Pošťouchnutí

Vešel do pokoje a pohlédl na postel, kde měl položené černé kalhoty a kimono. Zhluboka se nadechl a měl pocit, jakoby to bylo to poslední, do čeho se oblékne. Po dnešku bude po všem.
Přistihl se, že stojí před zrcadlem už nějakou dobu a v podstatě ani nevěděl proč, jen se nedokázal donutit k pohybu. Znovu přelétl svůj odraz a zkontroloval, jestli je vše na svém místě. Udělal to už potřetí a pořád nedokázal přijít na to, proč se nemůže donutit k pohybu. Jakoby ho něco drželo na místě, jakoby stíny, které považoval za své nejlepší spojence, tentokrát nespolupracovaly. Dokonce i jeho mozek teď mlčel. Bylo to snad poprvé za svůj život, kdy mlčel a nic neříkal. Jindy se mu řinuly myšlenky rychlostí protržené hráze a teď byl rád, že nezapomněl dýchat.
Zhluboka se nadechl a začal analyzovat situaci. Postavit se problému, rozebrat ho a pak dojít ke správnému řešení, tak jako vždycky. To ho uklidňovalo, dodávalo mu to jistotu. Musí se uklidnit a najít řešení problému.
Celá tahle situace se mu zdála otravná a zbytečná. Nejraději by někam zalezl a všechno to prospal. Proč je kolem toho tolik humbuku a shonu? Proč musí řešit každou kravinu a proč u toho musí být tolik lidí? Nebylo to poprvé, co ho napadlo, že by utekl, ale vždycky ho něco zastavilo. Pokud byla bitva předem prohraná, neviděl důvod proč do ní jít, ale tohle bylo jiné. Kdyby se nepostavil své lenosti, svému strachu a své povaze, přišel by o to nejcennější, co kdy v životě získal a to nemohl dopustit. Jedna jeho část chtěla zmizet, ale ten zbytek ho vždycky seřval, jako malého spratka.
Znovu se přelétl v zrcadle a pak se sám propálil vražedným pohledem.
„Nebuď srab!“
Ironií na tom bylo, že věděl, že se řítí do pekla a dělá to dobrovolně. Věděl moc dobře, že nastanou chvíle, kdy toho bude litovat, ale jakási sadistická část něj se na to těšila. Zasmál se sám sobě. Kdo jde do něčeho takového dobrovolně? Kdo je takový blázen? A proč to vůbec dělá, když na vlastní oči viděl, jak to dopadlo. Bude to peklo, ale ještě větší by bylo, kdyby to vzdal a přišel o tu možnost. Nastalá situace ho děsila, ale fakt, že by o ni přišel, ho děsila ještě víc.
„Jak jsi to přežil?“ naklonil se k fotografii svého otce. „Vždyť máma byla šílená.“
„Pravda je, že to jsem na ni miloval,“ odpověděl mu hlas jeho otce a on se opět uchechtl. „Docela jsem se pobavil, když jsem zjistil, že jsi vlezl do stejné pasti jako já.“
„Učil jsem se od nejlepšího,“ odpověděl mu pobaveně, pak ale zvážněl. „Nelitovals někdy?“
„Shikamaru, miluješ ji?“ zeptal se ho místo toho otec.
Opět se rozesmál. Doháněla ho k šílenství, mlátila ho a šikanovala. Řvala na něj docela často a poté ho zase mlátila, ale pak nastala ta chvíle, kdy přišel domů a ona se k němu obrátila. Ten pohled a úsměv za to stál, protože v tu chvíli nemusela nic říkat a on taky ne. Když se na něj tak podívala, tak se vždycky cítil, jako ten nejšťastnější chlap na světě. Vždy když otvíral dveře, tak doufal, že tam bude. Není sám a na ni se může spolehnout.
Usnul na svém oblíbeném místě, když pozoroval mraky. Miloval to tam. Ten klid a pohoda, žádný stres, ale jednou se probudil a ona ležela vedle něj. Přitáhl si ji k sobě a políbil do vlasů a bylo mu jedno, že remcá, protože ji vzbudil.
„Jo,“ odpověděl jistě a konečně se trochu odvrátil od zrcadla.
„A víš, že ona miluje tebe?“ ozval se Shikakův hlas a Shikamaru se opět ztratil v jedné ze svých vzpomínek.
Jednou, když se vrátil z mise, schytal tu nejtvrdší ránu, jaké byla schopná. Tehdy se hrozně rozčílil a nedokázal pochopit, proč to udělala. To si nezasloužil. Právě si prošel očistcem a málem tam umřel. Neměl náladu teď řešit nějaké blbosti, ale když se na ni podíval, tak byl veškerý hněv pryč. V jejím obličeji se totiž míchal hněv s výrazem naprostého strachu.
Znovu se rozmáchla, ale nakonec se mu vrhla do náruče a rozbrečela se. Málem ho umačkala a on to cítil, cítil její lásku. Nemusela mu nic říkat a on věděl, že ji vyděsil k smrti. Tolik se bála, že o něj přijde.
Uvědomil si, že dokud na něj křičí a občas ho něčím přetáhne, je to její zvláštní způsob jak dát najevo starost. On jí stál za to rozčilování a jemu to přišlo tak zvláštně milé. Tehdy se od něj nevzdálila. Pořád se její prsty jemně dotýkaly jeho kůže nebo oblečení, jakoby se bála, že jí zmizí. V noci se skoro nevyspal, protože spala přilepená k němu. Jemu to vůbec nevadilo, i když ho brněla ruka a nemohl se ani pohnout, aby ji nevzbudil. Ale v ten den byla její láska hmatatelná.
„Doufám v to,“ řekl nakonec otci.
„Doufáš v to?“ vypadlo z Shikaka pobaveně.
„Ne, vím to,“ promluvil nakonec Shikamaru odhodlaně a odvrátil se od zrcadla úplně. Přešel přes pokoj, naposledy si upravil oblečení a zhluboka se nadechl.
„Ty si možná pamatuješ jen to, jak jsem před tvou matkou zdrhal a jak ona neustále hartusila, ale ty jsi s námi nebyl celou dobu ne?“ ozval se opět hlas jeho otce. „Tvoje matka je úžasná a milující žena a já ani jednou nezalitoval, že jsem si ji vzal.“
„Opravdu?“ zasmál se Shikamaru pochybovačně.
„No jo, občas mi lezla strašně na nervy,“ vysypal ze sebe nakonec Shikaku a Shikamaru se uchechtl.
„Budu se vedle té ženy probouzet spoustu let,“ řekl s povzdechem.
„A teď si představ, že by tam nebyla,“ zašeptal Shikaku a jeho syn sebou trhnul. Do celé té věci se mu nechtělo, bylo to otravné. Pak na svém rameni ucítil dotek a nakonec jemné pošťouchnutí.
„Tak běž a projdi tou bránou do pekla,“ řekl mu pobaveně a pak se k synovi naklonil víc. „ale věř mi, bude to stát za to!“ Jeho hlas se pomalu vytrácel a Shikamaru se usmál.
„Díky tati,“ pronesl do ticha a otevřel dveře. Vyšel z domu na palouk a rozhlédl se. Čekal. Byli tu snad všichni. Postávali okolo v malých skupinkách a bavili se mezi sebou.
„Už jsem se bál, že nevyjdeš,“ ozvalo se za ním vesele a Shikamaru se otočil. Choji se mu zahákl za ruku a táhnul ho doprostřed prostranství.
„To bych si nedovolil,“ zakroutil hlavou Shikamaru. „Tak snad neuteče ona.“
„To si nemyslím,“ řekl mu Choji a kývnul za něj. Shikamaru se otočil a jeho srdce na chvíli vynechalo. Na sekundu mrknul zpátky ke dveřím, kde očekával ducha svého otce. Chtěl mu dát najevo, že veškeré jeho pochyby zmizely a ta část, co chtěla utéct, právě nadobro umlkla, ale nikdo tam nebyl.
Znovu upřel pohled na ženu v nádherném dlouhém bílém kimonu. Vypadala nádherně. V tu chvíli ho napadla sobecká myšlenka a on věděl, že jí to nikdy neřekne nahlas. Až projdou celým tím ceremoniálem a svatba bude za nimi, tak bude jeho. Jenom jeho a on udělá všechno proto, aby o ni nikdy nepřišel.
Temari ho vyhledala pohledem a pak se usmála a on opět viděl ten její úsměv, který tolik miloval a od kterého už nikdy nechtěl odejít.