Čokoláda

Všude byla spousta lidí, vysokých lidí. Bavili se mezi sebou, tam nahoře, a kývali se ze strany na stranu, jako divný, obživlý les. Málo kdo se podíval dolů, na pětiletou Chouchou Akimichi, tisknoucí se u nohou své mámy a žadonící o její pozornost tím, že ji tahá za ruce a lem šatů a plácá ji do stehen:
„Mami! Mami! Kdy už půjdeme domů?"
Karui neposlouchá, příliš zahloubaná do rozhovoru s mužem před sebou. Mluví o věcech, které Chouchou nezná a směje se narážkám, co Chouchou nechápe.

Co to bylo vůbec za lidi? A místo... Kde to vůbec tenkrát byli?

Jedna z tváří, tam vysoko nahoře, se obrátí dolů. Chouchou má výjimečně náhled na víc, než jen spodní stranu brady a dvojici nosních dírek:
„No, není to naše malá Chouchou?"

Naše? Kdo to byl? Chouchou se cizích lidí nikdy nebála, vlastně se s nimi chtěla seznámit. Ale to jde těžko, když si všechnu pozornost zamluví vaši rodiče a ti zvláštní lidé se beztak chovají, jako by vás už dávno znali. Podívají se, krátce se usmějí a pak se zase vztyčí do výšky.
Proč tam vlastně musela stát, když se s ní nikdo bavit nechtěl?

Karui začne mít dost tahání a popichování a tak Chouchou odstrčí směrem z davu:
„Jdi si hrát, jo?"
Karui má celou místnost ve svém zorném poli, ale Chouchou vidí jenom prales nohou a zmateně se skrz ně proplétá, aniž by věděla kam.

Kam si hrát? S kým? V ranném dětství rodičovské příkazy nikdy nesdělovaly přesný důvod.

Nakonec dojde Chouchou na volné místo se světlým kobercem, hebkým a měkkým. Takový doma nemají. Posadí se a zaboří do něj prsty. U stěny je hromada plyšáků, v poličce deskové hry a umělohmotné figurky, pod nimi stavebnice a dřevěné kostky. Kolem běhají děti. Zná je, tak trochu. Nevšímají si jí.

Nikdy se nezapojila do hry sama od sebe. Na to byla moc hrdá a moc se bála. Nebude přece tím, kdo se musí někomu vnucovat... Někým, s kým si ostatní hrají jenom proto, že se musela zeptat.

Koberec ji brzo přestane bavit a tak jen sedí, znuděná. Možná byla měla najít tátu - co když už půjdou domů a zapomenou na ni? Zvedne se jí z toho žaludek, jako na houpačce. Co když si nevzpomenou a ona tu zůstane sedět až do smrti?
Kolem proběhne holčička s tmavým mikádem. Teta Sakura ji v běhu chytí za ruce a roztočí se s ní na místě. Pak jí šeptá do ucha a obě se střídavě dívají k Chouchou a zpátky. Holčička se netváří dvakrát nadšeně, když přijde a zeptá se:
„Chceš skládat puzzle?"
Chouchou si povzdechne a chvíli dělá, že přemýšlí, ale nakonec kývne. Všechno lepší, než nuda, i když je to od začátku naaranžované.

Tak se přece přátelství nenavazují. Mělo to být spontánní...

Skládají cosi s motivem štěňat v proutěném koši. Saradu - tak se mikádo jmenuje - to očividně nebaví. A tak Chouchou začne mluvit a mluví o všem, co ji napadne, i když dál zatvrzele sestavuje ten nenápaditý obrázek. Hlavně, aby nebylo ticho. Když se po chvíli podívá od práce Saradiným směrem - jen, aby věděla, jestli ji vůbec poslouchá - Sarada je pryč.
Dav kolem je hustý a nejde v něm nikoho najít.
Chouchou spolkne pocit odmítnutí a ublíženosti. Rychle rozbije složenou část puzzle, nahází dílky zpátky do krabice, hodí ji k ostatním hračkám a tváří se, jako by ji nikdy neskládala. Pak zase jen sedí a nemá co dělat.
Napadne ji jít najít rodiče, nebo alespoň něco k jídlu, když z pralesa lidí vyjde blonďaté děcko. Že je to asi kluk odhaduje Chouchou podle černého oblečení, co vypadá jako pyžamo. Jinak na něm není nic zvláštního - jen to, že se na Chouchou upřeně zadívá a pak přijde blíž. Posadí se naproti ní a nic neřekne.
„Co je?" Chce se zeptat Chouchou.
Ale než se vůbec nadechne, blonďáček natáhne ruku a pohladí ji po baculaté tváři. Chouchou naprázdno otevře pusu.
Blonďáček stáhne ruku zpátky, zadívá se na prsty, pak je otře o zápěstí druhé ruky. „Hmm?"
Chouchou mu nebrání, když to zopakuje ještě čtyřikrát. Teprve při pátém pokusu trochu uhne a vykoktá:
„C-c-co?"
Blonďáček se usměje, malou dlaň pořád na jejím obličeji, a řekne: „Čokoláda."
„Nech toho, Jine!" Zezadu ho náhle popadnou dvě ruce a zvednou jej do výšky. „To máš zase po tátovi!"
Inojin v matčině náručí neprotestuje. Opřený o její rameno jen zírá na svoje prsty a čichá k nim. Chouchou to dojde a trochu se urazí, ale vážně jen trochu.

Ve skutečnosti hrozně chtěla, aby se vrátil a zkusil to ještě jednou. Být z čokolády znělo přece dobře, ne?
A taky, protože jí tím skoro říkal: Jsi zajímavá. Libíš se mi.
Taky se jí líbil.

Teta Ino je neuvěřitelně vysoká, má zlaté vlasy a modré oči a v dlouhých šatech vypadá jako princezna. Chouchou ji cestou domů porovnává s princeznami v pohádkové knížce a pak se bez varování zeptá rodičů:
„Proč nejsou jako my?"
Máma shlédne dolů ze své povznesené výšky a tváří se jí míhá jeden výraz za druhým - překvapení, zmatek, vztek. Napřed se zakoktá. Nakonec to nějak odbyde.
Večer - když si myslí, že Chouchou spí - se o tom Karui pohádá s Choujim. Tak za ní následující večer táta přijde a čte jí Kirikou, jenže v Kirikou žádné princezny nejsou a čarodějky se Chouchou bojí.

Máma ji později vzala nahoru do Oblačné, aby zde našla svou rasovou identitu. Bohužel, Chouchou byla zrovna v tom náročném období prepuberty, kdy se snažila zhubnout a stát se někým, kým ve skutečnosti není. Vyhlédla si tam asi pět potenticálních rodičů - nikdo z nich nebyl černoch.

Ino-Shika-Chou vezmou několikrát týdně své děti, hodí je do stejného pískoviště, nebo později na stejný trávník, a sledují vývoj jejich týmového pouta. Chouchou je před Inojinem napřed stydlivá a v duchu si plánuje, jak se bránit, kdyby to na ni zase zkusil, ale k jejímu zklamání se jí Inojin ani nedotkne. Místo toho jí klidně řekne, že je tlustá. Chouchou ho plácne svou baculatou dlaní do hlavy a s pláčem uteče do lesa. V křoví pod kaštany pak dojde k rezolutnímu závěru, že není hoden jejích citů a že ho nesnáší.
Pak ji najde máma a dá jí dlouhý proslov o tom, že jsou oblačné kunoichi, dcery blesku, polobohyně a tak dále a na váze vůbec nezáleží.

Od té doby na tom Chouchou záleželo mnohem víc a tajně si vystřihovala návody na dietu z dámských časopisů. Ne kvůli Inojinovi, ten jí nestál ani za to, aby se kvůli němu byť jen malinko vztekala... No, dobře, vztekala se. Tajně. Ale to jen do doby, než pochopila, jaký je Inojin zvláštní typ sociopata a že jí neříká "tlusťoško" proto, že by ji neměl rád.

S příchodem puberty začnou nové Ino-Shika-Chou strhávat hormony. Inojin je zamlklý a kreslí depresivní komiksy, Chouchou střídavě shazuje a nabírá váhu (někdy deset, někdy dvacet kilo rozdíl) a Shikadai dva roky tajně pěstuje marihuanu u Inojina ve skleníku, než se jednoho dne sbalí a jen tak odjede do Písečné, protože se chce stát loutkařem.
Když se konečně vše uklidní, je jim šestnáct a Inojin políbí Chouchou na večírku v sídle Hokage. Shikadai je přitom načapá, sebere všechnu odvahu a ten samý večer zkusí své štěstí u Sarady, ale je rázně odmítnut. Tak začne zpochybňovat svou existenci, propadne sebevražedným sklonům a nakonec ho Inojin dva dny nalévá pálenkou a nabízí mu rameno k vyplakání. Když se Shikadai probere z alkoholového rauše a překoná kocovinu, Chouchou nasadí brambůrkovou terapii. A také rameno k vyplakání.
„Miluju vás..." vzlyká Shikadai dojatě, zatímco je oba drtí ve svých silných pažích, osmahlých Písečným sluncem.

Shikadai, i se svým IQ nad rámec tabulky, nikdy úplně nepochopil záludnost jejich vztahu. To, že kromě ustanoveného "Chouchou a Inojin spolu chodí" a sem tam nějakého intimějšího gesta, se mezi nimi skoro nic nezměnilo. Na první pohled byli stále jen kamarádi.

Občas Chouchou uprostřed noci vstane, shodí pyžamo a prohlíží se ve velkém zrcadle na dveřích šatní skříně.
„Co to děláš?" Ozve se z postele Inojin.
„Jsem hezká?" Odpoví Chouchou.
„Heh?"
Chouchou se vrátí do postele, oblečení v ruce. „Chci se ti líbit..."
Inojin jí zajede rukama do vlasů, pak jí poplácá po pneumatice na břiše a řekne: „Nech toho a spi."

Chouchou jednoho krásného dne dospěla, ohlédla se na svou životní dráhu a byla schopná realisticky uchopit sama sebe. Možná za to mohl ten svátek...
Komerce, říkali. Marketingový tah Skryté Sněžné, říkali. Hlavně ti, co se na konci dne obdarovávali čokoládou.
Zkrátka, když se s Inojinem setkala v šest před čajovnou a on se vytasil ostužkovanou krabicí, něco hluboko v Chouchou nakřáplo.
„Jine -..."
„Shhh, předvedu ti kouzlo."
Několikrát ji pohladil po pravé tváři, pak sevřel dlaň do pěsti, strčil ji pod víko krabice a když ho oddělal stranou... Samozřejmě, že byla plná čokolády.
„Tadááá..."
Rozplakala se. Ne tak hezky, jako ve Sněžňáckých filmech. Vystrčila spodní ret, opuchly jí oči a teklo jí z nosu, zatímco se mu mezi vzlyky snažila říct: „Proč se mnou vůbec chodíš? Jsem tlustá a hloupá a sobecká!"
Kdokoliv jiný by řekl: "Ne, nejsi." Inojin řekl: „No a? Mně to nevadí."
Objala ho s takovou razancí, že mu málem vyrazila dech; a než si uvědomil, že jde o objetí, zasýpal: „Zááácóóóó...?"

***

„Podívej Jine, nemůžeš se jen tak ptát lidí, proč jsou černí!"
„Neptal jsem se, proč je černá. Jen jsem chtěl vědět, jestli je -..."
„Ne, není z čokolády!"
„Ale vypadá tak..."
„Mně je jedno, jak to vypadá, mladý muži! Prostě to není správné! Saii, řekni mu, že to není správné!"
„Jistě, že to není správné. Není to čokoláda, ale melanin."
„... Saii."
„Co?"