Láska na plátně

Jeho vášní i prokletím bylo tvoření obživlých obrazů. Nemohl si pomoct, ale musel. Prvně jako malý uhlík z ohně pomaloval všechno v domě, později všechen papír, co kde našel. Byla to vášeň. Naprosté zapálení pro věc. Touha, nutkavá. Podlehnout jí bylo snadné, vzepřít se nemožné. Jenže… život nebyl procházka růžovým sadem a přilítávala jedna facka za druhou. Přimíchat čakru do inkoustu byl jen začátek konce. Bavilo ho to, ale někdo si toho všiml a viděl v tom prospěch pro sebe. V ROOTu dostal nejen ninja výchovu, ale zdálo se mu, že o dost věcí přišel. Lásku k malbě to však nevymýtilo. Navíc časem našel spřátelenou duši… bratra.
„Sai, co zase maluješ,“ nahlížel světlovlasý mladík přes rameno a zkoumal tahy štětcem. Tohle nevypadalo jako malba pro zábavu, ale spíše trénink. „Nezdá se ti, že už jsi dost dobrý?“
„Ne, ani v nejmenším. Cvičení dělá z nindžů mistry,“ odtušil Sai soustředěně. Snažil se stvořit něco nového. Už uměl vcelku slušné ovládat divoké tygry, ale stále mu unikalo tajemství použití létajícího dravce. Chtěl ho využít pro přepravu, ale zatím neunesl jeho vlastní váhu a vždycky se rozprskl do malé černé louže.
„Fajn, budu tě sledovat,“ odtušil se smíchem Shin a posadil se pod listnáč opodál. Byl zvědavý, co dneska bude bratr dělat. Nebyli pokrevně spřízněni, ale měl pocit, že by klidně i mohli. Měli dost podobných momentů v životě a to je možná sblížilo u v temných kořenech organizace podporujících Konohu.
„Mnohem víc bys mi pomohl, kdyby ses mi postavil jako rovnocenný soupeř nebo ho máš tak malýho, že se bojíš?“ zaútočil černovlasý mladík svou oblíbenou dotírací hláškou a ohlédl se po druhém mladíkovi, jestli ho vyprovokoval.
„Saii, měl bys na mě zkoušet něco jiného,“ zakřenil se Shino, „ty tvoje vtípky znám a nic nového jsi teda moc nevymyslel. Už trénuj nebo ti trochu pocuchám fazónu,“ zavyhrožoval rádoby vážně a opřel se o silný kmen. Jeho bratr byl silný, říkalo se, že je nejsilnější z chlapců ve svém věku. Navíc se mu vždycky líbilo pozorovat, jak maluje.
„Tss,“ prskl Sai a otočil se k rozvinutému svitku. Však on mu ukáže. Místo orla, rychlými tahy namaloval myšky průzkumničky a poslal je na křenícího se kluka. Myšky se rozeběhly bez čekání a vlítly na Shina. Malýma pacičkama ho lechtaly všude možně a sem tam ho štíply zoubky.
„Sai! Okamžitě je odvolej!“ Mladík poskakoval a snažil se ze sebe setřást ty potvůrky. Jenže to nebylo tak lehký a nakonec si pomohl lehkým ninjutsu. Ony tyhle slídilky zase mnoho nevydržely. „Dobrá, přesvědčils mě.“ Pomůže mu i s tréninkem.
Zpocení mladíci leželi pod košatým a sledovali pohupující se listoví nad nimi. „Hej, Saii, a co holky? Ještě jsi o žádné nemluvil. Je ve vesnici nějaká?“ vyzvídal s potměšilým úšklebkem Shin. Byla prostě sranda se navzájem provokovat těmito lechtivými věcmi.
„Ne,“ odtušil jednoduše Sai, „proč se k někomu vázat. Něco k němu cítit, když ti na druhý den může umřít na misi nebo při útoku nějakého nepřátelského ninji.“ Popravdě měl pocit, že jemu se nemůže nic podobného stát. Nikdy ho žádná nepřitahovala a on nikoho sám aktivně nehledal z důvodů, které bratrovi předestřel. Svázat svůj život s jiným nebylo nic pro něj. On měl jiné priority.
„Mám pocit, že se tímhle názorem ochuzuješ o to nejzajímavější, co můžeš v životě potkat. Nebudu ti to vymlouvat ani tě za to hanět, ale třeba časem poznáš, že někde chodí ta pravá a nechat si ji proklouznout mezi prsty by byla hrozná škoda.“
Sai na to už neodpověděl a zahleděl se do větvoví. Budoucnost pro něj byla zahalená v mlze. Nikdo přece nemůže vědět, co se stane zítra a toužit po něčem, co nemůže mít, či o to lehce přijde je zbytečné.
Zbytek odpoledne uběhl jako voda a oba mladíci se vrátili do přidělených ubikací ROOTu. Sai plánoval věnovat se odpočinku, což u něj znamenalo, že si lehne anebo se chopí štětce a plátna. Obojí bylo přichytáno a povzbudivě na něj mrkalo. Rozmýšlel se jen chvilku. Vášeň pro umění byla příliš silná. Unikaly mu u ní minuty a hodiny. Snad i celé dny, kdyby neměl povinnosti. Se spokojenou duší si sedl před netknutou plochu a zvedl štětec k prvnímu tahu. Zachvěla se mu ruka, jak si uvědomil, že neví, co přesně by chtěl ztvárnit. To se mu ještě nestalo. Vždycky to šlo samo bez nějakého předchozího čarování a přivolávání námětu. Jenže dneska bylo něco jinak. Proč to nešlo? Rozechvěle odložil štětec a černé oči shlížely na plátno. Najednou jakoby se mu vysmívalo. Němě se šklebilo a ukazovalo si na něj svými rožky. Ne, Sai vzal znovu nástroj mezi prsty a se zarputilým výrazem udělal tah do bělostného prázdna. Nemínil se poddat slepému strachu, že nedokáže dělat milovanou zábavu. Tah střídal tah a před mladíkem se začínalo formovat dílo. Dokázal otevřít své srdce jedině plátnu a nikomu jinému. Jen jemu svěřoval svá nejintimnější přání, starosti a obavy. Dnes mu otevřel plně své srdce. Jeho nejhlubší zákoutí. Ta, která už byla opředena hustými závoji pavučin. Nechal nahoru vytrysknout to, co mělo zůstat uvnitř skryto. Obraz pokrývalo čím dál víc barvy a po dlouhém čase se bílé plošky zmenšovaly, až zmizely zcela. Barva střídala barvu a vrstvila se na sebe, než Sai bez dechu neudělal poslední tah. Probuzen jakoby ze sna se zahleděl na výtvor. Projelo jím něco podobného blesku. Něco hřejivého a mrazivého zároveň. Štětec mu vypadl z prstů a na zemi udělal pár šmouh. Černovlasý mladík nic toho nevnímal. Konsternovaně zíral do tmavých očí ženy. Byl absolutně zahlcen pocity, které nikdy nepoznal. Očarování vlastním obrazem ho nutilo užasle až oddaně hledět na ženu. Lehce zvlněné vlasy jí padaly na ramena a dekolt. Jenže to nejzajímavější byl její úsměv. Tak jemný, neznatelný, až měl člověk pocit, že žena přesně ví, na co její obdivovatel myslí. Uvolněný posed a ladně přeložené ruce. Celý zjev s kouzlem letního odpoledne dotvářela klikatící se cesta na pozadí s nezbednou říčkou.
Sai ani po hodině koukání se na obraz nemohl odtrhnout oči. Barva mu schnula na prstech a on necítil nepříjemné svrbění. Cítil se tak zvláštně povzneseně, když se na ni mohl dívat, takové, ani to nedokázal popsat, co se mu dělo. Jedno věděl však určitě, že ona je tu pro něj a on je tu pro ni.
V tomhle stavu ho na druhý den k večeru našel Shin. Už se obával, že se jeho příteli něco stalo nebo musel být urychleně odvolán na misi. Našel ho však v pokoji zírat na portrét ženy. Až po několikanásobném zatřesení ramenem mu byl schopný odtušil pár slov. Vůbec se mu to nezdálo, ale nechal bratra sedět před plátnem. Jenže když přišel na druhý den a Sai seděl na tom samém místě, ve stejné poloze, jak ho včera nechal. Shin věděl, že musí zakročit. Zburcoval pár ninjů a pokusili se černovlasého mladíka odtrhnout od obrazu. Byl to tvrdý boj a neobešlo se to bez křiku, ninjutsu a kunaiů. Sai měl za to, že ho chtějí zbavit, toho nejkrásnějšího, co v životě potkal a nemínil se portrétu vzdát. Zuřivě ho bránil proti přesile a pomalu byl udoláván. Skončil svázaný a v slzách na zemi. Jeho láska byla zlomena příliš brzo po svém vzniku.