Boruto ga Kiru: Dědic temna 01 - Začátek

Kapitola 1

Temnota byla věc, která ke světu patřila již od pradadávna. Mající mnoho podob, ať už viditelných či duchovních. Nikdo se před ní nikdy neschoval a nikdy neskryje, snažíc se sebevíc - dokonce ani sama Země. Tu, jako ochraný plášť, zahalovala temnota noci, jediná etapa dne kdy si všechny živé bytosti mohli naplno užívat akcí, které by byli pro běžnou socíální stránku, žijící na straně světla, zcela nepřijatelné. Temnota jim poskytovala pocit bezpečí a svobody, ale každá mince má vždy dvě strany a ani u tmy tomu nebylo jinak. Stejně tak jak tahle kráska dokáže vyhlížet bezpečně je v ní ukryto i značné nebezpečí, které je mnohdy horší než to co se nachází na světle. Mnoho bytostí jej pocítilo a ve většině případů již pak nebylo nikoho kdo by se o tyhle zkušenosti podílel s ostatními. Noc byla čas pro krvelačné dravce, snažící se lovit svou kořist ideálním časem - nezáleželo kdy, kde a kolich ji bylo, dokud měli svou paní na blízku aby je chránila byli zcela oddáni svým divokým instinktům toužící štvát bezbranou kořist až do vyčerpání.
V poklidně vyhlížejícím lese se rozléhal zvuk běžících nohou, který byl spolu s rytmicky sladěným dýcháním, jedinými zvuky co narušovaly jindy dokonalou tichost. Nic netušící kořist utíkala skrze husté stromy lesa v milné víře, že to ona je tím dravcem, se svým vlastním šestým smyslel, který ji nutil přemýšlet nad jediným a to záchranou života, dělala to co ji radil - běžela. Útěk, to bylo jediné co ji v této chvíli dokázalo plout myslí. Žádné racionální nápady na zkusení možné sebeobrany či útoku, byla zcela zaplněna tímto jediným pudem, jenž v nás přetrvával po staletí.

„D-dělejte vy pitomci, už jsem skoro venku. Jakmile se dostaneme skrz projdeme oddělující hranice a budeme volní!" vykřikl hlas a aniž by se ujistil zda za ním skutečně někdo běží, hleděl stále před sebe snažící se v té tmě zrentgenovat okolí aby náhodou nedošlo k pádu, který by mohl být teď osudným. Další společníci, utíkající mu po boku před smrtí, nevydali ani hlásku protestu, šetřili si veškerou možnou energii na případný boj o němž v hlouby duše tušili, že bude nevyhnutelný. Ale stejně jako každá živoucí bytost se přesvědčovali nereálnými myšlenkami, že jim se nic takového nemůže nikdy stát a že se odtud bezpečně dostanou.
Díky malým paprskům měsíčního světla pronikajících skrze nezahuštěné místa bylo možno spatřit, že jejich oblečení bylo potrhané a ušpiněné, tváře a další odhalené části těla nesli stopy zranění a modřin, to vše obarveno tmavou vrstvou zasychající krve. Zda jejich či nepřítele nebylo možno určit.
Tato malá skupina shinobi se snažila dostat k hranicím, které patřili k jejich rodné zemi, Kirigakure. V momentě kdy by tyhle hranice překonali, stali by se zcela nedotknutelní a jejich napadení či zabití by znamenalo podklad pro možný útok na pachatelskou zemi. A to bylo přesně to čemu se jejich dravec snažil vyhnout.
S elegancí a tichostí kočky, proklouzával přes největší vršky korun bez jediného zvuku či viditelného pohybu. Dokonale skryt tak aby jej nebylo možno spatřit, ale zároveň tak aby dokázal přesně sledovat svůj cíl za pomoci jeho jedinečně bystrého zraku, který byl na takové úrovni, že v tomto případě by si jej nedokázal nikdo vytrénovat i kdyby chtěl sebevíc.

„Š-šéfe, myslím že jsme ho setřásli! Už víc jak patnáct minut jsem nikoho nezaznamenal!" vykřikl člověk, který běžel po pravici jejich velitele, soudě podle jeho lehce soustředěného výrazu bylo jasné, že se jedná o senzibilní typ shinobiho a proto, nebylo nutno aby mu vůdce skupiny nevěřil. Přesvědčen nepotvrzenými důkazy zpomalil své tempo a jeho podřízení jej věrně okopírovali, ale i tak stále běželi, ne však s pocitem strachu, ale už jen z pouhé nutnosti spěchu. Čím dřív dosáhnou domova, tím dřív si budou moct odpočinout. Jenže svět ninjů něco jako odpočinek vůbec nezná a na životě zde závisí každičké rozhodnutí, jediné zaváhání nebo zpochybnění může znamenat fatální konec. A právě taková chyba byla uskutečněna.
Za pouhé dvě minuty byli nepřátelští návštěvníci venku z lesa, stanouc na malém strmém útesu, o nějž se bortily vlny moře. S oddechováním se rozhlíželi dokud nespatřili jejich jízdenku domů, nenápadnou loďku lehce se houpající na rozbouřené vodě. Opití náhlým pocitem úlevy zcela ztratili přehled nad situací, čímž nadobro zpečetili svůj osud.
V nestřeženém okamžiku protl ticho zvuk burácející vody do nějž byl zakomponován zvuk švištějící zbraně, která se svým ostřím podřízla hrdlo nejvzdálenějšímu členovi skupiny. Smrt byla okamžitá a tak rychlá, že zabitý nestihl vydat ani hlásku, kterou by případně mohl varovat ostatní. Teď, již mrtvé tělo sklouzlo k zemi kde zůstalo nehybně ležet a pod nímž se začínala utvářet kaluž životodárné tekutiny a to vše během sekudny v níž se dokázal zabiják opět skrýt aby se připravil na svůj další útok. Zbylí členové tak zcela bez jediného tušení postupovali k zakotvené lodi.

„Tohle bylo opravdu těsné, stále se nemůžu vzpamatovat z toho, že jsme dokázali jen tak tak utéct." řekl jeden ze členů když procházeli skrz kamenné balvany. Byl vysoký a na shinobiho poměrně vyhublí, ale i tak nesl značné stopy po vypracované postavě.
„Tch, kdyby nebylo toho parchanta mohla mít ta akce úspěh. Teď aby jsme začli znovu. Celá sklizeň Opia byla totálně zničená." jeho kolega takové nadšení, ale nesdílel a víc se staral nad ztrátou jejich zisku. Byl o hlavu a půl menší než první a postavu měl v lehce rozšířených rozměrech. Hlas měl daleko hlubší a drsnější a ve svých ústech držel nezapálenou cigaretu.
„Myslíš, že to by v tom mohl mít prsty ten proslulý Hlídací pes země Ohně?" položil mu první nazpátek otázku jejíž odpovědi se, ale obával.
„Nebuď směšný Teuro, nic takového není. Je to jenom báchorka vymyšlená těmi zbabělci z vrchu aby zastrašili ostatní. Tohle byl pouze obyčejný shinobi, který měl pouhé štěstí, nic víc a nic míň." vysmál se okamžitě jeho teorii, když však ani po tomhle nezmizely znatelné obavy na Teurově tváři ušklíbl se a začal si ze svého "přítele" utahovat.
„Copak Teuro, nadělal sis do kalhot? Nezapomeň, že to byl především tvůj nápad zasadit celou sklizeň na území země Ohně, chceš z toho snad teď vycouvat kvůli jedné báchorce pro děti, ty zbabělče?"
„Co si to dovoluješ?! Nezapomínej, kdo byl ten co celou dobu vykládal, že je to příliš riskantní! Pokud je tady někdo z nás zbabělec tak pouze ty Katatsuke!"ohradil se vztekle ten se jménem Teuro.
„Mohli by jste oba sklapnout, z těch vašich věčných hádek mě již bolí hlava. Jestli okamžitě nepřestanete potrestám vás a je mi jedno jak!" začínající hádku utl rozčílený hlas jejich vůdce, jenž je se zlobou je začal propaloval očima schovanými za obroučky brýlí. Plně vědomi své pozice, oba pokorně sklonili hlavy a mlčeli, teda ne však nadlouho.
„Ale Sachi-sama, je to pravda. Teuro je měkota. Že jo, Matsuto?" hledal zastání u posledního člena, když se však dočkal pouhého ticha s nechápavostí se otočil aby byl uvítán pohledem na krvavou mrtvolu svého kolegy.
„Co je Katatsuke, vypadáš jako bys viděl-Panebože!" Teuro zděšeně pohlédl tam kam směřoval Katatsukeho pohled.
„Š-šéfe!" s výkřikem zastavil jejich bosse. Zprvu nechápající, co jeho podřízené tolik vyděsilo se jim rozhodl vynadat za zbytečné zdržování, jenže slova se mu stejně jako jim zadrhla v hrdle. Okamžitě všichni tasili své vlastní zbraně postaveni zády k sobě. S rychle bijícím srdcem sledovali a přezkoumávali každý kout hledající vraha.

„Hledáte snad někoho, pánové?" hladký, ale chladný hlas vstoupil do jejich ušních bubínků. S trhnutím se otočili, oči vytřeštěné hrůzou na monstrum, které očekávali, aby však na jeho místě spatřili pouze - podle jejich měřítek - malého kluka.

Na skále před nimi v naprostém klidu seděl zhruba patnáctiletý hoch, ve vlažném větru, okořeněného vůní přímořského vzduchu, vlál jeho dlouhý četný plášť s vínově zbarvenou podšívkou, který skrýval zbytek stejně sladěného oblečení. Rukama, pokrytými černými bezprstými rukavicemi s odhaleným hřbetem se opíral o rukojeť katany, stále zbarvenou krví jejich padlého přítele, přičemž na jednom z prstů mu zářil vznešeně vypadající prsten, jehož diamant byl červeně žhnoucí jako divoký oheň a rudější než krev. Černá čelenka byla usazena na čele a držela tak pospolu blonďaté vlasy, které taktéž divoce tančily ve větru. Co však nejvíce chytlo jejich pozornost byla jeho tvář na níž bylo hned několik aspektů stojících za zmíňku.
Jako první byli dvojice dvou nepatrných, ale výrazných jizev na každé straně obličeje, které ovšem nebyly způsobené v boji. Další fakt byly malé stopy čerstvé krve na mladíkových tvářích, které mu dodávaly na hrůzostrašnosti, co ale bylo nejpodivnější byla řada světle modrých pruhů, táhnoucích se od jeho pravé dlaně až k jasně safírovým očím.
Chlapec na ně upíral ledový pohled jednoho svého oka, to druhé bylo skryto za vrstvou dlouhé patky vlasů. Byl natolik intenzivní, že měli pocit jako by se propaloval přímo do nitra jejich duše, což jim přivádělo mráz po zádech. Z jeho kamenného výrazu bylo jasně znát, že nemá rozhodně žádnou touhu ušetřit jejich životy. Tohle vše, posíleno scenérií temného rozbouřeného moře za jeho zády a tenkým osvícením měsíce zkrz mračna, které na ně dopadalo, bylo nadmíru děsivé.
Trojice polkla, aby však nevypadali jako banda zbabělců, okamžitě zaujali bojový postoj. Přece se nenechají rozhodit jedním spratkem!?

„Co tu pohledáváš usmrkanče, nejsi náhodou dost daleko od maminky?!" jako první nalezl ztracená slova Katatsuke, který jakoby s náhlým pochopením, že proti nim stojí obyčejný kluk získal zpátky ztracenou sebedůvěru. S výsměchem před sebe nastavil svou katanu a obdaroval jej odporným šklebem, který by dokázal rozbrečet každé malé dítě, k jeho šoku se však chlapec uchechtl svým vlastním arogantním úšklebkem.
„Co je tady k smíchu?!"
„Nikdy bych si nepředstavoval, že příkopové krysy po nichž půjdu jsou pouze špatnou imitací trojice "Dlouhý, široký a bystrozraký". Nadělali jste celkem nepořádek pánové a zničili tak můj jediný den volna, který jsem po dlouhé době měl, svou vděčnost vám však projevím později a patřičným způsobem. Teď však k věci." doposud pobavený výraz se změnil na vážný.
„Dovolili jste si na našem území tajně pěstovat Opium, které je podle zákona farmaceutických záležitostí považováno za jed a tím pádem i nezákonné. Bylo to nařízeno v dekretu Feudálního pána země Ohně, aby bylo zastaveno úmyslné šíření těchto drog a za každé toto porušení se měl přičíst i příhodný trest záležící na rozsahu provinění." postavil se během proslovu na nohy a stanul jim čelem v ruce stále třímající krvavou zbraň. V momentě kdy se napřímil se mu něco zalesklo na hrudi. Byl to krásný zlatý náhrdelník ve tvaru kruhu, který měl v sobě šedou skálu připomínající měsíční horninu a na vrchu uprostřed byl zasazen skvostný safírový drahokam. Náhrdelník byl celkem velký, více jak chlapcova dlaň a také celkem výrazný - bylo to něco co by jste nepředpokládali, že by nosil profesionální shinobi, ale pokud jste se na něj zaměřili víc, dokázali by jste s jistotou říct, že onen šperk je stokrát něco víc než jen pouhá paráda. Bylo na něm něco tajemného a skoro z něj vyzařovala jakási divná síla. To cítili všichni tři zachycení už od okamžiku kdy jej spatřili, ale nakonec se z jejich transu přece jen probrali a opět se víc věnovali nepříteli stojícím před nimi. Vůdce skupiny se uchechtl a posunul si své brýle.
„Jo a co ty s tím hodláš udělat? Běžet za tatínkem a žalovat? Heh, promiň spratku není v tom nic osobního, ale nikdy jsem neměl rád rozmazlený děcka jako seš ty. Vlastně by se dalo říct, že je nenávidím. To a nevydělávání peněz, a ty seš zrovna v tuhle chvíli kombinace obojího dohromady, abych ti však ukázal, že dokážu být i "hodný strýček Sachi" tak si s tebou chvilku pohraji než tě zabiju. Možná si jako odškodné vezmu ten pěkný prsten ze tvých studených mrtvých rukou a ten draze vypadající přívěšek ze tvého krku, na kterém však bude brzo chybět tvoje blonďatá hlava. Věřím, že mí muži se k nám rádi přidají." sotva to Sachi dořekl ozval se zlý smích Teura a Katatsukeho. Jejich sok však nevypadal zastrašeně ani znepokojeně, ba právě naopak. Pomalu naklonil hlavu na stranu a s úsměvem posměchu pronesl: ,,Jak milé když domácí mazlíčci poslouchají."
Prudký vítr, odhrnul hrst vlasů padající do tváře aby tak odhalil černou pásku, jíž bylo ovázané pravé oko, kolemž něho byly stále ty podivné pruhy.
„Pokud se nevrátím má můj společník příkaz k donesení všech důkazů vládě, avšak se vší omluvou nemám v úmyslu prohrát s partou podřadných krys hrající si na ninji jako jste vy." konečná věta okamžitě spustila vlnu vzteku na druhé straně bojiště.
„Nepodceňujte nás dospělé ty malý parchante! Co si myslíš?! Jsme profesionálové, v momentě kdy tě odděláme vystopujeme všechny tvé kamarádíčky a zabijeme je!" vyhrožoval mu se sebevědomým úsměvem Sachi myslící si, že tímto jej dokonale zastrašil. To proto byl tak překvapen tím co následovalo potom.

Chlapcovi ramena se začala mírně otřásat a po pár kratičkých sekundách vypustil ze svého hrdla tichý smích naplněn arogancí, výsměchem a jistou zlovolností. Všem co jej slyšeli začalo urputně být srdce a po tvářích klouzaly drobné kapičky potu - byl to smích ledový, takový, který mají právo používat pouze opravdový zabijáci. Postupně začal slábnout až úplně vymizel a byl nahrazen opět tím arogancí ochuceným úsměvem.
„Moje kolegy? Tušíš vůbec na koho by jsi sebe a své muže poslal?" zvedl pobaveně obočí. Ruce vůdce se začali lehce třást, polkl.
„Skutečně jsi mě pobavil a to se podaří jenom málo komu. Myslím, že přišel čas na patřičnou odměnu, nesouhlasíš Kuromaru?" poslední paprsky měsíce zmizely za temnými mračny bouřkových mraků, oblohu proťal blesk a poté hluboké vrčení narušilo ticho, které pak na moment nastalo. Těla všech tří ztuhla v neskrývaném šoku, třesoucí se obrátili své hlavy za sebe. V hlubokém lese bylo v tuhle chvíli takřka nemožné cokoliv rozeznat, ale jejich vytrénovaný zrak ninji jim dovolil postřehnout jak se mezi statnými kmeny stromů cosi míhalo- monstrum s žhnoucími žlutými oči a černo-fialovou srstí, které temně vrčelo a cenilo na ně své bílé ostré tesáky. Najednou to v nestřeženém momentě zmizelo a to byla poslední kapka, která přelila pohár.
„Ty sr*či, přestaň si z nás dělat šoufky!"
„K-Katatsuke počke-!" Teuro se jej snažil marně zastavit, ale Katatsuke, naprosto ovládnut vším svým strachem a zbaven tak iracionálního myšlení, se s bojovným výkřikem vrhl na protivníka, který stále v klidu vyčkával na okraji útesu.
Vzduchem proletěla sprška krve a zbylí dva už jenom se zoufalstvím mohli sledovat jak z hrdla jejích společníka byl vytrhnut kus masa, který okamžitě způsobil smrt. Ten kdo jej zavraždil byl mohutný šablozubý panter. Stále pohrávající si s kusem masa v krvavé tlamě, hleděl na ně svými divokými oči, jeho pán k němu nakráčel a s něhou jej pohladil mezi ušima.
„No tak Kuromaru, víš přece, že bys neměl jíst odpadky." podrbal ho za uchem při menším vyhubování, černý panter vydal spokojené zamručení a zbytek rozžvýkaného masa upustil na zem. Sachi a Teuro nebyli schopni ničeho než jenom nečině přihlížet, ochromeni hrůzou. Teuro se pochvíli neudžel a s dávením vyvrhl obsah svéjo žaludku, takový pohled byl i pro něj příliš.
„Bože, podívej se na ten nepořádek, dostat tu krev ze srsti potrvá dlouho." povzdechl si nad lepkavou tekutinou zamíchanou v temné kožešině, jakoby jej krvácející tělo u nohou nijak nevzrušovalo. Teuro okamžitě přestal zvracet a vztekem se začal třást.
„Za tohle- ZA TOHLE ZAPLATÍŠ TY GRÁZLE!" vyskočil na nohy a rozeběhl se k chlapci, nad hlavu zvedl svou katanu a se vší zuřivostí se s ní rozmáchl. Mladík ji v sekundě uhl a se svou vlastní zbraní uřízl Teurovi obě ruce, končetiny stále držící meč odlétly a přistály metr od dvojice. Teuro se s svalil na zem a s neutuchajícím křikem se svíjel v bolestech, jeho mučitel nad ním postával, opřen o katanu jako o nějakou hůl a sledoval ho. Ještě pár chvil jej nechal trpět dokud neuznal za vhodné otravný křik utišit, pozvedl zbraň a jedinou ranou do srdce ukončil jeho bídný život. Teď již zbýval jenom Sachi, který za celou dobu neučinil jediný pohyb, snad se obával, že každé pohnutí by mohlo vyvolat nemilosrdný útok buď šelmy nebo mladíka.
„K-kdo sakra j-jsi?" vykoktal nakonec hrůzou. Dočkal se jenom zlověstného pohledu modrých očí.
„Na tuhle otázku ti přece nemusím již odpovídat, správně?" byla jediná odpověď co dostal. Sachi vytřeštil oči zděšením než s koktavým hlasem řekl: ,,F-Feudální hlídací p-pes?" v hloubi duše si přál aby to nebyla pravda. Blonďatý ďábel rozšířil svůj úsměv, zvedll se studený vítr a o útes se rozbila mohutná vlna, chlapcovo nezakryté oko ztratilo zornici a objevili se kolem něj vystouplé žíly. Díval se na něj s jeho vlastním jedinečným Byakuganem, jehož barva byla narozdíl od originálu nebesky modrá.
„Yagamichi Sachi, ty a tví muži jste s naprostou neúctou a drzostí porušili zákon naší země. Navíc podle mých zdrojů jste se v brzké době chystali napadnout jednoho z našich nejvýznamnějších obchodních podnikatelů, jehož zisky značně přispívají na ekonomickou podporu tří menších vesnic. Je proto mojí povinností udělit vám příkladný trest jménem našeho Feudálního pána." pověděl chladným hlasem konečný ortel a začal k němu kráčet. Sachi padl na kolena a aniž by myslel na svou pýchu, popadl jednu jeho nohu.
„O-onegai, ušetři mě!" brečel jako malé ustrašené dítě, to blonďáka naprosto znechutilo a odhrnul nad ním ret.
„Měl bys pochopit, že s tím kdo se pokusí porušit náš řád se nikdo nemazlí. Navíc jsem ti předtím slíbil, že se ti odměním za můj zkažený den volna. Víš, opravdu jsem si toužil nachvíli užít trochu klidu a míru, ale s tím již nic nenadělám. Měl bys být poctěn, to co ti teď ukážu má opravdu šanci vidět jen málokterá bezduchá krysa, většinou to ukazuji bojovníků, kteří za to opravdu stojí. Nemusíš se obávat, bude to rychlé a zcela bezbolestné. Nemám vůbec čas si s tebou pohrávat, chci to vyřídit co nejrychleji a jít se domů osprchovat." pověděl jako by se jednalo o pouhé obchodní diskutování, z kterého se chtěl co nejdřív vyvléct. Sachi se svalil na zadek a s naprostým zoufalstvím sledoval každičký jeho krok, přičemž ve svém nitru tajně doufal, že to je jenom sen - špatná noční můra. Doufal, že by jej tento ďábel mohl nakonec ušetřit, doufal ovšem špatně. Jediné záchrané lano mu přišla na mysli tahle věta: ,,Ne-netušíš do jakých problémů se dostaneš! Tohle nebyli mí jediní muži a až se o tomhle dozví náš pán tak-"
„Yagamichi." byl v půlce věty přerušen: ,,Proč předpokládáš, že nikdo netuší o existenci Feudálních hlídacích psů?" Sachi zděšeně polkl. Chlapec se ďábelsky usmál a kolem něj se začal zvedat silný vítr, Sachimu se zoufalstvím rozbušilo srdce.
„Přesně, protože mrtví nemohou vyprávět historky!" zakončil to a tím tak Sachimu prozradil jaký osud ostatní již potkal, jediným pohybem sundal černou pásku a odhalil tak své skryté oko. Sachiho mučedný křik se ozvěnou rozléhal po celé oblasti a poté jej nahradilo mrtvolné ticho.

O několik kilometrů dál se ozval bolestný výkřik a vzduchem prolétlo několik kapek krve, které následně skončili na bledé tváři lemované světle modrými vlasy. Zlaté hadí oči se dívali na právě zabité tělo, které stále spočívalo v rukách zabijáka aniž by vykazovali jakoukoliv lítost či stud nad tím co provedl. Nedaleký výkřik mučení upoutal jeho pozornost, odvrátil oči od mrtvoly v rukou a podíval se směrem odkud vycházel.
„Yare, yare, zdá se že práce je skončena." vesele se usmál a bez jediného zpětného pohledu nechal tělo klesnout dolů k jeho nohám kolem nichž byly kvanta rudé tekutiny z dalších padesáti mrtvých nepřátel ležícíh kolem. Jejich zabiják stál v samotném středu a s úsměvem se díval do dálky kde tušil, že se nachází jeho kolega.

„Dnešní hra nebyla vůbec zábavná." řekl znuděně svému zvířecímu společníku když si uvazoval pásku přes oko. Kuromaru klidně ležel u jeho nohou věrně čekající na pokyn k odchodu. Jeho pán vytrhl svou zbraň z teď již chladného těla a elegantním pohybem ji otřel od krve, poté ji zasunul zpátky do pouzdra umístěného na levém boku. S prázdným výrazem se rozhlédl po zkáze, kterou zanechal. *Měl bych to tady trochu poklidit dřív než vyrazím zpátky.* složil sadu pečetí a z bouřlivého moře se okamžitě vyřítil mohutný vodní drak, jenž nabral všechna mrtvá těla a spolu s nimi se opět ponořil do věčných hlubin. Chvíli nezaujatým pohledem sledoval místo kam zmizeli než se otočil na patě a rozešel se pryč okamžitě následován svým kočičím společníkem. Nikdo si za celou tu dobu nevšiml černého stínu tiše postávajícím na špičce jednoho ze stromů.

Nad Konohou, v hlavní vesnicí země Ohně, se chýlilo k novému dni. Tenké paprsky podzimního slunce pronikaly řídkou mlhou, která se po ránu na vesnici slehla. Většina obyvatel byla ještě zalezlá v postelích, výjimku tvořili obchodníci připraveni otevřít své krámy, pracovníci vracející se z nočních směn, brzká ranní ptáčata na procházce a pár přiopilých maníků či partiček potácejících se domů z divokých nočních akcí. Avšak postupně sílící paprsky začínaly plnit své obvyklé povinnosti, nejen plynule ohřívat celou planetu stále zůstávající chladnou z dlouhé noci, ale hlavně probouzet spáče nechtějící vystoupit ze země Snů. Neuniklo jim žádné místo a výjimkou nebyla ani čtvrť nejrespektovanějšího klanu vesnice. Konkrétně jeden noblesně vyhlížející dům, obklopený krásnými zahradami, postavený podle staré japonské kultury. Byla to jedna z nejkrásnějších budov tohoto sídla, velkolepější snad už byl jenom dům hlavy rodu. U uvítací brány, jenž jej oddělovala od menšího nádvoří, byla cedule "Rezidence Uzumaki-Hyuuga".

Tento dům byl postaven krátce po jmenování Naruta Kamikagem. Ikdyž on a jeho manželka silně protestovali, páč svůj starý domov milovali, byli nakonec nuceni se ze společenských kodexů přestěhovat aby bylo vidět jak vysoké postavení tato rodina zaujímá. Navíc byl proti nim použít argument, že to tak bude lepší i pro jejich děti. Jelikož Narutův nový post mu zabraňoval trávit víc času s rodinou než by si přál a často musel být mimo vesnici i několik dní, bylo by pro Boruta s Himawari lepší kdyby měli nablízku i zbytek rodinných příslušníků, kteří by se jim mohli věnovat, než pouze jejich matku. Obě děti si svůj nový domov okamžitě zamilovali. Himawari měla konečně dostatek prostoru pro své milované květiny a Boruto zase mohl trávit více času tréninkem s dědou Hiashim a zdokonalovat svůji Jemnou pěst. Po tom přepadu Momoshikiho a Kinshikiho se začal hodně zajímat o historii svého rodu - stejně jako rodu Uzumaki - a byl jí natolik uchvácen, že se rozhodl udělat všechno proto aby se dal považovat za pravého Hyuugu, k radosti jejich dědečka a rady starších, ale ke starostem Naruta a Hinaty. Hyuugové byly přece jenom velice hrdý klan s velkým respektem a oba se báli aby mu to nezvýšilo už tak dost velké ego.
A právě teď do tohoto domu pronikali tyto škodolibé vlákna slunce skrze mírně pootevřené okno do elegantně vybaveného pokoje s velkou prostornou postelí a s největším potěšením šimrali spáče po tváři. Dotyčná osoba se jim však odmítla jen tak poddat, na hlavu si přitiskla na načechralý polštář a ještě víc se uvelebila do měkkosti heboučkých a teplých peřin. Jemné zavrzání dveří narušilo klid místnosti. Lehké kroky chůze se rozléhali přes dřevěnou podlahu dokud nedošli ke svému cíli. S elegantním trhnutím byly záclony oken od sebe odděleny a tím tak plně vpuštěna ranní záře slunce.
„Dobré jitro, Boruto-sama." peřina se lehce pohla a odhalila blonďatou hlavu syna Nanadaimeho. Chlapec se v rozespalém stavu posadil a protáhl. Po lehkém zívnutí se podíval na svou buditelku. Dlouhovlasá žena v služkovských šatech, se na něj dívala s pokorou vepsanou v jejích Hyuugovdkých očích. Tvář ukazovala směsici smutku a starosti při pohledu na chlapce - emoce, které přetrvávali již dlouho. Borutovi oči se v milisekundě změnili z roztomile rozespalých na lhostejně chladné.
„Dobré Kamiko." kývl na ni jakožto znak pozdravu.
„Hinata-sama a Himawari-sama vás již očekávají v jídelně." oznámila sužebná a vyšla z místnosti. Boruto se za ní díval dokud nezavřela dveře a pak přešel do koupelny hned vedle jeho pokoje. Ve sprše na sebe nechal dopadnout vlažné kapky vody, které jej dokonale probraly ze zbytku ospalosti. Vešel zpátky do pokoje s ručníkem kolem hlavy s nímž si doposud sušil mokré vlasy. Když se dosušil začal se oblékat do jeho klasicky černě zbarveného oděvu. Jako další si na ruce navlékl rukavice. Pořádně si je dotáhl a začal se česat. Za ty roky mu vlasy celkem po vyrostly. Z pravé strany mu do safírových očí padala patka blond kadeře. Více se mu tak dostávalo podoby k jeho mistrovi a celkově se mu to takhle i líbilo.
Jakmile to dokončil přešel ke svému nočnímu stolku. S nečitelným výrazem se podíval na fotku v pozlaceném rámečku. Byla to fotka jeho rodiny, jeho tehdy šťastné rodiny. Matka, otec a mladší sestra, plus on sám samozřejmě. Bezstarostlivé a šťastné výrazy zachycené ve věčném momentu na leském papíru. Lidé z té doby by si byť jen těžko dokázali představit jaké temné časy se na ně chýlí, utopeni ve sladké eufórii štěstí, míru a lásky. Věci, které neměli žádnou fyzickou podobu a přesto to bylo to nejžádanější po čem všichni toužili už od dob prvních shinobi.

*Jak patetické...* odfrkl si v myšlenkách a odtrhl pohled od obrazu zračící minulost. Rukou se natáhl a z nočního stolku sebral přívěšek se šroubem, který symbolizoval význam jeho jména a pak svoji čelenku , kterou umístil na čelo. Jako poslední vzal do dlaně černou pásku, kterou si ovázal kolem pravého oka. To oko neslo jedno z jeho nejstřeženějších tajemství a netoužil nikomu a ani ničemu jej ukázat. Dokonce ani jeho vlastní matka o tom netušila. Lidi byli přesvědčeni, že o něj přišel v ten osudný den - teda skoro všichni. Jak se dalo očekávat tak jeho mistr nebyl jako všichni, velice rychle na to přišel a říci, že z toho nebyl dvakrát nadšený bylo slabé slovo. Nikdy v životě jste nemohli Sasukeho Uchihu spatřit v takovém vzteku jako tehdy. Nebyl to ovšem ten klasický vztek při němž nastával hlasitý řev až se stěny otřásali. Tenhle se odrážel ze samotné hloubky jeho očí. Avšak byl to přece jenom Sasuke a ten moc dobře věděl, že v takovém případě by nějaké zákazy či tresty nepomohli - zvláště pak ne u někoho s tvrdohlavostí Uzumakiho a hrdostí Hyuugů - a tak to ponechal být s vědomím, že k pochopení toho jak moc je to závažné dospěje jeho student pomocí staré dobré školy života.
Boruto, ale sám moc dobře věděl, že to co udělal bylo hloupé a nebezpečné, jenže nebylo jiné cesty. Už od toho osudného dne. Změnilo ho to. Po dni kdy jeho otec zemřel byl nucen se změnit.
Musel dospět. Byl teď jediný muž v celé rodině, který byl schopen se o všechny postarat. Jeho máma tehdy nebyla několik dní schopna vůbec normálně fungovat, takže v té době se o ně starala teta Hanabi a děda Hiashi. Ještě dodnes si živě vybavuje chvíle kdy viděl mámu schoulenou v její posteli - ne v jejich posteli, její a tátově, jehož levá půlka byla od té doby zcela nedotčená - zabalenou v Narutově plášti. Zarudlé oči od nichž se po lících táhly zaschlé i čerstvé potoky slz. Nepřítomný pohled porcelánové panenky směřující na protější zeď, ovšem nic z toho neregistrující. I teď když si na to vzpomene jej nepříjemně bodne u srdce. Sám lituje mnohých chyb, které v minulosti uskutečnil, nejvíce toho jak zle se ke svému otci choval. Každou nadávku pronesenou na jeho účet a na účet jeho postu. Neschopnost pochopit to co se ho snažil naučit o významu shinobi, vesnice a Hokageho. Jak rád by to všechno vrátil a začal se chovat jako skutečný syn Hokageho. Hrdiny.
Ano, jeho otec byl hrdina - největší na světě. Už otom nepochyboval. Položil svůj život za ochranu vesnice a Aliance. Aliance, která mu to oplatila jejím rozpadem a rozpoutáním pasivní války.
Zaťal pěsti. Jak bylo řečeno, jeho otec byl hrdina. A on se jím stane taky! Bude kráčet v jeho šlépjejích. Vydobije si svůj respek a pokud možno nastolí konečný mír, o který jeho otec bojoval a za nějž se i obětoval. Tak si to aspoň říkal. Jenomže v hlouby duše věděl, že toto přání je v určitých směrech naprosto v rozporu s jeho skutečným cílem. S lehkostí se dotkl stříbrného prstenu, který již tři roky neustále nosil. Tento prsten byl symbol představující to kým teď je, to co se z něj stalo.
V tu chvíli se ozvalo jemné zaklepání na jeho dveře.
„Boruto nii-chan, kaa-chan mě poslala podívat jestli jsi už připravený, Kamiko nee-chan říkala, že už jsi vzhůru." ten jemný hlas nepatřil nikomu jinému než-li Himawari. O rok a půl mladší sestřička, která však již byla plnohodnotnou kunoichi. Díky svým schopnostem byla doporučena školní radou a přeskočila celý jeden ročník. Himawari se totiž jako první podařilo aktivovat Byakugan a to dokonce dřív než jejich bratranci, který narozdíl od ní měl čistokrevný. Díky tomu byla také zvolena jako oficiální dědička rodu Hyuuga a začala tvrdě trénovat pod dohledem jejich dědečka a rady starších. Tréninky byly namáhavé a mnohdy i vesměs kruté, většinou se z nich vracela celá vyřízená a roztřesená. Bylo mu jí líto. Musela nést takové břemeno, ale snášela to statečně, jako pravá Uzumaki-Hyuuga.
„Už jdu Himawari." houkl rychle a podíval se znovu na fotku.
*Sleduj mě, dattebasa. Ať jsi kdekoliv.*

Sešel dolů do přízemí kde už všichni seděli u stolu. Jako první mu na pohled padla jeho matka. Stála u dřezu a umývala špinavé nádobí. Přes své fialové šaty, pod nimiž byly tmavomodré kalhoty, měla uvázanou bílou zástěru s krajkami. Na hlavě byl uvázán stejně ladící šátek, který chránil dlouhé vlasy stažené do copu. Hinata si je po dlouhé době nechala narůst zase na dlouho.
U stolu pak seděla jeho sestra. Ta na sobě měla béžovo-žlutou mikinu bez rukávů a s kapucí. Pod ní tmavě modré kalhoty s připevněným ninja pouzdrem na levé noze. Himawari podědila matčiny tmavomodré vlasy, které si v průběhu posledního roku a půl nechala narůst na dlouho a teď z nich měla utvořené dva copy přehozené vepředu přes ramena zatímco zbytek ji splýval na zádech. Na vrcholu hlavy byla malá šťopka upevněná fialovou sponkou. Tohle byla jediná výrazně vzhledová podobnost, kterou k Hinatě měla, jelikož její tvář nesla rysy Naruta - měla kulatý obličej, pronikavé modré oči a dvoje vousky na každé straně tváří.
Jako poslední byl v malé dětské židličce usazen nejmladší člen domácnosti. Zhruba dvouroční rudovlasý chlapeček s bělostnýma očima, jejich mladší bratr Mamoru. Hinata pár měsíců potom nečekaném útoku zjistila, že je opět těhotná.
Její těhotenství bylo taky jeden z důvodů co ji dalo sílu tenkrát normálně fungovat. Bylo to poslední dítě, které měla se svojí láskou a už kvůli němu a jejich dalším dvoum potomkům se musela snažit. Což byl také důvod proč se starala o celou domácnost i přesto, že jim byli hlavou Hyuugů přiděleni služební. Hinata nenáviděla takové rozmazlování a věděla, že je dost silná o vše se postarat, i když nenamítala, že se nakonec pár pomocných rukou v domácnosti hodilo.
„Onii-chan!" usmála se Himawari když zpozorovala jeho přítomnost. Přední stál talíř nakousnutého toustu s vajíčkem. Mamoru, když zaznamenal jeho přítomnost, natáhl své drobné ručičky ve snaze dosáhnout na svého staršího bratra.
„Boto!" vypískl nesprávně jeho jméno což si vysloužilo Himawarin lehký smích a úsměvy od ostatních dvou žen.
Boruto jim věnoval úsměv než si přisedl vedle, v ten moment mu byl na stůl položen talíř se stejnou porcí jídla, kterou měli ostatní.
„Děkuji Kamiko." poděkoval hlavní rodinné služebné když mu nalívala čaj. Kamiko se poté odebala ke krmení malého Mamora. Mladý Uzumaki si všiml jak ho Hinata koutkem oka starostlivě sleduje a popravdě to nesnášel. Nesnášel když musel své matce způsobovat tolik starostí, ale nemohl to změnit. Nedokázal by se změnit zpátky. Teď už ne. *Jednou ztracené již nelze navrátit zpět.* s pochmurnou myšlenkou se napil čaje před tím než se plně pustil do snídaně.

„Ne, ne, oni-chan, pomůžeš mi dneska s tréninkem?" zeptala se ho po jídle dychtivě Himawari. Boruto se podíval na její nedočkavý výraz naplněný vírou. Lehce si povzdechl a odložil dopitý šálek čaje.
„Gomenne Himawari, ale nemůžu. Dneska mě čeká trénink se strýcem Sasukem." mladé Uzumaki přešel přes obličej stín zklamání.
„A nešlo by to zrušit? Prosím Boruto nii-chan, slíbil jsi mi, že si se mnou jednou zatrénuješ." sepjala prosebně ruce.
„Víš, že nemůžu. Od té doby co se strejda stal Hokagem," - v tu chvíli se krapet zadrhl - „tak moc dobře víš, že už na mě nemá tolik času jako dřív, musíme využít každou volnou chvíli, kterou má a to hlavně teď, těsně před zkouškami." pohlédl na ni přísně a tím dal najevo, že jeho rozhodnutí je neměnné. Himawari smutně sklonila oči. Hinata ji lítostivě pozorovala.
„Proč nepožádáš někoho ze svých parťáků, je mi jasný, že Toboe by do toho šel hned." řekl s odfrkem na úkor Himina týmového parťáka z klanu Inuzuka.
„Asi máš pravdu nii-chan, j-já...jenom jsem chtěla s tebou strávit trochu času. Poslední dobou jsi hrozně zaneprázdněný, připadáš mi tak vzdálený." Boruto nad tímto prohlášením překvapeně zamrkal než se mile, ale smutně usmál.
„Neboj Hima-chan, však si spolu brzo zatrénujeme. Slibuji, - ttebasa" oslovil ji její dětskou přezdívkou a pohladil jí po hlavně přičemž ji věnoval svůj věhlasný zubatý úsměv, který ukazoval už pouze svým nejbližším.
,,Arigato Onii-chan! " vykřikla a silně ho objala, on ji objetí opětoval.
Hinata je celou dobu s láskou pozorovala. I přesto jak silně se Boruto změnil tak to byl stále milující bratr a syn, který by dal za svou rodinu vše. Ona tohle jejich sourozenecké pouto milovala snad víc než oni sami. Připomínalo ji její vztah s Nejim, který se za léta vyvinul do takřka sourozeneckého. Boruto svou sestru pustil a vstal od stolu, začal se rozhlížet.
„Tvůj oběd je tady na lince." řekla Hinata, aniž by se odtrhla od umývání nádobí a hlavou kývla na místo kde ležel úhledně zabalený modrý pytlík.
„Díky kaa-san." popadl zabalenou krabičku, pak přešel do předsíně.
„Kam pak tak spěcháš?"zeptala se udiveně Hinata: ,,Máš ještě čas." podívala se na hodiny zavěšené na stěně.
„Vždyť znáš strejdu Sasukeho, ten je na tu přesnost děsně úzkoprsí. Nechci mít zpoždění!" vysvětlil když se soukal do černých sandálů. *Hm...asi bych si měl vzít batoh s nějakými věcmi, když se do mě strejda Sasuke opravdu naloží obvykle trávím pár nocí venku stanováním.* vyskočil na židly a z vršku skříně vzal batoh.
„Tak já teda jdu! Iterashai!" zamával jim, popadl klíče a vyběhl ven.

Skákal po střechách domů směrem k tréninkové aréně kde měl sraz se svým mistrem. V době dávno minulých by mu nějaký trénink byl snad u jeho zadních partií, ale teď se stal tak moc nedílnou součástí jeho života, že by si to bez něj již neuměl představit. Chtěl zesílit. Potřeboval sílu k vyplnění jeho cíle a taky už chtěl aby jej lidé pořád neviděli jako toho "Syna slavného Nanadaimeho." Ne, on byl Uzumaki Boruto! Žádný "Syn Slavného nebo Velkého Hokageho či snad Kamikageho!"A měl v plánu to všem těm lidem připomenout. Ukázat jim, že není žádný ideál dokonalosti jak si všichni představují, že by měl potomek Hokageho být. Nesnášel přetvářku a rozhodně ji neměl v plánu používat jenom proto, že to po něm bylo předpokládáno - což bylo v celku ironické s ohledem na to, že vykonával postavení, které ji z bezpečnostních důvodů vyžadovalo.
Ukousl si ze zbytku toustu, který si vzal na cestu a přidal do kroku aby nepřišel pozdě. Seskočil dolů na jednu z prázdnějších ulic vesnice a rozeběhl se.
Zčista jasna prudce ucukl dozadu a ještě že tak neboť v ten moment se mu milimetr před obličejem prohnal ostrý kunai, který mu stačil z pusy utrhnout kousek nedojedeného jídla a zabodl se i s ním na zeď protějšího domu. Stále v lehkém šoku pozoroval houpající se kus pečiva zabodnutého ve zdi.
,,Máš celkem slušné smysly. Přece jenom to s tebou nebude tak beznadějné i když v tomhle případě by jsi byl už pravděpodobně po smrti pokud by jsi ve skutečné bitvě stál jako prkno a koukal jak vyoraná myš." posměšný hlas vyšel z jedné zapadlé uličky. Otočil hlavou směrem odkud přišel - a pravděpodobně přiletěl i kunail - a zamračil se. Ze stínu vyšel na první pohled celkem pohledný mladík. Rovné zlaté vlasy rámovali jeho hladký obličej a padaly do stejně zlatých očí, i když tento pojem se neshodoval s jejich pohledem. Mladík na Boruta koukal povýšeným způsobem a očividně se bavil tím, že jej málem připravil o nos. Boruto nadruhou stranu propaloval chlapce rozlobeným okem. Katsuro Takeru - nafoukaný hlupák, který si z, pro něj, nějakého neznámého důvodu na něj zasedl.

„Takeru, to jsem si mohl myslet, že jsi to ty. Co si jako myslíš, že děláš dattebasa!" Takeru se arogantně ušklíbl a zkřížil ruce na prsou.
„Co bys asi tak myslel, snažím se přijít na to jak takový blbec jako ty mohl být prohlášen za hrdinu vesnice." řekl s cílem druhého blonďáčka rozčílit, ale jeho sok se zachoval úplně jinak než očekával. Boruto klidně zavřel jeho nezakryté oko a odvrátil od něj hlavu: „Sám moc dobře víš, že jsem se k tomu těžce dobojoval, takže se mě přestaň pokoušet urážet. S tím u mě nepochodíš. Jo a jinak dlužíš mi snídani, ještě jsem ji nedojedl víš. Tak zatím, teme!" řekl s naprostým klidem jaký by u syna Naruta nikdo neočekával, ale vzhledem k tomu, že mu v žilách kolovala i krev klanu Hyuuga bylo zachování klidu jeho další přirozeností, i když dříve málokdy využívanou. Otočil se na patě a s rukama v kapsách od něj odcházel. Kdyby jenom tušil s kým se takhle baví okamžitě by litoval. Pokud by opravdu chtěl mohl by jej jedním jediným úderem oddělat a zbavit se tak jeho otravné existence. Nikdo však neměl tušení co je opravdu zač - krom pár nejvýše postavených osobností - a navíc měl v plánu si dnešek užít v klidu a dokonce ani nikdo jako Takeru mu to nepokazí. To ovšem dochvíle než zaslechl tahle slova: ,,Musí být bezva mít za starouše Kamikageho, že? Není proto divu, že se nikdo neodvažuje chovat se k tobě tak jak se má. Chudák Nanadaime, musí se propadnout hanbou mít za syna podvodníka. Pověz Uzumaki, kolik těžké dřiny za tebe musel v tom souboji vynaložit aby jsi jemu a Kagům pořád nepřekážel a nebo jsi snad použil tu super věcičku jako tenkrát u zkoušek ty podvodníků? I když se divím, tvůj tatík je přece po smrti takže by tě za to teď mohl už kde kdo ztrestat, ne?"
To donutilo Boruta prudce zatavit.
„Co jsi to řekl?!" zatnul vztekle pěst a s naprostým vztekem pohlédl na chlapce za sebou. Kdyby se pohledem dalo zabíjet byl by už nadesetkrát mrtvý. Takeru měl pořád ruce zkřížené na hrudi, ležérně se opíral o zeď domu a s úšklebkem hleděl na zářivě modrou oblohu rozpínající se nad nimi. Mlčel.
„Ptám se tě znovu, co sis to teď dovolil říct!?" vyštěkl ještě hlasitěji a vztekleji, celý se třásl a potlačoval nezkrotnou touhu vytrhnout ze zdi kunai, který po něm hodil a vrazit mu ho přímo do toho jeho nechutného ksichtu. Ovanul je náhlý vítr.
„Slyšel jsi." otočil se k němu nakonec tváří a zřejmě si dost vychutnával pohled na naprosto běsnícího Boruta.
„Co by si asi on, Yondaime a ten tvůj Hyuuga strýc pomysleli kdyby viděl jak se s radostí necháváš rozmazlovat a špinit tak jejich čest. Co kdybychom se jich šli zeptat, hřbitov je odsud jenom patnáct minut chůze." přidal olej do ohně, a to dost!
„TY PARCHANTE!" vykřikl nenávistně Uzumaki a s rychlostí, kterou by u něj nikdo nečekal, opravdu popadl kunai ze zdi. Jeho ostří zamířil přesně na Takera a zbaven veškerého racionálního myšlení se chystal bodnout. Takeru sám vytáhl další kunai a s očekáváním vyčkával.

Okolím se rozlehl zvuk o sebe narážejícího kovu, Boruto a Takeru si hleděli do očí - jeden s nenávistí a druhý se škodolibým pobavením. Tlačili své kunaie naproti sobě, každý s cílem překonat tlak soupeře a potom urychleně bodnout. Po zhruba minutové snaze od sebe odskočili a každý postavený do bojové pozice čekali na vhodný okamžik.
Opět jako první se rozeběhl Boruto. Prudce švihl svou zbraní s úmyslem snad Takerovi vydloubnout obě oči. Tenhle pokus byl však odražen stejně jako ten první, Takeru se pak rychle sklonil a pěstí vrazil do Borutova břicha. Boruto, který takový zákeřný útok nečekal, upustil kunai a lehce se zapotácel dozadu držící si břicho. Zhluboka oddechoval, jak se snažil nabrat dávku dechu, kterou ztratil vinou prudké rány. Ale nelelkoval dlouho, zkřížil prsty a s vytvořenou pečetí zvolal: „Kage Bushni no Jutsu!" z vytvořeného dýmu se po jeho boku zjevili další dva Borutové. I oni se na Takera dívali s neskrývaným vztekem a urychleně tasili své zbraně. Takeru lehce zvážněl, nečekal že Uzumaki zajde do takových extrému a vytáhne na něj techniku úrovně jounina, ale co už. Sledoval jak se dva nově vytvoření soci rozeběhli jeho směrem, každý z druhé strany s tím pravým v jejich středu. Takeru se rychle přikrčil když Boruto zleva po něm švihl svou zbraní. Podkopl mu nohy a stejně jako originál jej udeřil do břicha, s otočkou poté kopl druhý klon, který šel zprava, do brady. Dva prudké zásahy splnili svůj účel a kloni zmizeli do ztracena. Neměl však čas oslavovat svůj triumf neboť v ten moment na něj ze shora skočil originál a s dlaní nastavenou do známé Hyuuga pózy se jej snažil trefit. Takeru jeho ruku ovšem zachytil a sám se jej chystal udeřit. Boruto však tenhle útok předvídal a svou druhou rukou naopak zachytil tu jeho. Oba dva tam tak stáli a působením tlaku síly se snažili od toho druhého osvobodit.
„Na někoho kdo doposud neprobudil Byakugan máš celkem kuráž využívat takového útoku a mířit na zdař bůh do ztracena." řekl zadýchaně, ale ani to mu nezabránilo při tom mít ten jeho posměšný obličej. Kdyby tak jenom věděl...
„Budu to brát jako poklonu, ale teď je načase konečně ti strhnout ten tvůj úšklebek z toho tvýho ksichtu a vtlouct ti do hlavy trochu rozumu, ttebasa!" trvalo mu velké úsilí držet se na uzdě a nepoužít na něj veškeré své pravé schopnosti.
„Tak pojď!" pobídl ho Takeru.
„S radostí!" s tím oba od sebe naráz odskočili a ve stejný moment hodili dva shurikeny. Ty se v půlce cesty na sekundu zkřížily a pak každý letěl k jejich určenému cíli. Borutův shuriken odstřihl Takerovi pár pramínku vlasů zatímco ten Takerův Boruta lehce škrábl na tváři.

„Dost!" To bylo v momentě kdy se mezi nimi rozprostřel obláček dýmu z něhož se následně vynořil známý chuunin v důchodovém věku s výraznou jizvou táhnoucí se přes jeho obličej. S kamennými oči sledoval oba dva oddychující mladíky a rozhodně se netvářil tak laskavě jak to u něj bylo známé.
Boruto polkl. Znal ten výraz moc dobře, takovýhle měl strejda Iruka jenom v případech kdy byl maximálně vytočený. Jako by vycítil jeho pohled zadíval se přímo na něj. To donutilo Boruta sklopit zahanbeně oči, ve strejdových očích viděl zlost a taky zklamání. Takeru však využil nastalého "rodinného" střetnutí, vstal ze země, oprášil se a zcela klidně jako by se ho daná situace netýkala odkráčel pryč. Ještě se však naposledy otočil na Boruta a řekl: „Tak snad příště, padavko." a s tím zmizel. Jindy by mu to Boruto oplatil něčím pěkně peprným, ale vzhledem k situaci v jaké se nacházel jenom zahanbeně mlčel. Iruka, naprosto ignorující zmizení druhého pachatele, se otočil plně ke svému "synovci" a zkřížil ruce na prsou.
Boruto stále upínal oči k zemi a odmítal se svému strýci podívat do očí.
„Boruto, co to má znamenat?" prolomil to ticho. Boruto se přikrčil, ačkoliv hlas jeho strýce nebyl nikterak naštvaný či snad vzteklí, pro něj to bylo jako by mu dával tisíc ran bičem. Byl by raději kdyby si na ně zakřičel než aby ho slyšel takhle klidného a věděl jak jej zklamal.
„Boruto." zaznělo jeho jméno podruhé jako signál, že nemíní dlouho čekat. To bylo už moc, pocit viny jej přemohl.
„Oji-san, j-já...já se velice omlouvám! Vím, shinobi má být klidný a nikdy se nenechat ničím vyprovokovat. A zažádnou cenu nesmí nikdy napadnout člena ze své vesnice! Ale...ale on..." ke konci to nezvládl, vzpomínka na mrtvého otce a Takerova provokace mu do očí přinesli drobné slzičky, které, ale odmítl vypustit. Iruka jej chvíli tiše sledoval, pak jeho výraz změkl. Pomalu k němu přistoupil a než stačil Boruto něco udělat vtáhl ho do jemného objetí.
„Chápu, taky mi hodně chybí." řekl uklidňujícím hlasem, pak pokračoval: ,,Ale nikdy nezapomeň Boruto, ty nejsi sám. Máš svou matku, sourozence, přátele. S nimi není nikdo nikdy sám." Boruto se pousmál.
„Hai, arigato oji-san." dal mu za pravdu, potom bylo chvíli ticho, které zničil Boruto když se nepříjemně zavrtěl.
„Oji-san, poslyš...moc děkuji za útěchu, ale...nemohl by jsi mě už pustiti?" zeptal se "nevinně". Iruka se zasmál když mu došlo, že Boruto se vrací do jeho drsňáckého stavu.
„Když si byl malý rád jsi svému strejdovi skákal přímo do náruče a teď nebohého staříka odmítáš, cítím se dotčen."
„O-oji-san!" vyjekl lehce zarudlý. Jen tak mimoděk se rozhlédl jestli je někdo potají nešpehuje. Iruka se znovu rozesmál: ,,Chápu, chápu. Teď mazej ať nepřijdeš pozdě." rozčechral mu vlasy. Boruto se zasmál, setřásl Irukovu ruku a oběhl ho. Iruka jej sledoval.
„Tak zatím, oji-san!" otočil se na něj za běhu a naposledy mu zamával.
„Zatím a žádné hlouposti Boruto!"
„Hai!" Iruka ho s úsměvem sledoval dokud mu nezmizel z dohledu a přitom s láskou vzpomínal na svého prvního milovaného studenta. Pak se ovšem jeho výraz stočil do smutného. I když to tak teď nevypadalo, tak takový projev radosti byl od Boruta již velmi vzácný. I přesto, že byl vzhledově věrným odrazem otce, povahově byli naprosto rozdílní a ta Borutova se ke všemu v uplynulých letech drasticky změnila. Iruka však v tomhle byl pouze malý pán a tak jenom mohl doufat, že chlapec kráčí po té správné stezce.

Uchiha Sasuke byl trpělivý člověk, trpělivost ho naučili všechny jeho životní zkušenosti, kterými si ve svém krátkém životě prošel. Byl trpělivý při vykonávání své pomsty, během války čekající na moment kdy rozpoutá konečnou revoluci, dokonce i během svých cest mimo Konohu udržoval trpělivost jinak by se okamžitě vrátil zpátky za svou milovanou rodinou a přáteli. A tento jedinečný dar využíval právě teď když čekal na jeho jediného studenta. Boruto měl deseti minutové zpoždění, nic co by dokázalo soupeřit s legendárními příchody Kakashiho, ale i tak to bylo pro Sasukeho příliš pozdě. Dochvilnost je cnost a i když je Boruto příkladným žákem, o kterém by snil každý mistr, tak v tomto směru stále zaostával.
V duchu odpočítával sekundy, opřen o jeden ze tří tréninkových sloupů a zcela ponořen do klidu okolí. Náhle se z pravého boku vyřítili tři shurikeny, ve vteřině je zachytil mezi prsty své jedné ruky. Hned na to se musel vyhnout kataně, která přišla ze zadu, mířící mu na krk. Sklonil se a rukou popadl útočníků v kotník. Ten ve vzduchu udělal otočku a na oplátku popadl Sasukeho plášť, jenž mu přetáhl přes hlavu a tím jej donutil ho na moment propustit. Využil situace a od Uchihi uskočil přičemž na něj hodil dva kunaie, které sice zasáhli svůj cíl, ale ten se rychle změnil na obláček kouře z nějž vypadl starý kus kmene. Útočník elegantně dopadl na zem a v sekundě se otočil za sebe aby svou katanou zablokoval tu Sasukeho.
„Tvé reflexy se zlepšily." řekl Uchiha když hleděl do modrých očí svého žáka. Ve stejném okamžiku sklonili své zbraně a postavili se zpříma naproti sobě.
„Arigato sensei a prosím o odpuštění za mou nedochvilnost. Cestou jsem bohužel narazil na pár komplikací, to se však už nebude opakovat." lehce se poklonil aby dal tak najevo respekt. Sasuke si jej s kamenným pohledem prohlédl od hlavy k patě a v duchu se stále musel opakovaně pousmívat nad tím jaký druh oděvu Boruto zvolil, takřka totožný s tím jeho. Mladý Uzumaki se opět napřímil a znovu se zadíval do obličeje jeho mistra. Sasuke mu dal mírné kývnutí signalizující, že jeho omluvu přijal než se kolem něj protáhl. Boruto jej následoval, za ty roky co působil jako jeho student se již naučil všem Uchihovým posunkům a dokázal mu skvěle rozumět i bezeslov. Jeho mistr došel do poloviny cvičiště než se k němu otočil čelem. Boruto se zastavil a čekal. Sasuke mu nikdy nic neřekl, jeho tréninky byli vždy plné praxe bez žádných zbytečných slov a ani dneska to nebylo jiné, to poznal v momentě kdy na něj opět bez varování vyběhl a tím tak oficiálně započal jejich dlouhý trénink.

Sluncem prozářená krajina plná klidu a míru. Zpěvaví ptáčci, mírný vlažný větřík, obloha čistá a safírově modrá. Všude kolem se rozprostírala čerstvá zeleň jednoho z mnoha mohutných hvozdů, které tvořili největší část země Ohně v jejímž samotném středu, skryta v listí, ležela Konoha. Nejhlavnější a největší vesnice patřící mezi velkou Pětici jejíž obyvatele tvořili hlavně stateční ninjové a kunoichi. Na různě vzdálené kilometry obestřená spousty menších vesniček, výsek občas větším městečkem. Jednou z takových byla i poklidná a mírumilovná vesnička Harumi. Mnoho jejího území pokrývaly pole rýže, pšenice a kukuřice sloužící jako nejhlavnější zdroj obživy a prosperity obyvatel. Celá vesnice byla sestavena z drobných dřevěných domků, můstků a písečných cest po níchž se hemžili lidé od místa k místu. Jako právě teď kdy pln veselí a s písničkou na jazyku kráčeli ke svým polím, která měli v plánu sklízet. Všude se ozýval veselý a pobavený smích dětí smíchaný s přátelskými rozhovory vesničanů a štěkotem psů spolu s každodenním ruchem, který ve vesnici panoval. Nejvíce obyvatelů se však nacházelo na sklizovaných polích.
„Áááúúw." jeden z dělníků si pořádně zívl, protáhl a spokojeně se opřel o své hrábě. Po třech hodinách tvrdé otročiny při ostrém letním slunci měl v plánu trochu si odpočinout. Bohabojného klidu mu však dopřáno nebylo a to vinou jednoho z jeho přátel a spolupracantů.
„Notak Katsuharu, nelelkuj a pospěš si, musí se to dodělat než začne období dešťů." bouchl ho do ramene jeho zrzavý společník. Katsuharu si promnul rameno a zmučeně na něj pohlédl.
„Vždyť dělám Mori. Nač ten spěch? Pár minut odpočinku nikoho přece nezabije." opět se protáhl a projel si rukou ve svých hnědých ježatých vlasech.
„Tak na čten spěch? Nevím jak ty, ale já rozhodně hodlám sklidit tuhle část než zakčne pršet." ohradil se Mori a sám si otřel spocené čelo .
,,Pršet? Nezbláznil ses? Už od rána je takové krásné počasí." zasmál se Katsuharu tvrzení svého přítele o přicházejícím dešti. Mori však zakroutil hlavou.
,,Než mě začneš obviňovat a považovat za úplného hlupáka a něco zpochybňovat tak si to radši nejdřív ověř, jo?" ukázal mu směrem k obloze. Katsuharu následoval určený směr a jeho bezstarostný pohled se změnil na lehce překvapený, v dálce opravdu spatřil temná mračna bouřkových mraků mířící směrem k nim. Rezignovaně si povzdechl, popadl své hrábě a neochotně se pustil zase do práce.

Po čtvrt hodině byl příchod nevyhnutelné bouřky dosti značný. Vzduch ztěžkl, teplota rapidně klesla, spustil se se silný vítr. Lidé začínali postupně sbírat své věci a jeden po druhém se vraceli do svých domovů s vidinou, že další překrásný den svou tvrdou práci pilně dokončí. Katsuharu a Mori již také uklízeli, sklizenou úrodu házeli na dřevěný povoz zapřažený dvěma koňmi. Katsuharu sem tam během práce loupl pohledem k nedalekému lesíku, v němž často pořádali lovy na zvěř. A v určitý moment mu vypadl balík pšenice z rukou.
„Katsuharu, co se děje?" zeptal se lehce zaskočeněn jeho kamarád když si všiml jeho strnulosti. Své hnědé oči upřel na místo kam hleděl i on a taktéž ztuhl, teď už směrem k lesu hleděli všechny oči vesničanů.
Mezi statnými kmeny stromů se prolínal hustý bílý povlak, nebezpečně rychle blížící se k vesnici. Mlha byla tak hustá, že vše co zahalila už nebylo možno spatřit. Na konci osady začal vztekle štěkat pes, ke kterému se později přidali další, pár z nich i bolestně zakňučelo jako by cítili hroznou bolest. Zvědaví lidé, kteří nemohli přihlížet podívané na polích vyšli ze svých domovů, obchodů a hospůdek ven aby zjistili co jejich čtyřnohé miláčky tak rozrušilo. Rázem na to se spustil silný vítr, který všem vesničanům přivodil další šok - foukal totiž směrem k bouřkovým mrakům, jenž stačili dorazit nad pole a zahalit celou oblohu. Několik jedinců zůstalo s pusou dokořán - byly to totiž ty nejpodivnější mraky, které kdy spatřili. Obvyklá temnota bouřkových mraků byla zachována, co však bylo nejpodivnější byl rudo-oranžový kruh, který byl umístěn přesně uprostřed. Několik vystrašených vesničanů se hned rozhodlo schovat do úkrytu svých domovů, těch pár odvážlivců zůstalo a pozorovalo jak se k nim záhadný útvar blížil. Už tak silný vítr přibral na síle, zčista jasna změnil směr a opřel se do obyvatel, některé lidi dokonce odfoukl. Nebe začali protínat blesky. Mlha posilněná prudkostí větru nabrala na rychlosti. Byla už skoro u nich...pomalu zahalila celé pole...a pak...
Křik, nářky, krvežíznivý řev. A nakonec...
Hrobové ticho.

„Jdi Boruto!" Sasuke přikázal když složil jednoduché znamení ruky čímž vytvořil pět klonů útočících na mladého blonďáčka jako vzteklí psi, zatímco on sám zůstal stranou a pozoroval je.
„Hai!" vykřikl, soustředil svou chakru a pak vyskočil nahoru směrem k obloze, udělal obrat ve vzduchu a přistál na větvi blízkého stromu. Sáhl do pouzdra pro zbraň na zadní straně jeho kalhot a uchopil chladnou ocel, hned na to hodil pět shurikenů směrem ke klonům, které mu byly v patách. Shurikeny projely vzduchem směrem k linii klonů mířící k němu, z nichž všichni se jeho útoku vyhnuli s předpokládanou lehkostí. S povýšeným úsměvem a se spokojeným smíchem Boruto složil prsty rukou do nejznámějšího znamení svého otce. Vytvořil tak dva stínové klony, kteří vyrazili směrem k replikám jeho mistra skrz obláček kouře, ze kterého byli svoláni. Sasukeho kloni zareagovali rychle, dva z pěti zůstali pozadu aby zachytili Borutovi kopie v ručním boji. Ostatní tři zůstali zaměřeni na cíl, na blond chlapce stojícího stále na větvi před nimi.
Boruto odskočil na bok čímž se skryl za kmenem stromu, popadl kunai a na jeho konec navlékl papírovou bombou. Schoval zbraň do pouzdra a čekal na správný okamžik.
*Tři.*odpočítával. Úsměv se mu znovu objevil na tváři, když zaujal uvolněný postoj a sledoval jak k němu přibíhají Sasukeho klony, skrze stromy hustého lesa, který obklopoval celé cvičiště.
*Dva.* Uchopil kov zmanipulovaného kunaie, vnímajíc ocelový zvuk proti jiné oceli jak jej vytáhl ze svého pouzdra. Stál připravený když se k němu přiblížili blíž, nyní jenom několik yardů od něj.
*Jedna* Blondýna zatočil zbraní v ruce, dokud špička onyxové dýky nesměřovala dolů. V momentě kdy k němu klony byly na dosah ruky tak zabodl kunai do dřeva větve na níž stál. Při styku s dřevem bomba okamžitě explodovala, výbuch snadno zasáhl všechny tři klony, a však s nimi i samotného Boruta.
Sasuke sledoval scénu s nádechem zvědavosti. Stál a díval se jak spálené tělo jeho žáka vypadlo z oblaku trosek, který způsobil jeho vlastní útok a přistálo na zemi s tvrdým úderem. Chlapec nijak nereagoval a jenom občasné záškuby z bolesti způsobené spáleninami potvrzovali, že je stále naživu. Se zamračením, z toho co viděl před sebou, Sasuke poslal zbývající dva klony k bezvědomému Borutovi.
Co se stalo potom zachytilo Sasukeho pozornost - jeho klony se zastavily. Borutovo bezvědomé, spálené a pohmožděné tělo zmizelo v náhlém obláčku kouře a přesně v ten samý moment se pět shurikenů, které byly zabodnuty do země od prvního útoku, transformovaly do Borutových kopiích z nichž všichni teď zadržovali Sasukeho dva zbývající klony. Pak se najednou, přes záři slábnoucího slunce, Sasuke podíval na malou siluetu vysoko na obloze, držící kouli - velkou kouli koncentrované chakry. Rasengan.
Sasuke se ušklíbl, když viděl jak Boruto hodil jeho útok dolů k zemi ze svého místa na modré obloze. Poté složil pečetě, zhluboka se nadechl a z úst vypustil mohutný tlak proudu větru přímo směrem k rasenganu čímž urychlil jeho rychlost. Koule klesala dolů a asi osm yardů před dopadem se rozpadla do větru, těsně předtím než se silnou destrukcí udeřila svůj cíl. Blonďák se vítězoslavně zašklebil když jeho klony, spolu se zbývajícími klony Sasukeho, byly náhle zasaženy ukázkově velkou sílou, propadající se do zasažené země a mizící v řídkém vzduchu. Když byl prach rozfoukán odhalil tak vytvořený mini-kráter ležící ve středu cvičiště. Boruto, spokojený s tímto poškozením, přistál ladně pár metrů od Sasukeho. Popadl ztracený dech předtím, než ukázal palec nahoru směrem k černovláskovi, který stál před ním.

„Hm," řekl Sasuke, když vypnul přístroj v ruce: ,,15,8 sekund. Velmi dobře, Boruto." Blonďák se jako odpovědě usmál na svého senseie a on mu to lehce oplatil když viděl to odhodlání jeho studentského květu přicházejícího k životu přímo před jeho očima. I když nebyl nejlepší na vyjádření pocitů, Sasuke nemohl být pyšnější na to jak daleko se chlapec dostal.
„Dobře Boruto, pro dnešek to stačí" prohlásil s uschováním stopek a okamžitě si všiml chlapcova zklamání projeveno v jeho tváři. Blížící se západ slunce osvětlil dva shinobi ve měkké jantarové záři.
„Strýčku Sasuke, kdy mi ukážeš jak vylepšit můj rasengan?" zeptal se Boruto. Vytrvalost a odhodlání z něj sršeli, ale bylo tam i něco jiného. Kousek z toho pohledu Sasuke moc dobře znal - touha po větší moci. Sasuke se na něj podíval s prázdným výrazem, který však hluboko skrýval obavy. Nechtěl aby se z jeho žáka stala zrůda jakou byl on, lačnící po moci a po síle. Ale zase na druhou stranu byl to Narutův syn a ačkoliv by to nikdo neřekl měl mnoho z Narutovi dobré a laskavé povahy, i když navenek byl každý jiný.
„Narutův rasengan trvalo roky zdokonalit na úroveň na jakou jsi znal a i když máš větší nadání než měl tvůj otec trvalo by ti to hodně dlouho než by ses této úrovni přiblížil." řekl Sasuke opatrně.
Boruto se mu podíval do očí a Sasuke na moment viděl záblesk jeho dvanáctiletého já. Stejný pohled dával Kakashimu pokaždé když žádal o účinnější tréninky aby tak získal moc ke své pomstě a překonání Naruta. S klidem se mu zahleděl do jeho viditelného oka, vlna smutného zklamání zaplnila jeho mysl když si připomněl proč je jeho druhé oko skryto před světem. S nepatrným zatnutím pěsti vypustil tichý vzdech.
„Budu tě trénovat, ale musíš být ochoten do toho dát absolutně všechno své úsilí." řekl nakonec. Odmlčel se na okamžik když si všiml, že Boruto vypadal ještě mírně neklidně.
„Budu tvrdě trénovat každý den, pokud je to nutné!" řekl Boruto s náznakem netrpělivosti.
„Jen bych si přál bychom mohli začít dřív ..." zamumlal. Sasuke se na něj podíval a jeho výraz byl neochvějný když znovu promluvil.
„Boruto porazil jsi všechny moje klony a zároveň předčil svůj rekord v dnešním tréninku. Před měsícem ti pokaždé jeden klon zbyl a tvůj nejlepší čas byl dvě minuty a 20,5 sekund, pamatuješ, že?" připomněl mu Sasuke načež Boruto sklopil zrak k zemi - souhlasil a zároveň trucoval.
„Z toho co jsem dnes viděl jsem poznal, že jsi se stal velmi mazaným a rozhodně to na mě zapůsobilo, navíc tvá síla se taky zlepšila." pokračoval Sasuke když se podíval na šest metrů široký kráter v zemi, který vytvořil jeho útok. Borutova hlava vystřelila směrem vzhůru, v očích mu zelo překvapení a vděčnost, ale hlavně radost z jeho uznání. Ohlédl se ke svému učni s lehkým úsměvem.
„Dnešek bylo vítězství Boruto. Na to nezapomínej." dokončil, pozoroval svého studenta jak přikývl hlavou.
„Dobře, nebudu. Díky sensei." řekl Boruto s úsměvem ke svému mistrovi. Sasuke kývl a dal chlapci tak svolení k odchodu.

Začínalo se stmívat. Boruto se od Sasukeho obrátil s úmyslem vyrazit domů, jenže v ten moment mu z mírně spocených rukou vyklouzl jeho prsten a padl do trávy. Se zděšenou tváří se prudce otočil zpět aby viděl jak se pro něj Sasuke sehnul a s nečitelným výrazem jej zkoumal. Jako Hokage samozřejmě moc dobře věděl co ta lesklá věc v jeho rukách znamenala a na rovinu nikdy s tím nesouhlasil a nikdy souhlasit nebude. Byl to on kdo se jako první proti tomu ohradil a bylo mu celkově jedno, že to řekl do obličeji i samotnému Feudálnímu pánu. Málem se tehdy neudržel a povolal i svoje Susanno, nikdy jej však nenapadlo, že tím kdo jej zastaví bude sám jeho student, jehož chtěl pouze chránit. Do teď má v hlavě uchovaný ten ledově klidný pohled, se kterým jemu a ostatním co tam byli přítomní řekl, že se rozhodl tuto pozici přijmout.
Nakonec odtrhl od prstenu oči a podíval se zpátky na jeho vlastníka. Boruto se mu soustředěně díval do obličeje hledající náznak, který by mu prozadil o čem jeho mistr uvažuje. Ale nenašel nic. Za tu dobu co vykonával svoji práci se naučil v lidech číst jako v knihách, ale Sasuke byl však stále jednou z těch osob u nichž to nedokázal a pochyboval, že někdy dokáže.
Samozřejmě, že moc dobře věděl jaký názor měl na celou situaci, - na začátku to byl hlavní důvod, který u nich často vyvolával konflikty - ale ač k němu vzhlížel sebevíc tohle bylo něco od čeho jej nikdy nedonutí odstoupit. Bylo to jeho rozhodnutí přijmout tuhle cestu a dostat se tak blíž ke svému cíli. Sám moc dobře věděl, že Sasuke mu to nemůže v tomhle směru vyčítat. Jako Feudální hlídací pes má samozřejmě přístup ke všem tajným dokumentům jejich vlasti a o Sasukeho minulosti "mstitele" a nukenina tam toho bylo více než dost, nikdy to však nikomu nepověděl - dokonce ani Saradě, tohle je věc, o které by ji měl říct její vlastní otec sám.
Nakonec oba ukončili svůj oční souboj a Sasuke předal rudý prsten do Borutovi natažené ruky. Boruto cítil jak se jeho napjaté tělo uvolnilo a on opět umístil svůj prsten na jeho právoplatné místo.
„Nejspíš bych měl už jít." řekl tiše aby tak přerušil nepříjemné ticho, které zavládlo. Ve vzduchu byl cítit souboj protichůdných emocí, které oba pociťovali.
„Jo." odpověděl mu jediným slovem Sasuke. V ten moment se Boruto odrazil od země a s posledním paprskem slunce zmizel do temnoty lesa. Sasuke se za ním celou dobu díval a přitom vzpomínal.
*Naruto...*

Sledoval jak dvanáctiletý chlapec skáče po stromech směrem k jeho domovu. Zrovna dokončili jejich tvrdý trénink a on poslal svého učně domů trochu si odpočinout. Lehce se usmál a krátce se zasmál když si byl jistý, že Boruto byl z doslechu.
„Jsi o tom teď přesvědčen?" zavolal na stromy za sebou, aniž by se otočil když ucítil nával větru jak Nanadaime Hokage, přistál na trávě za svým nejlepším přítelem. Stoupl si vedle něj a Sasuke se otočil ke svému příteli, který měl na sobě svoji obvyklou oranžovou bundu a bílý plášť se vzorem karmínového požáru zdobící spodní lem a jeho titulem vyšitým na zádech. Jednoduše řečeno, on byl věrný obraz čtvrtého s pár rozdíly.
„Víš, jsem si jistý, že Boruto by ocenil kdyby jsi jednou za čas přišel a sledoval ho osobně Naruto." navrhl Sasuke čímž získal úsměv od blonďáka.
„Není třeba, aby jsi stál v pozadí a schovával se navždy."
„Sasuke, víš stejně dobře jako já, že by měl touhu a potřebu mě napadnout. Po celou dobu se snaží jak nejlépe může a nepotřebuje abych ho zbytečně rozptyloval." odpověděl mu.
„Hm," zabručel Sasuke sebevědomě: „A ty jsi byl jiný?"zeptal se, čímž ho nachytal nepřipraveného. Krátce se zasmál jeho výrazu.
„Pokusil jsi se bojovat proti všem, o kterých jsi si myslel, že byli silnější než ty."
„Uh...jo." připustil Naruto se smíchem a promnul si zátylek v rozpacích: „Já vím." Sasuke se zastavil a podíval se na svého přítele na moment. Viděl jasnou, nefalšovanou hrdost, která z něj vyřazovala. Hrdost milujícího rodiče.
„Má tě velice rád, víš." uvedl tiše a pozoroval jak Narutův výraz mírně klesl ve smutku a jeho oči šilhaly do strany.
Jistě, vztah který měl se svým synem se začínal stávat více a více pozitivnějším od té doby co před rokem bojovali bok po boku s pěti Kagy, ale bohužel nelze popřít, že jejich pouto bylo daleko od dokonalosti. Často se neshodli na spoustě věcí. Každý měl své odlišnosti, ale nakonec se přece vždy nějak domluvili.
*A o tom to rodičovství přeci je, ne?* Uvažoval když se otočil zpátky k jeho příteli.

„Takže o jeho tréninku..." začal Hokage.
„On se neustále zlepšuje a věřím, že jednou z něj bude shinobi, který nás oba překoná." řekl Sasuke a tím jej přerušil od otázky, kterou mu pokládal pokaždé.
„Jeho přesnost a mazanost se zlepšila desetinásobně." dokončil a ukázal směrem ke kráteru v zemi. Naruto přikývl, očividně to na něj udělalo víc jak dojem.
„Viděl jsem, že měl pár triků v ​​rukávu a on je skryl se až do samého konce." řekl a pohlédl do Sasukeho očí, lstivý úsměv se rýsoval na jeho tváři když zkřížil ruce na prsou: „Stejně jako ty když nad tím tak uvažuji."
Sasuke se nad komentářem svého přítele pousmál. Byla to pravda, učil Boruta všechno co znal a to od samého začátku.
„Děkuji, že jsi ho přijal jako svého učedníka Sasuke." poděkoval mu Hokage upřímně. Sasuke se usmál a kývl jako odpověď, Naruto pak přesunul svůj pohled do dálky na pár jedinců, kteří skákali z jednoho stromu na druhý. To bylo když se po minutě ticha Sasuke opět ozval.
„Naruto" řekl a tím znovu získal Hokageho pozornost: „Musím na tebe naléhat, aby jsi znovu přehodnotil své rozhodnutí o pokračování Chuuninské zkoušky." Naruto zvážněl když se podíval na tvář svého přítele.
„Sasuke říkal jsem ti předtím, že mé rozhodnutí je konečné. Nemůžu mu dovolit pokračovat ve zkoušce se zbytkem jeho třídy. Podváděl a byl vyloučen, musí se naučit čelit následkům svých činů." Sasuke zůstal nehybný po jeho slovech.
„Řeknu to znovu Naruto. Byli jsme opravdu jiní?"
Naruto se zarazil a podíval se přes Sasukeho rameno na tři známé dřevěné sloupky, které za ta všechna léta zůstala na svých místech zcela nedotčena. Mohl téměř vidět slabé zjevení týmu sedm jak sedí a jí a i okamžik kdy mu Sasuke dal jídlo během jejich prvního tréninku s Kakakshim. Jejich první "mise" jako tým. Domnívali se, že je jejich sensei nesledoval a snažili se podvádět přes jeho pravidla ...Ano, byl to podvod, ale na druhou stranu měli pravdu když tak učinily.
„Sasuke to bylo něco zcela jiného. To byla velmi odlišná situace, nemluvě o tom, že byla také mnohem méně závažná než to co udělal Boruto" namítl Naruto.
„Naruto, vím, že to bylo něco jiného. Jako černá a bílá ve skutečnosti." ohradil se Sasuke a přerušil tak ticho soumraku, který na ně padl.
„Ale ty jsi tam byl. Sledoval jsi ho učinit správné rozhodnutí, což mu vyneslo právo považovat se za skutečného shinobiho." Naruto sklopil zrak směrem k trávníku na němž stál. Upadl do hlubokých myšlenek a dál poslouchal co Sasuke říkal. Sasuke jej pozorně sledoval a pokračoval.
„Opravdu si myslím, že by jsi se měl podívat na Borutův růst z jiného pohledu." navrhl Sasuke a sledoval jak Naruto zpozorněl aby zjistil co tím myslí.
„Posuď ho tentokrát jako jeho otec a ne jako Hokage" dokončil. Naruto zvedl hlavu zpět nahoru aby se znovu setkal s černovláskova očima, očividně věděl, že Sasuke ještě neskončil.
„Naruto, dávám ti své osobní doporučení pro Boruta Uzumakiho aby mohl pokračovat v Chuuninských zkouškách." prohlásil Sasuke se vší vážností a upřímností a Narutova tvář viditelně změkla když slyšel Sasukeho slova. Poslední přeživší Uchiha položil ruku na Narutovo rameno a zadíval se mu do očí : „Věřím, že tvůj syn se nakonec stane Listovým shinobim, který nás jednou předčí." řekl Sasuke skoro až šeptem: „A vím, že ty to víš taky." Skončil a všiml si, že jeho blonďatý přítel spadl zpět do zamyšlení. Sasuke sundal ruku z ramene, otočil se od Hokageho a vykročil směrem k malému srpku zapadajícího slunce skrytého za stromy.
„Dej mi vědět jak ses rozhodl." řekl a zmizel mrknutí oka, zanechávající stát Naruta samotného na cvičišti, které znal až příliš dobře od chvíle kdy byl v Borutově věku.
Naruto se ohlédl, vyšel směrem k poškození v zemi způsobené jeho synem. Když k němu došel zastrčil ruce do kapes oranžovo-černého saka, jeho bělostný plášť za ním lehce vlál. Jeho oči se rozšířily když viděl, že kráter byl vyrytý ve tvaru obrovské chaotické spirály, což mu potvrdilo, že Boruto do jeho rasenganu přimíchal větrnou podstatu. Jeho syn měl skutečný potenciál, který byl mnohem snadněji spozorovatelný v Narutovích očích něž u kohokoliv jiného.
*Zajímalo by mě kdy se naučil jak manipulovat s jeho větrnou podstatou.* uvažoval.
*To jsem nedokázal ani já dokud mi nebylo šestnáct. A Borutovi je teprve dvanáct.*
Jeho modrý pohled znovu naskenoval způsobenou škodu a chtě nechtě si s úsměvem povzdechl.
*Hm, ty jsi nakonec opravdový shinobi i po tom všem. Jak Sasuke říká "Shinobiho duše zůstává neměnná".* s tím se Hokage odvrátil a přes cvičiště zamířil do ulic obce zpátky domů s vědomím, že tentokrát se o vše postará Shikamaru. Nikdy si nevšiml skrytého pohledu dobře ukrytého v temnotě okolí.

Stejně jako tehdy on, stál Sasuke nad tím samým kráterem, který byl však o poznání větší. Dnešní trénink mu hodně připomněl ten, který se odehrál před pár lety, ale přitom to bylo úplně jiné. Tenkrát jeho student podal takový výkon za účelem aby ukázal svému otci jak silný se stal, teď to bylo pouze proto aby získal větší sílu ke splnění jeho cíle.
Zatnul ruku v pěst. Boruta bral skoro jako vlastního, byl to syn jeho nejlepšího přítele, jeho bratra. Nedopustí aby kráčel tou samou cestou jako on, nenávisti a bolesti bylo již příliš mnoho. Jako Hokage, sensei a hlavně jako Narutův přítel si zapřísáhl, že bude toho chlapce pečlivě sledovat aby nesešel na tu špatnou cestu, kterou před lety kráčel on sám. S tím se otočil na patě a hned na to zmizel.

Boruto v klidu procházel ulicemi vesnice. S nepatrným úsměvem se rozhlížel po okolí, vesele se bavících obyvatel, zářivě barevných výlohách obchodu a malých stánků a na hrající si děti s rodinami a nebo kamarády. Ač to nedal najevo miloval svoji vesnici a rozhodně by už nechtěl zažít tu situaci, která se odehrála před lety. *Nedovolím aby se to někdy vůbec opakovalo, ochráním vesnici, stejně jako tou-chan a Sasuke-sensei. Nikdy se nevzdám své cesty-.*
„Arg!" jeho myšlenky přerušilo až násilné zbavení vzduchu z plic. Kolem krku se mu totiž zavěsila holka, zhruba v jeho věku, s dlouhý blond kudrnatými vlasy.
„Boruto-kun! Ach, to je taková báječná náhoda, že jsem tě tady potkala. Nebude ti jistě vadit malá společnost, že? Je takový krásný večer. Co kdybychom se spolu někam prošli?" zamrkala na něj řasami zakrývající oříškové oči.
Boruto si v duchu povzdechl, další jeho poblázněná faninka. Už od té doby co zachránil otce ze spárů Momoshikiho se na něj všechny lepily a nedaly mu žádný klid. Přiznával, že ze začátku se mu ta všechna pozornost zamlouvala, ale postupem času jej začala obtěžovat. Nechápal jak to táta a strejda Sasuke mohli vydržet.
Chystal se ji odehnat když v tom se na něj zleva přiřítili další dvě.
„Pche, to tak Kazuki, Boruto-kun půjde jistě raději s námi, viď Boruto-kun." přitiskla se mu jedna z nich na levou paži zatímco jej zbožně sledovala.
„Vysmahni Miyu, byla jsem tu první!" ohradila se blondýna a začaly se tam všechny tři dohadovat.
Boruto v duchu zaklel, už věděl co se chystá. A měl pravdu páč ani ne za vteřinu jej ze všech stran obklíčili holky různých barev, tvarů a velikostí.
„Ne Boruto-kun je můj!"
„Boruto-kun, prosím pojď se mnou na rande!"
„Boruto-kun miluji tě!"
„Boruto-kun!"

Uvězněný v houfu ječících faninek stál uprostřed ulice bez vyhlídky na útěk když v tom ucítil jak jej něco popadlo za kotník a prudce ho vytrhlo z těsného prostoru.
„Whaaa!" vyjekl když byl dlouhou paži vymrštěn do vzduchu a nebýt jeho rychlých reflexů shinobiho jistojistě by skončil rozplácnutý na střeše domu.
„To bylo ofous, že Boruto." řekl hlas sotva bezpečně dopadl na nohy.
Jeho záchrana nebyl nikdo jiný než-li Mitsuki, týmový partner a velice blízký přítel. Seděl na okraji střechy a s jistým pobavením sledoval holčičí dav, který vyplašeně hledal kam se poděl jejich idol. Boruto zkřížil ruce na hrudi a ušklíbl se.
„Taky jsi mohl být víc jemnější, kdybych to nevychytal skončil bych na té střeše rozplácnutý." vyhuboval mu škádlivě.
„Hm, příště se pokusím." odpověděl mu stejným tónem a ani jednou neodtrhl pohled od panikařicího davu dole. Boruto se zasmál, Mitsuki nikdy nezklamal a to bylo to co si naněm tolik cenil.
„Jinak dík, málem ze mě byla placka, nechápu jak dokáže být někdo tak otravný." povzdechl si s mrzutostí a usadil se vedle něho.
„Sláva sebou přináší i nevýhody, není to jednoduché."
„To mi povídej." odfrkl si znechuceně a zadíval se na oblohu, avšak málo hvězd na ni dokázal vidět. S modernizací vesnice také přišlo mnoho jejich nevýhod, jediné co bylo pořádně k vidění byl měsíc v úplňku. Z nějakého neznámého důvodu jej hrozně fascinoval. Hodně mu také připomínal matčiny oči a tím mu dával jakýsi pocit klidu a bezpečí, který cítil už jen zřídka kdy.
„Jinak Konohamaru-sensei se dneska vrátil ze své mise." Mistsukiho hlas ho vrátil zpět do reality.
„Vážně?" otočil se k němu čelem.
„Ano, zítra po třech měsících začínáme trénink opět jako tým. V osm je sraz na mostě, zkus se dobře vyspat a projednu nevyvádět žádné noční hrátky. Tak zatím." informoval ho s tím jeho úsměvem, vstal a než ho mohl Boruto zastavit zmizel a nechal jej tam samotného s jeho vlastními myšlenkami.
*Takže Konohamaru-senesi je zpět?* Konohamaru byl na celkem dlouhé špionážní misi někde v zemi Blesků. Podle všeho měla jedna z jejich vesnic chystat útok na jejich území. Pokud se však jejich sensei vrátil bez jediného problému a okamžitě s nimi zahajuje trénink bylo Borutovi hned jasné, že tento problém byl vyřešen a měl taky celkem jasno kým. Vypadalo to, že jeho "kolegové" plnili své práce stejně poctivě jako on. Nevědomky pohladil rudý prsten, stále se dívající na noční oblohu. Najednou mu přes zářící měsíc přeletěl černý stín. Sotva znatelný, ale i tak okamžitě věděl o co se jedná. Rychle vstal na nohy a natáhl paži, na ruku mu přistál černý havran, který měl na zádech vzkaz s hodně známou pečetí. Borutovi oči padly do chladu.

"Lidstvo je nemoc ...
Země je infikována nedokonalými tvory, ošklivými stvořeními prohnilími lži a nedůvěřivostí. Neexistuje žádná naděje pro svět dokud lidstvo nepřestane existovat. Války a boje budou i nadále přetrvávat a dokonce i ti, kteří jim budou chtít zabránit tím způsobí jenom větší bolest a utrpení. Ti, kteří jsou pravými hlupáky. Alespoň jiní dokážou připustit, že oni způsobují jen světové škody a utrpení.
Ale jsou tu i tací, kteří nic nevědí, ti kteří věří, že jenom tihle "hrdinové" jsou jediní kdo je ochrání. To jsou ti, kteří opravdu nemůžou žít. Jediný způsob jak lidstvo může být vyléčeno je tím, že bude zničeno a začne znovu. Věnoval jsem celý svůj život k učení naší čisté skupiny, po celé generace vychováváme jedinou rasu lidí. Vychováme je jako psi k poslušnosti a úctě, jsou to ty dokonalé bytosti bez nenávisti nemající v sobě tu nemoc lidstva. Budou vládnout světu. Ale dříve než budou moct musíme odstranit všechny nedokonalé a nečisté stvoření tohoto světa. Jakmile to bude hotové budeme vlastnit celý svět, který přetvoříme k obrazu svému. Očistíme tento prohnilý svět."

Starší muž položil brk poté co dopsal konečnou větu do jeho deníku. Byl to jeho poslední záznam.
Podíval se na své třesoucí se vrásčité ruce a zamračil se. Naštěstí byl schopen psát svá slova dokonale, tak aby se dala pokládat za památeční pro budoucí generace, kteří budou tento deník číst.
Dveře se otevřeli a narušili tak klid tmavé a chladné místnost na jejíž kamenné zdi dopadaly děsivé stíny ohně, jenž sloužil jako jediné osvětlení.
„Mistře! Vy byste neměl být venku z postele!" vykřikl dívčí hlas naplněný obavami. Muž, který doposud seděl ve velkolepém křesle a hleděl na mihotající plameny pozvedl ruku aby tak dívku uklidnil, pak se k ní otočil čelem. Jeho stará a vrásčitá tvář byla poseta mnoha jizvami a dodávala mu tak na děsuplnosti.
„Nastal čas, dítě." řekl stařec s děsivým úšklebkem. Žena zamrkala, pak přikývla.
„Samozřejmě, pane." uklonila se a stejně rychle jako přišla zase odešla.
Opět se otočil ke krbu a do ruky vzal sklenku vína. Pozvedl svou druhou třesoucí ruku a mocným kousnutím si na ní způsobil ránu. Nechal kapky jeho krve padat do sklenice, čím více jich do ní dopadlo tím více rudá kapalina tmavla až byla skoro černá. Trochu se jí napil a pak se sklenicí začal mírně kroužit.
*Všechny nečistoty a ohavnosti tohoto světa překryjeme naší "Černou krví". Očistíme tento svět!* a s tím veškerý zbývající obsah vylil na mapu ležící na stole, která zobrazovala celý shinobi svět.

Boruto seděl na parapetu jeho okna, byla hluboká noc a většina lidí již dávno spala hlubokým spánkem. Ale on ne.
Přes dokořán otevřené okno na sebe nechal padat teplý letní vzduch a uklidňující světlo úplňku. Nic z toho jej však momentálně nezajímalo. S vážným pohledem si pročítal dopis, který držel v rukách a na jehož zadní straně byl otisknutý znak země Ohně. Dopis, který neposlal nikdo jiný než-li samotný Daimyō.

Boruto jej složil a schoval do obálky. S neurčitým výrazem se podíval na klidné okolí jehož tichost narušovalo jen cvrkání cvrčků. Ruku si položil na své pravé oko, cítil menší neklid. Ač si to nechtěl připustit tento nový úkol vyvolával dávno staré vzpomínky, které se snažil pohřbít hluboko do svého nitra. Opět je však skryl. Teď byl již zase Daimyōův hlídací pes a žádné takové pocity nebo myšlenky jej nesměly zastavit od jeho práce.
Cítil jak se mu něco otřelo o nohu. Nebyl to nikdo jiný než-li Kuromaru. Velká šelma zamručela a nechala se svým pánem podrbat za ušima. Boruto se malinko pousmál, Kuromaru vždy dokázal vycítit jeho neklid a pokaždé se jej snažil utěšit.
„Tak pojď kamaráde, půjdeme se trochu vyspat. Zítra nás čeká dlouhý den." slezl dolů a lehl si do postele, Kuromaru se uvelebil na koberci u jejího boku.
Ještě chvíli sledoval strop, bez žádných větších myšlenek, než se otočil na bok a upadl do spánku.