Pocítit smrt 08 - Bitva o život

Bylo něco po deváté hodině večer, když Sakuru vzbudila hlasitá rána a křik lidí. Sakura vylekaně vykoukla z okna. Už si myslela, že někdo napadl vesnici…Ani si nepomyslela, že by to mohl být jen ohňostroj.
„Kruci! To mi nedělejte,“ zavrčela Sakura mrzutě a zavřela okno. Byla po těžké operaci jednoho ninji a potřebovala se vyspat. Jen stěží dostala Minata a Kushinu do postele a hned zalehla taky. Jen nečekala, že nějací magoři budou o hodinu později pouštět ohňostroj.
O pár hodin později jí znovu vzbudila duna jak z děla.
„Kruci, jakej idiot?!“ Zabručela a vztekle odhodila peřinu. Podívala se z okna a hned vyskočila z postele. Rychle na sebe natáhla své bojové oblečení, vzala si zbraně a běžela vzbudit děti. Beze slova je vytáhla z postele a vláčela k hlavám Hokagů.
„Děcka, tady si stoupněte do řady a budete dělat, co vám řeknou, jasné?“ Zeptala se růžovláska spěšně.
„Jasně, vždyť víme,“ řekl Minato a chytil za ruku svou vystrašenou sestru. Sakura se lehce pousmála a zmizela v oblaku prachu, který se nesl celou Konohou.
„Mami,“ zašeptalo děvčátko.
„Pojď,“ hlesl Minato a odtáhl jí sebou.
Sakura cestou do nemocnice narazila na Ino.
„Ino, co se to tu děje?“ Zeptala se jí, když se jí konečně podařilo jí zastavit.
„Zaútočili nějací podivní ninjové. Nemají žádnou čelenku, nevypadají, že by někam patřili. Vůbec nevím, kdo jsou, ale…Jsou silní,“ vyhrkla a utíkala dál bojovat.
„Shannaro,“ nadávala Sakura a rozeběhla se do nemocnice, kde byl naprostý chaos.
„Sakura-senpai, potřebujeme vaši pomoc!“ Přiběhla k ní hned jedna o něco mladší žena.
„Chiako-san, hned všechny rozdělte na těžce, středně a lehce raněné, k těm těžkým pošlete ty nejlepší zdravotníky a vyřiďte jim, že se k nim hned připojím. K lehce raněným pošlete začátečníky a sama u nich zůstaňte a dohlédněte na ně, přece jenom ještě nejsou plně kvalifikovaní medikové. A k středním pošlete část těch ostatních mediků a část nechte, aby byli nápomocní, kde bude zrovna potřeba,“ přišla ihned s plánem Sakura. „A rychle!“ Podotkla, když si všimla, že na ní Chiako zmateně kouká.
„Ha-hai!“ Vypískla a odběhla pryč. Mezitím se Sakura vydala do Kioshiho pokoje. Už by měl být schopen boje, takže ho hodlala poslat bojovat. Teď bude potřeba každého ninji….
„Kioshi,“ začala Sakura, když si všimla, že už je nachystán a otevírá okno, aby mohl jít.
„Sa-Sakura-san,“ polkl těžko Kioshi, to, co přišlo, ale nečekal.
„Jdi, bojuj, ale snaž se nezranit, nechceš tu zas zůstat, ne?“ Kioshi se usmál a s tichým poděkováním zmizel ve tmě noci.
Sakura si ztěžka povzdechla a odešla do práce.
Miako utíkala do středu boje. Cestou míjela mnoho bojujících dvojic a ještě víc zraněných Konožských shinobi. A málo kdy viděla odpadlého protivníka.
„Ale, ale! Holčička chce bojovat,“ ozvalo za jejími zády. Miako hbitě vyskočila do vzduchu a tím se vyhnula útoku. Miako dobře věděla, že nejlepší bude vzdálit se dál od hlavního bojiště, kde by možná tak akorát zranila své přátelé. Miako začala utíkat házela po své nepřítelkyni shurikeny.
„To je vše, co máš?“ Zasmála se jízlivě hnědovlasá žena, jak Miako po chvíli rozpoznala. Miako na to nic neřekla a zastavila se. Vyčkávala, co udělá ta žena.
„Pověz, děvenko, jaké je tvé jméno?“ Ozvalo se z Miačiny pravé strany, když se však otočila, nikdo tam nebyl.
„Tak mi nejdřív pověz to svoje, pak ti možná odpovím!“ Odfrkla kunoichi a rukou zašmátrala v taštičce na shurikeny a hodila ho přímo na strom po levé straně. Ten postupně zmizel a na jejím místě stála ona hnědovlasá žena.
„Takže holčička něco i umí! No dobrá, řeknu ti svoje jméno. Jsem Suzume. A teď to tvoje!“
„Hah, blbý jméno! A když tak moc chceš znát to moje, tak já jsem Miako, ta co tě zastaví,“ ušklíbla se Miako a v rychlém sledu poskládala potřebné pečetě. „Suiton: Suishouha!“ Zakřičela a na Suzume se valila vodní vlna obřích rozměrů. Suzume se zamračila a vyskočila na větev blízkého stromu.
„Ty-ty jsi vodní typ?“
„Jo, vadí?“ Ušklíbla se Miako a hned uhýbala větší ohnivé kouli. „Takže oheň, jo? Nevybrala sis dobrého protivníka! Suiton: Suijinheki Jutsu!“ Zakřičela a vytvořila před sebou ochranou vodní zeď. Jakmile oheň pominul, Miako zrušila jutsu a rozeběhla se přímo proti Suzume. Začali bojovat pomocí taijutsu. Jedna zaútočila, druhá se vyhnula.
Takto bojovali další půl hodiny, až Suzume odskočila a prohlásila: „Víš, nevím jak ty, ale já mám i vedlejší živly! Uvidíme, jak si pohraješ s mým raitonem!“ Miako se ušklíbla a složila pečetě.
„Fuuton: Juuha Shou!“ Zakřičela a poslala na Suzume vlnu své chakry. Suzume zkřížila ruce před sebe a pořádně se zapřela do země. Ucítila neskutečný tlak a jak jí vítr řeže všude po těle.
„Ještě jsem neskončila!“ Zaječela modrovláska a poslala na ní vodní tornádo, které jí zasáhlo v plné síle. Když jutsu pominulo, začala se Miako rozhlížet, až jí uviděla, jak leží u nedalekého stromu. Živou. Ale neschopnou pohybu. Miako se k ní opatrně rozešla.
„Heh, malá holka. A porazit mě. Kdo by si to kdy pomyslel,“ zachraptěla Suzume.
„Nesmíš někoho posuzovat jen podle věku, teď mi ale řekni, kdo jste!“
„Myslíš, že ti to řeknu? Porazilas mě, ale to neznamená, že zradím svého pána!“ Zasmála se posměšně.
„Fajn,“ řekla Miako a svým kunaiem jí usmrtila. „K čemu ti to ale bylo? Zemřela jsi, jen abys potěšila svého pána,“ zašeptala a odvrátila od ní pohled. Najednou uslyšela za sebou rychlé kroky. Odhodlaně se otočila a uviděla za sebou skupinu ANBU.
„Řekla něco? Cokoliv může pomoct,“
„Ne. Teda, je tu nějaký pán, ale nic víc nevím,“ řekla a ostatní zmizeli. Miako si povzdechla a začala prohrabávat Suzume kapsu, kterou měla připevněnou k noze. Nelíbilo se jí to. Nelíbilo se jí, že by jí měla takhle okrádat, ale co měla dělat. Většinu shurikenů už vypotřebovala a věděla, že se jí ještě budou hodit.
Kioshi uviděl nedaleko u řeky vodní tornádo, typickou právě pro jeho kamarádku, Miako. Ihned se tam rozeběhl. Nebylo to tak, že by se bál bojovat, to sotva. Ale jen dobře věděl, že společně jim to jde vždy lépe. Kioshi doběhl na poničenou mýtinu a tam uviděl Miako, jak prohrabuje mrtvole oblečení.
„Co to děláš?“ Zeptal se překvapeně. Miako se zprudka otočila a s provinilým pohledem se postavila.
„Co by? Vypotřebovala jsem na ní většinu zbraní, abych jí sem přivedla. Takže si hodlám doplnit zásoby…Nelíbí se mi to, ale co mám dělat?“ Zeptala se, ačkoliv neočekávala odpověď a pokračovala. „A vůbec, co tu děláš? Nemáš ležet v nemocnici?“ Vyjela na něj, aby změnila téma a pořádně si zapnula, už znovu plnou, taštičku se shurikeny.
„Sakura mě pustila, abych šel bojovat,“ odpověděl mrzutě. Proč ho vždycky podezírá, že utekl z nemocnice, když je normálně propuštěn? „Měli bychom jít dál bojovat, Miako,“ podotkl a sám se rozeběhl zpátky ke středu dění. Miako ho ihned následovala, aby ho neztratila z dohledu.
„Už jsi opravdu v pohodě?“ Zeptala se za běhu Miako, bála se o něj.
„Já jsem v pohodě už několik dní, to jen Sakura mě nechtěla pustit,“ zasmál se Kioshi a ještě přidal, aby tam byli co nejdříve. Za pár minut už uviděli bitvu, která se pro Konohu nevyvíjela vůbec dobře. Vojsko nepřítele sice bylo vyrovnané, jako to Konohy, jenže ztráty měli sotva poloviční.
Miako se podívala na Kioshiho. Ten beze slova kývnul hlavou a dali se do boje. Společně poráželi nepřátele jednoho po druhým. Ne bezdůvodně se řadili mezi elitu Konožských shinobi už ve svém věku.
Ale i přes posilu v podobě této dvojice to nevypadalo pro Konohu dobře. Dva nakonec nezmůžou moc proti stovkám nepřátel a spojenci odpadávali čím dál rychleji. Najednou se zvedl vítr. Miako i Kioshi zavřeli oči, aby jim do nich nenalétal písek. Když ucítili, že vítr pominul, opatrně otevřeli oči a uviděli před sebou dvě známé siluety.
„Doufám, že nejdeme pozdě,“
„Sensei? Takumi?“ Zašeptala zmateně Miako. Kioshi jen zíral, ačkoliv věděl, že jsou naživu, stejně…vidět je stát před sebou…Nedokázal tomu uvěřit.