Otázka dne: Jaký jste dostali nejlepší dárek k narozeninám (či dárek obecně)?

„Úplně nejlepší dárek? Myslíte jako za celej život? Asi, když mi moje žena Hinata dala první pusu.“ (smích)
„Tak tomu rozumím. A kromě toho?“
„Myslím, že nejlepším dárkem pro mě byl den, kdy jsme se usmířili s přítelem. Ten den nikdy nezapomenu. Oba jsme v životě o hodně přišli a nebylo lehké se z toho dostat. Ale teď už je to v pořádku. Jsme zase nejlepší přátelé, minulost je za námi, a to byl pro mě ten nejkrásnější dárek. A pak samozřejmě post Hokageho, moje děti,… ech, vlastně naopak, moje děti a pak post Hokageho, jednou jsem dostal k narozeninám skvělej extra speciální rámenovej nášup od mistra Iruky, myslím, že mi bylo tak deset.“ (smích)

…

„Narozeniny zásadně neslavím. Takže ani dárky nedostávám.“
„A proč? Máte s tím nějakou špatnou zkušenost?“
„Vždycky mi všichni pochlebují, jak vypadám báječně, ale už i z těch použitých obratů vyčtete, jak vás litují.“
„Vždyť ale opravdu vypadáte báječně, to nechápu?“
„Je mi…no prostě hodně. To nepochopíte, jste muž. A vezměte v potaz, že bych musela každé narozeniny slavit nejméně desetkrát, podle toho, kolik lidí se mnou spolupracuje v nemocnici, spolupracovalo v kanceláři a i mimo ni. Vždycky se hrozně naštvu, pak dojmu, pak opiju, a zase jsem o rok starší. To člověka hrozně vyčerpává. Ale to tam, prosím, nepište!“

…

„Vidím, že se mi asi neukážete, ale mohl byste nám říci, jaký byl váš nejkrásnější dárek?“
„Jednoznačně vruboun posvátný, samička a sameček. Dostal jsem je přímo od kazekageho Gaary. Bohužel v boji je použitelný jen ve vzácných případech, no…raději to nebudu vysvětlovat.“

…

„Já si už ani nevzpomínám, asi když jsem dostal mastičku na neštovice? Ne, dělám si srandu. Dárky mě nikdy nezajímaly, nezajímají, a myslím, že dokud se nám nenarodí to prtě, tak ani zajímat nebudou.“ (ukazuje přes ulici na budoucí maminku)
„Takže ten nejkrásnější dáreček je právě na cestě? Gratuluji!“
„Jo, to bude dáreček. Zvláště, jestli bude po manželce. Heh. Sbohem poklide.“

…

„Ahoj, můžu tě chvíli zdržet a zeptat se tě na tvůj nejlepší dárek? Co jsi dostal nejhezčího?“
„Máte štěstí, že jste narazil zrovna na mě! Já jsem totiž dostal úplně nejvíc dárků z celé rodiny. Ani ségra mě netrumfla, hehé.“
„Myslíš k narozeninám, nebo k Vánocům?“
„To záleží, co chcete slyšet? Bude to totiž nadlouho. K narozeninám mi táta udělal velkýho draka, kterej letěl přes celou Konohu, ale pak se zapíchl tetě Sakuře rovnou do skleníku. Škoda, polámal se a už nešel opravit. Jednou jsem dostal od mamky k narozkám takové svítivě červené tričko a zrovna se to hodilo, potřeboval jsem označit jedno místo ukrytého pokladu. Kluci to ale stejně nenašli, bylo to totiž pěkně daleko, až u Akamarua v boudě. Jo a pak jsem dostal od kluků ve škole bezvadnou knížku, prý ji ukradli dokonce samotnému šestému hokagemu. Bezva čtení, to vám řeknu! Tu jsem jim ale musel zase vrátit. Ale nejlepší dárky stejně vymejšlí táta. Vždycky si to spolu skvěle užijeme, je hodně kretativní. A pak jsem ještě dostal…“
„Počkej, počkej, musíme dát prostor i jiným dotázaným. Děkuji ti, chlapče, vidím, že ty máš materiálu na celou knihu!“ (smích)
„No jak myslíte, kdybyste už nikoho nenašel, jdu si hrát s klukama támhle na Tobiramu, tam to tolik neklouže, má velkou hlavu a střapatý vlasy, přijďte klíďo za náma.“

…

„Promiňte, co jste říkal?“
„Ptám se na Váš nejlepší dárek k narozeninám, který jste dostala.“
„Teď nemám čas, mám tu zákazníky, nevidíte? Nejkrásnější dárek by byl, kdyby ty růže a lilie jednou přivezli včas!“

…

„Pane, pane! Můžete na okamžik?!“
„Toho asi neulapíte, řekl bych, že zase odchází. Uchiha se nikdy s nikým moc nebaví, máme docela štěstí, že jsme ho aspoň zahlédli. Co potřebujete?“
„Jen jsem se ho chtěl zeptat na jednu otázku do svého dotazníku.“
„Poslouchal jsem, jak jste zpovídal toho chlapce. Kdybyste chtěl slyšet, co nejkrásnějšího jsem dostal já, tak mohu posloužit.“
„Jistě, povídejte.“
„Víte, hlídám tady u brány už přes deset let a ledasco jsem zažil, viděl a slyšel, ale jednou jsem tu stál sám, v zimě, nikde nikdo. Hustě sněžilo a foukal ledový vítr. Kolega si právě odskočil na oběd a já myslel, že v té vánici ten den opravdu zmrznu. Nevím, jak se tu vzal, ale najednou přede mnou stál vysoký starý muž v bílém dlouhém plášti s podivnou berlou a rohy na čele. Ač byl všude bílý sníh, tak tak nějak zářil. Chtěl jsem ho zadržet, ale nevypadalo to, že chce jít dál, ani že by se vracel a chtěl odejít. Prostě na mě hleděl a kolem nás najednou začal tát sníh. Zmizely závěje, vyrostla tráva, cítil jsem neskutečně hřejivé teplo a skutečně jsem se zahřál. Kolem nás v kruhu vykvetly květiny, uzrály maliny támhle u zdi, pak spadalo listí a všechno zase pomalu zavál sníh. Koukal jsem jako blázen, neschopen slova. Ani ten muž nic neříkal. Jen se otočil a vánice ho pohltila stejně rychle, jako se objevil. Byl jsem v šoku, nikdo mi nevěřil, ale na ten hřejivý pocit do smrti nezapomenu. Zachránil mě tenkrát minimálně od zápalu plic, ne-li od omrznutí.“
„To je neuvěřitelné. A už jste se s ním nikdy potom nesetkal?“
„Ne, od té doby už jsem v zimě nějak odolnější, nevím, čím se to stalo, ale byl to pro mě tenkrát ten nejmilejší dárek. Víte, žiju sám, o rodinu jsem přišel už dávno a dovedete si představit, jak dovedou být lidé občas protivní a zlí na chudáky obyčejné hlídače.“
„To je nádherný příběh. Smím ho otisknout v našem Konožském týdeníku?“
„Ale jo, jen si myslím, že vám stejně nikdo neuvěří a dopadnete jako já. Zdáte se mi nějaký povědomý. Jste místní?“
„Jmenuju se Ame, pracuji teď v redakci, ale byl jsem asi jedním z dětí, které tu na vás před lety s oblibou házely z hradební zdi mech a pokřikovaly neslušné nadávky. Vymysleli to Konohamaru s Udonem a my ostatní se vždycky s nimi namočili do nějakého průšvihu. Dnes se za to stydím.“
„To nevadí, já vám všem rošťákům přece dávno odpustil.“