Volba

Mladá kunoichi utíkala po prašné, úzké cestě skrz les. Cestu jí osvětloval pouze Měsíc, který čas od času prokoukl skrze tmavé mraky. Lehký podzimní větřík si pohrával s jejími růžovými vlasy a její smaragdově zelené oči se upíraly někam do dály. Po chvíli z cesty hbitě odskočila na nejbližší pevnou větev a z ní skákala na další a další. Ani nevěděla kam běží, jediné co věděla bylo, že už nedokáže zůstat doma... doma v Konoze. Připadala si tam jako ptáček lapený v kleci. Mohla sice vesnici téměř kdykoliv opustit, ale to pouze na mise pod dohledem svého senseie. Nemohla však odejít na to jediné místo kam chtěla. Za ním. Neměla na to odvahu, odvahu na to opustit svoji vesnici bez dovolení. To, ale bylo dřív. Dnes se konečně rozhodla. Sbalila si nejnutnější věci a nepozorovaně se dostala z vesnice. Alespoň v to doufala. Věděla, že kdyby o tom někdo věděl tak by ji uniknout nenechal.
S těžkým srdcem a vědomím, že dobrovolně zradila svoji vesnici skákala rychle po větvích. I přesto, že ve vesnici zanechala své přátele, rodinu, svůj tým a lidi, na kterých jí záleží, nelitovala svého činu. Potřebovala ho vidět. Alespoň jednou... naposledy.
Po několika dalších skocích se zastavila a zaposlouchala se do nočního ticha. Občas zaslechla zahoukání sovy a nebo jemné šustění listů v korunách stromů. Nic víc. Přesto však měla pocit jako kdyby ji někdo sledoval. Ohlédla se přes rameno, ale nic kromě tmy neviděla. Mohlo být tak krátce po půlnoci a viditelnost nebyla zrovna nejlepší. Zdejší stromy měly husté koruny, takže měsíční světlo se dolů dostávalo jen velmi obtížně.
Zhluboka se nadechla a vydechla, aby si trochu okysličila mozek a poté se opět vydala vpřed. Po pár dalších skocích odskočila doprava a seskočila dolů na pevnou zem. Několik suchých větviček pod její vahou zapraskalo. Chvíli zůstala nehybně stát a potom se vydala hlouběji do lesa. V lese vládlo naprosté ticho, až na občasné zašustění listů pod jejíma nohama. To ticho ji znervózňovalo. Zastavila se až uprostřed menší mítinky. Sundala si ze zad batoh, kolem mítinky nastražila několik pastí, které by ji upozornily na případné nezvané návštěvníky a potom si sedla i s batohem pod velký, košatý strom. Hlavu si opřela o jeho kmen. Byla unavená. Těch několik kilometrů rychlého běhu ji hodně vyčerpalo. Netrvalo to, ani deset minut a růžovlasá kunoichi se propadla do hlubokého spánku.

***FLASHBACK***

Stála u kamenné cesty opřená o strom a čekala. Byla už noc a většina obyvatel Konohy už dávno spala. Ona, ale nemohla. Měla špatné tušení a to ji zavedlo právě sem. Tolik si přála, aby se její tušení nevyplnilo, ale když uslyšela kroky, které se pomalu přibližovaly, věděla, že její tušení bylo správné.
Přešla zpoza stromu na kamenný chodník a pohlédla na temnou siluetu postavy, která se k ní stále přibližovala. Měsíc vykouknul zpoza mraků a na zemi dopadla slabá záře.
Uhlově černé vlasy, patřící muži nebo spíše ještě klukovi, který se právě blíž a blíž přibližoval k mladé kunoichi, mu po stranách jeho obličeje splývaly do dvou delší pramenů a vzadu se ježily do atypického účesu. Jeho oči barvy temné noci ji pozorovaly. Zachvěla se pod jeho intenzivním pohledem. Byl to opravdu on... její týmový parťák, který se právě chystal zradit jejich vesnici. Bodlo ji přitom u srdce.
"Co tady děláš uprostřed noci? " pronesl chladným tónem a přitom se zastavil kousek před ní. V jeho hlasu nebyla ani známka po tom, že by ho to opravdu zajímalo. Mladá kunoichi sklopila hlavu.
"Tohle je jediná cesta, jak by ses mohl dostat z vesnice." zašeptala.
"Měla by si jít spát..." Zněla jeho odpověď a s těmito slovy se opět rozešel. Prošel kolem Sakury a pokračoval dál. Sakura tam zůstala stát jako přikovaná. Cítila, jak ji v očích tlačí slzy. Po chvíli je už nedokázala zadržet, a tak jí slzy začaly stékat po tvářích jako dva malé vodopády.
"Proč Sasuke?" zeptala se a otočila hlavu směrem k němu. "Proč odcházíš? Co se stalo? Proč mi nikdy nic neřekneš?" Zaplavila ho Haruno otázkami a nejspíš by i pokračovala kdyby ji nepřerušil chladný hlas Sasukeho:
"Proč bych ti měl cokoliv říkat?" Otázal se jí naštvaně. Byla to spíše řečnická otázka. "Přestaň strkat svůj nos do mých záležitostí... není to tvoje starost!" Zvýšil o něco hlas. Pořád k ní stál zády. Sakuře se zachvěl horní ret. Pohledem pozorovala jeho záda, na kterých nesl batoh.
"Sasuke prosím... vím, že mě nenávidíš, ale je tu tolik jiných důvodů proč bys mohl zůstat. Máš tu přátele a lidi, kterým na tobě záleží." zašeptala a čekala jestli jí na to něco odpoví. Doufala, že to s ním alespoň trochu pohne, že něco z toho co řekla ho donutí změnit názor.
Když se delší dobu nic nedělo tak pokračovala dál.
"Pořád si součástí týmu sedm. Máme tolik vzpomínek, tolik hezkých chvil jsme spolu zažili... opravdu chceš tohle všechno zahodit?" zeptala se.
"Žádné pěkné zážitky si nepamatuju, " odpověděl jí chladně. "ty i Naruto jste otravní." dodal. Slzy z jejích tváří teď dopadaly na studenou kamennou podlahu a vytvářely tam malá a slaná kolečka.
"Vím o tvém klanu," řekla, "vím, že se chceš pomstít, ale pomsta ti nic dobrého nepřinese." Naléhala.
Tmavý mrak překryl Měsíc a celé okolí potemnělo. Růžovlasé děvče se začalo lehce třást. Ne zimou, ale potlačovanými vzlyky. Obejmula si trup pažemi a zoufale pozorovala Sasukeho, který k ní stále ještě stál zády.
"Do toho ti nic není." Odpověděl jí. Věděla, že už ho moc dlouho nezdrží. Přece jenom každou chvíli, kterou tady strávil navíc ho mohl někdo najít a odhalit jeho úmysl odejít. Proto chtěl být pryč co nejrychleji, proto si vybral pro svůj odchod noc. Nechtěl nikoho potkat, nechtěl nikomu nic vysvětlovat a už vůbec ne někomu jako je Sakura.
"Sasuke, prosím zůstaň." Vzlykla Sakura. V jejím hlasu bylo poznat zoufalství, smutek a prosba. "Jestli ne kvůli mně,tak alespoň kvůli sobě. Slibuju ti, že když zůstaneš tak budeme jenom šťastní. Každý den bude plný legrace. Uvidíš. Prosím dej mi šanci!" Na chvíli se odmlčela. Zhluboka se nadechla a pokračovala dál: "Prosím nenechávej mě samotnou," hlesla, "vím, že mám přátele i rodinu... a že si musíš myslet, že o tom co je to samota nemám ani tušení, ale, "odmlčela se," když ty odejdeš, pro mě to bude jako kdybych zůstala sama." Zašeptala. "Tak prosím... zůstaň! Jestli, ale nemůžeš zůstat tak," hlesla. Nikdy by ji nenapadlo, že nad něčím takovým bude uvažovat. Rozum jí jenom tu myšlenku na to zakazoval, ale srdce bylo silnější, "tak mě vezmi sebou."
Sasukemu už došla trpělivost. Otočil se na ni. Ve tváři měl svoji kamennou masku. Z jeho hlubokých, temných očí vyzařoval chlad a arogance.
"Nezměnila ses Sakuro. Pořád si otravná." Pronesl. Sakura na tuhle větu už byla zvyklá. Nebylo to poprvé co jí řekl, že je otravná. I tak to, ale bolelo pořád stejně. Donutilo ji to napřímit hlavu. Podívala se mu do očí... do těch očí, které tolik milovala a topila se v nich. Ten pohled trval jen několik vteřin, protože Sasuke se hned po tom co řekl otočil a znovu pokračoval v cestě jako kdyby se nic nestalo.
Růžovlasá kunoichi se rozběhla za ním. Po chvíli se ovšem zastavila a zakřičela:
"Jestli půjdeš, tak budu křičet!" Ji samotnou překvapilo, jak roztřeseně její hlas zní. Ať se snažila jakkoliv nedokázala ovládnout svůj hlas, aby se jí netřásl. Jakmile k Sasukemu dolehla její slova uvědomil si, že ji nemůže jenom tak nechat.
Sakura upínala svůj zrak na Sasukeho, který se zastavil. ´Že by zaváhal?´ problesklo jí hlavou. Otevřela pusu, aby něco řekla, ale než stihla vydat jedinou hlásku Sasuke byl pryč. Ztuhla a oči se jí rozšířily. Neotočila se, ale přesto věděla, že stojí přímo za ní. Cítila jeho pronikavý pohled na svých zádech.
"Sakuro." zašeptal krátkovlasý Uchiha a pozoroval svoji týmovou parťačku. Stál sotva krok za ní. "Arigato," zašeptal potichu a potom ji praštil do temene. Mělo to přesně ten účinek, který potřeboval. Růžovlasá dívka se mu zhroutila do náruče.
"Sasuke," uniklo jí ze rtů než se naplno ponořila do bezvědomí.

"Sasuke!" Vykřikla a rychle otevřela oči. Srdce jí bilo jako o závod a po čele jí stékal ledový pot. Zrychleně dýchala. Zatřásla hlavou ve snaze dostat z hlavy ten sen. Nepovedlo se. Pořád to viděla před sebou. Tu noc kdy opustil Konohu. Tenkrát byla ještě tak slabá. Nedokázala ho přinutit, aby zůstal. Nedokázala mu v tom zabránit. Vyčítala si to. Celé tři roky si to vyčítala, ale tomu je teď konec.
Rychle vstala a protáhla si ztuhlé svaly. Neusnula zrovna v nejlepší poloze pro spánek. Rozhlédla se kolem sebe. Byla pořád ještě tma, Měsíc byl skrytý mezi mraky a bylo bezvětří.
"Musím jít dál." Povzdechla si a hodila si na záda svůj batoh. Opět vykročila do hlubin lesa. Rozhodla se pokračovat po úzké lesní pěšince. Skákat ve tmě po stromech by totiž nemuselo dopadnout dobře. Zvlášť když se cítila tak hrozně unavená.
Co nejtišeji pokračovala v cestě, nevnímala okolí. Byla až příliš zamyšlená. Právě kvůli tomu až pozdě uslyšela několik kroků, které rozhodně nemohly patřit žádnému zvířeti. Zastavila se a rychle se rozhlédla kolem. Utéct nemohla, to by totiž mohlo přitáhnout nechtěnou pozornost. Musela doufat, že si jí zatím nevšimli a tak vyskočila na nejbližší větev a schovala se za kmen stromu.
Opřela se o něj zády a ani nedutala. Srdce jí v hrudi bilo jako o závod. Pevněji se přitiskla ke kmeni. Netrvalo dlouho a uslyšela tlumené hlasy.
"Čí to byl sakra nápad jít zrovna tudy?" Zamumlal. Podle hlasu poznala, že to byl muž.
"Přestaň si stěžovat a přidej do kroku." Ozval se druhý hlas, tentokrát jemnější. Ženský.
"Vy dva jste vážně k smíchu." Zasmál se třetí. Jeho hlas slyšela jenom matně takže nedokázala určit jestli to byl muž nebo žena.
"Sklapni Kichiro!" okřikla ho žena, "Orochimaru-sama nám přikázal naši misi splnit rychle, proto jdeme tudy." Osvětlila situaci svému kolegovi. Sakura pak uslyšela jenom něco jako souhlasné zamručení.
"Moment..." Pronesl Kichiro a zvednul ruku, aby se zastavili.
"Co?" Ozvala se podrážděně žena.
Sakura napjala sluch, ale už nic víc neslyšela. Bylo jenom ticho. Žaludek se jí sevřel nervozitou. ´Všimli si mě?´ Problesklo jí hlavou. Zatajila dech a opět se natiskla na strom až se jí jeho drsná kůra pomalu zařezávala do kůže. Po několika dlouhých sekundách, které jí připadaly jako minuty se trojice ninjů zase dala do pohybu. Když se jejich kroky vzdálily trochu se uvolnila. Odstoupila od stromu. Ještě, že to udělala, protože několik sekund na to projelo kmenem stromu ostří katany.
Kunoichi polekaně uskočila na jinou větev.
"No tak neschovávej se! Víme, že tam jsi." Zavolal na ni hlas té ženy.
"S*kra," zaklela tiše pro sebe. V hlavě rychle zvažovala svoje možnosti. Věděla, že kdyby začala utíkat tak by jí sledovali, ale jestli s nimi začne bojovat... Po tváři se jí, i přes to v jaké situaci se nacházela, objevil úsměv.
Pravou rukou sjížděla dolů po svém stehně až její prsty zavadily o pouzdro na kunaie. Otevřela ho a zevnitř jich několik vytáhla. Poté se rozběhla a mrštila kunaii na místo odkud předtím slyšela hlas té ženy. Sama přitom odskočila dál, aby tak nevěděli její přesnou polohu a vyčkávala. Několik vteřin na to uslyšela zvuk praskajícího dřeva, nejspíš od toho, jak se do něj některý z kunaiů zabodnul a potom náraz kovu o kov.
"Ale no tak... takové triviální triky na nás nezaberou." Rozesmál se jeden z mužů.
Haruno přimhouřila svoje smaragdové oči a s kunaiem v ruce odskočila přímo na cestu a postavila se do bojové pozice proti svým protivníkům. Všichni z nich měli kolem sebe omotané fialové provazy což naznačovalo, že opravdu měli něco společného s Orochimarem.
"No konečně..." ušklíbla se žena. "Ta je moje,"olízla si rty a vykročila ke kunoichi z listové.
Byla nízké postavy s krátkými vlasy. Jelikož všude byla ještě tma, tak Sakura neměla možnost si ji prohlédnout pozorněji. Teď se hlavně musela soustředit na souboj a nenechat se zabít. Sevřela v ruce pevněji rukojeť kunaie a rozběhla se na svoji první soupeřku. Ta zůstala stát na místě a nejspíš čekala na její výpad. Žádný, ale nepřišel. Kunoichi z Listové během běhu soustředila svoji chakru do volné dlaně, vyskočila a dopadla s pěstí namířenou na zem.
"Shannaroo!" Zakřičela svoji oblíbenou hlášku a ihned na to uskočila o několik metrů dál, protože na místě kam dopadla její pěst začala země praskat.
I Sakuřina soupeřka byla donucená uskočit, aby se nepropadla do jedné z děr.
"Má docela sílu." Podotkl jeden z mužů k druhému. Na Sakuřině soustředěné tváři se objevil úšklebek, který, ale zase rychle zmizel. Vytáhla několik shurikenů a hodila je po oné dívce s krákými vlasy. Ta se jim lehce vyhnula a Sakuře útok shurikeny oplatila. Růžovláska skočila vstříc letícím skurikenům. Někteří by ji nejspíš považovali za blázna, protože takhle se jí moc dobře vyhýbat nebude. Kunaiem, který měla v ruce jich pár odrazila, ale přesto ji jeden škrábnul do ruky. Sykla bolestí. Cítila, jak jí ostrý kov proříznul sval.
Dopadla na zem a chytla se za rameno, které jí poměrně silně krvácelo. Z ruky jí začala vycházet zelená, léčivá chakra a začala si zacelovat poraněné tkáně. Její soupeřka si toho samozřejmě všimla a vykročila k ní. K růžovlásčině překvapení k ní šla pouze pomalým krokem. Zamračila se. ´Co tím s*kra sleduje?´ Zeptala se Haruno sama sebe v duchu a přestala si léčit zraněnou ruku.
"Bojíš se?" zazubila se její soupeřka. "Máš čeho." Věnovala jí sladký úsměv, z kterého Sakuře přejel mráz po zádech. Rozběhla se proti ní. Když neplánuje zaútočit ona, tak zaútočí sama. Donutí ji brát tenhle souboj vážně.
Mladá kunoichi ovšem neuběhla ani tři metry když zjistila, že začíná vidět poněkud rozmazaně. Párkrát zamrkala v naději, že se jí vidění zase spraví, ale to se nestalo. Proto se taky zastavila a vrhla po ní alespoň kunai. Ten její soupeřku s přehledem minul o dobré tři metry a zabodl se do mohutného stromu, kde se Sakura předtím schovávala.
"Že by už to začínalo působit?" ušklíbla se krátkovláska.
Dívčiny smaragdové oči se rozšířily zděšením.
"Cože?!" vyjekla. Samotnou ji překvapilo, jak podivně její hlas zní. Jako kdyby snad ani nemluvila ona.
"Ale copak ty sis nevšimla?" Zamumlala líbezně kunoichi s fialovými provazy kolem pasu. Její slova jakoby k ní doléhaly z velké dálky. Bolest, která jí vystřelovala z poraněného místa na paži se mezitím rozšířila do celého těla. Kromě bolesti se jí, ale do těla z rány šířil i jistý umrtvující účinek. Toho, že pomalu přestávala cítit svoji paži si moc nevšímala, protože se až příliš soustředila na soupeřku. Až teď jí došlo, že to byla chyba.
"Co-Co si mi to dala?" podívala se na ni Sakura.
"Ještě to nic není," usmála se dívka stojící proti růžovlásce. "Cítíš, jak se celé tvé tělo postupně paralyzuje bolestí?" ptala se jí jemným hlasem zatímco se stále přibližovala. "Už nejspíš necítíš ruku..."Ušklíbla se. "Za chvíli ztratíš kontrolu nad celým tělem.."posměšně se usmála a začala obcházet kolem dokola jako nějaká divoká šelma obkličující si svoji kořist.
Vyčkávala. Dívka z Listové se za jejími pohyby zprvu otáčela, ale když se jí z toho začala točit hlava tak toho raději nechala. Nemohla si dovolit teď omdlít. Tohle nebylo tak, jak to plánovala. Tohle se nemělo stát. Bohužel její soupeřka měla pravdu. Opravdu postupně cítila, jak ztrácí nad svým tělem kontrolu. Pomalu přestávala cítit i svoji druhou ruku a její vidění se jí vůbec nezlepšilo. Připadala si jako v nějakém snu. Jako kdyby všude kolem ní byla mlha, která jí blokuje vidění a racionální uvažování.
Z toho všeho ji ovšem po chvíli probrala ostrá bolest. Nečekala ji, a tak hlasitě a bolestně vyjekla a přitom spadla na prašnou zem. Cítila, jak jí po nohách stéká horká krev. Její soupeřka teď přešla z boku k ní. Uchopila její růžové vlasy do ruky a jedním trhnutím ji donutila zvednout hlavu. Sakura zahlédla, jak jazykem olizuje krev na kunaii.
"Poslední slova?" zasmála se dívka a kunai růžovlásce následně přiložila ke krku. "Musím říct, že jsem se i docela bavila," dodala po chvíli.
Sakura zavřela oči. Pomalu ale jistě se podvolila spánku, který ji táhnul hlouběji a hlouběji do hlubin bezvědomí. Čekala, kdy ucítí kunai, jak jí rozřezává kůži na krku. To se však nestalo. Místo toho uslyšela nějaké divné bzučení. Z posledních sil se snažila soustředit na tem zvuk. Z bzučení se po chvíli staly slova.
"Dost!" Pronesl někdo, nejspíš její parťák. "Necháme ji naživu," dodal.
"Zbláznil ses?" Bránila se dívka s kunaiem v ruce.
"Je z Listové. Mohla by Orochimarovi poskytnou jisté informace," objasnil jí muž.
"Ale tohle není součást mise!" Vyštěkla dívka.
"Jestli se Orochimaru-sama dozví, že jsme ji zabili, tak on pak zabije nás!" zvýšil ten muž hlas.
"Ale jak můžeš vědět, že mu něco řekne?! Nevypadá jako sdílný typ, "zakřičela na něj krátkovláska.
"Orochimaru-sama si už poradí, při nejhorším ji použije na některý ze svých pokusů." Chvíli se rozhostilo ticho. Dívka s růžovými vlasy opět začala ztrácet vědomí. Nechtěla to vzdát, ale nedokázala se už bránit. Byla tak blízko,tak blízko aby se dostala k Orochimarovi. Ucítila nějaký nepatrný tlak na krku a cítila, jak se jí do těla zase vracel cit. To už, ale nevnímala a upadla do bezvědomí.

Neměla ani ponětí, jak dlouho byla mimo. Probrala ji až dobře mířená facka. Pomalu otevřela svoje zelené oči a s potěšením zjistila, že už zase normálně vidí. Co ji, ale nepotěšilo byl fakt, že jí neskutečně bolelo celé tělo. Převážně lýtka a rameno.
"No konečně." Protočila oči dívka. Haruno se zmateně rozhlédla kolem. Ležela na studené podlaze, která jí příjemně chladila na její zranění. Kolem rukou měla nějaké podivně vypadající pouta a cítila se hrozně slabá. Když odpoutala pohled od pout, tak se opět koukla kolem. Moc tam toho k vidění nebylo. Na stěně visela pochodeň a jinak v místnosti nebylo ani okno.
"Jdeš se mnou. Orochimaru-sama tě chce vidět, " řekla ta dívka, chytla ji za ruku a následně ji vytáhla na nohy.
Růžovláska se, ale ihned po tom co se postavila na nohy musela přichytit stěny, jak jen jí to dovolovala pouta. Skrze nohy jí totiž projela ostrá bolest. Trochu otočila hlavu a uviděla obvazy kolem obou lýtek, které byly prosáklé krví.
"Nebuď taková slaboška a hni se, " zavrčela na ni. Sakura svůj pohled opět upřela na dívku před sebou a pouze kývla. Pokusila se udělat krok před sebe, ale to se jí nepodařilo. Rány na jejích lýtkách musely být nejspíše hluboké. Dívka, která ji doposud držela za loket ji nedokázala udržet na nohou, a tak se Haruno opět odporoučela k zemi.
"Tak takhle to nepůjde." Řekla si spíše pro sebe kunoichi ze Zvučné a svůj pohled stočila ke dveřím. "Michio!" zavolala. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil vysoký, svalnatý muž se zjizvenou tváří a kudrnatýma vlasama.
"Co potřebuješ Arisu?" ozval se muž.
"Pomoz mi s ní." Odpověděla mu Arisu a kývla přitom směrem k dívce ležící na zemi.

Svalnatý muž si povzdechnul, ale nijak neprotestoval. Přešel k růžovlasé kunoichi a surově ji drapnul za ruku a škubnul s ní. Tím ji opět vytáhnul na nohy. Sakuřin obličej se zkřivil bolestí a musela se kousnout do rtu, aby nevykřikla. Michio si nejspíš musel všimnout, že sama jít nedokáže, a tak si ji hodil přes rameno jako nějaký pytel brambor a vyšel za Arisu z místnosti. Cesta chodbou k Orochimarovi probíhala potichu. Sakura měla alespoň možnost si lépe prohlédnout místo, ve kterém se ocitla. Všude kolem po stěnách byly pochodně, ve který plál oheň. Stěny, podlaha i strop vypadali jako z kamene.
Dívka se zelenýma očima se přestala kousat do rtu a začala si v hlavě vytvářet nový plán. Dostala se k Orochimarovi, jak předem plánovala, ale trochu jinak. Do svých předchozích plánů nezahrnula, že bude takhle zraněná. To dost dobře znemožňovalo možnost, že by se jí nějak podařilo najít Sasukeho. Věděla, že musí zůstat klidná a hlavně nesmí panikařit. Jinak by to pro ni nemuselo dopadnout dobře.
Cesta trvala jenom chvilku. Celá skupina se po chvíli zastavila před velkými dřevěnými dveřmi. Jako první se znovu rozešla Arisu. Otevřela na pohled těžké dveře a Michio se vydal hned za ní. Sakura se snažila otočit hlavu tak, aby viděla za sebe, ale to se jí nepodařilo. Po chvíli ucítila, jak ji Michio chytnul za pas a ze svého ramene ji, ne moc jemně, shodil na podlahu. Haruno po něm vrhla vražedný pohled, ale hned na to se otočila. Před sebou uviděla nějakou postavu, která seděla v křesle a další postavu, která stála po pravici té první, vedle křesla.
Když se osoba v křesle pohnula trochu dopředu Sakura mu konečně mohla vidět do poměrně bledého obličeje, který rámovaly dlouhé černé vlasy. Jeho oči, které místo lidských připomínaly spíše hadí oči se setkaly s jejíma smaragdovýma očima.
"Nečekaná návštěva," pronesl, "co tě k nám přivádí?" zeptal se.
"Vypadám snad na to, že bych přišla dobrovolně?" zavrčela na Orochimara a uhnula pohledem.
"Sakuro," oslovil ji druhý hlas, "měla by sis uvědomit s kým mluvíš." Tenhle hlas Sakura znala. Patřil Kabutovi. Orochimaru zvednul ruku, aby zarazil Kabuta, který se nejspíš chystal ještě něco říct.
"Nenechal jsem tě žít bezdůvodně," začal Orochimaru, "myslím, že se mi budeš ještě hodit. Především tvé informace o Konoze." dokončil.
"Nic vám neřeknu, " odpověděla. Orochimaru si povzdechnul.
"Měla by ses naučit, kdy nebýt tak tvrdohlavá, " promluvil po chvíli a zvednul se ze svého křesla. Orochimaru pomalým krokem směřoval k růžovlasé kunoichi. Upíral na ni svůj zrak. Jeho pozornost však přešla ke dveřím, které zavrzaly a dovnitř vešla další osoba.
Haruno za tím zvukem automaticky otočila hlavu a zatajila dech. Stál tam. Přesně takový jakého si ho pamatovala. Samozřejmě za ty roky vyrostl. I jeho oblečení se změnilo. Měl na sobě černé kalhoty, fialový provaz uvázaný kolem pasu a bílou košili, která z části odhalovala jeho vypracovanou hruď. Hlavně jeho obličej se změnil. Měl mnohem ostřejší rysy, které mu na kráse rozhodně neubraly, právě naopak. Aristokratické tváři dominovaly jeho oči, ve kterých měl momentálně aktivovaný sharingan. Vlasy měl pořád stejně uhlově černé a na týlu rozježené.
Svýma sharinganovýma očima přejížděl po všech přítomných až se zastavil na Orochimarovi.
"Zapomněl si, že spolu máme mít trénink? Měl si tam být už před deseti minutami." Pronesl bez stopy zájmu.
"Sasuke-kun, nezapomínej s kým mluvíš, Orochimaru-sama..." Kabutův výklad opět přerušila Orochimarova zvednutá ruka.
"Mám tu práci, jak vidíš Sasuke-kun. Trénink bude později," odpověděl. Nově příchozí muž s uhlově černými vlasy se pohledem zastavil na dívce, která seděla na zemi.
"Co ta tady dělá?" zeptal se místo odpovědi na to, co mu řekl Orochimaru.
"Přivedl ji Kichirův tým, " odpověděl mu Orochimaru.
"Hm," tohle bylo jediné co mu na to mladý ninja řekl. "Nic vám neřekne, zbytečně se snažíte," pronesl po chvíli a přitom ze Sakury nespouštěl oči.
"Máme své metody, Sasuke-kun," pronesl Kabuto.
"Jistě, ty vaše metody," řekl Sasuke ironicky.
"Pochybuješ snad?" podíval se na něj Orochimaru. Tón jeho hlasu zněl trochu nebezpečně.
"Hai" přikývnul a dodal: " Z ní totiž mučením nic nedostanete."
"Vypadá to jakoby si naznačoval, že ty víš, jak na to?" pozvednul Orochimaru jedno obočí.
"Možná, " řekl Sasuke Orochimarovi neutrálním hlasem. "Ale nemám v plánu dělat za tebe špinavou práci, " dodal po chvíli a s nezájmem v očích se otočil směrem ke dveřím.
"Sasuke, " začal Orochimaru výhružným hlasem. Vypadalo to, že ani jeho trpělivost vůči Sasukemu není nekonečná.
"Hm?" Vydal ze sebe jmenovaný, ale neotočil se. Orochimaru mu nejspíš nestál, ani za pohled.
V místnosti zavládlo ticho. Napětí by se zde dalo krájet. Haruno těkala očima z jednoho na druhého a přemýšlela. Potřebovala se Sasukem mluvit o samotě, ale nesměla dovolit, aby Orochimaru zjistil o co jí jde, a proto se snažila dělat jako kdyby v místnosti vůbec nebyla. Respektive se snažila splynout s kamennou podlahou. Za normálních okolností by se nejspíš snažila utéct, ale jelikož se sotva udržela na nohou, tak to udělat nemohla. Trochu si poposedla na podlaze, aby nevyvíjela moc velký tlak na svoje zranění.
Orochimaru ještě chvíli hypnotizoval Sasukeho záda a potom kývnul hlavou směrem k Arisu a Michiovi. Ti jeho němý rozkaz nejspíš pochopili a začali Sakuru táhnout ven z místnosti. Haruno se snažila bránit, ale to jí k ničemu nebylo. Ještě než se za ní zavřely těžké dřevěné dveře uslyšela Orochimarův hlas:
"Ještě si promluvíme." Po těchto slovech nechala růžovláska svoje víčka opět klesnout. Pořád se cítila hodně unavená, a tak netrvalo dlouho a opět se propadla do říše snů.

* * * POZDĚJI * * *

Uplynulo zhruba několik hodin, když mladou kunoichi z Konohy probudilo zavrzání dveří. Ležela opět na studené kamenné podlaze stočená do klubíčka a rukama si objímala trup. Její oční víčka se zatřepotala a po chvíli je pomalinku otevřela. Chvíli trvalo než si znovu zvykla na přítmí v místnosti. Nadzvedla se na loktech a hlavu pomalu otočila směrem ke dveřím, ve kterých nehybně stála nějaká postava.
"Kdo je to?" zeptala se nakřáplým hlasem a následně si odkašlala. Osoba stojící u dveří se pohnula a udělala krok blíž k ní. Slabé světlo pochodně osvítilo tvář nově příchozí osoby a dívka v ní poznala Michia. Instinktivně se stáhla směrem ke stěně.
"Neboj se maličká, "ušklíbnul se. Zastavil se kousek před ní. "Nebude to bolet," pronesl šeptem. Smaragdové oči mladé kunoichi se rozšířily hrůzou.
"Ty- Ty mě chceš zabít?" vyjekla o oktávu výš než zněl její normální hlas.
"Chytrá holka," pronesl muž posměšně. Haruno si až teď všimla, že v rukou drží větší dýku.
Kunoichi se více natiskla na kamennou zeď ve snaze dostat se od něj co nejdál. Ruce zapřela o stěny a pokusila se s jejich pomocí dostat na nohy.
"Ale no tak, neprotahuj to, " pronesl otráveně a chytnul ji za paži. Sakura se mu pokusila vyškubnout, ale držel ji až příliš pevně.
"Ne!" zvýšila hlas.
"Nešij sebou, " zamračil se Michio a škubnul s ní směrem k němu. Růžovláska ztratila rovnováhu a spadla na kolena přímo před něj. "No vidíš, že to jde," řekl jí a uchopil ji za bradu. Donutil ji, aby se mu podívala do obličeje. "Nerad zabíjím lidi, ale když Orochimaru-sama přikáže tak nemám na vybranou, " pokrčil rameny.
"Lháři!" prskla mu do obličeje, "vždycky máš na vybranou." Zašeptala a plyvla mu do obličeje. Za tento svůj čin schytala pořádnou facku.
Hlava se jí stočila trochu doleva pod náporem facky a trochu si prokousla dolní ret. Nic na to neřekla a ani se nepokusila bránit. Pohledem pouze zkoumala podlahu. Michio si z obličeje setřel její sliny a sevřel v ruce dýku.
"Toho budeš litovat," řekl jejím směrem a ruka s dýkou se dala do pohybu směrem ke klečícímu tělu mladé růžovlásky.
Chladné ostří projelo tělem své oběti a na zemi se ihned začala tvořit kaluž krve. Byl slyšet bolestný výkřik následovaný tupou ránou, jak bezvládné tělo dopadlo na podlahu a také zařinčení kovu když se setkal s kamennou podlahou. Tělo mladé kunoichi se třáslo. Oči měla pevně zavřené. Neodvažovala se je otevřít. Cítila, jak se jejích kolen dotklo něco mokrého.
"Sakuro," ozval se tichý mužský tenor. Teprve tenhle zvuk ji donutil otevřít oči. To co viděla jí vyrazilo dech.
Na zemi v kaluži krve, která se stále zvětšovala, leželo Michiovo bezvládné tělo a nad ním stál Sasuke s nataženým mečem, na kterém se leskly kapky krve. Černovlasý Uchiha se sehnul a otřel si ostří meče o oblečení své oběti a potom si ho zasunul do pouzdra za provaz kolem pasu.
"S-Sasuke?" zopakovala Sakura oslovení jménem a očima visela na svém zachránci.
"Vstaň. Musíme jít." řekl. Byla to pouhá tři slova, ale i tak naplnila Sakuru neuvěřitelným pocitem radosti. Zachránil jí život. Nemohla uvěřit tomu, že tohle je opravdu ten Sasuke, kterého znala. Bála se, že je teď z něj jenom bezcitný zabiják. Nejspíš se mýlila. Nejspíš.
"Nebo jestli ti chceš zůstat, " řekl ještě když viděl, že dívka se nemá k tomu, aby vstala.
"N-ne..." šeptla a pokusila se vstát. Ucítila bolest, která jí z lýtek vystřelovala do celého těla. Kousla se do rtu, aby nevykřikla. Sasuke sledoval její počínání s kamenným výrazem ve tváři. Až po chvíli se rozhodnul udělat krok blíž k ní a ovinul jí jednu svoji paži kolem pasu, čímž ji podepřel a dodal jí rovnováhu.
Sakuru jeho počínání překvapilo.
"Huh?" zatvářila se nechápavě a podívala se na něj.
"Nehodlám tu strávit zbytek života," pronesl otráveně a vydal se ven z místnosti. Mezitím, jak se s aktivovaným sharinganem rozhlížel kolem, vytáhnul svůj meč a rozříznul Sakuře pouta, která jí svazovala ruce a zároveň z ní vysávala její chakru.
"Arigato," špitla Sakura, Sasuke na to nijak nezareagoval a místo toho ji sebou svižnými kroky prakticky táhnul. Nestačila mu, ale jemu to nijak nevadilo. Nebyla těžká takže mu nedělalo problém ji skoro táhnout.
Procházeli bludištěm chodeb. Sakuře každá připadala stejná, nedokázala by teď ani určit odkud přišly a kdyby jí Sasuke nakázal se vrátit s jistotou by se ztratila. Černovlasý ninja, ale narozdíl od ní nespíš přesně věděl kudy mají jít. Jak by taky ne, když právě tady trávil většinu svého času po dobu tří let. Haruno cítila, že se na nohou už dlouho neudrží.
"Ještě chvíli, " šeptnul krátkovlasý Uchiha, jako kdyby jí četl myšlenky.
Růžovláska zatnula zuby a jednu svoji ruku dala zase ona jemu kolem pasu, aby se jí o trochu lépe šlo. Uchiha na chvíli ztuhnul, ale nijak neprotestoval. Kolem dokola bylo ticho, jediné zvuky, byly zvuky kroků a zrychleného dýchání. Když už byli skoro u východu, tak Sasuke ještě více zrychlil.
Za několik minut se už dvojice ocitla venku před Orochimarovou skrýší. Venku bylo poměrně chladno, muselo být ještě ráno. Ani Slunce ještě nestačilo vyjít. Uchiha nenechal Sakuře chvíli na vydýchání a rovnou vyrazil pryč od skrýše. Růžovláska na něj měla tolik otázek. K tomu, aby se ho zeptala, ale neměla odvahu a ani dech. Plně se teď soustřeďovala na chůzi a na to, aby nezakopla o nějaký záludný kámen na cestě, a nebo kořen stromu.
Po pár dalších krocích, o několik metrů dál od skrýše tak, aby je nikdo neviděl, skryti ve stínech stromů se Sasuke zastavil. Sakuru, která svůj zrak upírala na cestu, to poněkud zarazilo, ale také zastavila. Jeho ruka sklouzla z jejího pasu a tím se od ní odtáhnul. Haruno dohopsala po jedné noze ke stromu, o který se následně opřela.
"Odtud musíš sama," protnul ticho černovlasý ninja. Růžovlásku to zarazilo natolik, že odpověděla až když už k ní byl otočený zády a připravený k odchodu.
"Počkej Sasuke!" vykřikla a natáhla za ním ruku. Sasuke zůstal stát. "Proč," začala, "proč si to udělal? Proč si mi pomohl?" Podívala se něj a ruku stáhla podél těla.
"Každá smrt je lepší než ta od Orochimara," pokrčil rameny.
" Záleží ti na tom, jak zemřu?" vydechla překvapeně.
"Ne, " schladil ji hned a otočil se na ni s nepřístupným výrazem ve tváři.
"Tak proč?" nedořekla to, protože jí zrovna skočil do řeči.
"Sakuro, lituješ snad toho, že sem ho nenechal tě zabít? Věř mi, že to můžu klidně napravit." Zavrčel podrážděně.
Sakuře došla slova, a tak nějakou dobu mlčela.
"Vrať se se mnou," řekla, "vraťme se do Konohy, společně." podívala se na něj s nadějí v očích. On si, ale jenom povzdechnul a otočil se k ní čelem.
"Už jsem ti to jednou řekl. Jsem mstitel. Do Konohy už se nevrátím, " řekl.
"V tom případě ani já ne," pronesla odhodlaně. Tohle ho nejspíš vyvedlo z míry.
"Jak to myslíš?" pozvednul obočí.
"Tak jak říkám," odpověděla mu, " utekla jsem z Konohy abych tě našla. Nevrátím se bez tebe. Nemůžu. Nechci." zašeptala. "Raději zemřu, " dodala po chvíli. Sasuke se rychlým krokem přesunul k ní. Jednu svoji paži si opřel o kmen vedle její hlavy a zahleděl se jí do očí.
Chvíli si navzájem opláceli oční kontakt až Sasuke deaktivoval sharingan a pronesl:
"Dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to stát skutečností." Jeho hlas zněl tajemně. Sakura měla v jeho přítomnosti problémy s tím, aby udržela pozornost. Rozptyloval ji. Zavrtěla nad tím hlavou, aby odehnala nemístné myšlenky.
"Moje sny se neplní," zavrtěla hlavou. V jejím tónu byl cítit smutek. Černovlásek moc dobře věděl na co tím naráží, ale nechal to bez připomínek. Kunoichi uhnula pohledem a chvíli se koukala kamsi za něj než se opět dokázala podívat do jeho očí s odhodlaným výrazem ve tváři.
"Víš Sasuke, i když to nejspíš nechceš slyšet... musím ti to říct," řekla Haruno.
"Sakuro přestaň," napomenul ji vážným tónem.
"Ne, jen... jen mě to nech říct. Já už nemůžu, nemůžu už dál žít s vědomím, že si někde pryč. Bolí to. Hrozně to bolí Sasuke. Já už dál nemůžu,nechci být bez tebe, ale... nemůžu být, ani s tebou," hlesla růžovláska. Její krátkou odmlku využil na to, aby jí věnoval vražedný pohled a ledovým hlasem odpověděl:
"Přestaň."
Ona ovšem neplánovala přestat. Potřebovala mu říct všechno co chtěla, protože věděla, že tohle je její jediná možnost.
"Neodháněj mě od sebe Sasuke," natáhla svoji ruku a položila ji Sasukemu na tvář. Jeho obličej se napjal a její ruku setřásl jako kdyby mu její dotek nějak vadil. Ona si nad jeho reakcí pouze povzdechla a pokračovala:
"Pokud mě nedokážeš mít u sebe. Jestli nedokážeš být se mnou tak mě raději zabij. Já totiž už odmítám být bez tebe!" zvýšila hlas. "Nemůžeš se pořád jenom honit za pomstou! Ta tvoje pomsta ti úplně zatemnila mozek!"
Tentokrát na něj už křičela. Sasuke si pořád držel svoji kamennou masku, ale přesto ho její slova nenechala chladným. Svoji volnou ruku přesunul na její krk a stisknul ho. Sakura se začala dusit a instinktivně přesunula svoje ruce na ty jeho. Nesnažila se je však odtáhnout.
"Do toho, co dělám nebo nedělám ti vůbec nic není Sakuro! Si pořád stejně otravná! Jak ty, tak i Naruto, kdy mi vy dva dáte už konečně pokoj a přestanete se starat do mých záležitostí?!" křičel na ni teď pro změnu on. ¨
"Jsme tvoji přátelé a snažíme se ti pomoct, " zasípala, "i když ty to nevidíš." Dívce už pomalu docházel vzduch. Uchiha svůj stisk nakonec uvolnil a nechal ji, aby se svezla po kmeni stromu dolů na zem.
Odstoupil od ní o několik kroků dál a jen si ji měřil pohledem, zatímco ona držela za krk a snažila se zhluboka dýchat.
"Ne-" začala, "nedovolím ti to udělat. Nedovolím ti odejít. Už znova ne, "řekla. Zapřela se o kmen stromu a s jeho pomocí se vyškrábala na nohy. Potom se postavila do bojové pozice.
"Nebuď směšná, Sakuro, "řekl jí výsměšně.
"Myslím to vážně," řekla kunoichi a pozorovala ho. Její slova ovšem na něho neměla takový vliv, jak by chtěla. Černovlasý Uchiha se otočil a začal kráčet pryč.
"To je ti pomsta milejší než já?" zeptala se ho. Sasuke jí věnoval ještě jeden krátký pohled, který byl pro ni jasnou odpovědí. Už to nebyl ten Sasuke, se kterým si jako malá holka hrávala. Nebyl už takový jako dřív když byli ještě jeden tým. Tým sedm společně s Narutem a Kakashi-senseiem.
Věděla, že má na výběr. Stála před ní volba. Buď mohla odejít, vrátit se do vesnice a pokusit se Hokage nějak vysvětlit svůj odchod, a nebo se ho pokusit zastavit. Jeho. Muže, kterého tolik milovala a zároveň nenáviděla. Tolikrát jí už ublížil, ale ona pořád slepě věřila, že by se mohl změnit. Že by ho snad ona sama dokázala změnit. Nechtěla to už snášet. Nedokázala už znova zažívat tu bolest, která jí svírala srdce po celé tři roky, když byl pryč.
Sevřela ruku v pěst a rozběhla se proti němu. Naprosto ignorovala bolest, která jí vystřelovala ze zranění. Bolelo to a hodně, ale nával adrenalinu nejspíš způsobil, že zvládla uběhnout pár metrů bez toho aniž by spadla. Její chabý pokus o útok zastavilo ostří meče, které projelo skrz její tělo. Sakuře stekl z koutku úst pramínek karmínové krve a začala padat. Připravila se na tvrdý dopad na zem, ale ten se nedostavil. Místo toho pod sebou ucítila něco měkkého. Ocitla se v Sasukeho náruči. Klečel na zemi a svýma černýma očima se vpíjel do jejích smaragdů. Volnou rukou chytnul ostří meče a nacvičeným pohybem ho vytáhnul z jejího těla a zasunul do pochvy.
Sakura při tom pohybu vykašlala krev. Z rány, kde předtím byl meč jí začalo téct větší množství krve, které se vsakovalo do látky a nebo odkapávalo na zem. Její hlava klesla a opřela se o Sasukeho hruď. Zrychleně dýchala,
"Arigato,"vydechla tiše. Byla si však jistá, že ji slyšel. Sasukeho tělem projel šok. Vyjeveně se podíval na krvácející kunoichi ve svém náručí. Až teď mu to všechno došlo.
To proč ho provokovala a taky to, proč takhle bezhlavě zaútočila.
"Ch-chtěla jsem... to s-skončit. Takhle to bude lepší..." hlesla. Sasuke si ji pozorně prohlížel. Ztrácela sice hodně krve, ale nevypadlo to, že by jí zasáhl nějaké důležité orgány.
"P-prosím..." podívala se na něj s prosbou v očích. Věděl o co ho žádá, ale nebyl si jistý jestli jí má vyhovět. Přece jenom kdyby ji teď odnesl ke Kabutovi určitě by ji zachránil. Vyléčil už i mnohem horší zranění. Zavrtěl nad tím hlavou. Nechtěl nad tím přemýšlet. Sáhl pro svůj meč zatímco mu růžovláska položila ruku na tvář. Tentokrát ji nesetřásl.
Pokusila se vykouzlit na své tváři úsměv. Byla ráda, že její prosbu pochopil. Chtěla to už mít rychle za sebou. Mohla sice prosit o to, aby jí pomohl, ale ona si zvolila tohle. Věděla, že bez něj nemůže žít.
Špička jeho meče se dotkla místa, kde bilo srdce mladé kunoichi umírající v jeho náručí. Cítil, jak se mu trochu třese ruka. Uvnitř sváděl vnitřní souboj s tím jestli ji zabít, nebo nezabít. Zavřel oči a snažil se potlačit svoje pocity, tak jako to už udělal několikrát před tím. Zatlačil a studené ostří meče podruhé za dnešní den projelo jejím tělem a probodlo jí srdce.
Haruno začala vykašlávat krev. Cítila, jak spolu s krví z ní odchází také život. Podívala se Sasukemu do tváře. Smaragdově zelené oči se naposledy střetly s půlnočně černými. Sebrala poslední síly, které jí zbyly a pohladila ho po tváři. "Já," rozkašlala se, a tak nemohla dokončit větu, "miluju tě Sasuke," zašeptala. Její ruka bezvládně sjela z jeho tváře a spadla do trávy. Její oči se zavřely a srdce přestalo bít. Sasuke pozoroval svoji bývalou týmovou parťačku. Zabořil obličej do jejích růžových vlasů a vdechoval tu povědomou vůni třešní. Bylo mu jí líto, to ano, ale nic víc. Žádné jiné city teď necítil. Byla to jeho volba, kterou musel učinit, volba, o které věděl, že i přes to, že nebyla zrovna jednoduchá, tak jí litovat nebude. Zvolil si pomstu místo lásky, být mstitelem místo partnerem... byla to jeho volba.