Nová cesta Fuu - 3 díl. - Cesta do Suny

Jiraiya byl zasažen Bijuudamou, což ho odhodilo pěkných pár metrů než jutsu explodovalo. Ovšem Jiraiya se tak snadno nedal. Použil Kawarimi. Věděl, že proti ní nemá šanci, bylo to stejné jako boj a trénink s Narutem. Zvolil proto taktický ústup. Dat měl habaděj a nechtěl za ně položit život. Snažil se dostat od lázní i od ní, co možná nejdál to šlo.
Fuu s pomocí Chomei ho zas rychle našly, jakoby na něj měly radar, nestíhal proto zdrhat před rozhněvanou Jinchuuriki. Během několika málo sekund Jiraiyu dohonila, srazila ho nečekaně na zem pomocí své techniky. Jiraiya schytával dost silné rány, i když se snažil krýt a blokovat její útoky, vždycky si našla nějakou skulinku, jeho žebra začínala praskat pod tlakem ran. Byly horší, jak od Tsunade a Naruta dohromady, pomyslel si Ero-sennin. Snažil se utéct, ale tím dovolil, aby mu žebra udělala ‚prásk‘. Po finálním úderu si mohla Fuu připsat několik zlomených žeber, podlitiny po celém těle, zlomenou nohu, pohmožděné plíce…
„Jestli ještě budeš špehovat, ty jeden úchyláku, tak příště nevyvázneš živý. Tohle bylo jen varování!!! Kapišto?“ Nečekala na odpověď a rázně odešla zpátky dobalit zbytek věcí a pryč od něj. Během těchto úkonů cítila úlevu. Dokázala se o sebe postarat. Byla nezávislá se vším všudy. Chomei to vnímala stejně.
Jiraiyovi se špatně dýchalo. Sotva se dokázal posadit, natož aby chodil. Naštvaná ženská je hrozná věc, ale když se naštve žena Jinchuuriki, tak je to stejné jako peklo, blesklo mu hlavou předtím, než omdlel z čiré bolesti, která zaplavovala celé jeho zmučené tělo. Probudil se až u místního doktora.
„Konečně jste vzhůru, co se vám to stalo?“ zeptal se doktor, který nikdy neviděl takováto zranění, natož aby je někdo přežil.
„Jen jsem naštval samotné peklo. Na jak dlouho to vypadá, doktore?“ zasípal jeden z legendárních Sanninů.
„Budete se léčit takových pět měsíců, máte štěstí, že vůbec žijete.“ konstatoval suše doktor, jal se plnit zprávu.
***
Mířila neznámo kam, prostě cestovala, procházela několika vesničkami, nikde se jí nelíbilo. V každé vesničce si doplnila zásoby pro další cestování. Penězi musela šetřit, proto si vždy koupila to, co v přírodě nenajde.
Po několikadenním cestování narazila na neznámou plavovlasou dívku. Vypadala, že je unavená a hladová, pomalu k ní přišla. Jenže se ještě nenaučila, že zdání může klamat.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zvolila raději mírný tón, nechtěla se zbytečně zaplést do maléru. Jeden jí stačil.
„Podle toho, kdo se ptá?“ zazněla docela rychlá otázka.
„Jmenuju se Fuu, a ty?“ považovala za vhodné, aby si také sedla, vyrovnalo by to šance na případný útok.
„Yukina Wakabi, těší mě. Říkej mi Yukina.“ Plavovláska jí podávala ruku na znamení míru a možná také přátelství. Potřásly si tedy rukama.
„A ty mi říkej Fuu. Yukino, jak ti můžu pomoct?“ Bylo jí jasné, o co by tak mohla požádat. Sama totiž měla skoro stejný případ.
„Cestuju do Suny, ale došly mi veškeré zásoby jídla. Nemohla by ses se mnou podělit?“ Yukina jako důkaz ukázala poloprázdný batoh, nacházelo se tam jen pár kousků oblečení. V Suně je stejně vždy teplo.
„Kolik toho potřebuješ?“ Fuu si sundala ze zad svůj batoh, kde začala vyndávat své skromné zásoby, jenž si pořídila sotva před pěti dny. Narazila totiž na většího zajíce, postačil jí na čtyři dny. Tudíž měla skoro netknuté ostatní jídlo.
„Na několik dnů, než dorazím do Suny.“ Yukina musela uznat, že narazila na správnou osobu. Nevěděla totiž, jak by si poradila, kdyby došlo na nejhorší. A zvláště pak v poušti…
„Co tam máš v plánu?“ Fuu lákalo navštívit jednu z velkých vesnic, kde by se podívala, jaký je rozdíl mezi její a Sunou. Slyšela na Sunu jen samé pochvalné komentáře, hlavně na to jaký je Kazekage hezoun.
„Vydat tam nejnovější knížku, můžeš mě tam doprovodit, pokud máš čas.“ Lákadlo se stávalo větší a větší…
„Čas mám,“ mávla nad tím rukou. „Tak vyrazíme směr Suna.“ Podruhé si potřásly rukama, aby se po vydatném jídle vydaly na cestu s pěkným počasím, na nebi sem tam mráček. Cesta jim utíkala v pohodě, třetí den cesty se rozpršelo. Byla to příjemná změna.
Zašly do nejbližšího hostince se schovat a osušit. Čekaly několik hodin, než přestane pršet, mezitím se více skamarádily. Přestalo pršet až k večeru, nechaly další etapu cesty na ráno. Zbývaly jim už jen čtyři dny cesty do Suny. Chtěly tam být co nejdřív, aby se mohly nachystat na vydávání knihy. Vyrazily brzy ráno, počasí se už umoudřilo. Naneštěstí se jim do cesty připletlo pár ninjů, kteří rozhodně neměli dobré úmysly, jako podpis od jedné z nich. Šli po Yukině!
„To je Jirayova dcera, chytněte ji!“ Dva ninjové skočili k Yukině, chytili ji, využili moment překvapení. Zbylí tři zaútočili na Fuu.
„Nebraňte se, jinak to bude horší!“ Planá výhrůžka od vůdce bandy.
„Jako fakt? Tři na jednu?“ odpověděla drze Fuu. „To už snad bych brala pět proti jedné!“ ušklíbla se Jinchuuriki.
„Neprovokuj je, jinak to bude ještě horší,“ varovala Yukina svou kamarádku.
„Tak se dívej!“ Uběhlo snad pár vteřin a tři muži padli mrtví k zemi. Zbylí dva se rozhodli stáhnout, jenže před Fuu neměli šanci uniknout. Během pár chvil bylo po zápase. Yukina se třásla strachy, nikdy totiž neviděla nikoho zemřít. Teprve teď si všimla, že má Fuu na paži čelenku Vodopádové vesnice.
„Fuu, jak si…?“ víc slov ze sebe nemohla dostat.
„Jsem kunoichi. Nelíbí?“ oprášila ze sebe neviditelný prach a z mrtvol si vytáhla své zbraně. Ještě s krví si je uložila.
„Proto si byla v klidu, když na nás zaútočili, protože jsi věděla, že je porazíš.“ jednoduché konstatování.
„Věděla, dokonce nás dva dny sledovali. I přes jejich počet byla hračka je porazit.“
„Jak to teď myslíš? Proč jsi nic neřekla?“ vykulila Yukina své oči a v hlase zněl strach.
„Jen jsem se rozhodovala mezi nukeninem a lupičem. Nechtěla jsem ti dělat starosti, mohli mít jenom i stejnou cestu jako my. Musím ti říct něco navíc o sobě,“ tady zvolila kratší pomlku. „Nejsem jen kunoichi, ale taky i Jinchuuriki. Mám v sobě zapečetěnou Chomei, její pravé jméno…“ dále pak ve zkratce uvedla svůj život. Yukina zírala s otevřenou pusou, vstřebávala všechny informace. Došla jí další věc, kdyby nepotkala Fuu, byli by ji ti parchanti unesli neznámo kam a její rodina by se nic nedozvěděla.
„Děkuji ti, kdoví, co by se stalo, kdybys tady nebyla.“
„Oni říkali něco o Jiraiyovi, kdo je to?“ zajímala se Fuu, možná to byl nějaký daimyó nebo snad dokonce…
„Můj otec.“
„Máš jeho fotku?“
„Počkej, hned ji najdu.“ Trvalo jen necelou minutu, než našla inkriminovanou fotografii. Předala jí. Fuu zůstala jak opařená, poznala ho. Nikdy na něj nezapomene. Tedy spíše na nakládačku, jež mu uštědřila. Yukina zaregistrovala dlouhý a zamyšlený pohled Fuu.
„Co se stalo? Neříkej mi… ty ho znáš?“
„Jo, bohužel jsem se s ním střetla.“
„Jak bohužel?“
„On totiž šmíroval v ženské části lázní jako žena. Přišla jsem na to, jenže on už byl pryč. Na stromě a šmíroval dál. Dostal za vyučenou, asi nebude moct nějakou dobu ‚dělat výzkum‘, jak tomu říkal.“
„Co!? Nevím, co říct, určitě si to zasloužil. Já ty jeho výzkumy už nepočítám a má mít dost rozumu, aby tohle nedělal.“ Pokrčila jen rameny a pak se zarazila i ona. „Musíme vyrazit do Suny, jinak to nestihneme. Zbývají nám už jen necelé tři a půl dne do vydání knihy!“
„Neboj se, stihneme to, jen jednu otázku. Bojíš se výšek?“
„Nemám strach z výšek, proč se na to ptáš?“
„Hned uvidíš.“ Fuu roztáhla křídla Chomei, tím byla připravená na rychlejší cestu. „Umím ovládat i chakru Chomei. Ponesu tě na rukách, mezitím, co budeme letět.“
„Dobře.“ Yukina přišla k Fuu, ta ji vzala do náruče, vzlétly.
Cesta jim ubíhala velmi rychle, zahlédly počátek písku. Letěly do večera, Fuu byla vysílená z několikahodinového letu. Našly jeskyni, kde si odpočinou do dalšího dne. Hlavně Fuu, potřebovala načerpat další chakru pro zbytek letu. Díky ní mají nejméně dva a půl dne náskok. Zítra již budou v Suně. Sotva se uložily k spánku, bylo slyšet pravidelné oddechování.
Po probuzení chtěly vyrazit. Zabránila jim v tom písečná bouře. Proto byly v klidu a byly rády, že jsou v bezpečí. Jenže netušily, že tahle bouře není obyčejná, trvajíc pár hodin. Tahle přichází jednou za tisíce let, trvá i několik dnů, než odezní. Obyvatelé Suny ji proto dali jméno. Arashi no eien.* Musely jen čekat. Jenže bouře nepolevovala, naopak sílila každou uplynulou hodinou, kterou strávily v jeskyni. Bouře se zdála nekonečná, aby si ukrátily čas, hovořily o své minulosti, co zažily a podobné drobnosti. Díky tomu přestaly vnímat čas. Bouře polevila jen pár hodin před vydáním nové knihy. Asi nebesa se nad nimi smilovala. Pokud chtějí přijít včas, tak si musí pospíšit.