Já se nevzdám Shiromi!

Byl nádherný slunečný den. Letní větřík rozzvučil okolní les a louky. Popelavě šediví ptáci poletovali nad vesnicí, ostatní zvířata běhala ve výškách, či vysoké trávě. Stejně tomu bylo ve vesnici.
Děti pobíhaly mezi lidmi, smály se, pokřikovaly na sebe a tak nějak byly největšími rušivými elementy. Vlastně to nebylo vůbec špatně, protože někdy tu bylo ticho, nikdo z domu nevyšel a vypadalo to jak v městě duchů, ale to se moc nestávalo. Děti se o to postaraly. Navíc v těchto dnech bylo obzvlášť rušno, kdo ví proč.
Pravda je taky, že už to je nějaký ten pátek, co se všechno změnilo. Stejně tomu bylo u Hinaty a Kiby. Cestu si k sobě nakonec našli, ach jaký krásný to pár. Až se nad tím musím pousmát, ale to není to, co bych vám chtěla říct. Už jste slyšeli o Tekubi, o dceře tady tohohle páru? Ne? Nechte mne o ní povyprávět.
Už je to pár měsíců, co Tekubi ukončila akademii, nyní se věnovala tréninku.
Tekubi je nevysoká, ale štíhlá dívka. Má dlouhé hnědé, avšak neposlušné vlasy většinou svázané do vysokého culíku. Jelikož už má svoji čelenku listové, nosí ji na čele, ale překrývají ji prameny ofiny. Oči měla tmavé, hluboké, nevýrazné. Malý nos jí zdobil střed tváře a na tvářích měla typické znaky klanu Inuzuka. Rty byly tak akorát, aby skryly špičaté zuby. Byla takové zvíře. Oděna byla do delších tmavých kalhot a světlé košile se šněrováním.
Společnost jí dělala fenka středního vzrůstu, Shiromi. Byl to karamelově zbarvený psík s bílou náprsenkou. Mimo jiné to byla dcerka Akamaru.
Bylo něco před polednem, čili čas oběda. Tekubi zrovna běhala po louce, kde se jí pod nohy neustále motala Shiromi, jež štěkala a šťastně vyplazovala jazyk.
„Zastav Shiro, najíme se“ pověděla Tekubi a psisko poslušně poslechlo. Z batohu vytáhla jídlo pro obě dvě a daly se do jídla. Fenečka si zalezla k boku Tekubi a tam pokojně ležela. Tekubi k ní natáhla ruku a hladila ji po boku. „Nikdy tě nikomu nedám..“ říkala si sama pro sebe.
Když Tekubi sklízela věci do tašky, Shiromi štěkla.
„Shiro, co se děje?“ řekla mírně překvapeně. Psík hleděl do korun stromů a nevydal ani hlásku.
Ozval se mohutný výbuch. Koruny stromů zavalila oblaka kouře. Dole stála Tekubi a Shiromi se strachem v očích. Obě se rozběhly k vesnici, když v tom se před nimi vznesl prach. Shiromi jí vyskočila na záda a zavrčela. Tekubi se postavila do bojové pozice a natáhla se pro kunai v zadní “kapse“. Z mračen prachu vycházela silueta. Byl to muž. Měl oříškové hnědé, lesklé vlasy dlouhé asi po ramena. Vypadal celkem na mladíka. Oblečen byl do černého hábitu, ruce od loktů po zápěstí měl omotané obvazy. Nebylo na něm nic moc zajímavého, pouze jeho zbraň. Velký, široký meč lesknoucí se na slunci celkem naháněl strach. Na tváři mu poletoval lehký znepokojující úšklebek.
„Ale kohopak to tu máme? Malá holčička s velmi pěkným pejskem..“ začal, ale Tekubi ho rychle přerušila.
„Kdo je u tebe malá holka ty starej chcípáku?!“ řekla rozzuřeně. Zorničky se jí zúžily, zatla ruce v pěsti a skousla si ret.
„No..“ udělal tajemný mladík zamyšleného, „Jelikož jaksi nejsem ženského pohlaví, myslím že ty! A máš opravdu rozkošného pejska, nejen to. Taky moc šikovného, myslím, že by se mi hodil k mým plánům. Sledoval jsem tě při tréninku v lese, ty sis mne ani nevšimla, myslím, že jsem uražen.“ řekl a provokativně se pousmál. Pohodil si mečem a namyšleně spustil: „Tato věcička je opravdu dílo boží. Projela tolika těly, že bych je na prstech nespočítal. A mimochodem, něco mi napovídá, že další oběť stojí přede mnou. Už prostě víš moc. “ Na nic nečekal a rozběhl se proti ní.
Tekubi se rozhodla bojovat. Neutekla, položila Shiromi a vrhla nůž proti němu, avšak marně, vykryl to mečem. „Vypadá to, že budu potředovat tvoji pomoc Shiro.“ řekla, vyskočila a pes za ní. Shiro přesně věděla, co je od ní žádáno a hbitě zaútočila. Za to Tekubi přemýšlela. Nakonec proti němu vyrazila taky. Shiromi horlivě dorážela, mladík se začal smát. Kopl do ní a pejsek letěl vzduchem, dopadl na zem o několik metrů za Tekubi. „Shiro!“ zakřičela. Tohle ji opravdu hodně naštvalo. Hodila po něm několik shurikenů a čekala co se stane. Ty však popadaly jako zralý hrušky k zemi. Teď to teprve začalo být zajímavé.
„Myslím, že bys měla vědět jméno svého vraha, jsem Mizuki, syn Zabuzův. Budu bojovat za svého otce, přestože jsem ho moc neznal. Byl to můj otec, otec, který byl zároveň mým učitelem.“ Řekl a napřáhl se. Myslel si že vše skončí takhle rychle, Ach bláhový to muž. Když čepel mířila k zemi, Tekubi odskočila a hned na to na něj hodila pár kunaiů s přivázanými výbušnými lístky. Ty, hned jak je Mizuki odrazil, aktivovala pečetí. Starej chcípák, jak ho Tekubi nazvala, začal kašlat, asi se mu nelíbí kouř.
„Tohle ti nedaruju ty potvoro jedna mrňavá! Dej mi toho psa, nebo chcípneš!“ máchl mečem ještě jednou, tentokrát se Tekubi ubránila kunaiem. Hned na to odskočila s Shiro. Ta statečně vstala s odhodláním v očích. Dívenka se usmála, pomohla pejskovi na nohy a společně vyrazila proti němu. Shiromi běžela o kousek napřed, proto měla získat čas pro Tekubi. Proběhla mu mezi nohama, kousla ho do lýtka a běžela dál, opět začala dorážet. Mladík se otočil na pejska, čímž dal šanci dívce, která k němu přiskočila zezadu a přitiskla mu poslední kunai na záda.
„Nikdy se neotáčej ke svému soupeři zády. Víš, já nejsem malá. Já můžu vypadat jakkoliv, ale s někým jako ty neprohraju.“ Usmála se a chtěla to ukončit. Mizuki se však vysmykl a udělil několik ran pěstmi do žeber, jako poslední ránu si připravil pořádnou ranu, která ji odhodila tak, že narazila do stromu. Vykašlala trochu krve a podívala se do strany, ale to jí na klín přiletěla Shiromi celá pochroumaná, div se na nohou držela. Přesto chtěla bojovat dál.
Obě statečně vstaly a zadívaly se protivníkovi do očí. „Vy toho ještě nemáte dost? Ach ten dnešní svět, kam to spěje?“
Teď nastala chvilka pravdy. Když zaútočí shurikeny, odrazí je. Pokud se do něj pustí, ublíží sobě i Shiromi.
Chvíli váhala, chtěla použít techniku, kterou jí naučil otec, ale nebyla si jí ještě natolik jistá, aby ji použila. Ale otec by byl rád. Určitě by byl rád. Jsem jeho dcera, nesmím jej zklamat. proběhlo jí hlavou. „Juujin Bushin!“ zakřičela a fenka vypadala přesně jako Tekubi. Děkuji otče, teď nebo nikdy! pomyslela si. „Shiro? Gatsuuga!“ zaznělo silně. Dvě nezastavitelné rotující bojovnice šly přímo.
Kde se vzal, tu se vzal, z druhé strany se řítily další dva proudy. Mizuki se zalekl a zůstal stát v šoku. Myslel si, že dobitá holka uteče s pláčem, ale to se nestalo. Ač to skryl, dostal dva zásahy shurikenem a kunaiem, k tomu byl pokousán.
Když se čtyři rotující elementy setkaly,zůstal jen ležící Mizuki. Tlaková vlna dvojice odhodila každou na jednu stranu.
Tekubi pomalu pootevřela oči a podívala se vedle sebe na Shiromi, která bezvládně ležela. Do očí se jí vtlačily slzy a podívala se směrem k Mizukimu. Tam stál obrovský pes s mužem, který držel Mizukiho pod krkem. Hned jí došlo kdo to byl, ale to už ztratila vědomí.
Když se probrala ležela na dlouhé bílé srsti, v náručí držela Shiromi. S námahou otočila hlavu na stranu a spatřila ho.
„Tati…“ zašeptala tiše. Kiba se na ni otočil s úsměvem na rtech.
„Jsem rád, že se ti nic nestalo“ pověděl a zaculil se. „O Shiromi neměj strach, bude v pořádku. Hana se o ni postará.“
„Jak vlastně dopadl Mizuki?“
„Dostal co si zasloužil, dvojnásobnou Gatsuugu. Jak ses ji naučila tak rychle? Jsi vážně moc šikovná! To asi po mě.“ Řekl a začal se smát.
„Bylo to pro tebe. Pro toho nejúžasnějšího tátu pod sluncem.“
A tak Kiba s Tekubi kráčeli vstříc dalším dobrodružstvím.