Dcera větru

Seděla uprostřed, sama a přece mezi tolika lidmi. Mrtvá těla všude kolem zachovávala pietní mlčení. Ticho narušovalo jenom šumění větru. Měla položené ruce na hrobě, jako by hladila svého manžela, otce svého dítěte a přitom jí ruce chladil studený kámen. Něžně přejížděla prsty po jménu, jako by ho hladila ve vlasech. Pálila vonné tyčinky a snažila se zachytit jeho vůni, navzdory tomu všechno odnášel vítr. Její slzy, bolest, život.

Zvedl se vítr a šumění zesílilo, stromy kolem ní se vlnily ve větru, který si pohrával s jejími vlasy. Teplý vánek jí hladil paže, sušil slzy z tváří. Objímal ji jako její manžel a přesto nic necítila. Všude kolem se zvedl prach, vířil hlínu a týral stromy, jen ona seděla uprostřed toho všeho jako královna, ačkoliv královna měla teprve přijít. Cítila chvění země, dunění kroků, mrtví jí němě vzdávali chválu, přesto však nikdo nepřišel.

Listy padaly ze stromů, nebe se zatáhlo a jen pár slunečních paprsků prosvítalo, snad aby vytvořilo zdání klece. Byla uvězněná ve svém smutku. Čekala na příchod svého dítěte, člověka, díky kterému měl znovu ožít její manžel, povstat z prachu, jak jí řekl. Když pochopila pravý smysl těch slov, málem se zhroutila. Tak se těšila, že se s ním shledá a přesto byla odsouzena k samotě. K samotě mezi lidmi uprostřed vesnice, ke které cítila vděčnost za její pomoc a zároveň cítila zlost, která ji ničila. Pocit bezmoci rostl zároveň s větrem.

Větrná podstata čakry bloudila hřbitovem, byla vyvolána jedinou osobou, která ji měla přijmout. Pouze krev své krve to mohla dokázat, nevědomky, neboť jí bylo teprve 9 měsíců. Kurenai upadla do bezvědomí, vítr se zhmotnil a staral se o ní, dokud nepřivedla na svět dceru. Zavinul ji do plátna a položil na hrob, kde ji uviděla její matka. Zmateně se rozhlížela kolem, ale nic neviděla. Pohled na její dceru na hrobě jejího otce ji naháněl hrůzu, že nebyla schopna pohybu.

Zatočila se jí hlava když něčí ruce vzaly její dceru a podaly ji do jejích rukou. Zvedla oči. Doufala, že uvidí alespoň přelud, nevěřila, že by se k ní mohl někdo skrze vítr dostat. Tvořil bariéru, kterou ji odstřihl od okolního světa, jakoby ji chtěl pohltit a přesto ji jen chránil. Jen jediný člověk se mohl dostat skrze něj, Shikamaru. Druhý člověk, který nesl odkaz Asumy, jeho žák a nositel jeho Ohnivé vůle. Objal vyčerpanou Kurenai. Drželi společně její dítě, pozvedli je k obloze, aby ji Asuma viděl a on skrze vítr něžně zašeptal: „Vítej, dcero větru.“ A umlkl.