Moje hrdinko!

„Co budeme dělat?“ otočila se na něj jeho žena a trochu se zamračila. Naruto jen pokrčil rameny.
„Nevím.“
„Tohle je důležité, hodně dlouho jsme to plánovali a už jsme to museli zrušit dvakrát, jestli to uděláme potřetí, tak dojde ke katastrofě,“ mluvila na něj naléhavě Hinata, věděl, že to ví a že vzniklá situace není jeho chyba, ale potřebovala se ujistit, že to dostatečně chápe.
„Já vím,“ kývnul Naruto a ošil se. Rozhlédl se po místnosti, jakoby se řešení problému mělo objevit vzápětí.
„Zkusím ještě někomu zavolat,“ vydechla Hinata a přešla k telefonu.
„To je zbytečné, nikdo nepřijde,“ položil jí Naruto dlaň na ruku.
„To se to muselo stát zrovna dnes?“
„To neovlivníš, Mirai to jistě neudělala schválně,“ utěšoval jí Naruto.
„To jistě, ještě, aby si schválně zlomila nohu,“ podívala se na něj zamračeně Hinata.
„Kdyby tu byl i Boruto, tak bych tomu i věřil,“ zasmál se Naruto a schytal letmé plácnutí po rameni od Hinaty.
„Boruto je přes noc u Sakury. Myslíš, že by si nevzala i Himawari?“
„Ona možná ano, ale Boruto by nás za to zabil. Má Saradu sám pro sebe,“ podíval se po ní a ona si povzdechla.
„Máš pravdu,“ souhlasila s povzdechem. „Tak co budeme dělat? Na večeři s mou rodinou musíme a rozhodně nemůžeme nechat Himawari samotnou.“
„Já vím,“ zopakoval Naruto a povzdechl si, pak se ale jeho ústa roztáhla v širokém úsměvu.
„Ne,“ zakroutila hlavou Hinata. „Ať tě napadlo cokoliv, tak říkám ne.“
„Jinou možnost nemáme,“ řekl jí zvesela a uvolnil se, povolil pouta a dovolil jeho příteli vyjít na světlo. Hinatě se kolem obličeje prohnala změť oranžových ocasů a pak se ozval skřípot drápů o dřevěnou podlahu, když se Kurama protáhnu a naježil hřbet. Nakonec zamlaskal a posadil se.
„Počítám, že jsi mě pustil jen proto, že něco chceš,“ podíval se na Naruta otráveně Kurama. Ten se zazubil a pak se začal rozpačitě škrábat na hlavě.
„No.“
„Tak už to vyklop,“ zahučel Kurama.
„Pohlídal bys prosím dneska Himawari?“ Kurama sebou cuknul a pak se pomalu otočil. V pokoji za jeho zády sedělo drobné děvče a hrálo si, ale když zaslechlo svoje jméno, tak zvedlo hlavu a zamrkalo na Kuramu svýma velkýma očima.
Kurama zalapal po dechu, vytřeštil oči a pak se pokusil vsáknout do stěny v rohu místnosti.
„Hoj, Kuramo,“ zavolal na něj Naruto.
„Ne,“ zatřepal hlavou Kurama. „Udělám cokoliv, půjdu klidně sám znovu bojovat s Kaguyaou, ale nenechávej mě samotného s touhle děsivou věcí,“ třeštil na Himawari oči Kurama. Himawari se zamračila a dala hlavu jemně na stranu. Kurama se pokusil ještě víc přitisknout ke stěně.
„Je to jen malá holka,“ řekl mu zamračeně Naruto.
„To už jsi zapomněl, jak nás naposledy složila?“
„Ona nás nesložila,“ podíval se na něj a ignoroval tichý smích své ženy.
„Ne? Málem ses počůral, protože ses nemohl zvednout a odskočit si. Já byl nucený hledět několik hodin na jedno jediné místo. Víš, jak to bylo otravné?“
„To zvládneš,“ promluvil s povzdechem Naruto, pomohl své ženě do kabátu a otevřel jí dveře. „Poznáš, když použije byakugan.“
„Hej, Naruto, Naruto! Já to myslím vážně, nenechávej mě tady,“ hulákala za ním liška.
„Klid, jídlo má nachystané na stole, odpoledne běžte na chvíli na vzduchu, jo a hlavně se jí nedívej do očí,“ ukončil to se smíchem Naruto a třísknul dveřmi. Kyuubi se zhluboka nadechl a snažil se nevnímat pohled Himawari, která si ho teď se zájmem prohlížela. Po chvíli se opět vrátila ke svým hračkám a Kurama se snažil odlepit od zdi. Trvalo mu dvacet minut, než se konečně odhodlal k pohybu.
Klid, je to jenom malé děvče, je jako její matka – tichá, klidná, přesvědčoval sám sebe. Nic ti neudělá, když ji nevyprovokuješ. Jsi přece Devítiocasá liška, celý svět se tě bál, porazil jsi Madaru a Kaguyu. Nějaká holka tě přece nezastraší.
„Jsi načechraný,“ ozvalo se vedle něj. Zaječel a pokusil se dostat pryč z rohu, ale pak na sobě ucítil ruku a ztuhnul. Himawari si ho prohlížela a hladila ho po hřbetě. Malou ručkou mu přejížděla po srsti nahoru a dolů. Pokusil se znovu donutit nadechnout.
„Dobře, já slibuju, že neublížím tobě a ty slib, že neublížíš mě,“ vysoukal ze sebe nakonec.
„Hm,“ zahučela Himawari a začala si ho opět prohlížet zkoumavým pohledem. Pak se zamračila a odběhla pryč. Kurama si vydechnul, ale jen na okamžik, protože po chvíli byla zase zpátky. Napřáhla ruku a kyuubi začichal. Vonělo to moc hezky.
„Pojď,“ pobídla ho a zamávala mu před obličejem plátkem masa. Kurama se pohnul, protože už moc dlouho neměl v žaludku něco opravdového. Odlepil svoje záda od zdi a naklonil se k jídlu. Himawari udělala krok dozadu a donutila ho tak se od zdi vzdálit ještě trochu. Liška udělala tři rychlé kroky a zhltla kus masa. Himawari to rozesmálo.
„Pojď si hrát, Kuramo-chan,“ pobídla ho a odběhla. On na ni zůstal zírat – Kurama-chan? Přešel k místu, kde si hrála a posadil se tam na stráž. Naruto mu řekl, aby ji hlídal, a on ji pohlídá. Pohlídá tohle ďáblem posedlé dítě.
Seděl tam přes dvě hodiny a pořád se tvářil obezřetně. Himawari mu chodila ukazovat svoje oblíbené hračky, vykládala mu o své kamarádce o tom, jak chodí tajně sledovat bratra, když trénuje na dvoře. Dokonce mu přišla ukázat shuriken, který ukradla otci, aby s ním mohla tajně cvičit. Řekla mu, že je to tajemství jen mezi nimi a aby to otci neřekl.
Himawari nevadilo, že neodpovídá. Běhala kolem něj a Kuramovi přišlo, jakoby se ho snažila rozveselit.
„Jednou budu ta nejsilnější kunoichi ve vesnici,“ řekla mu mezi sousty, když do sebe soukala oběd. „Můj bráška občas moc mluví a tak bude potřebovat někoho, kdo ho ochrání,“ pokračovala nadšeně a Kurama se bezděky zasmál. Najednou zalapala po dechu, vystřelila od stolu a hrnula se k oknu. Kuramu její nečekaný pohyb zaskočil a zase se stáhnul.
Himawari přitiskla nos ke sklu a rozesmála se.
„Podívej, sněží,“ vykřikla, otočila se a rozběhla se k sobě do pokoje. O pár minut později byla zpátky a nasazovala si čepici.
„Kuramo-chan, půjdeme ven,“ řekla rozhodně a nazouvala si boty a pak rukavice. Během sekundy byla pryč z domu. Kurama sebou cuknu a vyrazil rychle za ní. Himawarin smích se nesl celou ulicí. Poskakovala ve sněhu, točila se a pokoušela se chytit nějaké vločky. Prošli několika uličkami. Kurama věděl, kam míří, protože to tu dobře znal. Šli rovnou k parku. Himawari se rozběhla za ostatními dětmi a Kurama si sedl tak, aby na ni dobře viděl.
Himawari běhala od jedné prolézačky k druhé, honila se s dětmi a smála se na celé kolo. Vůbec si ho nevšímala a tak se konečně uvolnil.
„Hej, co to je?“ ozvalo se o několik minut později, vedle něj. Podíval se tím směrem a uviděl dva kluky, jak si na něj ukazují. Jeden byl vyšší a měl na hlavě červenou čepici s ohromnou bambulí. Ten druhý ji ani nepotřeboval, protože mu hlavu kryla ohromná změť kudrnatých světlých vlasů.
„To je nějaké divné zvíře,“ řekl jeden z chlapců a udělal k němu jeden krok. Ten druhý se mezi tím z ohnul do sněhu a začal si plácat kouli.
„Fůj, to je mrňavá liška,“ zahučel chlapec v čepici a Kurama si ho obezřetně prohlížel.
„Chytni ji!“ rozkázal jeho kamarád a to už sebou Kurama cuknul. Nějací dva usoplenci ho chtějí chytit? Sice teď neměl ani půl metru, ale i tak by se k němu neměli nějací spratci přibližovat.
Chlapec se pohnul a skočil po něm, ale než se ke Kuramovi dostal, tak mu někdo zastoupil cestu.
„Nechte ho být!“ rozkázala Himawari a vůbec jí nevadilo, že stojí proti dvěma starším klukům. „je to můj kamarád,“ řekla pevně a oba kluci se rozesmáli.
„Uhni prcku, chceme se jen pobavit,“ promluvil blonďák, ale Himawari se ani nepohnula. Kluk uhladil svou sněhovou kouli a napřáhl se. Zůstala stát na místě, rozpřáhla ruce a dál mu stála v cestě. Kurama si odfrknul.
O sekundu později už oba kluci s jekotem utíkali pryč. Himawari zvedla hlavu a usmála se na Kuramu, který se teď nad ní tyčil v dvoumetrové výšce. Natáhla k němu ruce a on se k ní sklonil. Tak přece jen si ho všímala a přišla ho zachránit. Nezáleželo na tom, že to nepotřeboval. Postavila se jim a Kurama v ní viděl toho malého otravného kluka, který mu tak dlouho znepříjemňoval život.
„Jsi krásně načechraný,“ řekla mu znovu, když mu zabořila obličej pod bradu a začala ho na ní drbat. Zazubil se na ni, vzal její kapuci mezi zuby a za jejího hlasitého smíchu vyrazil zpátky domů. Ve dveřích ji položil a zase se zmenšil, aby prošel dveřmi. Himawari ho chytila kolem krku a přitiskla k sobě. Zalapal po dechu, jak silně ho stiskla.
„Můj hrdino,“ řekla mu a začala se soukat z mokrého oblečení, které mrskla na zem. Povzdechl si a začal ho po jednom nosit k topení.
„Moje hrdinko,“ řekl jí na oplátku a ona se po něm podívala a zazubila se.
„Něco si pustíme,“ řekla a mávala na něj ovladačem, pak před televizí roztáhla deku, donesla tam nějaké dobroty, které našla, když prošmejdila kuchyni a pak poplácala místo vedle sebe. Kurama se zasmál, smotal se do klubíčka a Himawari se o něj opřela a pohodlně se zavrtěla. Přehodil přes ni pár ocasů a ona ho po nich bezděky hladila.
Probudil se, až když přes ně oba někdo přehodil deku.