Potomci Dvou Klanů Kapitola 6 - Rád tě zase vidím

Kapitola 6 – Rád tě zase vidím

Tým byl na cestě už několik hodin, ale do jejich cíle zbýval ještě velký kus cesty.
„Sensei, kdo myslíte, že za tím stojí?“ zeptala se Mirai.
„Nevím.“
„Záleží na tom? Prostě ho porazíme a vrátíme se domů.“
„Neměl bys podceňovat nepřítele, Haru.“
„Jin má pravdu. Když protivníka podceníš, může tě to stát život, a kdo říká, že nepřítel je jen jeden. Může jich být celá skupina,“ začal poučovat Shinra. „Budu se snažit vás všechny ochránit, ale pokud začne jít do tuhého, tak odtamtud vypadnete a vrátíte se zpět do vesnice, jasné?“
Trojice jen přikývla a potom všichni, už bez dalších otázek pokračovali v cestě.

Běželi celou noc i celý den. Věděli, že musí pospíchat. Všichni už byli vyčerpaní a další den už se chýlil ke konci, ale jejich cíl byl už blízko.
O hodinu později dorazili do sídla obchodníka, který si je najal. Veliké, luxusní sídlo s ještě větší zahradou a jezírkem uprostřed, všechny na okamžik ohromilo.
„Z města je to sem docela kus cesty. Kdokoli by sem mohl přijít a nikdo by si toho nevšiml.“ Prolomil ticho rudovlasý kluk.
„Dobrý postřeh, ale takovýhle boháči mají vždy nějakou stráž, která by se postarala o případné zloděje či jiné pobudy, ale tady nikdo není. To je špatné znamení. V jeho situaci bych tu očekával velkou ochranku, která by nás zastavila, než jsme vstoupili na zahradu.“ Přemýšlel nahlas Shinra.
„Takže jdeme pozdě?“ zeptal se Haru.
„Nevidím tu nikde žádná těla, takže by to mělo být v pořádku.“ Odpověděla Mirai.
„Ale kdepak, děvče. Jdete pozdě.“ Ozvala se postava ze střechy sídla, která tam ještě před vteřinou, nebyla a všichni na ni okamžitě upřeli zrak.
Ozvala se tupá rána, když záhadná postava něco skopla ze střechy. Nebylo pochyb o tom, že to, co spadlo na zem, bylo tělo jejich zaměstnavatele.
Svit měsíce konečně odhalil tvář postavy na střeše.
„Když pominu ty dlouhé do culíku svázané vlasy, tak vypadá úplně stejně jako vy, Sensei.“ Prolomila dívka hrobové ticho. Zbylí dva geninové mlčky přikývli.
„Samozřejmě, že vypadáme stejně, koneckonců jsme dvojčata. Rád tě zase vidím, bratře.“
„Vzpomínám si. Já jsem z nás ten starší.“
„Sotva o dvě minuty!“
„Možná jen o pár minut, ale pořád starší.“
„Ani mě nepřekvapuje, že sis jako první vzpomněl zrovna na tohle.“ Povzdechl si Shinrův bratr.
„Víš o mojí ztrátě paměti?“ zeptal se překvapeně Shinra.
„Vím o tobě všechno. Nikdy jsem tě nepřestal sledovat, dokonce i potom, co jsi odešel.“
„Proč jsi vůbec tady? Proč jsi zabil toho muže, Senji?“
„Není to snad jasné? Přeci abych tě vylákal. Moji lidé si dali spoustu práce s tím, aby Písečná měla hromadu práce a nezbylo jim nic jiného, než na tuhle misi poslat tým nováčků.“
„Tvoji lidé?“
„Ano, Klan Murasaki nebo alespoň jeho část.“
„Část? Neříkej, že jsi ten zbytek…“ Začal zděšeně starší ze sourozenců, ale byl přerušen.
„Ne, ne, ne. Vím, co chceš říct. Trochu jsem se nepohodl s naším otcem, takže se naše cesty rozdělili. Mám v klanu poměrně dost zastánců, takže, když se mě otec pokusil zabít, tak jsme odešli.“
„Co se stalo? Proč se tě pokoušel zabít?“
„Co já vím? Pomátl se. Rozhodl se zabít všech pět Kage, zničit současný shinobi systém a vytvořit nový s ním na jeho vrcholu. Stručně řečeno.“
„A to ti mám věřit?“
„Proč ten nedůvěřivý tón? Už ses s jeho lidmi přeci setkal. S lidmi v černých pláštích s fialovým lemováním, co zaútočili na Kazekageho a jeho doprovod, navíc jsi to byl hlavně Ty, kdo se chtěl otci postavit.“
„Takže oni patřili k němu? Co tím myslíš, že jsem se chtěl proti němu postavit?“
„Na tom nezáleží a ano byli to jeho lidé. Naštěstí ses tam objevil a zabránil zabití Kazekageho.“
„No, ať už se stalo cokoli, nedává ti to právo vraždit nevinné lidi!“
„Potřeboval jsem se s tebou setkat, kdybych se objevil v Písečné, otec by se o tom určitě dozvěděl. Potřebuju tvoji pomoc, sám ho nezastavím!“ Snažil se Senji přesvědčit svého bratra, aby se přidal na jeho stranu.
„Nemůžu ti pomoct, mám teď jiné povinnosti. A kdybych neměl, nebudu pomáhat vrahovi, i když je to můj vlastní bratr.“ Odmítl s náznakem smutku v hlase Shinra.
„Vypadá to, že tě budu muset přinutit!“
Senji náhle zmizel a objevil se za Shinrovými zády. Všichni žasli nad jeho rychlostí.
„Žádám tě naposledy. Pomoz mi. Nechceš přece, aby se něco stalo těmhle dětem, že ne?“
Na chvíli Shinra uvažoval, že by se k Senjimu přidal, nechtěl svoje studenty ohrozit, ale ihned to zavrhl. Věřil jim, že se o sebe dokážou postarat a neměl v úmyslu dát svému bratru možnost se k nim přiblížit.
„To máš pravdu, nechci, aby se těm dětem něco stalo.“ Otočil se Shinra položil svému bratrovi ruku na rameno.
„Jsem rád, že...“ Více toho Senji říci nestihl, protože mu jeho bratr pevně sevřel rameno a vší silou jím mrštil směrem k sídlu. Prolétl zdí, a uvnitř zničil několik nosných částí. Polovina domu se začala bortit.
„To od tebe nebylo hezké.“ Promluvil Shinrův bratr, když se vyhrabal z trosek. „Říkal jsem ti, co se stane, když mi odmítneš pomoci.“
„To ano, ale na tom nezáleží. Ochráním je. Za každou cenu.“
„Proč jen musíš být tak tvrdohlavý!?“ Zeptal se naštvaně Senji. „Uvidíme, jak si poradíš s tímhle.“
Jakmile začal skládat pečetě, Haru si všiml, že chce použít Katon. Vyběhl směrem k jezírku a začal skládat vlastní pečetě. Teď všichni uvidíte moji nejlepší techniku.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“
„Katon: Gouryuuka no Jutsu!“
Haru se chtěl příliš předvést a přecenil své síly. Technika mu spotřebovala příliš mnoha chakry. Za normálních okolností, kdyby se tyto dvě techniky střetly, Haru by vyhrál, ale Senjiho plameny nebyly stejné jako číkoli jiné. Byli modré.
Haruův vodní drak se vypařil a modré plameny stále směřovali na jeho přátele.
Shinrovy se naštěstí podařilo dostat svoje studenty z cesty a tak skončil v plamenech jen kus lesa za nimi.
„Co to zatraceně bylo!?“ Ozvali se Mirai a Haru současně.
„Oheň poráží vodu, opravdu podivné, možná lépe řečeno pozoruhodné.“ Přidal se Jin.
Když se Shinra ujisti, že jeho studenti jsou v pořádku, rozhodl se je poslat pryč, tušil, že Senji by je jen tak jít nenechal.
„Mokuton: Sashiki no Jutsu!“ Z jeho paže začaly vyrůstat dřevěné bodce a létali směrem na jeho bratra.
„Jine, Mirai! Popadněte Harua a vypadněte odtud, proti němu nemáte šanci!“
„Ale…“ chtěla odporovat dívka.
„Žádná ale! Tohle je rozkaz! Okamžitě zmizte!“
Mirai s Jinem přikývli. Jin vzal Harua na záda, protože z nedostatku chakry se nemohl dostatečně rychle hýbat a všichni tři vydali se na ústup.
„Neopovažuj se tu umřít!“ zakřičel Haru na svého spolubydlícího.
Senji měl plno práce vyhýbat a bránit se dřevěným bodcům, takže nemohl geninům zabránit v ústupu a tím přišel o svůj trumf.
Shinra věděl, že pomocí ninjutsu nemá šanci vyhrát, takže se uchýlil k taijutsu. Bratři si vyměnili několik úderů, ale nedalo se říct, že by někdo vyhrával.
„Mokuton: Moku Bunshin no Jutsu.“ Shinra udělal dva klony a tím získal převahu. Senji se už nestačil bránit všem úderům, ale měl ještě jedno eso v rukávu. Najednou všechny Shinrovy útoky končili neúspěchem, až později si všiml, že Senjiho oči jsou nyní rudé.
Senji využil jeho překvapení a zaútočil. Shinra schytal pár tvrdých zásahů a po posledním úderu odlétl několik metrů dozadu.
„Nebuď tak překvapený. Ty jsi zdědil něco po matce, zatímco já zdědil oči po otci.“
K čertu. Sám proti uživateli sharinganu… musím odtud vypadnout… ne, půjde za mnou nebo za nimi, ale jestli mě porazí, tak určitě potom dožene ostatní… to nemůžu dovolit. Co mám, ale udělat?
“Mokuton: Moku Bunshin no Jutsu!“ Shinra tak vytvořil téměř dvacet klonů.
„Tohle na mě nebude fungovat.“ Začal se vysmívat Senji.
„To není všechno.“ Tato technika byla docela vyčerpávající, takže byl Shinra nejen vyčerpaný, ale i poněkud zadýchaný. Pokud by jeho další tah nevyšel, byl by to konec, ale neměl jinou možnost. „Mokuton: Sashiki no Jutsu!“ Shinra se všemi klony použil stejnou techniku. Senji ani se svým sharinganem nedokázal uhnout všemu. Několik bodců ho zasáhlo, ale podařilo se mu ochránit své životně důležité orgány.
„Zatraceně! Tohle jsem tak úplně nečekal, že dokážeš!“ nadával Senji a vyplivl krev, která se mu nahromadila v ústech, a padl na kolena. Nebyl, ale jediný, Shinra také padl, ale kvůli vyčerpání. Nedisponoval tak velkým množstvím chakry, aby mohla takovéto techniky běžně používat.
„No, každopádně si za toto zasloužíš nějakou odměnu.“
Shinra se na svého bratra tázavě podíval. Senji použil svůj sharingan, aby tak oživil Shinrovy vzpomínky, alespoň z velké části. Poté se dal na ústup. Shinra si oddechl, že se jeho riskantní kousek vydařil a ze znovu nabitých vzpomínek se mu začala trochu točit hlava. Následně se zhroutil vyčerpáním na zem.

„Pust mě!“ vztekal se Haru. „Musím se tam vrátit, nemůžu ho tam jen tak nechat!“
„Sensei nám dal jasné rozkazy. Nemůžeme se vrátit, jen bychom se mu pletli do cesty.“ Okřikl ho Jin.
„Správně nemáme na výběr, než se vrátit do vesnice.“
„Copak vám to nedošlo!? Poslal nás pryč, protože věděl, že ho nedokáže porazit a potom bychom byli v nebezpečí! Nemůžu ho tam ale jen tak nechat! Je to… Je moje jediná rodina!“
Haru se konečně vysmekl s Jinova sevření a vydal se zpět.
„Zatraceně!“ nadávala Mirai. „Nemůžeme ho nechat jít samotného.“ Obrátila se opačným směrem, než původně běželi a vydala se za Haruem. Jin si jen povzdech a následoval ji.

„Shinro!“ zakřičel vyděšeně Haru, když uviděl svého spolubydlícího bezvládně ležet na zemi.
„Pokud vím tak jste měli být už dávno pryč.“ Zasípal Shinra, když k němu Haru doběhl.
„K čertu s tím! Nemohl jsem tě tady nechat.“
„Proč ne?“
„U koho bych potom asi tak bydlel? Vždyť bych potom ani neměl na nájem.“ zalhal Haru, aby
nemusel přiznat, že mu na něm záleží.
„Sensei, kde je váš bratr?“ zeptala se Mirai, když s Jinem dohnali Harua.
„Pryč, podařilo se mi ho zahnat na ústup.“
„Co jiného také čekat od někoho tak silného jako Vy.“ Promluvil Jin po chvíli mlčení.
„Ne, měl jsem jen štěstí.“
Geninové zvedli svého senseie a vydali se na cestu domů.

„Takže, jak dopadla mise?“ zeptal se Gaara, když čtveřice dorazila do jeho kanceláře.
„Bohužel, náš cíl je mrtev.“
„To není dobré. Čekal jsem, že to pro tebe nebude náročný úkol, co se stalo?“
„Objevil se tam můj bratr.“
Všichni začali líčit, co se tam odehrálo. Gaara se zdál být překvapen vývojem událostí, ale zároveň byl rád, že už ví, kdo stál za tím přepadením, které se odehrálo cestou do Listové.
„Má to, ale i světlé stránky.“ Pokračoval Shinra.
„Jaké.“ Zeptal se Kazekage.
„Než Senji odešel, použil svůj Sharingan a podařilo se mu obnovit velkou část mých vzpomínek.“
„To je skvělé. Co tedy hodláš dělat dál? Zůstaneš?“
„Jak to myslíte, jestli zůstane?“ ozval se Haru.
„Shinra původně není členem Písečné, pouze jsem vyhověl jeho žádosti tu zůstat po tom, co mi pomohl a ztratil paměť.“
„Takže Ty odejdeš?“
„Ne Haru, neodejdu. Neopustím své studenty, ale zároveň bych rád pokračoval v pátrání po mém bratrovy a chtěl bych odhalit jeho plány. A také pokud nelhal, když mluvil o našem otci… je třeba ho zastavit.“
„Souhlasím. Nyní budeš se svým týmem pověřen pouze tímto úkolem.“ Odpověděl Kazekage.
„Počkat, my všichni? Čekal jsem, že do toho půjdu jen já.“
„Na základě toho co se stalo, se ti budou posily hodit. Takže bys je měl pořádně vytrénovat, aby až se příště s někým ze své rodiny setkáš, je nemusel chránit, ale byli ti dobrými spolubojovníky.“ Vysvětli Gaara a vrátil se zpět k papírování.
„Opravdu chceš jít proti vlastní rodině?“ Zeptal se Haru, když všichni vyšli z Kazekageho kanceláře.
„Už jsem se tak dávno rozhodl.“ Odpověděl Shinra, zatímco přemýšlel, co se stalo s jeho bratrem.
Bratře, dřív jsi takový nebýval, co se s tebou jen stalo? Hodlali jsme podniknout kroky proti našemu klanu společně, protože se nám nelíbilo, kam jeho jednání směřuje, ale nikdy jsi nechtěl nikomu z nich, ani nikomu jinému tím ublížit. Co se ti stalo, Senji?