Místo v rodině

Poznámka autora: pokud je Hinata vaše nejoblíbenější postava z Naruta, pokračujte pouze na vlastní nebezpečí.

„Myslíš, že by tohle ocenil? To, že furt jen fňukáš?“ zeptala se jí Hanabi hned po tom, co rozrazila dveře do jejího pokoje. Hinata si nikdy nemyslela, že je její setra krutá. Dnes, když se na ni Hanabi dívala rozhněvanýma očima, by klidně mohla.
Hinata ležela na zemi, dlouhé vlasy rozprostřené kolem hlavy, ani se nepohnula, Hanabi si mohla říkat, co se jí zachtělo. Hinata byla na její poznámky zvyklá.
„Co sestřičko? Tohle je ten život, pro který se obětoval?“ Hanabi udělala první krok do místnosti.
Ne, není. Hinata zůstala ležet. Její nohy a ruce byly těžké, zavřela oči, „běž pryč, Hanabi.“
„Ale Neji by byl tak šťastný, kdyby věděl, že kvůli němu můžeš ležet na zemi a dělat absolutní h***o.“
„Nech mě.“
„Anebo bys mohla konečně vynaložit nějaký úsilí. Poprvé v životě?“
„Zmlkni!“
„Hmm, ne, nezmlknu. Proč se mnou nejdeš ven? Myslíš, že mě dokážeš porazit? Protože to je jediný způsob, jak bys mohla dokázat, že jen neznečišťuješ vzduch.“
Hinata vstala. Hanabi o krok ustoupila, ale ušklíbla se, škaredě. Hinata si nikdy nemyslela, že Hanabi je dobrý člověk a rozhodně ji nikdy nenařkla z toho být dobrou sestrou, to ale neznamenalo, že musela být pořád tak nepředvídatelně zlá.
Hanabi na ni čekala na nádvoří obklopené budovami hlavní rodiny. Nikdo je nebude vyrušovat. A nikdo taky Hinatu nezastaví, dotkla se svého vzteku a nechala se jím vést. Obě ustaly v bojovém postavení, byakugan připravený.
Hinata nebyla nikdy hloupá, věděla, že její malá sestra je dobrá. Ale taky je o pět let mladší – Hanabi je pořád ještě dítě – a Hinata je odhodlaná tentokrát ji porazit.
Hinata začala v útoku, pár jednoduchý úderů jemnou pěstí. Hanabi je blokovala všechny.
„64 úderů,“ rozhodla se Hinata.
2, 4, 8, 16, Hinata je odhodlaná, její rány jsou přesné, Hanabi je rychlejší. Hinata stojí nohama pevně zapřená do země, postavení bez chyby.
Hanabi zmizí, na jejím místě se objeví šedý holub. Střecha. Hinata má Hanabi za zády, ví to. Otočit se nestihne.
Hinata spadne do prachu na zemi. Nedokončí techniku, vyplýtvala chakru. Je znova na nohách, pravé koleno tepe bolestí, dopadla na něj. Otočí se včas, Hanabi na ni útočí, nemilosrdně. Hinata si už v postoji není tak jistá.
Hanabi se dostane ke tlakovým bodům v Hinatině levé noze. Ustojí to, polovina těla se ale svírá v křečích. Její levá ruka se ve vzduchu chvěje.
Hanabi je rozčílená, „tak se snaž!“
Hinata zkusí novou vlnu útoků, pořád je pomalá. Hanabi jí oplácí stejně. Hinata škobrtne a spadne na zem.
Hinata si vzpomene na svůj souboj s Nejim – kdysi dávno, když jí Naruto poprvé povzbuzoval a nikdo ji nevinil, protože Neji byl genius plný hněvu a nevěděl, kde přestat.
„Vztávej a bojuj,“ vyhrkne ze sebe Hinatina mladší sestra.
Hinata doufá, že Hanabi ví, kdy přestat. Hinata se nechce zvedat, přesto to udělá.
Hanabi znovu zaútočí, Hinata už jí nedokáže blokovat, obě její nohy mají uzavřené chakrovody, všechno ji bolí. Nechce…
Hinata si pomyslela, že Hanabi je dnes doopravdy krutá. Znovu dopadla na zem. Pokusila se zvednout, podlomily se jí ruce.
„Já prostě nechápu, proč se nikdy nesnažíš. Ani jednou jsem tě neviděla doopravdy to zkusit!“
„Ale já se snažím! Vždycky se snažím!“ vyhrkne ze sebe Hinata.
„Ne, nesnažíš. Jen tu ležíš a zase se lituješ nebo utíkáš z domova, abys mohla čumět na kluka, co se ti líbí. A přitom za tebou leze celý klan. A ještě k tomu si sobecky myslíš, že toho už nemůžeš udělat víc. A jak jsou k tobě všichni nefér. A když já vstávám ve čtyři hodiny ráno a potím krev, pohrdáš mnou. Jsi malá ubohá rozmazlená hrudka hn…“
„Hanabi!“ ozval se na nádvoří HIashiho hlas, „to by stačilo.“
Hanabi okamžitě zmlkla, Hinata zůstala na zemi, nemohla pohnout pravou nohou a levou jí stále procházely křeče. Hiashi Hanabi zpražil pohledem, Hanabi se uklonila – jen jemu, ne Hinatě – a zmizela zpět do domu hlavní rodiny.
Hiashi se obrátil na Hinatu a ona pochopila, že Hanabi nezastavil pro lásku ke své první dceři. Jeho oči byli těžké a bez soucitu.
A najednou její otec – vůdce klanu Hyuuga a největší muž, kterého kdy znala – vypadal unaveně. Shrbil ramena, zavřel oči a několikrát si přejel dlaní ruky přes čelo. Hinata se pořád nebyla schopná postavit a byla trochu vyděšená, nikdy neviděla svého otce bez absolutní kontroly.
Otevřel oči a zabodl je přímo do ní, „Má pravdu, víš?“
„Otče?“
„Hanabi má pravdu. Nesnažíš se a nikdy si se nesnažila.“
„To… to není pravda.“
„A navíc je jedno, kolikrát ti to, kdo řekne, pořád tomu odmítáš věřit.“
„O-otče?“
„Už od té body, co jsi byla v akademii, netrénuješ. Hanabi dře hodiny denně, Neji,“ hlas se mu zadrhnul, polknul a pokračoval, „Neji nežil pro nic jiného, než být každý den lepší. Oba by byli vhodnější jako dědic klanu, ale dědička jsi ty, rozmazlené dítě, co odmítá pracovat.“
„Ta-tati,“ zašeptala Hinata, opřela se o obě ruce a téměř se dokázala postavit. Spadla na zem. V očích měla slzy.
„Přeju si, aby Neji byl můj nebo aby se Hanabi narodila první. Ale s tebou…“ vydechl proud vzduchu. Hiashi se hněval, Hinata se zkusila postavit ještě jednou. Tentokrát pod sebe dokázala srovnat jednu nohu a udržet se na ní. Opřela se rukou o stěnu. Ještě nedokázala stát sama.
„S tebou já nevím, jak dál. Takže ti dám pět dnů, posledních pět dnů a ty se rozhodni, jestli chceš vést tenhle klan a pracovat šestnáct hodin denně do konce života nebo ti na čelo vypálíme pečeť a přenecháš tohle břemeno Hanabi, která už teď pracuje každý den šestnáct hodin.“
Možná už nikdy nebude schopná stát sama. Hinatin otec odešel zpět do budovy hlavní rodiny. Hinata vzlykala – její unavené nohy ji neudržely a ona se znovu sesunula na zem. Postavila se znovu až když jí došly slzy.

Nebylo to poprvé, co utekla ze sídla klanu, bylo to poprvé, co si byla jistá, že jí nikdo nepřivede zpět. Nikde se před západem slunce náhodou neobjeví starostlivý člen vedlejší rodiny a neodvede ji domů. Nepřekvapí ji její bratranec se svým skrytým nesouhlasem a známou přítomností.
Pokud by zabloudila, nikdo by ji nehledal.
Nezabloudila, došla k cvičišti, které vždycky používal Neji a jeho tým. Nebylo prázdné. Byl tam Lee, podivný a jiný Lee, kterého Neji nejprve nahlas nesnášel a pak tiše obdivoval. Hinata si nepamatovala, že by s ním kdy mluvila.
Vypadal strhaně, unaveně, jeho údery bez síly a obvazy na rukách nasáklé krví. Hinata věděla, že Lee trénuje hodně, pořád, ale tohle přeci nemohlo být normální.
Lee si obvazy nikdy nesundává, protože jeho ruce jsou v jednom kuse rozbité. Má jizvy na jizvách, řekla jednou Tenten. Hinata se podívala na svoje ruce – bledé s hebkou kůží – pak vzhlédla zpět k Leemu. Jemná pěst je jiná, rozhodla se.
A tohle není normální, rozhodla se. Ale nechtěla se s tím potýkat sama. Mohla by… ne, měla by zajít za Tenten, ta bude vědět, co se děje.
Vyrušila Tenten při studiu prokleté pečeti klanu Hyuuga a nechápala, proč by to Tenten mělo zajímat. Nejimu už tím nepomůže. Hinatiny svaly, ač stále unavené, konečně přestaly bolet.

Kurenai vypadala unavená, ale nejšťastnější od té doby, co Asuma zemřel. Hinata se na ni usmála stydlivým úsměvem a natáhla ruce k malé Mirai.
„Hinato?“ zarazila se ve dveřích Kuranai, „ahoj.“
„Kurenai-sensei, Mirai-chan, můžu ji pochovat?“ zeptala se. Kurenai ji malou Mirai opatrně položila do náruče. Mirai měla oči otevřené dokořán a sledovala Hinatu s náznakem úžasu.
„Pozor na vlasy, ráda na ně šahá,“ upozornila ji Kurenai a vedla ji dovnitř do bytu. Hinata pohupovala dítě ve svém náručí, v obýváku se posadila na burgundový gauč. Byl o něco níž, než byla zvyklá, a tak se posledních pár centimetrů trochu propadla. Mirai se na začala podivně šklebit a šáhla po Hinatiných dlouhých vlasech.
„Čaj?“ zeptala se Kurenai.
„Ano, děkuju,“ odpověděla Hinata, oči upřené na Mirai.
„Dneska bude malá možná trochu protivná, nechtěla mi po obědě spát a probrečela většinu noci. Trápí nás větříky, většinou to zpraví trochu lékařské chakry, ale já jí tím nechci pumpovat v jednom kuse – některým dětem se prý pak špatně vyvíjí chakrovody.“
„Tys zlobila mámu? Jo?“ Hinata začala dělat obličeje, „ty potvůrko jedna.“ Mirai se na ni usmívala, dokonce z ní vykouzlila zvuk podobný smíchu.
Kurenai se po chvíli vrátila s konvicí zeleného čaje, a ještě odběhla pro hrníčky. Jeden pak postavila před Hinatu a s druhým se usadila na druhou stranu pohovky.
„Kurenai-sensei,“ začala Hinata, rozhodně, „když jsi byla chunnin, jak často jsi trénovala.“
Kurenai se na ni překvapeně podíval, pak se usmála.
„Hmm, každý den, asi,“ zamyslela se, „určitě, ale já nevím, pro mě to bylo jiné. Neměla jsem se od koho učit. V Konoze není moc genjustsu specialistů krom Uchihů a tehdy už jsem byla mezi nejlepšími, takže jsem neměla na vybranou než si na všechno přijít sama. A to samozřejmě zabralo dost času.“
Hinatě tahle odpověď nestačila, „každý den, jak dlouho?“
„Hmm, no, když jsem byla na misích, tak když byl čas a… energie. V Konoze ale třeba i celé dny. Asuma,“ nadechla se, „Asuma byl dlouho pryč z Konohy a já jsem věděla, že se vrátí silnější. Chtěla jsem, aby mi nikdy neutekl. Nakonec jsem stejně složila jouninské zkoušky o dost později než on.“
„Ale… hm, a co tvůj tým?“ zeptala se Hinata ještě.
„Raido i Asuma udělali chunninské zkoušky dřív než. Byli o něco málo starší a já… tehdy jsme měla pocit, že dokud se nedostanu na stejnou hodnost neměla bych s nimi vůbec mluvit. Navíc když jsem byla malá, neměli se mnou moc trpělivost.“ Kuranai se usmála a natáhla se pro Mirai. Hinata ji předala a nalila si čaj.
„Styděla jsem se před nimi, obzvlášť před Asumou. Když jsem se stala chunninem pozvala jsem ho na rande. Řek mi, že možná až vyrostu – nikdy jsem se ho nezeptala, jestli si to pamatuje.“ Kurenai pohupovala malou Mirai v náručí, „no jo prcku, mamka pozvala taťku na rande a on ji poslal do pryč.“
Když znovu začala mluvit, mluvila na Hinatu, „A to byl jen o pár měsíců starší než já. Pak se rozhodnul, že uteče a… měla jsem hodně času nato dusit v sobě vztek a dokázat mu, že jsem lepší než jakýkoliv jiný genjutsu uživatel v Konoze.“
Kurenai se odmlčela, Mirai se v té chvíli rozhodla, že už jí dlouho nikdo nevěnoval dostatek pozornosti a rozbrečela se. Kurenai se na ni podívala, přičichla k ní a prohlásila, „Nojo, prcku, přebalíme, neboj.“
Hinata usrkla zeleného čaje a snažila se tvářit, že ji přebalovaní mimin nevyvádí z rovnováhy. Pamatovala si, jak malinkou Hanabi poprvé přinesli domů, jak ji držela v náručí – hlavně opatrně, Hinato – a Hanabi se jako na povel rozbrečela. Rudé tváře a malé pěstičky. Když to zkusili později znovu, stalo se totéž. Hinata už ji pak do rukou nikdy nechtěla.
„Oni byli oba o něco starší, ne?“
„Ano, vyšla jsem z akademie v téměř přesně v devíti, většina dětí v mém ročníku byla starší,“ odpověděla Kurenai od jídelního stolu, „podáš mi, prosím, tu tašku, co je v kuchyni na zemi.“
„Ano,“ řekla Hinata. Za chvíli se do místnosti vrátila s bledě zelenou taškou. Nebyla těžká. Pak se vrátila ke svému čaji na stolku u pohovky a snažila se sama sebe přesvědčit, že Mirai je roztomilá nehledě na okolnosti a Kurenai určitě s délkami svého tréninku přehání.
„No, a jsme hotoví zlatíčko,“ oznámila Kurenai.
„Kurenai-sensei, myslíš, že bych měla víc trénovat?“ zeptala se Hinata, dívala se do hrnečku, který svírala v rukách.
„Vždycky se dá trénovat víc,“ odpověděla Kurenai, „a pokud chceš udělat jouninské zkoušky, máš před sebou hodně práce.“
Takže ano, pomyslela si Hinata, jen mě nechceš vidět nešťastnou. Kurenai položila Mirai do malé ohrádky na zemi a přistrčila jí plyšový růžový kunai. Měl plastové oči, které se trochu hýbali a malá Mirai je milovala. Kurenai se znovu postavila a posadila se k Hinatě.
„Myslíš, že bych byla dobrá jako vůdce klanu?“
„Byla by? Hinato, proč se mě na tohle všechno ptáš?“ zeptala se Kuranai s prvním náznakem starosti v hlase.
Hinata odložila hrneček a začala si mnout dlaně, „Otec… on, totiž. Dal mi na výběr.“
„Dobře,“ řekne Kurenai a je to trochu otázka, trochu taky ne. Kuranai je klidná, veškerou pozornost upřela na Hinatu, „a co jsou ty možnosti?“
„Podle něj? Trénovat šestnáct hodin denně nebo prokletá pečeť.“ A když to řekla konečně někomu nahlas, viděla, že ani v jedné možnosti není svoboda. Ztratí to, co vždycky nejvíc chtěla a nic nezíská.
Co nejvíc chtěla?
Kuranai se nahlas nadechla, „Hinato, víš, že jsem na tebe hrdá. Ať už uděláš cokoliv. Jen…“
Odmlčela se a obrátila tvář k oknu. Hinatě se do očí prodraly slzy.
„Víš, že když Asuma zemřel,“ a její hlas se zlomil, „přemýšlela jsem o potratu? Vzdala bych se sice té nejlepší věci, kterou mi kdy dal, ale zůstal by mi můj život, za který jsem od dětství tolik bojovala. Navíc, jak bych mohla vychovat dítě? Ještě k tomu sama? Každý den se bojím, že ji zkazím víc, než vychovám. Že jsem jí zničila život, jen tím, že jsem její matka. A už nikdy nebudu na áčkové nebo vyšší misi, protože si takové riziko nemůžu dovolit, mám dceru, kterou miluju a nemůžu opustit. A udělala jsem dobře, i když v té době bylo rozloučit se se vším, co jsem znala bolestivé a vlastně pořád nevím, co dělám.“
Podívala se zpět na Hinatu, „možná nepřemýšlej nad tím, co je pro tebe lepší, ale nad tím, co je správné.“
Hinata se schoulila do sebe, „Kurenai sensei? Myslíš, že bych byla dobrá jako vůdce klanu?“, zeptala se znovu.
„Já nevím,“ odpověděla Kurenai, „při týmových misích jsi nikdy nevedla. Možná bys mohla zkusit, jaké to je?“
„Vést klan?“
„Ne, trénovat šestnáct hodin denně,“ navrhla Kurenai, protože to jsi taky nikdy nedělala, zůstalo nevyřčené.

Hinata ten den přespala u Kurenai, byla vzhůru každé tři hodiny, protože Mirai ještě nespala plné noci, a tak konečně vstala z pohovky v pět ráno. Oblékla se a doběhla na cvičiště, které kdysi využíval její tým a pak tak úplně nevěděla, co by měla dělat.
Začala se základními pozicemi jemné pěsti, prošla je všechny, jednu po druhé, snažila se všímat si vlastních nedokonalostí, ale nenašla nic, co by měla zlepšit. Prošla je znovu s unavenějšíma rukama, ale o něco rychleji. Zapakuje si všechny základní údery, které ji otec učil, vypustí chakru při každém prudce a nejpřesněji, jak to dokáže. Při žádné z ran nezaváhá, plýtvá možná trochu chakry, ale alespoň za sebou mají nějakou sílu. Vzpomene si, proč ji Hanabi porazila. Protože byla rychlejší. Hinata netušla, co by měla dělat, aby byla se jí vyrovnala.
Hinata se pokusí zrychlit, znovu a znovu. Ale její ruce pálily a začaly jí krvácet prsty – Hinata nenáviděla bolest, nevítala ji jako jiní – jako Naruto, který trénoval, dokud nepadnul únavou, nebo Lee, jehož obvazy na rukou byly zbarvené krví, nebo Neji, jenž se otáčel dokola a dokola dokud jeho rezervy chakry nebyly bolestně prázdné a jeho obrana dokonalá, jen proto aby dokázal něco nemožného.
Hinata byla jiná.
Mohla by to zkusit, perfektní techniku klanu Hyuuga, Neji to přeci dokázal sám.
Ale Hinata byla jiná.
Svěděli ji od byakuganu oči. Přestala.
Všimla si ho na okraji cvičiště skoro okamžitě, i když Kiba poslední dobou zvládal být nenápadný, když nebylo zbytí.
„Hoj,“ zamával na ni, ležérně opřený o kmen stromu, Akamaru u jeho nohou. Uvolnila svaly a otočila se k němu, „Ahoj, Kibo-kun.“ Rozešla se k němu. Akamaru zaštěkal.
„Akamaru-san,“ dodala. Kiba zvednul jednu paži, v ruce dvě zabalená benta, „přinesl jsem ti něco k jídlu.“
Usmála se na něj, byla unavená, její ruce těžké a bolavé. Hinata vždycky nenáviděla bolest.
„Poslala tě Kuranai-sensei?“ zeptala se, když k němu došla. Posadili se na zem.
„Tak napůl,“ odpověděl, Akamaru se jí otřel o ruku a několikrát ji pošťouchnul hlavou. Hinata ho poškrábala za uchem. Kiba jí nabídnul jedno bento a hůlky, oboje si vzala.
„Děkuju,“ sklonila hlavu.
„Vlastně jsem tě hledal. Hana mi zase leze krkem a mámou pořád řeší něco kolem klanu a jedna z fen přenáší vrh, takže jsou z toho vobě jak na jehlách.“
Akamaru se nakonec usadil na Kibově pravé straně s hlavou poleženou na jeho noze.
„Co se všechno vlastně Hana-san učí?“
„Vim já? Ona v tom stejně bude skvělá. Já na vedení klanu a sezení na setkáních a vůbec nikdy neměl trpělivost. A Hana je navíc panovačná mrcha, nikdy by si nenechala od nikoho říkat, co dělat.“
Hinata pokývla a začala jíst. Rýže byla trochu nedovařená, i když zelenina byla dobrá - té snědla většinu, pak se chvíli vrtala ve zbylé rýži.
„Přemýšlel jsem na tím, že bych měl zkusit jouninské zkoušky.“
„Myslíš, že je uděláš?“ zajímalo Hinatu.
„Hana tvrdí, že mi to prospěje hlavně pokud je neudělám,“ zasmál se Kiba, „pomohla bys nám s tréninkem?“
„Já... no, nevím, jestli ti budu k něčemu dobrá.“
„Jasně, že budeš,“ ubezpečil ji, pak se rozhlédnul, „co tady vlastně děláš? Kurenai říkala, že jsi tu už od rána.“
„Tré-“ odkašlala se, „totiž trénuju.“
Kiba se na ni překvapeně podíval, „na čem pracuješ?“
„Tak nějak na všem. Měla bych se zlepšit.“
„Hinato,“ začal, pak se na ni podíval pohledem, který pálil na kůži, „co ti Hiashi zase řekl?“
Hinata odložila bento na zem, oči kdekoli jen ne na Kibovi, nechce mu dnes čelit.
„Hinato?“
„On… nemyslí si, že pracuju dost na to, abych byla vůdce klanu.“
„Cože?! To je přece blbost!“ zaječel Kiba a skoro vyskočil ze země, Akamuru se rozštěkal.
„Netuší, o čem mluví! Podle mě si dost dobrá na to abys vedla klan. Sakra, seš nejlepší. Co po tobě jako chce?“
„Dal mi na výběr,“ přerušila ho rozpačitě a daleko tišeji, „totiž, buď budu muset trénovat každý den, anebo přenechám vedení klanu Hanabi.“
„Je na tebe vysazenej celej život! Vždyť trénuješ každej den, proč ti něco takovýho…,“ zastaví se, pak zařve, „Ááá! Tvůj otec je idiot!“
„Kibo, to neříkej.“
„A vůbec! Jasně, že povedeš klan! Proč by v tom jako ta malá mrcha měla bejt lepší?“
„Kibo, prosím.“
„Vždyť je to jenom děcko!“
„Kibo!“ zvedla Hinata nakonec hlas. Kiba zmlknul. A pak sledoval ji jako vždycky, plný víry a naděje a hřejivého přátelství, které Hinata milovala a nedokázala vystát zároveň. Kiba byl vždycky její nejlepší kamarád a ona poprvé viděla, že by za ní bojoval i kdyby chtěla zničit ty nejkrásnější věci na světě. Protože by nebojoval po jejím boku za stejný cíl, ale pro ni s loajalitou, která se rodí v krvi, bolesti a společných bitvách. V kunai, který mu díky ní prorazil ruku, v jizvě na jeho krku, kdy se s ní vyměnil jako rukojmí, v nocích, kdy byla příliš vyčerpaná na hlídku a on ji držel za nic. V lásce, kterou pro ni nosí ve svém srdci.
Kiba ji nikdy nezradí, ale taky jí nikdy neřekne, že by mohla něco dělat špatně.
„Co jsi všechno chtěl dělat pro ty jouninské zkoušky?“ zeptala se nakonec. Kiba se na ni díval velkýma očima jako zbytý pes a okamžitě začal prskat do vzduchu odpovědi. Odložila jídlo a zabořila prsty do Akamarova kožichu. Kiba s ní zůstal ještě dalších pár minut, pak se zvednul, „Nechutnalo ti?“ zeptal se, rozpačitě.
„Bylo to moc dobré, já jen už nemám hlad.“
Kiba odešel. Položila se na trávu, oči namířené k nebi a začala přemýšlet na tím, jak se ostatní lidé dokážou přemoct a trénovat od úsvitu do půlnoci.
Nakonec na nic nepřišla, přespala ten večer zase u Kurenai. Nemohla ještě čelit svojí vlastní rodině.

Sídlo klanu Aburame je jen jedna dlouhá řada domů a pak dlouhé lány lesů a polí, které bzučí víc než cokoliv jiného kdekoliv v ohnivé zemi. Hinata tu byla jen párkrát, klan nevnímá návštěvníky jako nepřátele, jen většina z nich je nesvá a neumí se chovat v místech, kde jsou lidé a brouci považováni za sobě rovné, proto nejsou ani vítáni.
Shinova roztržitá matka ji poslala do skleníku, který byl ještě dalších pětadvacet minut cesty dál. Přímo v srdci jejich území. Hinatu celou dobu svěděla kůže, i když si byla téměř jistá, že na ní žádní brouci nepřistávaly. Shino tvrdil, že to dělají neradi a on se tomu tedy vždycky vyhýbal, jak jen mohl.
Skleník byl plný rostlin to ano, ale Hinata rychle pochopila, že ty tu nebyly hlavní atrakcí, jen součást ideálního ekosystému. Vzduch kolem ní se třepotal motýlími křídly.
„Shino-kun?“ ozvala se. Shino určitě už dlouho věděl, že byla tady, ale jí se nechtělo používat byakugan jen na to, aby ho našla. Její oči pořád nebyli úplně bez následků včerejšího tréninku.
„Tady,“ řekl tiše a ona se k němu prodrala dvěma zkroucenými uličkami mezi květináči. Shino dřepěl na zemi před květinou obsypanou kuklami motýlů, z jeho prstů do ní proudil malý proud chakry. Energii jeho jutsu téměř cítila na jazyku.
„Ruším tě?“ zeptala se, „můžu počkat.“
„Ne,“ odpověděl. Hinata se k němu sesunula na zem. Sledovala jeho ruce, jak se jemně pohybují po stonku rostliny.
„Jsou překrásní,“ konstatovala, „co umí?“
„Jsou překrásní, nestačí to?“ zeptal se. Hinata mlčela.
„Dokáží na lidech identifikovat posledních pár jutsu, co použili, jsou pro Ino.“
Ano, Ino, která nad Hinatou vždycky ohrnovala nos a teď dělá práci, kterou vždy chtěla. Hinata se zamračila.
„Co všechno děláš jako dědic klanu?“ položila tu otázku, pro jejíž odpověď si sem přišla. Shino se odklonil od rostliny a podíval se na ni.
„Právě teď vytvářím jedince do vlastní kolonie,“ odpověděl.
„A?“
Shinovi se objevily vrásky na čele, byla pravda, že Hinata se nikdy nezajímala.
„Mojí největší zodpovědností je rozšíření našich druhů, můj otec samozřejmě navštěvuje radu, ale tam nás bude zastupovat do té doby, než mi oficiálně předá titul.“
„Kdy ti předá titul?“
„Když se rozhodne.“
„A ty do toho nemáš, co mluvit?“ byla z jeho odpovědí rozhořčená.
„Je to moje zodpovědnost. Udělám to, protože je to to, co dělat mám a vždycky jsem měl.“
„Já… ti asi nerozumím. To jsi nikdy nechtěl dělat něco jiného?“
„Chtěla jsi ty?“
Hinata nikdy nepřemýšlela nad tím, co chce v životě dělat, protože to vždycky bylo dané – stejně jako pro Shina. Všechny její představy se upínaly k Narutovi (a jejich dětem) – nikdy neviděla sezení v radě (jako Shino) nebo práci špeha (jako Ino) nebo vedení Anbu jednotky (jako Neji) nebo vesnice (jako Naruto). Hinata nikdy nevěděla, co chce dělat, protože nikdy neměla možnost po ničem toužit, tohle je nakonec poprvé, co má nad svou budoucností alespoň nepatrný náznak kontroly. Poprvé v životě si uvědomila, že kdyby měla na výběr nikdy by kunai do ruky nevzala.
„Ne, nechtěla, ale kdybych věděla, že můžu, toužila bych po něčem jiném.“
Nechala ho jeho práci a vrátila se ke Kurenai. Pár hodin hlídala malou Mirai, zatímco Kurenai zařídila několik potřebných věcí, ke kterým by se jinak nedostala. Usnula znovu na pohovce a pláč dítěte ji ani jednou nevzbudil.

Když se Hinata po třech dnech vrátila domů, nikdo na ni nečekal. Prošla hlavní halou, schoulená sama do sebe.
„Hinato? Jsi to ty?“ ozvalo se ze zahrad. Hinatina matka tady byla doma. Hinata hlas poslušně následovala. Honami seděla na lavičce vedle jezírka, které pro ni v zahradách Hiashi nechal vytvořit, na klíně měla položenou rozečtenou knihu, jejíž název Hinata nezachytila, seděla s rovnými zády jako vždycky a laskavě se usmívala jako vždycky. Hinata si překřížila ruce na hrudi.
„Pojď se ke mně posadit,“ řekla Honami. Hinata si sedla na vzdálenější konec lavičky a čekala s pohledem upřeným do země.
„Mluvila jsem s tvým otcem,“ oznámila Hinatě, „řekni mi, co budeš dělat?“ Honami měla melodický hlas, kultivovaný, Hinata ho ráda poslouchala, když byla malá. Její matka se ale často řídila pravidlem, že ženy mají být vidět a nikoli slyšet, Hinata tak nikdy doopravdy nevěděla, co si její matka myslí.
Ani tentokrát nedokázala uhodnout, co by si Honami přála slyšet.
„Já… já nevím,“ téměř zašeptala. Hinatě se seběhly slzy v očích. Honami si povzdechla.
„Když jsi byla malá,“ začala, možná nevěděla, jak pokračovat. Pak se rozmluvila, „Neji to miloval od prvního okamžiku, víš? Být ninja, narodil s kunaiem v ruce. Alespoň to Hizashi tvrdil, byl na něj tak hrdý.“
Ano, Hinata tohle všechno věděla, měla umřít místo něho. Slzy jí tekly po obou tvářích. Protože samozřejmě, že její matka milovala Nejiho.
„A ty jsi ho tak ráda pozorovala. Dívala ses na něj celé hodiny. Do tvých tří jste byli oba tak šťastní.“
Všichni věděli, co se stalo, když Hinata oslavila třetí narozeniny. Nejimu vypálili do čela znak, který pak celý život nenáviděl.
„Pak jsi začala trénink a… vždycky jsem pro tebe chtěla to nejlepší a když ti byly tři myslela jsem si, že být kunoichi je pro tebe to nejlepší. Protože pro Nejiho bylo. A možná… bože, možná to pro tebe není tak není.“
„Mami,“ začala Hinata, chtěla jí říct, že to není její chyba, že za to nemůže, ale… nemůže?
„Miluju tě, víš to?“ zeptala se její matka. Hinata tahle slova slyšela v životě poprvé. Zvedla hlavu. Honami měla ruku nataženou k ní, jen kousek od Hinatiny dlaně, jako by se jí bála dotknout, i když po tom toužila.
„Miluju tě. A je mi jedno, co si vybereš. Nakonec jsi vždycky byla spíš po mě než po otci. Takže… vyber si, co tě bude dělat šťastnou a nedívej se na to, jak to ovlivní jiné. Vyber si podle sebe a ať to bude cokoliv, budu tě vždycky milovat, protože jsi moje dcera.“
Hinata chytila svoji matku za ruku, propletly prsty. Brečely společně. Honami ji pohladila po tváři, „pojď, učešu ti vlasy.“ Obě se zvedly, Hinami Hinatu vedla do svého salónku, kde se Hinata posadila na rohože. Do místnosti proudily paprsky světla ze zahrady. Matka její vlasy promnula mezi prsty, pak odešla do vedlejší místnosti pro hřeben. Když se vrátila začala okamžitě pročesávat Hinatiny dlouhé černé vlasy. Hinata zavřela opuchlé červené oči.
Její matka začala pobrukovat.
„Co jiného můžu dělat?“ zeptala se Hinata, prudce.
„Cokoli.“ Odpověď byl okamžitá.
„I kdybych… i kdybych byla jen něčí žena?“
Honaminy ruce ustaly, řekla, „i to je zodpovědnost. Jen… přemýšlej prvně.“
Pokračovala v česání vlasů. Nezatahala Hinatu zatím ani jednou.
„Když jsem si vzala tvého otce, byla jsem šťastná, možná ne stejně jako jiné nevěsty bývají, ale byla jsem šťastná. Moje dítě povede klan… nikdy, nikdy nebudu muset přihlížet, jak jej někdo ponižuje.“
Odmlčela se znovu, Hinata netušila, co by měla říct. Nevěděla ani kam tenhle rozhovor vede.
„Byla jsem vyděšená, když jsem čekala Hanabi, protože jsem věděla, že jednou budu muset přihlížet, jak jí někdo vypaluje do kůže tu zpropadenou pečeť,“ přiznala Honami, hlas temný a tenký jako praskliny v ledu. Prsty se jí třásly. Hřeben se poprvé bolestivě zasekl ve vlasech, „tvoje setra tu věc nenávidí, a to ji zatím ani nemá. Bojím se, že by ji to zničilo.“
Hinata svírala ruce v pěstech. Honami vzala okrasný hřeben a umístila jej Hinatě do vlasů, uhladila poslední lokny.
„Možná… budeš šťastná jako něčí žena. Možná, že co by pro Hanabi bylo vězením, pro tebe bude svobodou.“
Možná, pomyslila si Hinata, a možná taky ne. Možná volím menší zlo.
Ten večer spala Hinata na svém tatami. Převalovala se, neklidná celou noc, vzduch v sídle byl těžký a horký. Někdy hluboko po půlnoci ji probudily kroky kolem jejího pokoje. Aktivovala byakugan. Za jejími dveřmi stála Hanabi, čelem k ní s napřaženou rukou. Hinata pomalu ani nedýchala.
Hanabi tam zůstala stát dlouhých sedm minut. Nakonec sklonila ruku a odejšla. Hinata neusnula do svítání.

Probudila se kolem jedenácté. Promarnila ráno svého posledního dne. Vstala. V celé Konoze zbývala ještě jedna poslední osoba, jejíž názoru si Hinata vážila, a tak tiše prošla domem a rychle vyrazila z komplexu klanu. Byla ráda, že nikoho nepotkala.
V Hokageho věži ji čekalo zklamání, za stolem seděl Kakashi a tvrdil, že Naruto se dnes ani zítra určitě neukáže. Hinata něco zakoktala v odpověď a rychle se ztratila. Stejně asi věděla, co by jí řekl.
A nepomohlo by to. Protože o svoje sny může člověk bojovat teprve když přesně ví, co ty sny jsou. Hinata neměla tušení.
Domů se vrátila pod náporem nelítostného poledního slunce.
V hale domu hlavního klanu ji čelila Hanabi. Vypadala starší než svých jedenáct let a dívala se přímo na Hinatu, pak sklonila očima, líze se jí červenaly. Hinata zůstala zmatená. Hanabi se ale vzchopila, pohled opět zabořila do Hinaty silou, která Hinatu děsila. A podivně jí připomínala Naruta, když je odhodlaný udělat, co musí – navzdory všemu a všem.
Hanabi se uklonila, hluboko, „omlouvám se.“
Hinanito zmatení nepominulo. Hanabi se pomalu vzpřímila a dívala se na Hinatu přivřenýma očima.
„Já asi nechápu, za co?“
Hanabi našpulila rty, ale odpověděla, „za ty věci, co jsem řekla. Není to pravda.“
„A-aha.“ Hanabi vypadala rozzlobeně.
„Taky by si mohla říct něco pořádného,“ řekla Hanabi prudce.
„J-já nevím, co?“
„Třeba, že mi odpouštíš?“ vyrazila ze sebe Hanabi.
Hinata zůstávala zmatená, „a tobě na tom záleží?“
„Samozřejmě, že mi na tom záleží,“ Hanabi vypadala zrazená, „jsi moje jediná sestra.“
„Vždycky, vždycky jsem měla pocit, že ti vadím. Že bys mě raději neměla.“ Že mě nenávidíš.
Hanabi byla v tu chvíli očividně zmatená také, „proč bych měla?“
Ta otázka byla upřímná, Hanabi doopravdy nevěděla. A Hinata se nemohla rozhodnout, jestli se má smát nebo brečet, „dědila bys post vůdce klanu.“
Hanabi si odfrkla, „to není o tom, že bych to mermomocí chtěla.“
Hinata čekala, tahle věta musela mít pokračování.
„Jde o to, že pokud to někdo bude dělat, měl by tomu dát všechno. A ty jsi to nikdy dělat nechtěla. Nebo jsi se tak alespoň nechovala.“
„Takže… ty mě… ne nenávidíš?“ zeptala se Hinata se zatajeným dechem.
„Ne, jsi pitomá?“ zeptala se Hanabi a Hinata si možná poprvé uvědomila o Hanabi něco zásadního, „jsi moje jediná sestra,“ řekla znovu.
Hanabi je jedenáctiletá druhá náhradní dcera prominentního klanu a svou přízeň lidem možná vždycky rozdávala v nadávkách, protože na to být milá nikdy neměla čas. Hanabi musela nést svoje zodpovědnosti s vědomím, že jednou bude prokletým druhým dítětem s osudem v rukou starší sestry, která se o něj nezajímala. Malá Hanabi se naučila míchat lásku s jedem, protože ji otec postavil do cesty každou překážku, na kterou jen pomyslel, protože její jediný spojenec Neji nakonec přeci jen preferoval Hinatu, protože jejich matka rozuměla Hinatě o tolik víc.
Malá Hanabi nikdy nikoho neobjala, protože všichni, kdo by ji mohli milovat, privilegovali její starší sestru, která se nikdy nesnažila, která nikdy nepracovala. Která jí nikdy nerozuměla.
Hinata se podívala na Hanabiny ruce – jsou hrubé s jizvami, které už se nikdy tak úplně nesrovnají – a zastyděla se.
„Dostala si na výběr, když jsi měla jít na akademii, že?“ ujišťovala se Hinata.
„No a?“ prskala Hanabi.
„Já jen… to je dobře, že si kdy dostala na vybranou. Já nikdy nedostala jinou možnost. Já nechci trénovat od úsvitu dlouho do noci a většinu misí nenávidím a pokaždé když něco nedokážu, když nesplním zkoušky, pokaždé když vás všechny zklamu znovu a znovu, mě náš otec nenávidí o něco málo víc, se ty na mě díváš s větším pohrdáním a mojí odpovědí je už to ani nezkoušet, protože když uspěju, stejně pro vás dva nikdy nebudu dost dobrá.“
„To není pravda,“ vyhrkla Hanabi, pak se zamyslila, „dobře možná to trochu pravda je, ale… teď máš na výběr, tak proč tolik váháš?“
„Protože tohle je jediná budoucnost, kterou jsem kdy znala,“ přiznala se Hinata, konečně. A Hanabi ji možná nechápala, přesto asi chtěla pomoct, protože překonala těch pár kroků mezi nimi a objala svou starší sestru.
A Hinata sevřela paže kolem ní a Hanabi poprvé v rukách své starší sestry nepropukla v pláč.
Hinata brečela a její velké kulaté slzy padaly do tmavých vlasů její mladší sestry, poprvé oporou a ne břemenem.
„Omluva přijata,“ zašeptala Hinata se sevřeným hrdlem a pomyslila si, že Hanabi – nepochopená, cílevědomá Hanabi – je skvělá sestra.
Jejich mír bude ještě vratný a křehký a mají před sebou hodně práce. Nakonec, když Hinata doplakala, oddělily se od sebe a usmály se na sebe.
„Takže,“ řekla Hanabi, protože Hanabi čelila problémům vždy při první možné příležitosti, „co budeme dělat? Protože politiku a etiketu já budu nesnášet.“
Hinata se uchychtla a pak se zamyslela, „to jsou vlastně věci, co by mi nevadily.“
„Vážně? Proč? To je fuk, jsi divná,“ rozhodla se Hanabi, „každopádně, mohla bych tvrdit, že to nechci dělat sama…“
„Můžeme část tréninku pro hlavu klanu dělat společně.“
„A když se to někomu nebude líbit, tak si dupnu, protože…“ Hanabi znejistila, pak pokračovala s otázkou v očích, „protože jsem dědička klanu?“
„Ano, jsi dědička klanu.“

Poprvé strávily večer ve stejné místnosti a mluvily do noci o budoucnosti. Co chtějí udělat a proč, Hanabi byla rozhodnutá nakonec se zbavit proklaté pečeti, protože, i když to vyjádřila jinými slovy, věřila v loajalitu, která není koupená strachem. Protože chtěla zasloužený respekt, protože celý život bojovala proti osudu a vítězila.
Hinata ji chtěla podporovat, a řekla jí proč je zamilovaná do Naruta, Hanabi její lásce nerozuměla ale zhodnotila, že Hokage není špatný spojenec.
Ranní vzduch byl ostrý a řezal Hinatu v plicích, ale vstávalo se jí snadno. Opláchla si obličej vodou a uvázala si čelenku kolem hlavy, stejně jako Naruto, jen aby zjistila, jak bude vypadat. Není to tak hrozné, nakonec si zvykne. Pod její kůží tančila panika a strach, protože pečetění chakry vedlejší rodiny bolí. A Hinata se bolesti štítila.
Před otce se postavily obě, společně, jednotně, a to si vyžádalo zvednuté obočí, ale jinak žádnou reakci. Hinata nesklonila oči, když k němu mluvila. To také vykouzlilo trochu překvapení.
„Hanabi povede klan,“ oznámila mu. Nakonec dal jí na výběr a takhle se rozhodla.
„Ale Hinata se mnou bude navštěvovat lekce, protože určité aspekty této pozice jsou pro ni vhodnější,“ doplnila Hanabi a Hinata cítila hrdost, i když poznala, že ta slova byla naučená.
Hiashi se na obě usmál způsobem, který Hinata už dlouhých třináct let neviděla.
Možná nakonec, pro ni její otec taky chce jen to nejlepší.
„Dobře,“ řekl Hiashi a souhlasně kývnul hlavou. Pak se zocelil a vtisknul obě své dcery do odjetí.
A možná nakonec, ji její otec miluje.
„Kdy chceš udělat pečeť?“ zeptal se potom, co vyklouzly z jeho rukou. A Hinata se přemýšlela, jestli by bylo možné odpovědět nikdy.
Nakonec to nestihla.
„Až mi předáš titul,“ rozhodla za ni Hanabi a Hinata se na ni překvapeně podívala. Hiashi si Hanabi prohlížel soustředěným pohledem, Hinata ze zkušenosti věděla, že je těžký, jak žhne a chladí. Také věděla, že se pod ním vždycky podlomí.
Ale Hanabi byla silnější než Hinata a tak nakonec její otec polevil.
„Dobrá tedy,“ odpověděl a možná ustoupil jen na čas, ale Hinatě to na jazyku chutnalo jako vítězství. Otočil se zpět k papírům na svém stole.
Dívky opustily pracovnu. Hanabi jí stiskla ruku, téměř bolestivě a Hinata věděla, že Hanabi udělá všechno proto, aby její čelo zůstalo prázdné.
A Hinata ode dneška udělá všechno proto, aby její malá sestra dostala vždycky všechno to, co chce.
„Mám trénink,“ oznámila jí Hanabi. Hinata přikývla a nechala Hanabi odejít. Uvědomila si, že neví, co by měla dělat. Nakonec se rozhodla jít směrem k matčiným zahradám, protože její matka jí mohla prozradit, jaké to je být jen něčí žena.
Hinata Hyuuga není šťastná, ještě ne, ale možná by jednou mohla být. A snad nakonec nebude muset ani zaprodat duši klanu.