Konec! 05 - Znovu už ne

“Vždycky mě překvapí, jak vždycky víš, kdy s tebou chci mluvit,” řekl Naruto a na chvíli se odmlčel. Druhý chlapec se zvedl ze země, obešel postel a posadil se vedle zraněného ninji. Chvilku jen tak koukali z okna. (Každý z jiného, nechceme být mainstream.) Podle toho Shikamaru poznal, že měl pravdu, když se domníval, že s ním chce Naruto probrat něco vážného. //Připadám si jako učitelka, která někomu diktuje diktát. (Řve na mě Hif při diktování posledního odstavce.)//

Uuuuuuhn. -i (A Hif uhnila.)

“Víš, napadlo mě,” začal nakonec Naruto. “Nevím, jestli jsi nad tím už takhle uvažoval a nejspíš jo, protože,” mávnul rukou směrem k němu ve výmluvném gestu,” jsi to ty, ale…” Na chvilku zase zmlkl, asi aby si nejprve ujasnil, co chce vlastně říct. Což byla nejspíš jediná chytrá věc, pro kterou se za poslední dva roky rozhodl. Doufal, že následující rozhodnutí bude taky dobré. Ale od toho tu měl Shikamara - jeho úsudku bezmezně důvěřoval.

“Poslouchám,” ozval se starší chlapec klidně. Naruto se na něj vděčně usmál a spustil znovu.

“Přemýšlel jsem… O Sasukem. Ať udělám cokoliv, vždycky mi unikne. Navíc některé věci už začaly být dost podezřelý. Tsunade moje snažení přijde marný, pořád mě od toho zrazuje, ale ty víš moc dobře, že se nakonec vždycky objeví nějaká stopa, Shikamaru. Vždycky se něco objeví. A to Sasukemu není podobný. Sakra, on byl nejlepší. Vždycky byl zatraceně ten nejvíc nejlepší a já to nesnášel, Shiky, nenáviděl jsem ho za to, jak moc byl přede mnou, před náma přede všema, jak uměl všechno, co my jsme ještě ani nechápali a nevěděli, že to jde…” Blonďáček bolestně zaúpěl a složil hlavu do dlaní. Mladý Nara chvilku zaváhal, ale potom zlehka položil ruku na Narutova záda v konejšivém gestu. Po chvíli se zdálo, že se skutečně uklidnil.

“Není možný, aby po sobě zanechával tolik stop,” pokračoval později. “Tolik stop a já ho nikdy nedokázal dostihnout. Krom toho… nedává to smysl, Shiky, nic z toho nikdy nedává smysl. Pamatuješ, jak jsem se hrnul do Země Horkých pramenů a tys mi poslal zprávu, že ho někdo spatřil v Travnaté? Tak o tom přesně mluvím. Takový věci se dějou pořád, Shikamaru, zatraceně pořád, už tři roky je to furt to samý dokola, někam za ním utíkám a on se najednou zjeví na druhý straně světa, někde tak daleko, že i kdyby běžel bez přestávky celej den a noc, neměl by šanci to tam stihnout. Ale on to vždycky stíhá. Jak? Vždycky jsem si myslel, že je prostě vážně tak dobrej, byl jsem sakra zvyklej, že je tak dobrej, ale tohle není normální, není to fyzicky možný. Takže…” Naruto se na chvilku zastavil ve svém zoufalém monologu, aby se konečně pořádně nadechl. “Začínalo mi být pomalu jasný, co tady nehraje. Přestal jsem věřit tomu, aby všechny ty stopy…”

“...byly pravý,” doplnil ho Shikamaru tiše.

Blonďák zvedl unavené oči. “Věříš mi?”

“Zní to logicky, Naruto. Taky mě to… párkrát napadlo, ale většinu informací o Sasukem máš jenom ty. Ke mě se toho tolik nedostane, všichni se snaží všechno dostat hlavně k tobě. Ale mohl… myslím si, že máš pravdu.” Odmlčel se a povzbudivě se na něj pousmál. “Pokračuj.”

Uzumaki pomalu přikývl. “Řekl jsem si… že mu někdo musí pomáhat. Někdo ty stopy musí zanechávat za něj. Někdo, kdo má dostatečné množství důvěryhodnejch poskoků, které může poslat. A někdo, kdo zároveň ví, kde Sasuke doopravdy je, aby mohl ty stopy zanechávat dostatečně daleko od něj.”

“Orochimaru,” procedil Shikamaru skrz zuby.

“Je to… pochybuju, že o něm někdo ví víc než on.”

“Jo,” povzdechl si starší ninja a svalil se dozadu na postel. Založil si ruce za hlavou a chvilku mlčel. “Takže to vypadá, že se za ním budeme muset vypravit podruhý, co.”

Naruto ucukl pohledem. “Nechci tě do ničeho nutit.”

“Nablázni,” kopl ho jednou nohou do kotníku. “Všichni chceme, aby se Sasuke vrátil domů. Všichni půjdou.” Chvilku bylo ticho. Naruto čekal na ono ‘I když to bude otrava’, ale tentokrát se nedočkal. Příliš vážné téma.

“TenTen a Chouji nepůjdou. Kvůli mně. A Lee taky není ještě úplně zdravej. Což je moje vina.”

Culíkatý chlapec se prudce zvedl do sedu a bolestivě stiskl Narutova ramena. “Poslouchej mě. Není to tvoje vina, jasný? Byl jsem tam a říkám ti, není to v nejmenším tvoje vina. Zachránili jsme ten svitek, jasný? Nechali jsme jim tam jenom pitomou kopii a utekli jsme, takže mi neříkej, Naruto, že je tvoje vina, protože jsme ho zachránili. Díky tobě.”

“Zemřeli lidé, Shikamaru.”

“Zemřelo by jich mnohem víc, kdybychom se tam nevydali. A věř mi - zemřely by jich stovky, kdyby dostali ten svitek a uměli s ním nakládat.” Shikamaru věřil tomu, co říkal. Vážně tomu věřil. Dokonce to věděl - jako jeden z mála měl informace o obsahu svitku. Ale pravda byla… že se cítil příšerně, když nesl Choujiho na zádech domů. A věděl moc dobře, že by Choujiho život znovu a znovu vyměnil za život mnicha. Nesnášel se kvůli tomu. Ale bylo to tak. Naruto ale rozhodně nebyl ten, komu by měl něco vyčítat.

Znovu se natáhl na postel a blonďáček se po nějaké době přidal k němu. Dlouhou dobu jenom leželi a zírali do stropu.

Možná, že z téhle mise se už nevrátí.

“Půjdeme s tebou, Naruto,” zašeptal Shikamaru. “Já a Ino určitě. A nepočítej s tím, že tě necháme v první linii. Znovu už ne.”