Icha Icha (37) - Zrada

Po chvíli zpomalil, neboť si byl moc dobře vědom toho, že jej jeho společník nesleduje a hlavně, že není v dohledu ani doslechu, a tedy nemusí tolik pospíchat. Udělal si tím tedy i trochu více času na přemýšlení. Možná se tedy zároveň i pokoušel si to rozmyslet.
V hlavě si ještě přitom přehrával posledních pár dnů a co se za tu dobu, co se ocitl v konožském prostranní, stalo.
Myslel, že po navrácení Tokime se už k nikomu z Listové nepřiblíží, ale donesla se mu jistá informace ohledně jisté brunetky, která ve svém stavu ohrožovala nejen Listovou ale i Ayano, a proto se rozhodl, že se vrátí a přiměje právě fialovlásku, aby dívku zachránila pomocí Tokoyami. Co ale tehdy netušil, ač měl i přesto jisté pochybnosti, bylo, že svým činem napomáhal jinému Uchihovi, který doufal, že tím se Hitomi navrátí ke svému pravému já a klíč bude jeho. Itachi tedy i přes fakt, že to on brunetce navrátil vzpomínky, ji ale nevěřil a nadále se plížil mezi stíny a Hitomi sledoval a zpochybňoval každý její krok, zatímco jeho společník si léčil rány z předchozího boje s Kabutem v jeskyni nedaleko.
Během svého osamoceného pobytu v lese u Konohy bez svého partnera měl tedy i několik příležitostí si s jistou dívkou popovídat a dozvědět se mnoho informací, které ale už neměl v úmyslu nechat ležet stranou a před tím, než se vrátí zpět ke své práci coby nukenina a padoucha, se rozhodl, že si chce vše ujasnit.

Každým krokem byl čím dál tím blíž k vesnici… i k její osobě. Náhle jej přepadl neochvějný pocit touhy jí vidět, což mu dalo znamení, že není cesty zpět a že nehodlá své rozhodnutí změnit. Proto tedy nabral na rychlosti. Jediné, co ještě nevěděl, bylo, jak dívku přimět, aby jej vyhledala a měli tedy prostor si promluvit. ‚Na něco pak určitě přijdu,‘ ujistil se v mysli a dále se věnoval tomu, aby byl u zdí, oddělující vesnici od zbytku světa, co nejrychleji. Když v tom jej zastavil právě dívčin hlas.

* * *
„Pch,“ vyprskla Ayano, když si to vykračovala ulicemi Konohy hned poté, co jí bylo vysvětleno nedorozumění, kterému se dostalo. „Jen aby. Přeci jen proč mě napadlo, že jde o Itachiho, když jeho jméno nebylo vyřčeno. Určitě je tak nevinnej, jak říkají? Vím, že je nevinný celkově na rozdíl od nich, protože ho mají stále za zrádce, ale proč mu v tomhle věří víc než já? Proč jsem ho v prvé řadě vůbec podezřívala? Možná jsem se toho chytla, abych ho mohla začít nenávidět… možná si jen nalhávám, že ho mám ráda…“ vydechla. Mezitím, co se nechala pohltit svými myšlenkami, se ocitla už téměř u bran z Listové.
„Jenže pak, proč ho jdu hledat?“ nechápala, když se zastavila před prvními stromy v lese, v němž se už několikrát se zmíněným setkala. Zatřásla ještě netečně hlavou, než se tam přeci jen vydala.

Procházela skrze všelijaké houští a okolo mnohých mohutných kmenů stromů celkem tiše. Nepronesla už žádné slovo a opatrně si to nakračovala, jakoby se snad bála dát najevo, že je právě tady a snaží se ho najít. Možná ho chtěla překvapit? Možná tentokrát chtěla být ona tou, která k němu přiskočí z větví, nebo ho překvapí nějakou větou, zatímco mu bude stát za zády. Nebo se jednoduše snažila naplnit své odhodlání sem jít, ale s tím, že vlastně dotyčného potkat ani nechtěla…?
Po pár dalších krocích ji však ale nenadále bodlo u srdce a motýli v jejím žaludku se probrali k životu, když uslyšela tlumeně zpovzdálí jeho hlas. Chvíli ještě ochromeně stála, než se neochvějně rozhodla, že přeci jen půjde za zvukem.
Po chvíli jej spatřila stát mezi stromy. Nečekaně jí zase bodlo a motýli začali řádit ještě víc. Začala mít pocit, že dělá chybu, že by měla zastavit, ale nohy jí neposlouchaly a přibližovala se k jeho osobě ještě víc. Avšak čím blíž se k němu blížila, tím víc se jí naskýtala možnost spatřit ještě další osobu, která stála naproti němu. Ztuhla, když v ní rozpoznala svou blonďatou kamarádku, a konečně jí i její nohy vypověděly službu. Ještě je však přiměla k malému pohybu, aby se schovala za nejbližší kmen.

„Mám strach,“ zaslechla první slova jejich rozhovoru, které řekla právě dívka, dělající společnost právě tomu, komu se snažila vyhnout, ale zároveň jej i najít.
„Já vím. Ale nedá se nic dělat. Oba to takhle cítíme,“ konejšil ji Itachi. Ayano ztuhla ještě víc.
„To sice ano, ale co řekneš Ayano? Ublíží ji to,“ pokračovala Tokime.
„Mám jí vůbec co říkat?“
„Ano… přeci jen…“ snažila se něco blondýnka vykoktat, ale zároveň se to snad i bála říct nahlas.
„Ty víš, co ke mně cítí, že se tak strachuješ?“ opáčil černovlasý. Špehující Mitarashi náhle ucítila něco jako hrot kunaie, který ji prošpekoval skrz naskrz.
Blondýnka se podivila nad jeho slovy, skoro jakoby nečekala, že to ví i on. Itachi se při pohledu na její výraz pouze usmál v levém koutku. „I tak nemohu už nadále ignorovat svoje city, zvlášť když to cítíš stejně i ty.“
Po těchto slovech trhla Ayano hlavou, jakoby se chtěla podívat, zda je to fakt rozhovor mezi nimi. Když v tom se ale zastavila. Znovu ucítila to bodnutí, ještě ale intenzivněji a byla nucena sjet zády po kmeni, aby si sedla, jelikož se nadále nedokázala udržet na nohou. Pevně se ještě chytla za triko v místech jejího srdce.
„Určitě?“ chtěla se blondýnka ujistit, i když její výraz říkal, že je nadmíru potěšena jeho slovy.
„Samozřejmě. Miluju tě a klidně za tebe položím i život,“ ujistil ji s úsměvem. Tokime se jen usmála, načež se mu vrhla kolem krku. Ač to Ayano nebyla schopna ze své pozice vidět, moc dobře věděla, co se tam děje. Tokime mu pak ještě něco pošeptala, pročež nastalo ohromné ticho bez jediného dalšího slova.
Mladá Mitarashi věděla, že víc slyšet ani nechce a už vůbec nic nechce vidět, tudíž se i přes svou paralýzu odplížila pryč.

Když byla dostatečně daleko, podlomily se jí dokonce i kolena, načež si to namířila zlehka k zemi. Ani se nenamáhala se znovu zvednout, jen tupě jako hromádka neštěstí zírala do země. V tom ucítila, jak se jí cosi řine po tváři. Opatrně si přejela prsty po obličeji, pročež se na své dlaně opětovně zadívala. Překvapivě byly její konečky prstů navlhčené.
„Tak přeci jen,“ pronesla zničehonic. „Nesnažím se si nalhat, že ho mám ráda, ale že nemám.“ hlesla a ironicky se uchechtla. Posléze ji ale tvář znovu zkameněla, „Bolí to… bolí,“ hlesla, než si omotala ruce kolem kolen a zabořila do nich ještě bezmocně tvář, aby snad aspoň o trošku utišila svůj výlev emocí, který poté přišel.

* * *
Mezitím Jiraiya ve společnosti svých dvou žáků z minulosti rozjímal, co má udělat.
„Klesl jsi, Yahiko,“ utrousil bělovlasý, když už nevěděl, co si počít.
„Je to možné, ale už nemáš právo mi říkat, co mám a nemám dělat. Už několik let se zodpovídáme jen sami sobě a nehodláme ustoupit. Buď nám dáš, co chceme, nebo přijdeš o vše, co ses tak snažil uchránit.“
„Jak mám věřit, že když vám dám ty informace, že i tak o ní nepovíte ostatním?“ tázal se nedůvěřivě.
„Nemůžete,“ promluvila tentokrát zase Konan, která se snad ze zvyku navrátila zpět k vykání, „Ale můžete se vsadit, že když nám nic neřeknete, že jim to sdělíme určitě.“
Jiraiya se zamračil, „To je jako když řeknete, že jim to řeknete, ať vám to řeknu nebo ne. Co tím získám já?!“
„Oh,“ podivil se Pein a zatvářil se celkem pobaveně. „Tak teď jsi to ty a ne ona?“ rýpnul si.
Jiraiya nasucho polkl. „Víš, jak jsem to myslel!“ bránil se.
„Ale tak, abyste neřekl,“ vmísila se modrovláska zase do hovoru, „Podělíme se i my s vámi o jednu informaci. Chcete vědět, proč jsme doteď o klíč neusilovali?“ zeptala se, snad aby jej nabudila ke spolupráci. Jiraiya se znovu zamračil a chvíli své společníky nevěřícně probodával, než nakonec neochotně kývl.
Konan se nadechla, „Fajn. Naším pravým cílem je mír,“ spustila. Sannin a sennin v jednom se podivil. „Jenže, i když klíč dokáže nemožné, tak není jisté, zda dokáže zajistit i mír… a i kdyby, tak se nemůžeme spolehnout, že to bude podle našich představ. Máme vlastní plány, jak toho docílit a víme, že budou spolehlivější víc, než kdyby nám spadl mír jen tak do náruče. Takovému míru se nedá věřit. Ani nevíte, jak dlouho by pak trval… možná minutu? Hodinu? Den, týden? Jednoduše pravého míru lze dosáhnout jen tak, když na tom budeme všichni stejně… Proto nás ta vaše chráněnka nijak nezajímá,“ vysvětlila.
„Ale jinak naši členové mají i své sny, které by rádi splnili, proto se rozhodněte, jestli chcete věřit nám dvěma nebo našim ostatním členům,“ doplnil ji ještě Pein. „Tak? Jak jste se rozhodl?“ požadoval nato spěšně.
Jiraiya se bezmocně popadl za hlavu a hlasitě povzdychl, zatímco se zadíval do země. Když pohled navrátil zpět k přítomným, v očích mu zazářila zlost. Poté se rychlostí světla postavil ze země a vyřítil se proti mladíkovi u zdi. Ve svém výpadu ještě napřáhl pěst dopředu. Zrzek, ač celou dobu svého mistra pozoroval, se nehnul ani o píď, ba naopak ještě více zrelaxoval.
Když byl Jiraiya už téměř u něj a jeho pěst dělilo od mladíkova obličeje jen pár centimetrů, zůstal stát paralyzovaný na místě. Stihl se ještě otočit za sebe, kde stála Konan, než jej zrzek pozoruhodným chvatem poslal k zemi, kterou svou mohutnou hlavou ještě prorazil. Chvíli měl i pocit, že mu snad praskla při nárazu lebka.

Probral se znovu o několik chvil později. Hlava ho třeštila a matně si pamatoval, co se vlastně stalo.
„To bylo neopatrné,“ promluvila Konan, když si všimla, že poustevník otevřel oči. Až při jejích slovech se ocitl zpět najisto v realitě a uvědomil si, že vlastně visí ve vzduchu, obalen papíry.
„Myslel jste si, že se všemu vyhnete, když mě porazíte?“ opáčil Pein.
„Možná,“ nechal se slyšet bělovlasý.
„Jak říkám, neopatrné…“ zostudila jej opět Konan. „Máte však ještě jednu šanci… Řekněte nám, co chceme vědět a necháme vás odejít i s tím, že ta hnědoočka bude v bezpečí… alespoň před námi. Nebo vás nechám vybouchnout a ji už nic neochrání,“ vyhrožovala s vražedným pohledem ve tváři. Jiraiya musel uznat, že teď vypadala hrozivě, ač byl stále ohromen její ženskou krásou.
Přec si ale nebyl jist, že právě dělá dobře, nakonec stejně zakroutil hlavou. Nebyl jednoduše někým, kdo by se nechal utlačit do kouta a obalamutit. Konan zklamaně zavřela oči.
„Jak chcete,“ rozneslo se ještě chatrnou místnůstkou tiše, než vše pohltil výbuch.