Továrna na sny

Jak poznáš, že se někdo uvnitř rozpadá?
Foukneš mu do ucha a on odskočí.

„Mami, proč jsi tak unavená? Mami.“
„Cože? Ale to se ti jen zdá, broučku. To se ti jen zdá.“

Jak najdeš poklad, když nemáš nápovědu?
Nadechneš se větru.

„Mami. Mami. Toho medvídka... nepotřebuju. Mám jich hodně. A jsem už velká.“
„Ale vždyť je tak pěkný, zlatíčko, aspoň v pokojíku nebude ostatním medvídkům smutno a poslechnou si nová vyprávění, určitě už od sebe všechno znají. A tátovi by se jistě líbil. Ještě tuhle mašli do vlasů, co říkáš? Líbí se ti? Mně moc.“

Jak pochopíš, kdy jsi vyrostl?
Až uslyšíš šeptat skály.

„Mami. Tyhle šaty musím? Mami.“
„Přijde tatínek. A vypadáš v nich tak krásně.“
„Mami. Mně se ta stuha moc nelíbí...“
„Sluší ti!“
„Mami.“

Mami, mami, mami. Můj bože, mami.
Byla nádherná. Má matka byla vždycky nádherná. Štíhlá žena s měkkými splývavými vlasy, porcelánovou pletí a hlubokýma zelenýma očima. Upravená, sebevědomá, hrdá, starostlivá, silná.
Osudová žena v rudém.
Muži ji milovali a ona chtěla jen jednoho - nikdy neexistoval jiný a nikdy neměl. Pohádka, jedna z mnoha pohádek, jakou mi s nadšením vypravovala. Jenže po čase jsem si začala uvědomovat, že to byla opravdu jen... pohádka. Sen. Byl to sen a byl jejím, blyštivým a zvráceným, do kterého zatahovala mě.

Jak moc věříš ve svůj sen?
Mami, mami, mami, mami...

Můj pokojíček byl přehlídkou luxusního dětského pokoje, o kterém by se každému dítku jen zdálo. Prostorný, ke stropu zarovnaný krásnými hračkami, slušivým oblečením... vším. V mém pokoji bylo vše. Myslela jsem si, že je tam vše. Věděla to. VĚDĚLA.
Nevšimla jsem si, že si v něm nehraju až tak často.
Nevšimla jsem si, že si nehraju.
Nevšimla jsem si, že v ruce nejvíc žmoulám malého králíčka od tety Hinaty a nasávám z něho teplo jejích očí, které se na mě při jeho předávání dívaly s láskou a něhou.
Moc dlouho jsem si nevšimla.

/
Poslední březen a mých čerstvých pět let, slunce za oknem a zpěv ptáků, vůně příšerného dortu od tety Ino a usměvavý strejda Sluníčko, co mě chytl za pas, posadil za hlavu a pobíhal se mnou po bytě za svého hlasitého jásotu. Pištěla jsem. Hrozně jsem tehdy pištěla.
Pak si mě začali přehazovat se strejdou Leem a já létala vzduchem jako ty nové vzducholodě, co právě začaly vyrábět.
Létala jsem, vznášela se nad kobercem s jemným vzorem velmi módních kohoutích stop a pištěla. Byla jsem vzducholoď. Pták. Hvězda!
Byla jsem obyčejné dítě, byla jsem Sarada a slavila narozeniny.
Po matčině okřiknutí jsme s létáním přestali. Teta přinesla na stůl svůj příšerný dort, ale hořely na něm svíčky, které byly bílé, ne růžové nebo červené, ten dort vůbec nebyl perfektní, a proto právě byl, i když jsem to neuměla definovat, byl pro mě, z čistého citu pro mě, mě, mě!
Strejda Sluníčko pronesl bezva rozpačitý projev. Znovu nás všechny rozesmál. A při předávání dárků mi teta Hinata vtiskla do ruky malý, úhledně zabalený balíček s puntíkovanou mašlí. Když jsem z něho strhla papír, objevil se králíček s měkkým bílým kožíškem, hnědým čumáčkem a stejným flíčkem na uchu. Byl nádherný a já ho k sobě nadšeně přitiskla, ale co jsem si pamatovala nejvíc a za co jsem byla nejvíc vděčná, byl pohled tetiných bílých očí, stejně bílých jako kožíšek pana Tlapky.
Má matka se na mě vždycky dívala s láskou, pýchou i něhou. A totožně se dívala i teta. Jenže v jejích očích jako by nebyla... mlha, kterou jsem nacházela v matčiných. Jako by mě vážně viděla.
Vnímala.
Neuměla jsem ten pocit vyjádřit.

/
„Mami. Mami.“
„No?“
„Mami, slyšela jsem tetu říkat, že lidi jsou jako něco.“
„Cože?“
„Jsou, no, jsou prostě jako něco. Jako třeba vánek, slunce, medvěd – haha, že je vtipný, že je někdo jako medvěd? A teta o Jinovi říkala, že je jako údolí, ve kterém jednou strejda Naruto a ostatní chytali bikouchuu. Definovaný, ale přitom plný krásných tajemstvích a míst.“
„No páni.“
„Jo. Co myslíš, že jsem já? Já myslím, že ty jsi jako... jako opravdová třešeň. Moc krásná a voňavá.“
Usmála se. Krásná a voňavá. Růžolící a svědomitá.
„Tak co myslíš, co myslíš, že jsem já?“
„Ty? Hm...“ Vždycky když přemýšlela, pohladila se prsty levé ruky po spánku. „Ty jsi... jsi jako moře. Oceán. Rozlehlý a nádherný. A vždycky spojující mě a tvého tatínka, ať je kdekoliv.“
Usmála jsem se. Také. Byla jsem dítě. A tak jsem se usmála a zase ji chytla za ruku.

/
Sedm let a sedmá oslava, oslava bez hrdinného otce a prozatím posledního mužského Uchihy. Tetiny oči opět hladily moje srdce, které se třáslo a nevědělo proč. Jin mi hrdě předal obraz s pandou a zebrou a já řekla, že je velmi umělecký. Ve svých sedmi jsem myslela, že slovo umělecký vyjadřuje něco strašně moc důležitého a skvělého a byla hrdá, že takové slovo znám.
Jin to vzal a pohnul koutky úst.
Nakrojili jsme další z příšerných dortů druhé tety a dělali, že je úžasný. Řekla jsem nahlas mňam a teta se usmála, viděla jsem v jejím úsměvu i Jina.
Milovala jsem oslavy svých narozenin. Byly jako... jako teplý den, kdy si lehnete na trávu, vyhříváte se ve slunečních paprscích, necháváte se jimi hladit a posloucháte vítr, ptáky, cvrčky, cokoliv. Byly to dny, kdy jsem byla stále milovaná, ale jinak.

Přišel. Týdny po narozeninách.
Jako když zastavíte písničku na tom nejneočekávanějším místě. Posloucháte ji, vychutnáváte si jednotlivé tóny a jejich vzájemný soulad, libě se nesoucí melodii, která -
Konec.
A tak to bylo. Přišel a byl konec. Přerušila ji, protože uslyšela kroky, a protože kroky byly důležitější než nejoblíbenější písnička jejího dítěte. Nemohla ji ztlumit, jednoduše ji zastavila.
Zastavila všechno. Přišel On a nastal konec světa. (Začátek!)
Nastalo spásné osvícení, které však do mého vyzdobeného pokojíku přineslo tmu.

„Ahoj Sarado.“
„Ahoj tati.“
Díval se na mě a asi viděl Mě, ale já v jeho očích neviděla lásku. Matka stále opakovala, jak nás miluje. Zřejmě miloval; měla jsem ten nejkrásnější pokojíček a matka ty nejkrásnější šaty.
Objímal mě, jenže toporně a tvrdě, jako by nevěděl pořádně jak. Nebo mu to bylo nepříjemné. Lišilo se to od matčiných zářných objetí i medvědích strejdy Sluníčka nebo měkoučkých a uklidňujících tetiných. To jsem ještě dokázala rozpoznat.
V pokoji se mnou mlčel. Mlčel i s matkou, ale ona mluvila za všechny.
Bylo to... bylo to jako nějaká zvláštní hra, ve které jsme my tři figurkami stejných barev, ale jen kopeme za stejný tým – nejsme týmem v pravém slova smyslu. Bylo to... divné, nepochopitelné, studené.

„Musím zase odejít.“
„Vždyť jsi tu byl sotva týden, to chceš zase -“
„Je toho moc, Sakuro. Jsem rád, že jsem se mohl vrátit vůbec na ten týden.“
Nafoukla tváře a já to věděla, aniž bych se na ně musela dívat. Objal ji.
„Musím jít, Sarado.“ Objal i mě. „Mám tě rád.“
„Já tebe taky, tati.“
Naivně jsem si přála být alespoň jednou tým v pravém slova smyslu.

A pak... jsem ho roky neviděla.

Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.
Musela jsem jít nazpátek. Bylo mi čím dál víc a chtěla jsem, aby mi bylo čím dál míň.
Jin mluvil o tom, jak bude velký a překoná strejdu v umění.
Shika si naplánoval budoucnost o průměrném důchodu a třech dětech.
A Boruto... toužil být jako můj otec.

Třináct, dvanáct, jedenáct, deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.

Všichni chtěli dospět. Ale já začala chápat, že dospělost bolí; ne velkou zodpovědností, ne placením nájmu a výdajů. Bolí získaným rozumem. Čím víc jsem rostla, tím víc jsem chápala.

Patnáct, čtrnáct, třináct, dvanáct, jedenáct, deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.

Už pro mě nebyla třešní. Byla sklánějící se vonící vrbou s dlouhými vlasy vzhlížející se v zrcadle vody, vyhlížející jeho směrem. Byla břízou, krásnou, bílou a zelenou. Břízou, která se dokáže (neuvěřitelně) dovedně zkroutit a nerůst rovně, vzpřímeně.
Nechtěla jsem, aby se vyčerpávala nekonečným zíráním z okna. Nechtěla jsem, aby se pak obrátila na mě a viděla jen Jeho a Sebe.
Nechtěla jsem být oceán. Pustý a rozlehlý, nikdy nekončící a nezačínající, jen spojovací znaménko mezi Ní a Jím. Patří k sobě. Ano, patří, zde důkaz k nahlédnutí.
Nechtěla jsem spoustu věcí a hromadu jich chtěla.
Chtěla jsem být louka. Malý lesík. Říčka.
Chtěla jsem mít hranice. Chtěla jsem být konkrétní.
A chtěla jsem být v jejích očích živá. Já.

Moje matka neměla ráda mě. Mě jako Mě. Měla ráda vidinu mého otce. Měla ráda Ono, cosi To, co z něho vešlo do mého těla. Byla jsem tvořena jejím snem, snem spojení Jí a Otce v jedno. To všechno jsem byla.
To všechno a dohromady (Já) nic.

/
Týden před sedmnáctými narozeninami jsem odešla k Borutovi a chvíli zůstala. Strejda Sluníčko tápal po důvodu, ale i bez mého uspokojivého vysvětlené jaksi uklidnil matku. Nikdy jsem nepochopila, proč se nezamilovala do něho, protože on si jí na rozdíl od otce všímal a uměl to s ní. Uměl ji rozesmát. Jinak. Naštvat. Jinak. Vyslyšet. Jinak než otec.
Všechno jinak.
Teta se neptala, jen mě sem tam objala. Ani Boruto se neptal a radši stále koktal něco o technikách. Himawari se smála. Přistihla jsem se, že se směju spolu s ní. Po třech dnech jsem měla pocit, že poprvé ve svém životě opravdu dýchám. Dům Uzumakiů a něžná pohlazení na duši. Tála jsem pod slunečnými paprsky a stále lačně nasávala další.
V den mých sedmnáctých narozenin dům provoněl nejskvělejší dort na světě a tetin sváteční šeříkový parfém.
„Co vlastně umíš všechno udělat se Sharinganem?“ zeptal se mě Boruto náhle, když jsme seděli v zahradě a ládovali se posledními kousky, které jsme uchránili od nenasytného strejdy.
„Uhm...,“ polkla jsem stěží obrovské sousto a otočila se na Boruta hrajícího si se lžičkou, „no...“ Jak se dá popsat vytvoření nového světa? „Něco jo, vlastně celkem dost bych řekla. Vytvořit iluzi, chytit do ní člověka, překopat mu celý prostor, prostě všechno. Asi... asi co umí normální Sharingan, nic extra navíc.“
Nacpal si do pusy poslední kus dortu a něco zahuhňal. „Stejně je to bezva, že umíš udělat něco úplně jinýho. Jinej svět. Cokoliv! Dokážeš každýmu ukázat cokoliv!“
„No...“ Tím jsem si nebyla až tak jistá, protože iluze závisely hlavně na fantazii daného tvořícího jedince, což byl někdy ten největší problém. Samozřejmě že bych ho dokázala poslat třeba na krásná jezera ve Vodopádové nebo do jícnu sopky, zlomit mu nohu nebo vyčarovat stodolu plnou králíků, ale to nebylo nic... suprového. Speciálního.
Chtěla jsem ještě něco dodat, ale při nadechnutí se mi to vykouřilo z hlavy.
Vytvořit. Udělat. Cokoliv.
To byla odpověď a to bylo celé řešení všeho.
„Jsi génius!“ zakřičela jsem nahlas a vrhla se na něho. Nechápal. Ale já konečně ano. Na své sedmnácté narozeniny jsem poznala, že mít za otce mého otce (a moji matku) není až tak bezvýchodné, jak jsem myslela.

/
Bylo mi přesně osmnáct a já na ono číslo čekala, protože znamenalo svobodu od mlžných pohledů matky, ke kterým jsem se po svém prozření vrátila, a protože znamenalo kouzlo. Čin. A naději dohromady.
Bylo mi osmnáct a já přesně v osm osmnáct odhrnula plachtu na svém (Jinem umělecky) nově natřeném, nově spraveném a nově pořízeném pojízdném krámku. Jak jsem čekala, lidé se začali zastavovat a překvapeně si číst barevný nápis na desce nad dveřmi: TOVÁRNA NA SNY.
Boruto tvrdil, že továrna zní hloupě a měla bych tomu říkat třeba dílna nebo strašidelný zámek, ale teta ho s jemným úsměvem hned umlčela. Věděla, jak je kostrbatý a věděla, že přesně takhle to má (a musí) být. Kvůli mně.

„To mě dokážeš zase vzít na Písečnou poušť a nechat ucítit vítr v Čajové?“ přijel ke mně neohroženě Gai. Viděla jsem, že ostatní se ostýchají a neměla jim to za zlé.
„Jasně,“ usmála jsem se na něho sebevědomě. Moje matka sebevědomá nebyla – jen s mým otcem a i tak si to nalhávala, nalhávala sobě i všem ostatním. Ale já se poprvé cítila opravdu svobodná a jistá si sama sebou. Svým místem na světě.
Gai mě přehlédl od hlavy k patě, zase zpátky a skončil u mých očí.
„Tak dobře,“ plácl se do nehybných stehen a ukázal na dveře. „Máš tady někde rampu nebo můžu po rukách?“

Lidé u mě našli štěstí. Plní si sny, které mnohdy nemohli nebo se neodvážili snít je celou svojí bytostí.
Z mého snu je to zatím část. Ale jsem si jistá, že časem dokážu přijít i na jeho zbytek; zatím je nekonkrétní. Neumím onu touhu ještě pojmenovat.