Stačí brát své bratry o trochu více s humorem

Místnost se plnila horkým vzduchem a prostupovalo jí stále více slunečního svitu. Nebylo pozdní ráno, to se jen prostředí pouště zahřívalo po nočním chladu mnohem rychleji, než na co byl Shikamaru zvyklý. Ten dusný a horký vzduch byl příčinou jeho brzkého probuzení, což u tohoto spánku milujícího shinobiho bylo výjimečné.
„Šmarjá,“ zamumlal otráveně a promnul si rukou obličej. „Který blázni v tomhle žijou?“ Všude po těle cítil začínající horko a tušil, že pokud takhle zůstane dál, začne se potit.
Podíval se na hodiny na stolku vedle postele a zničeně zaskuhral, když zjistil, že ještě není ani šest ráno. Chtěl se překulit na bok a zakrýt si jakýmkoliv způsobem oči před světlem, ale zjistil, že to nejde. Zároveň si uvědomil, že odtud pochází další zdroj horka, které k němu sálalo. Tohohle se ale naopak zbavit rozhodně nechtěl. Pokus o převalení vzdal a namísto toho se usmál na blonďatou kunoichi, která spokojeně oddechovala a hlavu měla položenou na jeho rameni. Zkontroloval si, jestli s tou rukou stále může hýbat, a když se utvrdil, že ano, uvolnil se a zase zavřel oči. Bude to takhle muset vydržet, dokud se nevzbudí. On ji budit rozhodně nebude, to mu bylo příliš líto.
Opravdu se snažil znovu usnout. Odmítal vstávat před šestou, když nemusel, ale prostě to nešlo.
„Jak může pořád spát?“ postěžoval si směrem k Temari a naštvaně otevřel oči. Skopnul z nich tenkou přikrývku a alespoň díky tomu pocítil zase na chvíli chlad. Spánek už úplně vzdal a raději pozoroval Temari. Vlastně ona vždy vstávala dřív jak on a nyní byla konečně v klidu, takže si mohl pozorně prohlédnout její uvolněný obličej.
Vypadá tak nevinně, ušklíbl se. Takhle by ani člověk neřekl, jak surová ženská to je.
K jeho nepohodlí z horka se ještě přidalo kručení v břiše z hladu a to už bylo pro Shikamara příliš. Co nejjemněji se vysoukal z pod Temari, aniž by ji probudil.
Ještě než opustil místnost, znova na ni pohlédl a usmál se. Takhle jenom v jeho volném tričku jí to slušelo.
S již vymyšleným plánem v hlavě šel do Temariiny kuchyně. Připraví snídani, hlavně nějakou studenou, a s ní se vrátí do postele. V klidu se nasnídá a počká, až se Temari vzbudí a bude překvapená, že zrovna on byl něčeho takového schopný. A on se jí nebude divit, protože za normálních okolností by toho skutečně schopný nebyl, avšak když už panovaly takové otravné podmínky, pokusí se je využít ve svůj prospěch. Spokojená Temari obzvláště už hned po ránu znamenala opravdu velkou výhodu a ušetřené nervy.
Provedl podrobnou analýzu veškerého vybavení v kuchyni a přítomných surovin, aby zvážil všechny své možnosti, jak připravit chutnou snídani hodící se do tohoto prostředí. S politováním shledal Temariiny zásoby jako velmi špatné, což by se u samostatně žijící a neustále cestující kunoichi dalo omluvit, ale i tak mu to vytvořilo potíže. Po ránu vyřešit tak složitý problém bylo náročné a to mu dělalo ještě větší starosti, chtěl uspět.
Ztratil pojem o čase a o množství kombinací jídel, které mu prolétly hlavou, ale nakonec se mu podařilo využít všechny své dosavadní znalosti, aby připravil snídani, kterou konečně označil za perfektní. Naložil ji na tác a opatrně s ní šel zpátky do ložnice. Dával si pozor, aby svůj výtvor nepřevrhl, a proto ho nečekané zabušení na vchodové dveře polekalo.
„Temari! To jsem já, Kankuro,“ ozvalo se a klika se pohnula.
Shikamaru ztuhnul. Aby řekl pravdu, Kankuro byl jeho noční můra. Po celou dobu jejich ještě krátkého vztahu se mu zatím vždy vyhnul a on nemohl říct, že by ho to mrzelo. Věděl, že mu o něm Temari ještě neřekla a že to on bude z jejích dvou bratrů ten horlivější v chránění jejich sestry, jak mu jednou ona prozradila. Nějak se ale nepokoušela to Shikamarovi jakkoliv ulehčit, což jí tak trochu vyčítal, protože měl doopravdy obavy o svoje zdraví a ona jako jeho přítelkyně by o něj starost měla mít také. Vždy ale jen řekla, ať se nechová jako ufňukánek, že je snad chlap a nebude se bát jejích bratrů. Jenomže v jejích očích byli její bratři jiní než v Shikamarově.
Situace byla jasná, musel zmizet dřív, než ho tu uvidí. Úprk v této situaci bude jistě ospravedlnitelný, ať to zní jakkoliv zbaběle. Stál tu se snídaní v rukou, jen v trenkách a tričku, a v ložnici ležela Temari také jen v tričku, které kdysi Shikamarovi ukradla. Jaká asi bude reakce ochranářského bratra, který takový výjev uvidí? Tohle v žádném případě nechtěl zjistit. Jenomže s tácem v rukou se špatně utíkalo a jen tak převrhnout onu pečlivě připravovanou snídani mu bylo proti srsti.
Tak jako tak by stejně nestihl zareagovat vůbec nijak, protože dveře se otevřely okamžitě a dovnitř suverénně vpadl Kankuro. Udělal několik sebejistých kroků, když se v půlce pohybu zasekl s pohledem na stejně konsternovaného Shikamara.
Chvíli bylo ticho a oba na sebe jen tiše hleděli. Shikamaru se snažil odhadnout jeho myšlenky a Kankuro se snažil přebrat si nezvyklou situaci v hlavě.
„Temari?!“ vydral se nakonec z Kankurových úst výkřik. Zněl zděšeně a strnule překvapením zároveň. Rozhodně tam však Shikamaru vycítil jakousi zuřivost proti nežádoucímu hostovi a měl i pocit, že se těší na nadcházející střetnutí. „Někdo ti tu krade jídlo!“ zvolal a při této větě zněl doopravdy zděšeně. Jeho pohyb, který konečně porušil strnulý postoj, byla ruka sahající po kunaii. Tím pak mrštil po Shikamarovi, který dosud stále nebyl schopný se pohnout.
To reálné nebezpečí letícího kunaie mu konečně rozvázalo nohy. Sice vyjeknul, ale pohotově se skrčil. Sklenice s džusem se nebezpečně zakvedlaly, ale prudký pohyb ustály a Shikamaru si oddechl. Rychle, ale zároveň opatrně položil tác na zem a sledoval další pohyby Kankura.
„Vetřelec, co má tu drzost ti krást jídlo z kuchyně!“ řval čím dál vztekleji a sáhl po dalším kunaii. Shikamaru si pomyslel, že má štěstí, že s sebou Kankuro neměl žádné loutky. Takhle totiž pohotově použil svoje stínové jutsu a včas ho lapil. Chvíli ho ještě sledoval, ale když se ujistil, že se skutečně nemůže hýbat, silně si oddechnul a uvolnil se.
„Tohle ne, ne takhle po ránu, prosím…“ zaskuhral zmoženě a z jeho původního dřepu se zkroutil do sedu na podlahu. Kankuro musel udělat to samé.
„Co se děje?“ vylezla z ložnice konečně Temari a protírala si unavené oči. Zamrkala párkrát na výjev před sebou, a když jí došlo, o co jde, polekaně s sebou trhla. „Kankuro! Shikamaru! Co to vyvádíte?!“
„Shikamaru…?“ zamumlal Kankuro překvapeně a pohlédl na muže před sebou. Když zaútočil, bylo mu v podstatě jedno, o koho šlo, stačilo, že tu podle něj neměl kdokoliv co dělat.
„Já se jenom bráním,“ vyhrkl hned Shikamaru. Hlas se mu chvěl z toho, jak mu bušilo srdce. „Zaútočil na mě,“ řekl a ukázal na kunai zabodnutý ve stěně za ním.
Temari na to nevěřícně zírala. „Tys po Shikamarovi hodil kunai?“ zasyčela a vypadala, že začíná zuřit.
Kankuro se polekal. „J-Já- co že jsem-? Já nevím,“ koktal a těkal pohledem po Temari, Shikamarovi a kunaii ve stěně. Nevěděl, jak odpovědět, protože stále nechápal situaci před ním.
Shikamaru ho pomalu pouštěl ze své techniky, ale zůstával obezřetný.
„Ty jseš nemožnej!“ běsnila Temari.
„Ale já jenom-“ koktal nervózně dál a zvedl ruce v obraném gestu. „To byl reflex. Co tady má co pohledávat cizí člověk?!“ vyhrkl a jeho výraz nabýval na sebejistotě. Vrhl naštvaný pohled na Shikamara.
„A vůbec, kdo ti dovolil jen tak vpadnou do mého domu? Že máš klíče, neznamená, že tě tu uvidím, kdykoliv se ti zamane!“ dala si ruce v bok a ignorovala jeho otázku.
„Tak počkat!“ zvedl prst Kankuro a také přešel její otázku. „Tohle chci vysvětlit!“ řekl a jeho pozornost se upínala na podezřelé okolnosti, jakými třeba bylo jejich oblečení.
„Vysvětlovat ti nemusím vůbec nic, jsem dospělá žena a ty jsi dokonce mladší než já. Nezodpovídám se ti,“ prskla na něj.
Shikamaru si se ztrápeným výrazem povzdechnul. Do čeho se to zase upletl. Od doby, co s Temari chodil, zažíval o tolik víc nepříjemností.
„Ale že jsem hodná, tak ti to vysvětlím,“ zašklebila se. „Chodím se Shikamarem a dneska tu přespal,“ řekla prostě. „A vstaň, protože takhle mám chuť do tebe kopnout,“ poručila mu tvrdým hlasem.
„Prosím?“ hlesl a výraz se mu najednou změnil na prázdný a nečitelný. „Chodíš?“
„Ano, srovnej se s tím.“
„Chodíš?“ zopakoval zastřeným hlasem. Myšlenkami se očividně toulal velmi daleko. „Ale ty s ním přeci nemůžeš chodit,“ hlesl tiše.
„Jak jako?“ zavrčela Temari. Rozhodně neměla náladu na to ho teď přesvědčovat o tom, že si svůj milostný život může vést, s kým chce.
„Vždycky jsem tě měl jako… jako bratra. Ty s ním přece nemůžeš chodit, jsi kluk!“ vyhrkl a své oči vytřeštěně upřel na Temari. Očividně se silně ztratil ve svých dětských vzpomínkách, kdy s ní hrál stejné hry a choval se k ní jako ke kterémukoliv jinému klukovi, a proto mu nyní nečinilo problém vyřknout takový očividný nesmysl a popřít, že je Temari vůbec žena. Nechal se unést svými dětskými pocity, které se postupně schovaly do ústraní, ale nikdy pořádně nezmizely.
Jenomže Temari pro jeho slova rozhodně pochopení neměla. Nejdřív na něj překvapeně zírala, a když jí došlo, že to doopravdy vyslovil, na čele jí vyskočila žíla a do oka dostala tik. „Cos to řekl?“ pronesla tichým a hrozivým hlasem. Pěsti se jí začínaly samovolně svírat a jedna ruka se dokonce i zvedala, připravená k úderu.
„Ajaj…“ uvědomil si pozdě svou chybu Kankuro. Její zuřivost ho perfektně probrala. „J-Já to tak nemyslel, Temari-chan,“ usmál se nervózně a zvedl ruce k obličeji. „Jsi přece moje milovaná sestra a neublížila bys mi.“
Shikamaru tušil, jak moc naštvaná Temari byla, a tudíž správně předpokládal, co to bude mít za následky. Napadlo ho, že by k ní mohl skočit a chytnout ji, aby tomu tak zabránil. Šel z ní však takový strach, že se k tomu neodvážil už jenom z obavy, aby také jednu schytal, a navíc ten kunai od Kankura ho doopravdy vyděsil.
„Cos to řekl, ty idiote?!“ Nebezpečně se k němu přibližovala a Kankuro nestačil couvat.
„T-Temari-chan…“
„Najednou jsem pro tebe Temari-chan, jo?“ Zablesklo se jí v očích.
„A vždycky jsi byla, no vážně, prostě mě jenom zmátly ty léta, kdy jsme byli malí a ty jsi dělala stejné koniny jako já, bylas úplně jiná než ostatní holky, prostě jako kluk,“ snažil se vše urovnat, ale příliš se mu to nedařilo.
„Takže když jsem byla malá, byla jsem kluk, chceš říct, jo?“ řekla a Kankuro v tom správně vycítil past.
„Rozhodně ne!“
„Mám tě plné zuby,“ zasyčela a s pohledem upřeným stále na něj zakroutila hlavou. Kankuro stihl jen zděšeně vykřiknout, když ho uhodila pěstí, až odlétl k protilehlé zdi, o kterou se zarazil a svezl na zem.
Temari to jistě udělalo dobře, ale stále na něj vrhala vražedné pohledy. Shikamaru se neodvážil ani pohnout, aby na sebe neupozornil. Při pohledu na zničeného Kankura ho napadlo, že jednou si bude muset vyhradit nějaký čas, aby vymyslel taktiky, jak se k Temari chovat a jak ji uklidnit. Předpokládal, že vztek na jejího bratra nebude to samé, jako když se prostě špatně vyspí, nebo bude unavená z práce, nebo když se naštve na něj za nějakou hloupost. Bude muset zanalyzovat všechny druhy jejího vzteku a nevrlostí a vymyslet na ně účinný postup, aby přežil.
Pak se nečekaně zprudka otočila na Shikamara a on strnul, protože měla stále ten samý výraz ve tváři. Zděšeně přemýšlel, co mu asi hodlá udělat, vždyť nic neprovedl!
„Temari, zlato, už dobrý, ne?“ nervózně pronesl a zkusil na ní být co nejhodnější. Vypadalo to, že to zabírá, protože se jím obličej lehce uvolnil.
„Je to možný tohle?“ vyprskla a Shikamaru si oddechl, že je pravděpodobně naštvaná stále jen na Kankura. Vypadalo to slibně.
„Pitomec,“ pokračovala dál a ráznými kroky mířila k němu. Shikamaru si stále nebyl jistý, jestli mu něco i tak neudělá, a proto ji obezřetně pozoroval. Pak uviděl na jejím výrazu, že si něčeho všimla. Náhlým pohybem si k němu klekla a on stále vylekaný předpokládal, že mu přiletí rána. Křečovitě proto zavřel oči a stáhl obličej. K jeho překvapení však na rtech ucítil ty její. Vyjeveně otevřel oči.
„Ty jsi připravil snídani?“ zeptala se potěšeným a nadšeným hlasem, který už nenesl žádné známky vzteku. Zmátlo ho to natolik, že nebyl schopný odpovědět. „Jsi úžasný!“
Shikamaru zamrkal a jen zahuhlal něco jako odpověď. Takže už není naštvaná? Nebo je pořád naštvaná a za chvíli znovu bouchne, až si zase všimne Kankura? Byla vůbec skutečně naštvaná, když se tak rychle uklidnila? Nechápal ženy, vždyť ještě před chvíli zuřila! V takových chvílích pochyboval, že je kdy vůbec pochopí, a ještě větší pochybnosti měl, pokud šlo o Temari, protože se mu zdála o mnoho komplikovanější.
„Ah, to je tak nepříjemné,“ zamumlal a unaveně zaklonil hlavu.
„Cože?“ ozvalo se a Shikamarem projel děs, protože se mu zdálo, že v tom slově slyšel náznak podráždění.
„Nic!“ Ne, tohle asi sám nezvládne, bude potřebovat pomoc.