Když má srdce svoji hlavu 25
Pětadvacátý díl - Kouzlo okamžiku
„Páni, jakživ bych neřekla, že se nám za tak krátkou dobu podaří shromáždit tolik cen,“ vydechla nevěřícně Shizune, zapisuje svědomitě jednotlivé položky již na třetí list papíru.
„Nezbývá mi, než souhlasit. Skvělá práce, Ino,“ pochválila jmenovanou Hokage, jež seděla pohodlně opřená na polstrované lavici vedle své dlouholeté asistentky a labužnicky usrkávala saké z malého, keramického šálku.
Představitelka nejvyššího orgánu vesnice měla po krk jednotvárného, o svátcích nevlídného a mdlého prostředí kanceláře a po menším handrkování, uražení i vyhrožování se jí povedlo prosadit si u černovlásky svolení o změnu v podobě oblíbeného baru. Vždyť si to po shonu prodělaném během proběhnutého náročného týdne přece zaslouží!
„To nic nebylo, fígl spočívá v oslovení těch správných lidí. My obchodníci držíme při sobě, navíc jakýkoli příspěvek do tomboly takovéhle události zajišťuje poměrně slušnou reklamu,“ odvětila skromně mladší z blondýnek. Vlastně, sama byla ochotou podnikatelů mile překvapená. Nakonec došla k závěru, že si jsou vědomi bídné finanční situace a chtějí podpořit tradici každoroční oslavy na přivítání nového roku.
„Teuchi-san dokonce trval na tom, že mi věnuje hned tři poukazy. Většina za poskytnutý produkt nic nepožadovala, takže počítám s vybráním tučného obnosu. Už jste se rozhodla, kolik čísel uděláme nevýherních?“ Zvedla zrak od bravurně opracovaných, dřevěných miniatur významných budov Listové, vyrobených za pár minut kapitánem Yamatem, a stočila jej na spokojeně se tvářící Tsunade.
„Co se týče počtu, nepřeháněla bych to. I když se jedná o symbolickou částku, ráda bych, aby si každý zúčastněný odnesl alespoň nějakou prkotinu,“ pronesla vážným tónem. Předem se dohodly na opravdu nízkém množství peněz, neboť braly v potaz poměry obyvatel, kteří při útoku Paina přišli o všechno a nemohli si dovolit zbytečně rozhazovat.
„No, nevím, jestli maketa kunaie použitého v boji s Madarou vynahradí puberťačkám první cenu,“ uchechtla se zasvěceně Ino. Nepochybovala, že se v téhle věkové kategorii strhne o lístky hotová mela. Naruto byl až nebezpečně žhavým objektem jejich zájmu.
„Tak jste si to nerozmyslela. Doopravdy hodláte toho nebožáka takhle zaprodat?“ ozvala se znenadání nesouhlasně Shizune. Od samého začátku se jí ten nápad nelíbil, a netajila se tím.
„Už zase?“ zaúpěla Pátá a protočila panenky k palubkami obloženému stropu. „No tak, nebuď přízemní, je to jenom nevinná pusa, ta ještě nikoho nezabila. Taky se do soutěže chystám zapojit,“ sdělila mimoděk svým spolustolovnicím.
„Jak jinak,“ zamumlala, kroutíc nad nenapravitelnou legendární hráčkou a milovnici všech druhů hazardu bezradně hlavou.
„I já,“ přidala se Ino, přičemž se spiklenecky uculovala.
Morálními zásadami řídící se brunetka přelétla očima z jedné na druhou, podezřívavě se zamračila a s rukama založenýma na prsou se napřímila nad rozdělanou prací.
„Tak počkat. Doufám, že nemáte v úmyslu nějakými podvodnými čachry zařídit, aby si polibek od hrdiny zakoupila právě Sakura?“ Tentokrát si je přeměřila ještě obezřetněji, po čemž člence týmu deset notně zacukaly koutky. Lhala by, kdyby tvrdila, že ji ona představa nelákala.
„No dovol. To o nás máš teda pěkný mínění.“
„Tsunade-sama!“
„Jistěže ne. Copak bych ty dychtivé a nadějeplné dívky mohla připravit o šanci na výhru? To by bylo nespravedlivé,“ dodala lehce dotčeně. Fixlování či zvýhodňování bytostně nesnášela. Ačkoli pravděpodobnost, že se u první ceny vylosuje zrovna Sakuřin lístek, byla stejně mizivá jako výhled na zvýšení jejího platu. Ve skutečnosti nevěřila, že se do toho mladá medička bude chtít angažovat. V duchu si poznamenala, že se musí zasadit o to, aby tam alespoň přišla.
„Zato ušít na Naruta takovou boudu a neinformovat ho, to je ohromně férové jednání. Víte, co nám ohledně jejich vztahu říkal Sasuke. Možná má pravdu, neměly bychom se vměšovat…“
„To není žádný vměšování, jen takové drobné popostrčení náležitým směrem. A kušuj už, do dané úlohy Naruta osobně zasvětím, vykoumala jsem spolehlivý plán.“
Dle Shizunina nelibě staženého obočí jí ono konstatování kýženou úlevu nepřineslo, spíš naopak.
V tureckém sedu, kdy mu kolena přelézala přes opěradla nijak zvlášť komfortního křesla, se hrbil nad předloženým dokumentem a nepřítomně si palcem spolu s ukazováčkem levé ruky všelijak mnul a žmoulal spodní ret. Přistihl se, že stále dokola čte jednu, tutéž větu a přesto nemá nejmenší ponětí o jejím významu.
Rozmrzele si povzdechl, špičkou jazyka navlhčil odkrvený dolní pysk, loket inkriminované levačky si zabodl kamsi do stehna a zatnutou pěstí si znuděně podložil hlavu. I za normálních okolností se na tohle úředničení špatně soustředil, dnes však vyloženě trpěl. Myslí mu vířily miliony věcí; a všechny vedly k jedinému cíli. K Sakuře.
Při náhodném setkání v krámě neměli moc prostoru si promluvit, oba byli zaskočení a pořád do nich někdo strkal.
Do zblbnutí přemítal, jestli zvolil dobrou taktiku a nějak to s těmi dárky nepřepískl, protože se o nich vůbec nezmínila. Nepoděkovala, nehodila mu je na palici… prostě nic. Kdyby mu dala byť i maličké znamení… Přál si rozumět ženám, umět rozluštit ty jejich matoucí signály a náznaky.
Bylo zvláštní, že tváří v tvář, když se jí podíval zpříma do očí a vnímal řeč těla, si byl Sakuřinými city jistý, ba při zpětné analýze jeho pevné přesvědčení záhadně zesláblo. Pokud někoho skoro půlku života bezmezně milujete a pak se stane zázrak a ta osoba vám otevře své srdce, poskytne naději, dovolí doufat, načež se s vámi takřka bez vysvětlení rozejde, to otřese sebevědomím i otrlého jedince.
Ano, v tomto případě sehrál velkou roli neopomenutelný faktor, jenže zásadní, nezodpovězenou otázkou bylo, do jaké míry to ovlivnilo její konečné rozhodnutí.
Jedno věděl stoprocentně – nevydrží na ortel čekat do doby, až mu ti papaláši milostivě povolí nastoupit na post Hokage. Měl totiž neblahé tušení, že zlomit feudální pány v čele s lordem Daimyo potrvá dlouho. A Naruto nechtěl ztrácet ani minutu. Trpělivost, a především odevzdaná nečinnost, nikdy nespadaly do kolonky jeho předních charakterových vlastností.
Umínil si pokračovat, jelikož mu hluboko ukryté instinkty našeptávaly, že se rozhodl správně.
Špatně zamaskované uchechtnutí ho probralo z transu. Uvědomil si, že s k zemi skloněným listem, jenž měl mít dávno přelouskaný, hodnou chvíli civí na suk v zadní desce masivního stolu.
„Když jsem ti ten nezáživný zápis ze schůze dávala, nepředpokládala jsem, že tě přiměje až k takovému hloubání,“ dobírala si ho Tsunade s vlídným úsměvem.
„Nah,“ vydral ze sebe Jinchuuriki, drbaje se rozpačitě ve vlasech. „Načapalas mě, babčo.“
„Nedopracoval ses ani ke druhému odstavci, co?“
„Promiň, jsem trochu mimo,“ přiznal omluvně. Vážil si ochoty ho zasvětit do každodenních povinností, proto šel s pravdou dobrovolně ven.
Mlčky mu věnovala starostlivý pohled, vypadal unaveně, nešil sebou, jak tomu bývalo předtím zvykem, nerozptyloval ji všemožnými dotazy; ve skutečnosti přes půl hodiny nevydal hlásku a zíral do prázdna.
„Chceš si promluvit?“ nabídla mu laskavým tónem služby posluchače.
„O nic nejde,“ odmávl její mateřskou péči s jakýmsi pokusem o bezstarostný úsměv. „Posledních pár nocí jsem blbě spal. Hodně myslím na to setkání kágů, zkouším si vykreslit, jak to asi bude probíhat, zda se za mě fakt všichni postaví a zatlačí na feudální pány.“
Chápavě přikývla, zatímco ho dál zpytavě pozorovala. Bylo v tom víc. Stále se nesmírně trápil kvůli rozchodu se Sakurou. Nicméně, nejvíc skličující na celé téhle situaci byl fakt, že nejhlučnější ninja Konohy se absolutně s nikým nepodělil o svoje emoce. Mnohokrát očekávala, že si k ní třeba přijde pro radu, nýbrž on se s nimi vypořádával sám.
„Neboj se, svým způsobem tě mají všichni rádi, podrží tě. Gaara jim půjde příkladem,“ povzbuzovala ho s nakažlivým optimismem.
„Hm, snad máš pravdu. A potom ukážeme těm sušenkám, co je Uzumaki Naruto zač!“ zvolal, přičemž si zaťatou pravačkou bouchl energicky do dlaně.
Už jsem se strachovala, že z tebe ta bojovnost nadobro vyprchala, ulevila si tichounce Tsunade.
„Poslyš, uzavřeme takovou motivační dohodu. Když to dobře dopadne, splníš staré Hokage jednu prosbu, budeš mi pomáhat s tombolou na Ošógacu a společně zachráníme ohroženou Jouninskou zkoušku.“
„Platí,“ přitakal blonďák okamžitě, neboť si nemohl nechat ujít žádnou výzvu. „Em, a jak to chceš udělat?“
„To se včas dozvíš,“ ujistila ho a zároveň si pod stolem ďábelsky promnula ruce.
„Tohle je příšerná otrava. Kam jsem dal rozum, když jsem na to kývnul? Zopakuj znovu, co žes mi za to slíbila?“ brblal Shikamaru při rozmotávání zašmodrchaného obřího klubka barevných girland.
„Neutuchající vděk a můj věčný respekt?“ opáčila od zmenšených verzí dráčků jeho týmová kolegyně, obdařuje ho nefalšovaným americkým úsměvem.
„Vážně? Klidně bych se spokojil s přehlížením a doživotní ignorací,“ lamentoval během zápolení s jedním obzvlášť umanutým uzlíkem.
Přípravy na zítřejší slavnost byly v plném proudu, největší park ve vesnici se jim doslova měnil před očima.
Týdny nikým nepovšimnuté opadané listí zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku; tajně podezříval Kakashiho, že ho s využitím větrného elementu nepozorovaně odfoukl do odlehlejší části, po obvodu byly rozmístěné dlouhé stoly vytyčené pro občerstvení, kdežto uprostřed travnatého prostranství stály ve dvouřadu stolky určené pro návštěvníky a za nimi se tyčilo nevysoké pódium pro kapelu, u kterého nesmělo chybět místo na tančení.
„Hej, říkala jsem vám, ať to odnesete támhle! Nehodlám to po vás předělávat!“ rozkřičela se Ino na vyděšenou partu Geninů, kteří byli vysláni pro květinovou výzdobu. Z neznámých důvodů měla během nepřítomnosti Tsunade chystání té velkolepé akce na povel.
„Kam si přeješ tyhle blikající světýlka? Mám je navázat na stromy?“ zeptala se příchozí TenTen, jež za ohromnou krabicí byla stěží vidět.
„Jo, vybírej si ty s nízkými větvemi, díky.“
A tak se to táhlo po zbytek odpoledne, ručně vyrobené, zakoupené či někde jednoduše sehnané ozdoby se připevňovaly na veškeré dostupné ukotvené nosiče, jaké jen rozlehlý park nabízel.
Obnažené listnáče, nyní ověnčené pestrými žárovičkami různých tvarů, přebraly role lampám, z jejichž vršků se pro změnu snášela všemožná stvoření vystříhaná z papíru.
Kolem tanečního parketu byly rozvěšené lampiony, které svou chabou svítivostí měly večer navodit intimní atmosféru.
Jak se Shikamaru rozhlížel, musel uznat, že Ino doopravdy oplývá vrozeným talentem ke zkrášlování prostředí, a organizaci celkově. Nestyděla se do práce zapojit i cizí, přihlížející obyvatele.
Naverbovanou sílu propustila teprve až s hojně pokročilým šerem. Třebaže byl známý svou leností, téhle příležitosti k úniku využil s nevídanou rychlostí. Nechtěl riskovat, že by si ho vybrala na případné dolaďování detailů, jelikož musela mít všechno absolutně tip ťop.
Ubíral se jednou z vedlejších ulic, když zahlédl postavu s povědomě ježatými vlasy.
„Naruto?“ zahulákal s lehce tázavou intonací. Přestože se blonďák zdál myšlenkami na hony vzdálený realitě, otočil se a roztržitě hledal původce povykujícího jeho jméno.
„Oj, Shikamaru,“ pozdravil, jakmile k němu kamarád došel.
„Tak už jste zpátky.“
„Jo, zhruba hodinku.“
„Jak to šlo?“ sondoval génius s culíkem, zatímco si masíroval od nekonečného postávání v předklonu ztuhlá bedra.
„Mno, celkem hladce. Všichni se nakonec usnesli, že mě obhájí před těma nahoře a došlápnou na ně, pokud budou klást odpor,“ odpověděl. U poslední části věty se pobaveně zasmál, zřejmě doslovně citoval drsného Raikageho, to by na něho totiž perfektně sedělo.
„Umírám hlady. Co takhle zajít do Ichiraku? Tam ti klidně vylíčím nejzajímavější body diskuze,“ navrhl téměř prosebně, drže se přitom zmučeně za břicho.
„Proč ne, taky bych něco pojed-“
„Ahooj, Naruto-kun. Koupila jsem si dvacet lístků, tak doufám, že vyhraju,“ přerušila Shikamara neomaleně z blízkého obchodu vycházející dívka s dlouhým tmavým copem, koketně pomrkávající na nechápajícího Jinchuurikiho.
„Er… to ti vážně přeju. Hodně štěstí?“ vymáčkl ze sebe pracně, nejistě si prohrabávaje nesourodě trčící kadeře.
Příslušník klanu Nara ho obdařil zmateným pohledem, ale raději se k tomu nevyjadřoval, takovýmto typům rozhovorů se zásadně vyhýbal.
„Nejsme jediní, komu ctěný lord Daimyo pije krev. Tsuchikage na něj má slušnou pifku, protože Kamenný kecá do misí, nezamlouvá se mu jejich kooperace s vlivnými osobnostmi. Jeho nejlepší lidi dostali zakázku na hlídání nějaký slavný zpěvačky, pravděpodobně má bobky z možnýho spiknutí,“ prozradil mu Naruto během cesty.
„Děsí se ztráty penězi oblbnutých příznivců… zajímavé.“ Momentálně mu však mnohem zajímavější přišlo vyzývavé chování míjejících holek, kterého si jeho v tomto ohledu natvrdlý společník zatím nepovšiml. A začínalo mu docházet, v čem to vězí.
Patrně onu konverzaci přece jen bude muset podstoupit, což se mu potvrdilo po usednutí na barovou stoličku.
„Naruto-kun! Zítra mám jistou první cenu, babička mi to vyvěštila z karet. Nemůžu se dočkat,“ nechala se od plenty restaurace slyšet nakukující, vnadná slečna s rozlívajícím se ruměncem.
„Oh, aha… to jsem opravdu rád,“ řekl jí jmenovaný po otočení přitrouble. Shikamaru zavřel oči a značně otráveně si povzdechl. Naštěstí ho předběhl majitel stánku.
„Drahý hochu, k čemu ses to propůjčil?“
„Heh? O čem to mluvíš, staříku?“ zeptal se Naruto popleteně.
„O té tombole samozřejmě, a s ní spojeným davovým šílenstvím,“ pronesl Teuchi při nabírání kouřících nudlí lehce ustaraně. Účast v takovéhle frašce mu k jeho nejvěrnějšímu zákazníkovi nepasovala, rozhodně nebyl ten typ, který využívá vzhledu a obdivu spoluobčanů, aby se dostal k financím.
„No jo, je to dost zodpovědný úkol, ale těší mě, že budu mít šanci udělat někomu radost,“ odpověděl nadšeně a zároveň si namlsaně rozbaloval dřevěné náčiní.
Starý pán se totálně vykolejeně podíval na Shikamara, jež s očima v sloup rezignovaně kroutil hlavou, načež před oba se smířlivým pokrčením ramen postavil misky s čoudícím pokrmem.
Evidentně ve svém věku ničemu nerozumím, pomyslel si kapitulovaně.
„Ještě to neví,“ osvětlil mu celou zavádějící záležitost oddaný pozorovatel mraků otráveně.
„Oh,“ vyklouzlo Teuchimu po dojití veškerých souvislostí, nato si tupě se tvářícího Naruta soucitně přeměřil, jako by ho viděl naposledy.
„Co?“ otázal se s plnými ústy.
„Hlavní cena seš ty,“ sdělil mu kamarád netečně.
„Haha, jasně. Podle babči mám jenom losovat lístky,“ odfrkl nevzrušeně. Ať šlo o cokoli, nehodlal se těma dvěma nechat napálit. „Nebo ne?“ dodal o poznání rozhozeněji, jakmile uzřel tu nepřehlédnutelnou výměnu bezradných pohledů.
„Jak hlavní cena?! Chci říct… co by se mnou kdo dělal?“ dožadoval se vysvětlení pod přívalem paniky. Shikamaru pouze lenivě našpulil rty a posléze do prostoru před sebou názorně vtiskl hlučnou pusu.
„Polibek hrdiny Konohy,“ obeznámil Naruta s jeho osudem stařík honosně. Blonďákovi z čiré hrůzy vypadly hůlky z ruky a následně hlasitě zaduněly o pult. Rázem pochopil, že se nejedná o vtip, a vůbec se mu to nelíbilo.
„Jen za dnešek tě tu sháněly čtyři mladé dámy.“ V jeho nezvykle bledé tváři se nyní zračil výraz hotového hororu.
„Hiashi Hyuuga chtěl skoupit hned polovinu lupenů, ještěže je prodej jednotlivým zájemcům omezen počtem.“ Nemohl si pomoct, najednou se přítelovým neštěstím vyloženě dobře bavil. Ten nevyhnutelný výstup jeho vztah rozhodně nespraví, zkušenosti ho však naučily, že nepředvídatelný ninja číslo jedna se z obdobných životních nástrah dovede vždycky zázračně vylízat.
„Ne, to ne.“ Vrtěl rezolutně hlavou. „Nebudu nikoho líbat! Chci znovu získat Sakuru-chan. Tohle je šílený a.. hnusný,“ blekotal nevěřícně Naruto. To si někdo odskáče! Odmítal před tolika lidmi dělat šaška.
„Obávám se, že ti Tsunade-sama nedovolí vycouvat. Nejspíš by ji tvoje fanynky ukamenovaly.“
Navzdory časné ranní hodině jsem stála u okna, nepřítomně si pohrávala se šňůrkou od bílého županu a pozorovala první novoroční východ slunce.
Letos jsem kvůli tomu neměla v úmyslu vstávat, jenže ty dotěrné, donekonečna ono citlivé místo atakující myšlenky mi nedaly spát.
Ač jsem si byla jistá, že je to celé dílem nějakého odporného komplotu, nezvládla jsem zabránit bujné představivosti týrající mě opakujícími se záběry Naruta veřejně líbajícího neznámou dívku. Občas jí mé choré podvědomí přiřadilo i konkrétní tvář, což bylo ještě horší.
Přestože jsem ve skrytu duše věřila, že by na to nikdy dobrovolně nepřistoupil, drásalo mi to nervy.
Co když to povede k něčemu dalšímu?
Nesmysl! Naruto je stálice, miluje nás a nějaká pitomá pusa to nezmění, chlácholila mě vnitřní Sakura.
Strašně moc jsem si přála, aby se nemýlila. Věděla jsem, že je to neskutečně sobecký postoj, ale zklamání od něho bych asi nepřežila. Stačilo to od Ino. Ano, tušila jsem, kdo za tím stojí, vlastně jsem měla i pádný důkaz.
I když jsem měla vztek a cítila se ukřivděně, ještě jsem se úplně nerozhodla, jak s tím naložím. Usilovně jsem se snažila přijít na jedinou věc, která by její podvodné jednání nějak omluvila, leč marně. Svěřovala jsem se jí, plakala na rameni a ona mě takhle zradila. Nehorázně mě to mrzelo.
Připlácla jsem čelo na studené sklo, zavřela oči a nešťastně si povzdechla. Byla jsem si vědoma, že se tu nemůžu schovávat věčně, povinnosti pomalu volaly.
S frustrujícím zaúpěním jsem přešla ke skříni a prudce ji rozevřela; bez hnutí brvou jsem ignorovala na ramínku visící slavnostní kimono a stejně otupěle sáhla po svém každodenním úboru.
Po spořádání tradičního *omoči, doprovázeného z mé strany nucenou diskuzí s rodiči, jsem po snídani umyla nádobí a potom nenadšeně vyrazila do přeplněných ulic. Potkávala jsem zamilované páry, vracející se z té skvostné podívané, i rodiny s dětmi. Všichni vypadali tak nechutně spokojeně, až se mi z toho obracel žaludek.
Celkem s úlevou jsem zapadla do nemocnice, kde panoval mír a klid. Záměrně jsem se obloukem vyhnula sesterně, neboť jsem předvídala, že se tamní rozhovor bude točit pouze kolem té zpropadené odpolední tomboly.
Obešla jsem pacienty, zkontrolovala léky, načež se za účelem dokončení několika restů zavřela do tiché kanceláře. Problémem bylo, že byla až moc tichá, soustředěnost si se mnou sprostě hrála na honěnou a já měla pořád babu.
„Zatraceně,“ zaklela jsem nakvašeně, poklidila chaoticky rozprostřené dokumenty a odevzdaně se vrátila do víru venkovního života.
Nezaujatě jsem se šourala mezi zbožím nabouchanými stánky a osamoceně se prodírala rozjařeným davem. Sem tam jsem se u nějakého zastavila a předstírala, že si prohlížím vystavené výrobky, abych zabila čas. Ten byl bohužel neúprosný, hodina mého utrpení se nebezpečně přiblížila, proto jsem se s nepříjemně staženými vnitřnostmi vydala do bezpochyby fantasticky vyparáděného parku. Pro nedostatek lidí jsem s Ino měla na starost občerstvení v podobě alkoholických a nealkoholických nápojů.
Proměna lokality byla dech vyrážející, po zemi se nepovaloval ani lísteček, na letitých třešních a jerlínech se vyjímala pestrobarevná svítidla, pódium bylo doslova omotané všelijakými ozdobami, tanečnímu parketu dominovaly oranžové lampiony a ve vzduchu byl upevněn velký, dlouhý, vlnící se látkový drak, jehož útroby byly vyplněné svíčkami.
Po zdvořilém pozdravení známých jsem vlezla za stůl, který se měl stát mým působištěm a za nímž bylo zatím pusto a prázdno a pustila jsem se do vybalování plastových kelímků.
„Ahoj,“ vyrušila mě o chvíli blondýnka, dorazivší ruku v ruce s Choujim. Jaksi neutrálně jsem kývla a dál se věnovala své práci. Periferním viděním jsem zaznamenala, jak si zamyšleně skousla spodní ret, mlaskavě se rozloučila s doprovodem a poté se s pažemi založenými v bok postavila vedle mě.
„Tak jo, pojďme si promluvit, ať pročistíme ovzduší.“
„Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?“ odvětila jsem chladně, aniž bych se na ni otočila.
„Dobře, vyklop to. Co tě žere?“
„Co mě žere?!“ zvýšila jsem nad její otázkou šokovaně hlas a třískla mísou s punčem, až množství rudé tekutiny vystříklo na desku našeho provizorního stanoviště. „Jak jsi to mohla udělat?“
„Komu? Tobě, nebo Narutovi?“
„Takže o tom skutečně neví?“ zeptala jsem se, zatímco jsem ubrousky šůrovala natropenou spoušť.
„Jistěže ne, nesouhlasil by. Řekli mu to teprve včera.“
„Proč, Ino? Co tím vlastně sleduješ?“zaútočila jsem po krátké pauze přímo.
„Hledáš v tom příliš. Fakticky, hlavním podnětem pro tuhle šarádu je rychlá peněžní injekce, onehdy jsem na téma rozpočtu omylem vyslechla debatu Tsunade-sama s obchodníky a… prostě spontánní nápad, který se uchytil.“ Semkla jsem rty do úzké čárečky a nepřesvědčivě přikývla.
„Nemá to teda co dočinění s tvým nedávným nátlakem ohledně koupi lístků?“
„Ne,“ řekla s nevinným výrazem, roztržitě si hladíc dlouhý culík lesklé kštice.
„Uhm.“ Možná nelhala, i tak jsem nelitovala, že jsem se jich zbavila. Když se ke mně doneslo, o co se hraje, rozlíceně jsem je rozdala dětem v sirotčinci. Netroufala jsem si hádat, kam byla Ino ochotná zajít. A taky z principu.
„No tak, vždyť to je legrace,“ zkusila odlehčit atmosféru pomocí laškovného dloubnutí loktem.
„Legrace?! To sotva,“ prskla jsem vytočeně. Vlastní fantazie mě pustošila zaživa a ona to nazývá srandou. Co to do ní vjelo? A to jsem si myslela, že mě chápe.
„Prosím tě, je to jenom obyčejná pusa,“ osočila se na mě nevrle. „Rozešla ses s ním, Čelisko, na to nezapomínej. Jestli ti to vadí, tak se k němu vrať.“
Nechala mě tam opařeně stát s ústy dokořán a rozeběhla se obsloužit první žíznivce. Ti byli následováni dalšími návštěvníky slavnosti a ti dalšími, netrvalo dlouho a čelily jsme malé frontě. Stěží jsem vnímala děti pouštějící opodál nádherně malované draky, natož dění na pódiu. V sekavých útržcích, které ke mně dovály, jsem rozeznala uvítací proslov Hokage, následovaný vystoupením místního pěveckého sboru.
Nápor z větší části polevil, jakmile propuklo slosování. Snažila jsem se plně soustředit na rozlívání limonád a vaření čaje, ale co chvíli mi neposlušný zrak sklouzl na postavu v černo-oranžové bundě. I když se zdál poměrně skleslý, s prameny spadajícími přes ochrannou čelenku do čela mu to děsně slušelo. Nebyla jsem si jistá, zda tomu polibku dokážu jen tak přihlížet. Bez ustání jsem si přeříkávala Inina slova: ´Je to jenom obyčejná pusa,´ jenže to nezabíralo. Úzkostí se mi kroutila střeva a stahovalo hrdlo.
Než jsem se nadála, osaměla jsem, neboť vyvolali kamarádčino číslo. Vzhledem k tempu mizení cen se to šiklo, budu zaneprázdněná a nestihnu se zaobírat kdejakými blbostmi.
„Jedenáctku!“
„Ne, dvacet trojku!“
Dle intenzivního pokřikování z předních řad jsem usoudila, že některou z tlačících se holek dělily od vysněného zážitku pouhé minuty. Rozladěně jsem zaskřípala zuby a nepatrně chvějící se pravačkou si zastrčila vlasy za ucho. Ta slabost a postranní efekt mě strašlivě deprimovaly.
„Ahoj. Sakura, viď?“ překvapeně jsem zvedla hlavu a zahleděla se do obličeje majiteli onoho sympatického hlasu. Naproti mně se tyčil evidentně starší, přibližně sto osmdesát centimetrů vysoký mladík s krátkým, tmavým ježkem, čokoládovýma očima a vlídným, krapet ostýchavým úsměvem.
„Em, ahoj,“ zareagovala jsem nejistě. Neměla jsem šajnu, kam ho zařadit, tak jsem se akorát nervózně ušklíbla.
„Promiň, jsem Kaemon. Z Ininy narozeninové párty.“ Následovalo kultivované potřesení rukou. „Bydlím dva domy od Yamanaků, v dětství jsme se po sousedství společně navyváděli nespočet lotrovin.“
„Oh, aha.“ Na víc jsem se nezmohla. Z té prokleté noci jsem si houby pamatovala, což jsem kdekomu na potkání samozřejmě nevykládala, a za své chování se pekelně styděla.
„Za kluky se moc omlouvám, ten večer jsme zapíjeli narození kamarádova dítěte a trochu to přehnali,“ pronesl upřímně. Vypadal, že je mu to doopravdy líto. Zaručeně mě k tomu tanci na stole nějak museli vyprovokovat, jinak bych se takhle neodvázala. „Ti tví dva strážci zakročili zcela oprávněně.“
„Mí kdo?“ optala jsem se nechápavě. Jeho podání příběhu však bylo přehlušeno halasným potleskem zesíleným o demonstrující pískot.
Oba jsme současně stočili zrak k okupovanému stupínku, on zvídavě kdežto já bázlivě. S ohromeně rozšířenýma očima jsem zírala na výherkyni první ceny. Byla jí odhadem devítiletá holčička s neupravenými vlnitými kadeřemi, která se nápadně podobala té z děcáku. Bezděky jsem si sevřela tričko pod krkem, v místě, kde byl ukrytý přívěsek s liškou a nasucho jsem polkla.
Naruto ji pravděpodobně osobně znal, kdysi se mi zmínil, že za opuštěnými dětmi často chodí, číst jim nebo si jen tak poklábosit, protože se na dívenku zářivě usmál, s typickou dobrosrdečností k ní přiklekl, aby vítězce pogratuloval, načež jí něco pošeptal do ucha. Malá sirota, která teď dozajista namíchla polovinu ženského pohlaví Konohy, zavrtěla hlavou, s dětskou oddaností ho objala, taky blonďákovi cosi špitla a pak mu něco začala ukazovat na svém oblečení.
„Jsi v pořádku?“ vytrhl mě z transu Kaemon.
„Co? Jo. Jo, promiň. Dáš si něco k pití?“ Náhle mě trklo, že jsem mu nic nenabídla.
„Ne, díky. Myslel jsem, jestli bych tě mohl pozvat na gáblík… jako bolestný za minule,“ doplnil s roztomilým dolíčkem v koutku. Musela jsem uznat, že svým způsobem byl okouzlující.
„No… já odsud ne-“
„Ale jo, můžeš,“ skočila mi do řeči Ino. V tom apatickém stavu jsem si vůbec nevšimla, kdy se vrátila. „Jen běž, zvládnu to.“ Ještě to ani nedořekla a už mě vystrkovala zpoza pultu. Neměla jsem na výběr, odevzdaně jsem ho stopovala méně frekventovanou cestou ke stánkům s jídlem. Sice jsme tudy obešli ten největší houf lidí, zato jsme se museli vyhýbat mladým hráčům **hagoity, pobíhajícím kolem s pálkami připomínající prkénka. V panující tmě jsem uplatnila ninja reflexy a chycením míčku ho ušetřila o ránu do spánku.
„To víš, civilisti,“ uchechtl se nad svým postavením a raději zrychlil. Po domluvě jsme si na stojáka dali dango a přátelsky si povídali u kiosku, byla s ním zábava, když se viditelně zamračil.
„Rozešli jste se, že jo?“ zeptal se zničehonic.
„Cože?“
„S tím blonďákem. S Narutem.“
„A-Ano,“ vykoktala jsem s málem bolestivým ošitím.
„Já jen, že sem jde a nevypadá právě družně,“ pravil informativně, poukazuje kamsi za mne. Obrátila jsem se a rázem stanula čelem před příčinou mých probdělých nocí.
„Naruto. A-hoj,“ vypravila jsem ze sebe měkce, nevědomky si muchlajíc lem červeného svršku.
„Obtěžuje tě?“ pokynul nepřívětivě směrem k mému společníkovi, zřejmě si ho na rozdíl ode mě pamatoval.
„Ne, Kaemon, on…přišel se omluvit za to v baru,“ uvedla jsem věci na pravou míru, i tak si ho nedůvěřivě přeměřil.
Snad po věčnosti přesunul ta překrásná modrá kukadla plná ostražitosti na mou maličkost, chladný odstup, jež se v nich zračil, okamžitě vystřídala láskyplnost, něha, věrnost a mnou tolik milovaná hravá nezbednost.
„Můžu tě chvilku zdržet?“ položil mi jednoduchou otázku.
„Jistě. Er, uvidíme se později?“ navrhla jsem neurčitě svému novému známému, kterého jsme při výměně našich hlubokých pohledů naprosto ignorovali.
Jeho odezvu jsem pořádně nevnímala, můj zájem totiž upoutala Narutova nabídnutá levačku. Po vteřinovém zaváhání jsem do ní vložila svou pravou a nechala se vtáhnout do shromážděného hejna těl. Hradby bortící dotek otupil mé smysly, takže jsem nějaký čas v kondici srovnatelné s mrákotami poslušně cupitala za ním. Věděla jsem, že mě do cíle dovede bez újmy. Do cíle?
„Kam to jdeme?“ houkla jsem mu do zad. Ohlédl se na mě a s rošťácky jiskřícími tůňkami se maličko rozpačitě usmál.
Po zkušeně vystřižené kličce mezi štěbetající skupinkou Jouninů jsme se znenadání ocitli na tanečním parketu, kde proti mně s napjatými obličejovými svaly zůstal stát.
„Smím prosit?“ pronesl jemně, stále mě držíc za ruku.
„Cože?“ vyjevila jsem se rozhozeně.
Vpil se do mě lehkými pochybnostmi opředenýma očima, přistoupil na vzdálenost stěží pár centimetrů, neohrabaně mi položil ruku kolem pasu, zatímco tou druhou pouze upravil úchop a na to ji synchronicky s mou o kousek pozvedl. Začali jsme se drobet nemotorně pohybovat do rytmu pomalé písničky, která ke mně doléhala jakoby z jiného světa.
Tancovala jsem s Narutem. Já tancuju s Narutem!
Neměla jsem páru, že to umí. Jakživ jsem ho při něčem takovém neviděla.
S pronikajícím prozřením jsem si uvědomovala přítomnost čumilů postávajících po okrajích a polilo mě nepříjemné horko. Ač se po parketu kolíbaly i jiné páry, cítila jsem na sobě jejich soudící zrak.
„Naruto, já…“ spustila jsem tlumeně, leč naléhavě.
„Šš,“ zarazil mě prosebným pološeptem, „teď nemluv, Sakuro-chan.“
Ztraceně jsem se mu podívala do potemnělých očí, kopírujících vyřčenou prosbu, a v mžiku spolkla všechna na jazyku pálící slova. Táhle jsem se nadechla, nasála jeho nenahraditelnou, uklidňující vůni a s těžkým polknutím zmučeně zavřela své protivně štípající.
Narutova horká dlaň se posunula, když mě k sobě přivinul těsněji, letmo se mi otřel tváří o líčko, načež mi se ztrápeným povzdechem zabořil nos do vlasů nad ucho. Ihned se mnou prohnala elektrizující vlna euforie. Křečovitě jsem mu zmáčkla rameno, za něž jsem ho držela, a poté si o něj pohodlně opřela bradu. Na ostatních už nezáleželo, byli jsme jenom my dva, hladově se pasoucí na přítomnosti svého protějšku.
Jak to tak chodí u hezkých okamžiků, bývají pomíjivé. Hudba dohrála a my se museli oddělit. S naříkajícím srdcem jsem dovolila prstům sklouznout po svalnaté paži až k loktu, Naruto mě zase při odstupování zamilovaně pohladil po zádech. Naposledy se zjihle usmál, kavalírsky mi políbil hřbet ruky a s přáním dobré noci mě tam nechal stát, roztřesenou a se slzami před prahem.
Vyčerpaně a emotivně nadobro vyprahle jsem se vyškrábala do schodů. Takřka poslepu jsem rozsvítila lampičku na nočním stolku a mrtvolně se tváří dolů zřítila na neustlanou postel. Od toho tance jsem v hlavně neměla nic jiného. Ještě nyní mi při té vzpomínce přelétl mráz po páteři.
Ah, Naruto…
Ve snaze pokrčit nohu jsem se kolenem kopla do něčeho ostrého. Nadzvedla jsem se a po prohledání záhybů peřiny objevila hranatý předmět zabalený v balícím papírů.
Jediná v tento den přípustná pošta byly novoroční blahopřejné pohlednice.
S tlakem vystoupnuvším do infarktového stavu jsem se posadila a nedočkavě rozervala vrchní obalovou vrstvu.
Krve by se ve mně nedořezal. V klasickém, nijak zdobeném rámečku byla umístěna fotka.
Většinu pozadí tvořila budova zrekonstruovaných lázní, mnohem zajímavější však byla zachycená dvojice v popředí. Vybavovala jsem si ten zvěčněný moment, bylo to krátce po Narutových narozeninách.
Sakura na obrázku se zády opírala o zábradlí mostu a šťastně se smála nějakému hloupému vtipu, jež jí řekl hodně blízko stojící Naruto. Rukama na každé straně ode mě svíral horní kulatinu hrazení a s mírně skloněnou hlavou mě zaláskovaně propaloval žhnoucími safíry. Věděla jsem, že potom následoval žhavý polibek. S chvějícími se rty jsem snímek obrátila a našla na malém papírku přilepené věnování.
Krásný Nový rok, Sakuro-chan.
babča Tsunade mi tohle dala k Vánocům, prý nás náhodou vyblýskl nějaký redaktor Konožského zpravodaje, neodolal. Nedivím se, že jsme ho ani jeden nebrali v potaz.
PS: Prozřele udělala dvě kopie, takže svou mám již týden vystavenou.
S láskou Naruto.
Zakousnutá do vnitřku skráně jsem zamyšleně civěla na líc, kloubkem ukazováčku jsem si setřela mokrou pěšinku pod víčky a prstem něžně přejela po blonďákových zasklených vlasech. Lehla jsem si na znak a fotku si frustrovaně přitiskla na hrudník. Poprvé od rozchodu jsem vážně uvažovala o myšlence na všechno dlabat a vrátit se k němu.
Protože to jsem momentálně chtěla úplně nejvíc.
*omoči - bochánky z utlučené rýže v silném kuřecím vývaru
**hagoita - venkovní míčová hra, používají se při ní pálky připomínající prkénka na krájení, pinkají si dřevěným míčkem s ptačími pery
No, když ten díl shrnu - první část s holkama nic moc, Narutova smutná, Shikamarova doufám aspoň trochu zábavná a Sakuřina taková miloučká. Samotné mi při ní srdce plesalo, když jsem to psala
Jo, jméno Kaemon znamená radostný, a asi ho nevidíme naposledy.
Holka... Jediná výhoda toho, že jdu na tuhle párty pozdě, je ta, že mám před sebou hroooozně moc dílů. Tak tu teď ve čtvrt na dvě sedím, rudý oči jak angorák a přemítám nad tím, jestli zítra zvládnu vůbec fungovat v práci.
Ne, teď vážně. Připadám si, jako kdybych sledovala anime žánru slice of life či v podstatě jakýkoli americký nekonečný seriál, který se točí převážně kolem komplikovaných vztahů hlavních hrdinů (looking at you, Grey´s Anatomy...) a jako bonus má politické pozadí (můj šálek čaje). Fasicnuje mě, že ty kapitoly jsou tak krátké (přes sedm stran mi přijde krátké, ale jakmile je píšu sama, trochu skučím, zda to není pro čtenáře dlouhé... ), ale dokážeš do nich narvat fakt hrozně moc věcí, i když ve výsledku se občas toho moc vlastně nestane. Baví mě to, fakt. Baví mě, jak pracuješ se Sakuřiným charakterem, konečně něco, kde je sympatická. A Ino, aaaaach, jejich kamarádský vztah se mi líbí, až trochu začínám litovat, že takovou kamarádsky spřízněnou duši jsem ještě nenašla. Sice mě překvapil ten Chouji, tipovala bych to na Shikamara, ale proč ne, ona se taky páruje dost blbě. Trochu mě mrzí, že tam víc není rozebraná i dimenze vztahu Sasuke x Sakura (uuuuhm, deformace vlastní sérií, pardon! ), ale fakt mi přijde, že ti dva mají fakt hodně dobrou dynamiku, jejich cvičný souboje mě baví a stojím si za tím, že ti jdou.
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
Tak ses pustila do čtení mý nekonečný ságy? Jooo, máš totální pravdu, je to styl starýho dobrýho Dawsonova světa xD slaďák, s problémy samozřejmě, ve kterým hraje hlavní roli opravdová, nefalšovaná láska, co lidi naprosto pohlcuje (což je v mém věku dosti naivní, v tohle ještě věřit)... Naivní v tom smyslu, že je to oboustranné. Jinak obdobné stavy, kdy na dotyčného nemůžeš přestat myslet a z jediného doteku se zastaví svět můžou potkat člověka v každém věku.
Jsem ráda, že tě to baví číst, kapitoly se postupně prodlužují, třináct stran žádnej problém, takže si určitě přijdeš na svý I když je tam ta politika tak okrajově, stejně ty informace sem tam haprují, to je tak, když jsou mezi díly dlouhé pauzy a zapomenu, co chci vlastně psát.
Ino je tu super, jejich rozhovory, a celkově ty situace, mě baví psát, taky nikoho takovýho nemám, bohužel. A co se týče vztahu Sasuke-Sakura, tak myslím, že ta dynamika, ačkoli se stále vyvíjí, se občas objeví i dál. Ale uznávám, mohla jsem jim dát víc prostoru... no, uvidíš, jestli setrváš děkuju za komentáře, potěšily.
Můj ty bóže, to už bude zase měsíc, co jsem přidala poslední díl? Měla bych se stydět. Nicméně, dobrá zpráva, na dalším se pracuje, trochu jsem se zasekla na technikách, tu jouninskou zkoušku mi byl čert dlužnej. Ale já to dám Nový díl by se mohl objevit během přístího týdne, tak ještě chvíli vydržte. Díky za trpělivost.
(Plácá sebou o podlahu protože se dostala k přečtení nové kapitoly až jedenáct dnů po vydání)
Líbí se mi, že Sakura je vždycky taková smutná z toho, co se děje s ní a Narutem, ale on se pokaždé v té nejneočekávanější chvíli objeví a zvedne jí náladu Dávám 5* jako obvykle a děkuji za napsání Taky se těším, až se tam zase objeví Kaemon; vypadá doopravdy roztomile ^^ (jojo, při dávání jmen pro novou narutovskou postavu si otevřu stránku s japan jmény a vyberu to, co se k dané postavě nejvíc hodí - to znamená např.: silný, malý, atd... Originalita nade vše ) A jouniská zkouška s překvapením? Ohh... Zajímavé
:3
Nevadí nevadí, hlavní je, že sis to tam našla i po těch jedenácti dnech Jsem ráda, že to na tebe tak působí, bylo to tak při psaní totiž myšleno.
Přésněě, při vymýšlení toho jména jsem taky zneužila Google a na stránce s japonskými jmény to hledala podle významu Nějak mě nenapadalo nic vlastního. Děkuji moc za přečtení a za komentář, budu se snažit stejně kvalitně pokračovat. Jó, na překvapení se těš
Sakura se nalomila? To se mi líbí Tenhle díl byl náhodou parádní! Jen mi tam možná chyběla hádka Naruta s Tsunade, nebo něco takového. Protože nevěřím, že by se z toho nepokusil vyvléknout...Ale líbí se mi, jak jsi to mile vyřešila. Ani mě nenapadlo tam postavit malou holčičku, ale aspoň to nebylo nereálný a ani nedošlo k nepříjemné situaci.
A to, jakým způsobem si Sakuru Naruto pomalu znovu získává zpátky se mi taky velmi líbí.
Za mě 5* a těším se na další díl
Moje fan-fiction: Návrat Naruta Namikazeho (dokončená) a ještě Pocítit smrt (pracuje se na tom )
.........................................................................................................................................................................................................................
Keep calm and be Hokage
Keep calm and be a Whovian
Keep calm and say SHANNAROOOOO!
Já vím, mně to tam taky chybělo, ale přiznávám se dobrovolně, že jsem tak úplně nevěděla, jak to čtivě napsat. Především mi je Naruta už tak líto a nechtěla jsem, aby ho, chudáka, Tsunade zmlátila No jo, holčička byla spasný nápad, nakonec se to tam docela i hodilo a vyřešilo to pro mě dost komplikovanou situaci, neboť jsem si na sebe upletla pěknej bič... Doufám, že ti to nezkazilo celkový dojem z dílu. A moc díky za upřímnost, vážím si toho.
hagar: Věřím ti to, to čekání bych sama nechtěla zažívat Opravdu mě to mrzí, ale rychleji to nedávám, snažím se vám to alespoň vynahradit délkou. Proto si nesmírně cením, že jste na to moje pisálkování ještě nezanevřeli, fakt moooc děkuju.
Ahoj , klasicky ako vždy vydarené pokračovanie Už ani asi nie je čo písať , myslím že by som sa už len opakoval Jediná vec ktorá je pre mňa negatívum , tak to vydávanie dielov . No ale sme len ľudia a času nikdy nie je dosť , takže to chápem
5*
Děkuju moc, strašně mě těší, že vás to pořád tak baví Příště už fakt bude ta Jouninská zkouška, s takovým menším překvapením.
Už se těším na pokračování, pokaždé kdž vidím nový díl, tak se strašně těším
Moje FF Legenda jménem Uzumaki NAruto http://147.32.8.168/?q=node/86243 Na ni navazuje Legenda jménem Namikaze Naruto http://147.32.8.168/?q=node/88042
Černý přízrak http://147.32.8.168/?q=node/88596. Namikaze Kuran no shinjitsu http://147.32.8.168/?q=node/91025. Vesnice Krvaé mlhy http://147.32.8.168/?q=node/92142. Přečtě te si, a když tak zanechte koment:d Přijímám i kritiku. Moc díky všem kdo čtou moje povídky.
Tohle bylo úžasný !!!!!
Děláš si srandu!!!!!????? To bylo PARÁDNÍ!!!! Proč se tohle nemohlo stát v manze!? < 3 Naprosto geniální, ten charakter těch postav, vývoj událostí a vlastně úplně všechno! Bože, jak já nenávidím čekání na tvoje story! díky moc jen tak dál
Člověk si všímá jenom velkých věcí, ale na všední skutky obyčejných lidí se často zapomíná.
A opäť plné hodnotenie, opäť som sa dočkal, výborné čítanie, len tak ďalej Teším sa na pokračovanie