zde spolu mluvili, žertovali a bavili se. Nebyla tady žádná známka po nějaké válce, přestože tato vesnice byla ve válečné zóně. Hotel, který jsem hledal se nedal přehlédnout. Spíš to byla větší hospoda s několika pokoji k pronajmutí. Řekl bych, že jsem našel místní drbárnu.
„Je mi líto, otvíráme až za hodinu,“ ozvala se žena z kuchyně.
„Chci se jen dozvědět odpovědi na své otázky. Doufám, že mi pomůžete.“
„Ach, Nagashi-sama. Tak přece jste přišel,“ řekla žena. Překvapilo mě, že mě zná a že mě již čekala. Uslyšel jsem, jak se posuvné dveře za mnou otevřely. Otočil jsem se a znovu spatřil tu ženu, co mi v nemocnici řekla, ať se vyhnu téhle vesnici.
„Co se to tady děje? Ty si přece ta zdravotní sestra,“ byl jsem naprosto zmatený. Na jejím obličeji byly dvě fialové značky, které v nemocnici neměla.
Rukou si prohrábla své krátké kaštanové vlasy: „Vysvětlím ti to, jakmile se zbavíme svědků.“ Z kuchyně vyšla majitelka. Tajuplná žena z nemocnice k ní přistoupila, vztyčila dva prsty a přiložila je k jejím spánkům. Majitelka se zhroutila na zem bez sebemenšího odporu. Byla pod vlivem nějakého jutsu a nejspíš měla v hlavě naprogramované, že mě zná, uvažoval jsem. Můj pohled ale nyní patřil záhadné ošetřovatelce z nemocnice. Když jsem se na ni podíval, přejel mi mráz po zádech.
„Nemám ráda, když někoho musím zabít skrze genjutsu. Není to vůbec žádná sranda,“ řekla s děsivým úsměvem.
„Prozradíš mi konečně, co má tohle znamenat?“ snažil jsem se nedávat najevo strach, přesto jsem věděl, že kdyby mi chtěla ublížit, už dávno by to udělala stejně jako té majitelce.
„Ptej se na své otázky, Nagashi-chan,“ sedla si na stůl a přehodila si nohu přes nohu.
„Kdo jsi?“ snažil jsem se jí nedívat do očí. Měla je tak nevinné a děsivé zároveň.
„Jmenuji se Nohara Rin,“ odpověděla bez emocí s kamenným výrazem.
„Co po mně chceš?“ najednou jsem ucítil, že stojí přímo za mnou. Cítil jsem její dech.
„Máme tak trochu společné zájmy. Řekněme, že taky usiluju o zničení těch proradných bestií, kterým z ničeho nic všichni prominuli jejich činy.“
„Jak vím, že ti můžu věřit?“
„Kdysi dávno byl do mě zamilovaný Uchiha Obito, dříve se vydával za Madaru. Určitě si o něm slyšel, tak trochu má na svědomí poslední válku. Když jsme ještě žili spolu v Konoze, byla jsem z něj někdy fakt naměkko. Byl ke mně milý, ohleduplný a byl hrozně obětavý a měl svůj sen a já jsem z celého srdce doufala, že se mu splní. Pak přišel zlomový okamžik, když byla Třetí velká válka. Byla jsem unesena dvěma shinobi z Kamenné. Myslela jsem, že mě unesli na vlastní pěst, načež jsem zjistila, že to celé zosnoval Uchiha Madara, který stále přežíval díky energii z té sochy, co se do ní pečetí démoni. A tak se Madara dozvěděl o Obitovi a vybral si ho jako svého nástupce a mě přinutil zapomenout na všechno, co jsem k němu cítila. Své emoce jsem pak jen předstírala. Potom přišla událost, po které se Obito stal plně oddán Madarovi. Má falešná smrt. Madara totiž využil speciálního klonu bílého Zetsu, který se na mě přeměnil a dokázal tak zůstat i po své smrti. Obito nikdy nemohl přijít na to, že jsem stále naživu, protože by pak to co dělal, přišlo vniveč. S pomocí démonů se snažil kvůli mně vytvořit nový svět. Jenže selhal,“ znovu se na mě podívala tím svým děsivým úsměvem.
„Takže ty chceš pokračovat v Obitově a Madarově plánu?“
„Ne, to by bylo dost pošetilé. Navíc jsem neřekla, že jsem s Obitovým plánem souhlasila. On mě možná miloval až do posledního okamžiku svého života, ale já bych mu lásku nikdy neopětovala. Ptal ses, jestli mi můžeš věřit. To já bych se měla zeptat, jestli tobě můžu důvěřovat. Prozradila jsem ti svou identitu, klidně můžeš utíkat až k nějakému kage a napráskat mě. Samozřejmě potom nepočítej, že bych s tebou měla slitování,“ šeptala mi do ucha. „Chci zničit démony, protože nesnáším, když někdo luskne prsty a najednou je vše zapomenuto,“ přešla ke stolu a zvedla láhev saké. „Tak co, Nagashi-chan, napijeme se ze společného poháru?“

Země Trávy, palác Kusoshai
Dva členové dvanácti strážných ninjů se usadili do vysokých travin, které dorůstaly do výšky někdy až dvou metrů. Unavení po cestě nemohli najít lepší místo k odpočinku. Na schůzku dorazili čtyři feudálové ze země Větru, Země, Blesku a Vody. Přísně střežený palác se nacházel přímo uprostřed travnatého moře a bylo snadné jej přehlédnout a projet kolem něj bez povšimnutí. Přesnou pozici znali jen feudální páni s jejich doprovodem a bojovníci Kusoshai, jež byli ztělesněnou bezpečnostní paláce. Byli to specializovaní ninjové z různých zemí a jejich společným cílem bylo chránit palác Kusoshi v případě nežádoucího útoku.
„Co myslíš Tobayashi, už začali?“ zeptal se Koburo.
„Od paláce jde podivný klid… řekl bych, že jo. Těším se, jak tohle celé dopadne,“ Koburo se nervózně pousmál.
„Já bych radši kdyby to nedopadlo nijak. Jsou to všechno problémy navíc. Teď jsem se mohl válet někde v lázních a místo toho trčím v lese z trávy. Copak tobě to nevadí? Proč by se náš feudální pán měl starat o záležitosti země Ohně? Jsou to jejich problémy na naši hlavu,“ řekl podrážděně Tobayashi.
„To bude tím, že jsme součástí aliance. Dřív bychom v takovém oslabení zemi Ohně a Konohu napadli, ale časy se změnily k lepšímu.“
„Zmlkni, Koburo. Aliance je jen spojenectví na oko. Vsadím se, že kdyby měli ninjové možnost, tak by bez váhání zaútočili. Neváhal bych ani sekundu, kdybych dostal příležitost zabít toho konožského parchanta, který vyvraždil mou rodinu. A takových jako já jsou tisíce. Takové zvěrstva prostě nejde odpustit jen tím, že se vyhlásí mír.“
„Musíš se přes to umět přenést, Tobayashi. Jak už je to dlouho? Šest let? A podívej se na sebe. To kvůli takovým lidem jako ty, umírají další. Uvědom si, že ten vrah může mít také rodinu. Co se pak stane, když ho zabiješ? Tvou rodinu to zpět nepřivede, jen způsobíš další bolest a utrpení. A potom přijde nenávist a další pomsta,“ Koburo si lehl mezi vysoká stébla trávy. Tobayashi se na něho zamračil a pak zmizel do travnatého bludiště.
„Nebudu poslouchat řeči takového blázna,“ mumlal si Tobayashi pro sebe pod vousy. Najednou za sebou uslyšel kroky. „Jestli si myslíš, že dokážeš změnit můj názor…“ Tobayashi se otočil a ocitl se tváří v tvář maskovanému muži. Zaskočen udělal dva skoky dozadu.
„Kdo jsi?“ Tobayashiho oči si ho měřily od hlavy až k patě. Měl na sobě černý oděv a na hrudi šedý chránič s červeným plamínkem uprostřed. Na tváři měl Anbu masku ve tvaru jestřába.
„Ty víš, kdo jsem. Mluvil jsi o mně,“ řekl lehkovážně, „říkal jsi, že kdybys dostal příležitost, s chutí bys mě zabil.“
„To-to nemůžeš být ty!“ vykoktal ze sebe Tobayashi a couval mezi trávou dozadu.
„Kam se poděla tvá odvaha, příteli? No tak, Tobayashi-kun, máš příležitost mne zabít, teď a tady, tak na co čekáš?“ Tobayashi neměl slov. „Tvá slova nejsou nic jiného než jemné šeptání větru. A teď mi řekni, co mám s tebou udělat. Ten první, Koburo, na tom není moc dobře. Řekni mi, co chci vědět a možná ho ještě stihneš včas zachránit.“
„Co chceš vědět?“ Tobayashi vytřeštil oči.
„Slyšel jsem, že tě Kusoshai do paláce vpustí, pokud znáš heslo. Seš jeden z dvanácti strážných ninjů, takže buď té dobroty a vyklop mi ho.“ Tobayashi chvíli nečině stál a přemýšlel, co udělat.
„Když jsem vstupoval do služeb feudálního lorda, dal jsem slib, že mu budu navždy věrný, že nikdy nezradím jeho ideály a budu ho ochraňovat, ať se děje co chce,“ Tobayashi nevěřil, co právě řekl.
„Znamená to ne? V tom případě sis zajistil lístek na onen svět,“ neznámý muž zaujal bojovou pozici. To už se proti němu Tobayashi rozběhl s napřaženou pěstí. Ta trefila prázdné místo, neboť Anbu vyskočil do vzduchu a blesku rychle se dostal za Tobayashiho záda. Potom se plochou dlaně dotkl jeho krku.
„Nepodceňuj mě,“ vykřikl strážný ninja a nechal celé své tělo zkapalnit, až se proměnilo v pouhou louži na zemi, která se dostala i pod nepřítelovy nohy. Postupně ho kapalina začínala obalovat a on se nemohl hnout. Zároveň se Tobayashiho tělo vrátilo do normální podoby a Anbu byl celý pokrytý vodou, která přesně přilnula na jeho tělo.
„Myslím, že na onen svět půjdeš akorát ty,“ řekl vítězně Tobayashi, „už se nemůžu dočkat té úlevy, až tě zabiju. Konečně pomstím svou rodinu.“ Jeho dlaně se spojily a dokončily poslední pečeť. Najednou Tobayashi pocítil silnou bolest vzadu na krku. Sáhl si tam rukou a nahmatal menší výrůstek, který se ale stával čím dál větší.
„Cos mi to provedl?!“ křikl na muže ztuhlého v kapalině. Tobayashi se přestal soustředit na techniku, tudíž voda z Anbu člena stekla.
„Promiň, do tvého těla jsem přivolal pomocí Kuchiyose jedno velmi choulostivé zvířátko. Máš poslední šanci. Jak mám projít přes Kusoshai?“ Anbu začínal být netrpělivý.
„Táhni k čertu. Stejně mě potom zabiješ, tak co na tom sejde,“ Tobayashi cítil, jak se to zvíře krmí z jeho masa. Pomalu přestával té bolesti odolávat. Přes všechnu zbylou sílu, kterou v sobě měl, vzal kunai a bodl jím do parazita v jeho těle. Začal prudce krvácet a věděl, že tohle bude jeho definitivní konec. Konečně se setkám se svou rodinou, pomyslel si.
Koburo se prodíral zelenkavými stébly trávy, mezi nimiž prosvítalo sluneční světlo. V břiše měl hlubokou ránu, ale snažil se co nejvíc, aby nevykrvácel. Měl takové tušení, že Tobayashiho už živého neuvidí. Stejně ho neměl rád. Koburo se musel dostat co nevidět k paláci a varovat feudální pány a bojovníky Kusoshai. Po chvíli bolestivé cesty se mu před očima objevil majestátný palác, jehož krása ale byla zakryta trávou a břečťanem, který jej celý zahalil pod svou kůži. Koburo pocítil náramnou úlevu, když před sebou uviděl bojovníka Kusoshai.
„Můžu vám pomoct?“ otázal se bojovník s mečem na zádech a smaragdovém brnění.
„Ano, byl jsem napaden nějakým Anbu a celé setkání pánů je ohroženo. Měli byste vyhlásit krizový stav a evakuovat pány do bezpečí,“ vydechl Koburo.
„Je nemožné, aby někdo odhalil polohu tohoto paláce. Jste si tím opravdu jistý?“ Koburo přikývl. „Dobře, běžte dovnitř a požádejte někoho o ošetření,“ řekl muž laskavě. Když Koburo vyšel až ke dveřím, uslyšel za sebou kroky a tasení meče z pochvy.
„Není to nemožné pro dvanáct strážných ninjů ze země Ohně,“ když se Koburo otočil, opět spatřil Anbu, co ho napadl.
„Běž dovnitř, já se o něj postarám,“ nabídl se bojovník Kusoshai. Koburo rychlým krokem vstoupil do paláce a potom uslyšel hrůzostrašný výkřik, jež ho donutil zrychlit.