Poslední z klanu Akame VIII. - Archiv

Konečně do třídy vešel Iruka. Nastalo ticho a noví geninové jej pozorně sledovali a očekávali svůj další osud. Ať jsem s Narutem, ať jsem s Narutem, šeptala si pořád dokola Touazuki.
„Mohli by nás dát do týmu se Sakurou,“ zašeptal Naruto.
„V žádném případě,“ nehodlala být s tou blbkou pohromadě.
„Notaaak,“ naléhal dál.
„Chceš si vybírat mezi Sakurou a mnou?“
„Ticho, všichni mě dobře poslouchejte. Teď vás rozdělím do skupin po třech. Ke každému z vás přidělíme jednoho jounina,“ všechny si je přeměřil pohledem, než se dal do čtení. Touazuki snad nikdy nebyla tak napnutá jako teď. Začala poklepávat prsty. Rozhlédla se po ostatních. Většina na tom byla stejně. Uklidni se, všechno bude v pohodě. Iruka četl jména a nezařazených pomalu ubývalo.
„Tým sedm,“ vyhlásil. „Uzumaki Naruto,“ Touazuki sebou trhla při vyslovení jeho jména. Rozbušilo se jí srdce, byla jako na jehlách, napjatě poslouchala.
„Haruno Sakura,“ Naruto chtěl zajásat, ale Tou na něho vrhla vražedný pohled, takže znovu zapadl do lavice.
Uchiha Sasuke,“ tentokrát se zvedla Sakura, ale pak uslyšela jak se ozvalo: „Trapko!“ Tak následovala Naruta a v klidu se posadila.
Touazuki v momentě došlo, že další členy číst už nebude. Zmateně se podívala na Naruta, který nejprve ani nezaznamenal, že nejsou spolu. Mezitím byl vyhlášen další tým, než mu všechno konečně došlo a zkoušeně se na ni podíval.
„Třeba tě budeme moc vyměnit,“ navrhl jí.
„Třeba,“ dál napjatě poslouchala. Ještě může být s Shikamarem nebo Choujim. Její naděje se vzápětí rozplynula.
„Teď všichni počkáte na své vedoucí jouniny, přijdou si vás sem vyzvednout.
„Iruka-sensei, na mě jste zapomněl. U jakého jsem týmu?“ přihlásila se o slovo Touazuki. Všichni se na ni podívali. Zatím si nikdo nestihl ani všimnout, že je přespočet.
„Touazuki, ty pojď se mnou,“ vyzval ji Iruka a zamířil ven ze třídy. Tou se rozeběhla za ním. Současný vývoj událostí se jí vůbec nelíbil. Šla krok za ním a měla spoustu otázek, ale nedostávalo se jí slov. Hrdlo měla stažené. Zmateně si několikrát přejela prsty po spánku. Nic nešlo podle jejích představ. Proč ji vede pryč? Měla přece být v týmu s Narutem a společně plnit mise. Vyšli ven z akademie. Mlčky ji vedl dál ulicemi. Trochu jí to připomnělo první den v Konoze. Sledovala zem pod nohama, nechtěla se dívat na ostatní, připadala si jako odsouzenec, kterého vedou na popravu. Iruka ji dovedl až k budově obehnané vysokým plotem. Před vchodem je prověřili hlídači.
„Touazuki, Hokage rozhodl, že budeš přiřazena sem,“ zkoušeně se na ni podíval, jako by ji litoval.
„Co je tady?“ vypravila ze sebe s námahou.
„Archiv. Náš archivář už je starý. Chce odejít na odpočinek a potřebuje za sebe náhradu, takže jsi byla vybrána ty.“
„Archiv? Ale já chtěla být v týmu a chodit na mise,“ vrhla na něj zoufalý pohled. Teď už si třela spánek zcela neskrytě a v duchu si opakovala. Nesmím brečet. Jen nesmím brečet.
„To ale není možné. Rozhodnutí Hokageho musíš respektovat. Určitě si tady zvykneš,“ snažil se ji uchlácholit. Nepovedlo se mu to. Začala být čím dál tím víc zoufalá. Chtěla se otočit a utéct.
„Pojď, představím tě.“
Místnost byla obrovská, ale byla celá zaplněná obrovskými policemi se spousty lejster. Stálo tu několik žebříků, aby se dalo dostat i na nejvyšší police. Na stropě svítilo umělé osvětlení. Nikde žádná okna. Klimatizace sem vháněla suchý umělý vzduch. Připadala si jako zavřená v krabici. Zatuchlým vzduchem poletovala zrníčka prachu. Všechno tohle bylo příliš vzdálené její milované přírodě, řece a lesům. Nedokázala si představit, že tady bude zavřená. Její zoufalství narůstalo. Iruka ji přivedl ke stolu, za kterým seděl muž. Vypadal starší než Hokage. S hrůzou si uvědomila, že nejspíš dopadne stejně.

Kakashi si vyslechl rozdělení týmů, počkal, až ostatní jouninové odejdou. Zůstal v kanceláři sám s Hokagem. Nehodlal protestovat proti výběru jeho svěřenců. Nemohl si ale nevšimnout, že na jednu osobu bylo zapomenuto.

„Něco ode mě potřebuješ?“ zeptal se Hokage.
„Víte, co chci.“
„Ano, Touazuki. Dlouho jsem o ní přemýšlel. Zvážil jsem hodně možností, ale nakonec jsem došel k závěru, že není připravená na mise,“ popotáhl z dýmky a prohlédl si ho.
„Maturitu přece zvládla výborně.“
„Víš, díváš se na ni jako rodič na dítě. Vždycky ji uvidíš v lepším světle. Ale já měl ke svému rozhodnutí několik důvodů. Je pravda, že zkoušky zvládla skvěle, ale musím pohlížet na celý průběh. Její výsledky jsou nerovnoměrné. Někdy všechno zvládne, jindy zcela propadne. Ztrácí se, jako by byla někde mimo realitu.“
„Při misích by se zlepšila,“ protestoval Kakashi.
„Nemůžu riskovat její ztrátu. Už kvůli tobě ne,“ na dlouhou dobu se odmlčel.
„Ale je tu ještě jeden důvod. Je Akame. Její rod je pronásledován od doby, kdy opustil Mlžnou. Jejího otce chytilo jejich ANBU, byl dědic a jako jediný znal všechna tajemství a dokázal číst v knize. Ale jak víš, neuspěli. Nejsou však jediní. Pochytali všechny nám známé členy z docela jiného důvodu. Kdysi dokázali obrovské věci. Uměli ve svém těle syntetizovat protijedy. Zdá se však, že tahle dovednost postupně vymizela, ale v paměti ostatních zůstala. Proto bez ochrany Mlžné vesnice se členové rozprchli a byl na ně uspořádán doslova hon. Když někoho chytli, používali ho k pokusům. Dali mu jed a čekali, jestli dokáže vytvořit obranou látku. Jak jsem řekl, schopnost během generací vymizela. Pokud je nám známo, všichni zemřeli. Touazuki je jediná, která zbyla. Mnozí by se pokusili ji získat. Někteří by experimentovali s jejími geny. Zůstane pod ochranou vesnice, dokud nebudu přesvědčený, že se o sebe zvládne postarat.
„Izolujete ji od ostatních. Našla si přátele a teď bude sama. Jestli zůstane celé dny zavřená, bude to na ní mít špatný vliv.“

Přes jeho chatrný zevnějšek si Manabu zachoval bystrou mysl. Ještě než se dostala dovnitř, musela projít zabezpečeným vstupem. Prošla stoh papírů s tisíci bezpečnostními poučkami a příkazy, pod které se musela podepsat. Za porušení ji čekalo, v lepším případě, vězení. V momentě, kdy se za nimi zaklapli dveře, zůstali v obrovském skladě sami. Celou dobu je nikdo nevyrušil. Jen výtahem sem neustále chodila pošta v barevně značených obálkách.
„Dívej se, červený proužek znamená, že požadavky mají přednost. Když nemají proužek, nespěchá se na ně a třídíme je podle barev. Modré jdou k ANBU, zelené týmům na mise, s tímhle znakem do Hokageho kanceláře a pro radu. Ostatní nejsou značené barvou, jen je na nich napsané jméno toho, kdo o informace zažádal,“ vyskládával je na stůl, aby si je mohla prohlédnout.
„Musíš se dobře zorientovat. Tady najdeš všechny odpovědi,“ rozpřáhl ruce a obsáhl celý širý prostor.
„Pro začátek tady máš plán rozmístění polic. Nějakou dobu ti potrvá, než se zorientuješ. Důležité je všechno dělat pečlivě, závisí na tom životy ostatních,“ Manabu dál vedl kázání, ale ona ho snad ani nechtěla poslouchat. Přešla ji veškerá chuť.
„Dvakrát za den sem chodí dokumenty na zařazení. Všechny je opatříš evidenčním číslem a umístíš podle plánu. A teď pojď. Zkusíš si vyhledávat informace.“

Izolace celého místa byla neuvěřitelná. Zcela ztratila pojem o čase, neměla okna, a tak neviděla slunce. Nikde nebyly hodiny. Stařík překvapivě svižně běhal po žebříku a tahal lejstra. Touazuki vypisovala požadované informace a on všechno kontroloval.
„Zamiluješ si to tu. Informace jsou jako droga,“ zasněně pronesl Manabu a díval se kamsi ke stropu. Vážně o tom pochybovala.

Propustil ji až pozdě večer. Opět musela projít bezpečnostní kontrolou, a pak konečně mohla domů. Těšila se, až si zaleze do postele.
„Tou, kam tě Iruka odvedl?“ Naruto na ní čekal na schodech.
„Do archivu,“ zdrceně se posadila vedle něho.
„Proč tam?“
„Vypadá to, že jsem tam přidělená.“
„To je otrava. Nemůžu tě vyměnit za Sasukeho?“
„Ne, ale má to i svoje výhody. Až budeš Hokage a já ti budu dělat asistentku, tak budu mít všechny informace v malíku.“
„Fakt, to bude super,“ rozzářil se.
„Ještě pořád může Sasuke zdechnout někde na misi, třeba bych pak mohla k vám. A kdo je váš vedoucí?“
„Takovej šedivej páprda.“
„No výborně,“ nic jiného k tomu nemohla dodat.

Přišla domů a zamířila rovnou do svého pokoje, zcela ignorovala Kakashiho, který na ni čekal. Zabouchla za sebou dveře, sundala ochranou čelenku a odhodila ji na zem. Lehla si na postel a přetáhla si přes hlavu deku. Ozvalo se zaťukání. Nijak nereagovala. Zkusil to ještě jednou a když ani tentokrát neodpověděla, prostě vešel. Šlápl při tom na její čelenku. Sehnul se, aby ji zvedl. Posadil se na postel a čekal. Nakonec mu došla trpělivost a sundal ji deku z hlavy.
„Nemluvíš se mnou?“
„Mluvím,“ stále byla otočená zády k němu.
„Vím, že jsi zklamaná. Rozumím tomu.“
„Ne, nerozumíš, protože tebe nikdy nevyřadili, všude jsi byl za hvězdu,“ prudce se posadila a mračila se na něho. Nikdy nezažil, že by se na něj rozčílila.
„Klid, já ti chci jenom pomoct. Mluvil jsem s Hokagem, pořád je šance, že tě časem přeřadí do akce,“ pohladil ji po hlavě.
„Tady jsi něco ztratila,“ položil ji na postel její čelenku. Vzala ji do ruky a dlouze si ji prohlédla.
„Nepotřebuju ji. K čemu by mi byla v archivu?“ Pak jí prudce mrštila proti oknu. Kov roztříštil sklo a prolétl až ven na ulici. Kakashi ji překvapeně sledoval.
„Běž pryč, chci přemýšlet,“ znovu si lehla a schovala se. Rozhodl se nechat ji být. Doufal, že ji to přejde.

„Kakashi, spíš?“
„Ne.“
„Dobře, přišla jsem se s tebou rozloučit,“ tato věta ho dokonale probrala. Vyskočil z postele a rozsvítil lampu. Touazuki byla oblečená a u nohou ji ležel naducaný batoh.
„Co vyvádíš? Zbláznila si se?“
„Můžeš jít se mnou.“
„To přeci nemůžeš!“ snažil se uklidnit. Kde zase vzala takový nápad.
„Přece nebudu někde, kde nejsem k ničemu. Najdu si něco sama.“ Kakashi složil hlavu do dlaní a přemýšlel, jak ji vymluvit její bláznivý plán.
„Já odejít nemůžu, ANBU by si pro mě přišli. Přece mě tady nenecháš.“
„Třeba se mnou půjde Naruto,“ ještě to by chybělo, řekl si v duchu Kakashi, dva blázni na cestě.
„Hledali by vás. Nemůžeš zradit svoji vesnici.“
„Vesnice mě zradila jako první.“
„Dobře, uděláme to jinak,“ chytil ji za ramena a zadíval se na ni.
„Dej tomu nějaký čas, buď trpělivá a najdeme způsob, jak všechno srovnat,“ zamyslela se nad jeho návrhem.
„Když do roka nebudu mít tým, tak odejdu.“
„Fajn, s tím souhlasím,“ teď mu nezbývalo nic jiného, než ji dostat do týmu, jinak vážně odejde.
„Narutovi ještě nedošlo, že jsme příbuzní,“ otočila řeč jinam.
„Nic jsi mu neříkala?“
„Jo, ale nejspíš si nepamatoval jméno. Projdou zítra?“
„Mají projít?“ zeptal se jí.
„Přála bych mu to, ale rozhodnout musíš ty.“

Další dny přežila jen díky tomu, že měla jít o víkendu s TenTen do lázní. Dlouho se na to těšila. Před měsícem ji pomohla vybrat ideální zbraň pro ni, luk. Koupila si dlouhý z tisového dřeva, s velkým dostřelem, ale překážel jí. Musí ji požádat, aby ho schovala do svitku. Vypadala trochu zvláštně, když šla s obrovskou zbraní na zádech přes celou Konohu. Teprve teď docenila výhodu oddělených lázní. Vyhnula se tak pánské části jejího týmu. Taky si mohla v klidu postěžovat. Kamarádka ji vyslechla, ale poradit neuměla. Co dělat proti rozhodnutí z vyšších míst? Kromě posílání žádostí? Teď jich psala dvacet denně, deset o věci po otci a deset o zařazení do týmu. Jak leželi v horké vodě a povídaly o všem možném, nakonec stejně přišla řeč na její nové mise a členy týmu. Tohle Touazuki nechtěla poslouchat. Bylo jí z toho ještě víc smutno. Náladu ji nezlepšilo ani když potkala Kakashiho tým, jak se vrací z mise. Sice zatím dostávali jen práce ve vesnici, ale i tak jim záviděla. Všichni šli pohromadě, unavení, zmazaní, ale spokojení. Kakashi o nich taky hodně mluvil, byla šťastná, že má konečně svůj vlastní tým. Trávil s nimi hodně času, ať při plnění misí nebo tréninku. Když se na ně dívala, připadala si najednou hrozně sama. Je snad horší než ostatní? Rozhodně to tak nenechá. Počkala, až se rozejdou každý svým směrem a pak se vydala za Narutem.
„Počkej na mě!“ zahalekala.
„Hej, Tou, co tu děláš?“
„Něco od tebe potřebuju.“
„No jasně. Povídej.“
„Nauč mě ty tvoje klony.“
Teď se všichni mohli těšit. Ukáže jim, jaká je síla klanu Akame!