Zkouška ohněm XV. Dva ninjové, dvě pravdy

Bora odešel. Věděl, že nechce být u toho, až mezi námi budou řečeny jisté věci. Hluboce Naruta nenáviděl a mohla jsem za to já. Jeho postranní pohledy naznačovaly něco neblahého. Doufala jsem, že kdyby znal pravdu, byl by tak upřímný a řekl mi to. Nemusela bych se před ním skrývat a konečně pochopila, že si trest v podobě nenávisti zasloužím i od něj. Chvíli jsem se na něj dívala, jak pomalým krokem přešlapoval mezi kořeny. Raikage mi dokonce jednou vyhrožoval i jím, jeho smrtí. V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Stačil jen kousek a všechno mohlo být jinak. Ach... Jak jednoduché je podvolit se z pudu sebezáchovy, i když v sázce bylo vše, co jsem měla. Dvě přátelství... Přitom... Jedno... Je stejně pryč. Ruce jsem přiložila k tvářím, bylo to tu zase. Třesavka, neschopnost vydat hlásku, kůže mě pálila a zároveň mrzla, nemohla jsem cítit nic než bolest. Pořád jsem si opakovala, že si to zasloužím, že by to mělo být mnohem horší. Chraplavě jsem vydechla, na něco jsem si vzpomněla. Něco, co mě naučili velmi dobře. Pokračovat, i když to bolí. Jak téměř nemožný ten příkaz byl...
Jednou rukou jsem si přejela po vlasech a druhou natáhla pro dopis. Dřív, než jsem za ním mohla jít, musela jsem se ujistit, že vše probíhá podle plánu. Při čtení jsem se uklidnila, informace pro mě znamenaly něco důvěrně známého, něco, s čím jsem neustále pracovala dva roky. Stačilo jen pár řádků a já uznala, že vše šlo tak, jak jsem předpovídala, zatímco tady...
Záměrně jsem připustila, aby pode mnou křupaly větvičky. Překvapit ho neohlášeným příchodem, to by vskutku nebylo moudré. Všichni jsme věděli moc dobře, že se tady máme vyhýbat konfliktům. Pro Naruta to muselo platit dvojnásob, vždycky byl takový. Nejdříve ustupoval, ale protože pochopil, že jsem se s ním nepřišla prát, zastavil. Ano, učili mě všechno, co jeho.
Stromy se kolem mě mihaly jako černé postavy. Nestála jsem jim však za to, aby se za mnou otočily, když jsem je přešla. Ve tmě noci jsem toho mnoho neviděla, avšak mezi mezerami stromů jsem poznala malou mýtinku, z dálky nešla vidět, nepozornému byla skryta, vznikla uprostřed ničeho. Musela jsem vystoupit z lesa a dojít až do jejího středu, jinak by se neukázal. Potřeboval si být jistý mým postojem a vidět mou tvář. Už jsem nechodila zahalená, bylo to k ničemu. Otočila jsem se zády k měsíci, jehož svit okopíroval mou siluetu přímo přede mě. V tom černém obraze bez tváře a barev jsem se poznávala více než v zrcadle. Bylo těžké se na sebe dívat. Po chvíli jsem slyšela za sebou doskok. Pomalu jsem se otočila. Doposud jsem si nevšímala, jak vyrostl, jak se mu trošku prodloužily vlasy. Ale hlavně, zhrubl hlas.
„Ty máš být mrtvá," zvedl hlavu a probodl mě svým modrým pohledem.
Udělal to naschvál tak neslušně, chtěl vidět mou reakci. Byla to jen hra argumentů a selhání, abych ho získala na svou stranu, musela jsem být vítěz.
Teď jsem se musela přinutit oslovit ho jménem, přišel k tomu ten pravý čas: „Nápodobně, Nii Naruto," oplatila jsem mu stejným tónem. Neznal o sobě pravdu a musela jsem k tomu tak přistupovat. Byl to můj poslední triumf, páka na něj, kdyby všechno ostatní selhalo. Mohla jsem být jakkoliv bezcitná, ale tohle jsem mu udělat nemohla. Když už tu šlo o ty rodinné vazby, začal právě s tím.
„Takže někdo přišel na to, že jsi z klanu Harau a vzal si tě pod křídla," odtušil obratně.
Poznal, že jsem rapidně od minule zlepšila svou úroveň. Můj starý příběh tedy znal, alespoň jsem nemusela vysvětlovat všechno. Přistoupila jsem k němu o pár kroků blíž.
„Nepatřím k Bílým dívkám, jen mám jejich krev. Ano, ten nejlepší z nejlepších, Raikage."
Začal si v hlavě všechno rychle skládat dohromady. Viděla jsem to v jeho očích, ztvrdly.
„Už nemáš ten zvláštní přízvuk. Kde jsi ho ztratila? Nenašla jsi tedy svou rodinu?"
Byl v pozici, kdy jsem mu dovolila klást otázky.
„Ztratila jsem ho tam, kde ty jsi zanechal svou výbušnost. Vymlátili to z nás, sám dobře víš, že se správnou motivací jde všechno. Je to důvod, proč se držíš bez pohnutí, když jsem vyslovila tvé pravé jméno jako jediná kromě tvé mámy. A když se už bavíme o Yugito. Je to důvod, proč jsi klidný, i když víš, že proti tobě stojí člověk, jehož matku zabila ta tvoje," přimhouřila jsem oči, tu nechuť jsem nikdy nedokázala zakrýt, „A můj stvořitel? Viděla jsem ho a řekla si ne, není mou součástí."
Překonali jsme počáteční bariéru oťukávání. Přistoupil ke mně na několik metrů.
„Bora mě nenávidí, protože můžu za to, co se vám stalo. Ale ty jsi přece živá, řekla jsi mu to?"
„Co se mělo stát, stalo se, a teď jsme tady. Proč si myslíš, že jsem přišla? Pokecat? Zavzpomínat na minulost?" rozpřáhla jsem ruce. „Tuhle drobnost můžeš odčinit jinak."
Už se nesnažil chovat tak mile jako posledně, nebylo proč. I když mi něco dlužil, byla jsem pro něj nepřítel z Oblačné, který ví o tom, že svou smrt nafingoval, aby už měl pokoj. Musela jsem ho přesvědčit o opaku. Mlčel, čekal, teď musela být ta pravá chvíle.
„Chci zabít Raikageho a potřebuji někoho, kdo nás dokáže dostat až k němu," nechodila jsem okolo horké kaše, s ním bylo potřeba mluvit přímo. Ale tohle ho očividně překvapilo, protože jsem zvolila přesně opačnou taktiku než kdysi on. Neutéct od překážky, ale zničit ji.
„Jak nás?" mluvil, jako by si přesně neuvědomil význam mých slov.
Bylo zajímavé, že jako první ho napadlo kdo a ne proč.
„Já a Bora, připoj se, jsi ten, který k tomu má víc důvodů než my dva dohromady!" zvýšila jsem hlas.
„Vycvičil tě tedy, to ano. Už jen kvůli tomu tohle celé může být fraška. Čeká na mě někde eskorta? Hmm?"
Ten idiot, jak jen mohl.
„Kdyby sis to myslel, byl bys už na míle daleko. Nedělej ze mě kreténa," bránila jsem své úmysly.
„Tady nejsme ve výcviku. Pokud neplníš jen rozkazy, řídíš se vlastními pravidly."
„Já jsem si ta svoje určila a řídím se jimi. Jenže já nikdy nebyla defenzivní typ jako ty." Tehdy zvolil špatně, měl bojovat, teď ho Raikage pronásleduje jako prokletí a já si též připadala jeho prostředníkem, přestože jsem ho chtěla zničit, připomínala jsem mu to, na co se snažil zapomenout. Měl ale dětinské sny, na počátky našeho samotného života zapomenout nejde. Je to v něm stejně jako ve mně.
„Pochopil jsem něco, co tebe ještě čeká. Tohle je špatná cesta. Nepodpořím tě." Otočil se mi zády, zase utíkal. Co tohle bylo za idiota.
„Tohle jednou řekneš Yugito a Kaiře?!"
Ani ta jména nestačila pořádně doznít. Zřela jsem žlutý záblesk a hned poté pokrčenou nohu před svým tělem. Nemohla jsem tomu uvěřit, naštvala jsem ho a donutila k pěstní reakci. Jeho kopu jsem uhnula, ale nedokázala jsem to ustát. Spadla jsem na zadek.
„Tyhle dvě jména nevytahuj. To Kaiře jsem na jejím hrobě přísahal, že ten zmetek nepadne mou rukou!" objevil se zpátky na svém místě, v dostatečné vzdálenosti ode mě.
„Zničili moje privilegium jako ženy," polkla jsem a postavila se, „mysli si, co chceš, slibuj si mrtvým, co chceš, je mi to fuk! Ale zapomínáš na to, že jsou mrtví, to my žijeme, to my je mstíme, to my trpíme, protože si dovolili zemřít a nás tu nechat. Zabiju ho!"
Obočí mu vystřelilo doprostřed čela.
„Co to jsi za upejpavou holčičku, Uno, zatraceně! Chceš to udělat jen proto, že ti ublížil? Mám pro tebe novinu. Tohle se ti nepovede, nejde to," roztáhl paže.
Chystal se k odchodu, ale já mu to nevěřila.
„Vím, že to dokážeš. Už jsi to jednou skoro udělal, ale chyba byla, že sám. Pomáhal jsi upravovat zabezpečení, znáš všechny skuliny. Bojíš se jen říct to, co je potřeba obětovat. No tak dělej, nebuď posera, řekni to!" vyzvala jsem ho.
Zastavil se a zatnul pěsti, musel litovat spoustu svých činů, ale tohle já po něm nechtěla. Jen jsem ho musela donutit, aby si uvědomil, že patří mezi lidi, co se ničeho nebojí, že není posera.
Neotočil se, jeho slova jsem však slyšela dobře.
„Tam se dostaneš, ale zpátky nikdy. Zemřeš," povolil pěsti, uvolnil se a vydechl, „Ale to jsi věděla, že?"
„Samozřejmě," přiznala jsem.
„Takže obětuješ Boru?" natočil hlavu na stranu, aby mě viděl aspoň jedním okem.
Nečekala bych, že si může myslet tohle. Bora byl to poslední, co mi zbylo, to musel vědět i přes tu dlouhou dobu.
„Ne," přivřela jsem oči.
Stál mi zase tváří v tvář. Prohlédl si mě, zkoumal, jestli to myslím vážně. Snažil se v mém plánu za každou cenu najít skulinu.
„Odpravíš vůdce vesnice a co se stane pak? Jeho post převezme ještě někdo horší?"
Vysmíval se mi, ale chápala jsem ho, ještě stále nedokázal přijmout to, že mě učili přesně to, co jeho.
„Myslela jsem na to."
„A?" žadonil se dozvědět víc.
„Je to zařízené." Nechtěla jsem se o tom bavit dopodrobna, neschválil by mé praktiky, ještě víc by se naštval. Z nějakého důvodu to už nechal být.
„Proč zrovna on, na světě je hromada lidí, kteří ničí druhé..."
Měl pravdu, ale já věděla, co odpovědět.
„Protože chce válku," povzdechla jsem a sáhla pro obálku, hodila mu ji. „Dozvíš se tam tři věci. První, má za sebou armádu naprosto zaslepených, do smrti oddaných tupců, kteří umí bojovat. Další, nakecal Beemu, že tě oddělali Listoví, podpoří ho tedy plnou silou. Nebude následovat pravidlo netahej do bitvy city, protože tak nesmírně rád tě měl. A potom já," shrbila jsem se, děsila jsem se toho, kolik ještě budu muset prozradit, „našla jsem obrovskou díru mezi válečnou komunikací. Nebude se s nimi ani muset střetnout, pozabíjí se navzájem."
Díval se upřeně na zem a snažil se držet krok. Chtěla jsem, aby přijal mé podmínky, tohle byla jediná cesta.
„Co ti udělal?" kopnul do kamínku před sebou a ruce dal do kapes. Zkracoval věty, hlas se mu třepal. Nahlas to nepřiznal, ale dával si něco z toho za vinu. Toho jsem se bála, ale věděla jsem, že to přijde.
„Zlomil mě," nenechala jsem ho položit otázku jak, pokračovala jsem, „donutil mě k bratrovraždě."
Teď se podíval přímo na mě, neuhýbal.
„To není možné," přistoupil několik kroků ke mně. Vzpomněla jsem si na ráno, na vodu, na kapky smíchané s rudou krví na mých rukou. Ta stovka nocí se mi mihla v mysli jako nic, jako by ještě nebyly využity všechny možnosti a já netrpěla dost dlouho.
„Zabila jsem Inna Madafiho," vyschlo mi hrdlo. Při tom jméně mi ztuhly všechny svaly v obličeji. V tu chvíli jsem chtěla mít před sebou jeho úsměv, ale nedokázala jsem si vzpomenout. Viděla jsem ho vůbec někdy předtím, než...
Roztáhly se mu víčka, nečekal to, protože se tomu kdysi ubránil. Byl potrestán, ale nezabil. Já ano.
„Vždyť jsi ho milovala! Lžeš!" zařval zoufale.
Držel mě za zdravé rameno a zacloumal mnou. Nataženou paží jsem se jej pokusila udeřit do tváře z boku, ale jak jsem mohla předpokládat, chytl mě za zápěstí a držel, pevně.
„Zabíjím ho každou noc, je to první a poslední tvář, kterou vídám. Jedině tehdy, když mi Michiko prodá ten blivajs, díky němu na pár hodin dokážu zapomenout. Stávám se na tom závislá, jednou to přestane fungovat a já to nepřežiju tak či tak. To, že před tím stihnu zabít pár hajzlů a oddálím zánik světa shinobi mi jen můžou dopsat na náhrobek, který stejně nikdo nikdy nebude navštěvovat. Protože budu mrtvola nalezená bez jména a lidí, kteří by se po ní sháněli. Já nemám co ztratit," řekla jsem bez mrknutí oka.
Vztáhl palec a otřel mi slzu, o níž jsem nevěděla, že mi stéká po tváři. Jeho dotek ohříval mou studenou kůži. Léčivé a přitom mi oči slzely ještě víc.
„Život je příliš nekonečný a krátký a úžasný a příšerný a nikdo z nás ho stejně nepřežije."
Ruku zase vrátil do kapsy, aby s ní nemohl nic dělat. Dodávalo mu to klidu.
„Já ho nemilovala," musela jsem mu to říct, nechápal proč, ale potřebovala jsem, aby to věděl.
„Stejně to není dostatečný důvod k tomu, abys ta oběť byla ty!"
„Ale o to tady vůbec nejde!" oponovala jsem mu rozhodně.
Štval mě, nedokázala jsem se držet jistých hranic. Popadla jsem ho za ruku a svou druhou mu dozadu zalomila palec. Snížil se v kolenou a sklopil hlavu. Chvíli mi nedokázal nic oplatit, ale jakmile mohl, odstrčil mě.
„Ty si možná zapomněl, ale tvé tělo ne. Některá zranění se nikdy nezahojí. Vždycky mi přišlo divné tvé držení zbraní. Už sis na to zvykl, ale uhýbáš tomu. Bolí to pokaždé, že?"
S dlouhým nádechem se narovnal, přesto se mi vyhýbal pohledem.
„Jak to víš?" zamumlal.
Tušila jsem to, v jistém slova smyslu jsem nakopla zlatý důl. Nechtěla jsem, aby trpěl kvůli svým vzpomínkám, když on ale byl tak tvrdohlavý.
„Regál v nemocnici, veřejně známé tajemství. Pověstný svým krutým obsahem. Já si stihla založit jen bichli. Vedeš, máš dvě poličky."
Úplně se mi navalilo. Když si vezmu, že mu ošetřovali jen to nejvážnější.
„Zeptám se znovu, proč ho chceš zabít?" zavřel oči. Trval na tom, že jsem mu ještě stále neřekla pravdu.
„Protože uctívám stará pravidla, smrt za smrt. A ptáš se, proč se tak ráda obětuji? Protože sama nedokáži zabít pravého vraha. Žiju ve lži. Podal mi zbraň, ale udělala jsem to já. Vím, že pomsta nic nezmění, ale jsem příliš slabá. Příliš se držím života, i když bude brzo konec. Nemůžu se zabít sama."
Začala jsem posmrkovat, neovládala jsem své tělo, chvěla jsem se. Zoufale zasténal do černé prázdnoty nebe. Dnes vyšlo jen málo hvězd. Jako by se ho to týkalo, jako by byl já. Podíval se na mě, viděla jsem to, nenáviděl mě, za to, že mě potkal, za to, že jsem prožila a zjistila tolik věcí, ale hlavně, protože se cítil za to všechno zodpovědný.
„Tohle se nemělo stát, odpusť mi to, Uno, prosím," sklonil poraženě hlavu.
„Já to vím! Nepatří to do světa čtrnáctiletých! Proboha nesmí, a i tak nás nikdo před tím neochránil! Proč se mám dívat jinak, když se dívám takto? Nechci předstírat, že nic nevím, že jsem hloupá, že jsem stále děcko! Ale kdo mi uvěří? Proč si prostě nejsem jistá, že mám pravdu, proč nejsem subjektivní káča? Být hloupá a sobecká by bylo o tolik jednodušší, já vím. Ale nejde mi to, i když se snažím, nedokážu zapomenout. Nemůžu, když vím, co vím," otočila jsem se mu na chvíli zády a tvář skryla do dlaně.
„Nevěřím, že bys to udělala! Proč se chceš sama takhle ztrestat!"
„Protože neexistuje pravda a lež, spravedlnost a bezpráví, dobré a ty špatné věci, jen to, co si za svůj život zvolíme. Nehádej se, vždyť co může být pravdivějšího, než to, co sis sám zvolil," vydechla jsem a stekla mi další slza.
„Yugito poslal na tu misi schválně, domluvil se s nimi. Chtěl čirou sílu ocasého démona bez zbytečné schránky. Zachránil ses, ani jsi to nevěděl," obrátila jsem se mu zpátky čelem, „My už nejsme osobnostmi. Jenom chameleoni, kteří se zbarví do barvy svého okolí, aby přežili. Já jsem mrtvá už dlouho. Smrt za smrt. On prostě zaplatí, za ty všechny, za nás za všechny. Pomoz mi."
„Nemůžu zabít člověka," snížily se mu ramena, „snažím se žít tak, abych nemusel ničeho litovat."
Byla to jakási forma omluvy.
„To se ti nepovede," vysmála jsem se mu.
Zvedly se mu koutky do smutného úsměvu: „Jak jsem řekl, snažím se."
Je jako hrdina z těch příběhů, které miluji, ale nikdy jim nevěřím.
„Vždycky jsem byla pozadu a nikdy ti nesahala ani po kotníky," přiznala jsem se. Jeho pohled šel skrz ten můj ještě hlouběji, než možná sám plánoval. Zjišťoval, jestli zase nelžu? Či jej tak okatě tahám za nos? Ne, už zase jsem se mýlila. Mrzelo mě to.
Směřoval pohledem za má záda, naznačoval, že ho mám někam následovat. Udělali jsme jen pár kroků, když se zastavil a v nočním šeru mi lehce pokynul na pařez. Špatně jsem odhadla jeho hrany a zakopla. Nic mi nedocházelo, žádný vyšší význam, ani pointa. Až poté jsem si uvědomila, kolikrát jsem při této cestě zakopla, ale on si tohoto pádu všiml, nastavil svůj loket na záchyt. Přesto jsem v jeho očích viděla, že nechce, aby se to stalo. Udržela jsem rovnováhu a vzpřímila se. Co mi to chtěl ukázat? Tvář měl mířenou pokorně k zemi, ale nebál se ji kdykoliv zvednout.
„Trpíš to, protože věříš v něco lepšího a většího, nevzdáváš se, přestože nedokážeš ospravedlnit svou odvahu. Bojuješ, i když jsou všechny naděje ztraceny. Jsi na úplném vrcholu, neboť máš sílu na tohle všechno," usmál se, „podívej se, jak vysoko jsi od země, od mých kotníků, co si to proboha o mně myslíš, Uno. Jako svůj cíl..." rozhlédl se, „si vyhlídni ty hvězdy. Jsou nad tebou a asi vždy budou. Je tu jedno ale..."
Mohl mě místo toho zvednout, věděla jsem to, bál se mě dotknout, byla jsem pro něj mrtvá, navždy pohřbená ve stínu tajemství. Strašně to bolelo, někde tam uvnitř. Něco, co jsem nemohla obalamutit, zamaskovat, ukřičet k smrti. Bolelo to, tak silně, až jsem ho začala nenávidět za to, že mě naučil myslet na někoho jiného než sebe.
Přišla, ve dveřích se ukázala. Nepozvána. Plná, jiná, dosud neobjevená, z místa, odkud jsem ji nečekala. Měla jsem jí bránit vstoupit? Neměla kam jinam jít. Vybrala si mě... Neznala jsem ji, přesto pustila dovnitř. Nevěděla, co přinesla, žila s ní, ukryta v šedém domě. Přesto hostila, podporovala. Změnila mě. Ale nastal pocit nevědomí, pustil i ten druhý dovnitř? Hostil? Důvěřoval, a přitom neznal? Vždyť jsou potřeba dva…
Jak ji vyprovodit na práh k odchodu? Se vší úctou, tak, abych to přežila?
Doma ji nechala.
Zamilovala jsem se beze jména, tváře, dotyku kůže, rtů na těch svých, bez komplimentů, přátelství, já hloupá se zamilovala do něj.
„Tak mi pomoz, prosím tě, Naruto..." shlížela jsem dolů k jeho nebeským očím.
Nedokázala jsem své srdce ukřičet k poslušnosti, nemohla, už tolikrát jsem se o to pokoušela. Milovala jsem ho, proto umíralo bolestí, zdlouhavě, nesnesitelně, tak, že jsem chtěla pomstít hlavně jeho.