Nová cesta Fuu - 4. díl - Setkání s neznámým ninjou

Jakmile bouře skončila, byly dívky připravené se neprodleně vydat na cestu. To, co Fuu zachránila letem, zničila bouře během pár hodin.
„Yukino, připrav se. Musíme hned vyrazit, jestli to máme stihnout včas.“ Fuu zase vzala Yukinu do náruče, letěla tak rychle jak jen mohla, aby to stihly v čas. Při letu si všímaly, že v okolí jsou vysoké duny, které tu nebývaly.
A opravdu brzy dorazily ke vstupní bráně Suny, která byla z půlky zasypaná pískem. Proto si nikdo nevšiml jak Fuu pokládá Yukinu na zem a přitom skládá svá mohutná křídla. Na odklízení se podílel i samotný Kazekage, Gaara. Stačilo mu na to pouhé jedno jutsu, aby také ne, když byl nekorunovaný král písku. Zabralo mu to jen dvě hodiny přemístit tuny písku na jiné místo dál od brány.
Samozřejmě že dvě dívky objevivše se po takové bouři vzbudily patřičný rozruch. Jeden strážný si všiml, že jedna z těch dvou je mu povědomá. Neváhal s otázkou nasnadě. „Nejste náhodou Yukina Wakabi?“
„Ano, jsem Yukina Wakabi a tohle je můj doprovod, mám tu vydat novou knihu.“ Tím se vše vysvětlovalo. Plus jako na zavolanou se objevil majitel knihkupectví, kde se měla tato akce konat. Mohl se přetrhnout, aby k ní došel co nejrychleji a ještě rychleji ze sebe vypustil proud slov.
„Pusťte je dovnitř, to je ta spisovatelka, na kterou už netrpělivě čekáme. Vítejte v Písečné. Mysleli jsme, že už nedorazíte, když tu byla ta nečekaná bouře.“ Zavedl je k už připravenému místu, mohlo se začít.
„Fuu, musím ti poděkovat, že bez tebe bych sem nepřišla, tak ti chci věnovat můj první výtisk nové knihy i s podpisem.“
„Děkuji. To nemuselo být, když jinak nedáš, ráda si ji vezmu. Když budeš někdy potřebovat dělat společnost, tak se ozvi, ráda přijdu.“ Převzala slíbenou knihu s podpisem, až nyní se mohla podívat, co za knihu to je…
„Dobře, děkuji za naši společnou cestu, už se budu muset věnovat ostatním. Někdy se zas ozvu, tak zatím.“ Jako profesionálka přetočila o sto osmdesát stupňů, když přešla do módu ‚slavná osobnost‘.
Potom, co se rozloučily, Fuu zašla za Kazekagem, potřebovala s ním něco probrat. Musela ovšem projít procesem, kdy se stráže ujišťovali o jejích záměrech a úmyslech hovořit právě s jejich vůdcem. Po menší hádce se jí to podařilo. Než se však nadála, už stála před jeho dveřmi. Zaklepala na dveře, čekala na vyzvání.
„Vstupte.“
„Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“ Začala zvesela.
„Fuu, co tady děláš?“ Fakt se nestačil divit, koho mu tam čerti nesou.
„Přišla jsem s Yukinou. Odešla jsem z Vodopádové vesnice. Protože mě tam nesnášeli, chtěli se mě zbavit. Zašla jsem za Shibukim, řekla mu o plánech odejít na trvalo, nebyl sice rád, že odcházím, ale dal mi svolení. Teď cestuju různě po světě. Nemáš nějakou misi? Potřebuju vydělat nějaké peníze na další cestování.“
„No, správně bych ti neměl dávat mise, nejsi ninja Suny, nemám záruku o tvé spolehlivosti, kdyby se to dozvěděla Rada… byl by docela malér. No, když to jinak nejde. Mám tu jednu misi, bude to doprovod, kde je vysoká pravděpodobnost přepadení. Jedná se o ochranku feudálního pána na jejich srazu, jenže spolu s Temari…“
„Dobře, na jak dlouho je ta mise plánovaná?“
„Asi tak na čtyři dny. Ale fakt si nejsem jistý, zdali ti ji dát, kd- “ Gaaru přerušil příchod Temari.
„Temari, tebe zrovna potřebuji, mám tu jeden problém, tady Fuu je moje známá a chce ode mne misi a zrovna tebe si náš feudální pán vybral do své ochranky, myslíš, že by mohla jít s tebou? Vyžaduji ovšem plnou míru utajení. Vím, že to nebude snadné, dlužím ji jednu laskavost. Šlo by to? Jednalo by se o čtyři dny.“
„No, víš jak nerada dělám věci Radě za zády. Hlavně potom co se stalo. Musela by ovšem plnit vše, co jí přikážu, jinak jdu od toho. A propos, jen jsem ti přinesla ty papíry cos chtěl, a ty mě hned zase zaúkoluješ!? Počkat, říkal jsi Fuu? Ta Fuu, co byla na Chuuninských zkouškách, není taky…?“
„Ano, je taky Jinchuuriki, s ní jsem se setkal během Chuuninských zkoušek. Vyrážíte zítra ráno k feudálnímu pánovi. Pokud tedy, Temari, bude dodržen standardní postup během utajení na misi. Nikdo nemusí vědět, že je z jiné vesnice.“ Tím si nad celou situací myl ruce a dal jasné pokyny.
„Hai,“ řekly společně a odešly se připravit na cestu. Jediná Temari nebyla nadšená z dalšího komponentu v misi, narušovalo to její soustředění se na důležitější aspekty. V době míru nebylo pravděpodobné, že na feudální pány někdo zaútočí, ale je zapotřebí být připraven na cokoli.

Fuu s Temari se vrátily z mise, setkání proběhlo bez problémů, tak i jejich cesta byla klidná. Za čtyři avizované dny se vrátily zpátky do Suny, hlásily Gaarovi úspěch. Fuu dostala své peníze, obdržela i klíč od pokoje přímo zde v budově. Jen po dobu, co tu bude. Fuu mezitím odešla k sobě do pokoje si odpočinout po misi. Překvapená jak se Gaara ujal role o její péči.
„Temari?“ zkusmo zaujal tázací tón, hlavně co se týkalo žádostí k sestře. Věděl jaké má starosti s diplomacií a vším okolo…
„Co je to tentokrát?“
„Asi bych tě nemohl požádat, zdali bys nedělala Fuu průvodce či jakéhos takéhos hostitele? Uvolním tě z misí, abys mohla být s ní. Bude to jen na chvíli, než se sama rozhodne odcestovat o dům dál.“
„No dobře, máš kliku, stejně teď nemám nic jiného na práci, tak se alespoň na nějakou dobu zabavím. Jestli mě teď omluvíš, musím se jít osprchovat a odpočinout.“
„Jen běž, zasloužíš si to. A Temari?“
„Ano?“ Čekala další pokyny, ale další slova ji mnohem více potěšila. Nejvíce na duši. Tyhle slova moc často neslýchala.
„Díky moc, za všechno, sestřičko.“ Začervenal se a radši se dal do papírování, ještě by ji objal… Temari jen kývla hlavou a odešla.
Druhý den ráno přišla Temari ke dveřím Fuu, zaklepala, počkala než ji přijde otevřít. Což se také za několik vteřin stalo.
„Co tě sem přivádí?“ zeptala se ode dveří.
„Jsem tvůj průvodce po Suně, dokud se nevydáš na další cestu, příkaz Gaary.“
„Počkej chvíli, než se převléknu.“ Bleskově se převlékla, vydaly se projít Sunu a okolí.
Za dva týdny měly prošlé všechny památky ve vesnici a blízké okolí. Fuu se chtěla podívat do místních tajemných katakomb, Temari se bála, ovšem strach nestrach, šla. Brzy její styl cestování a výdrže se Temari moc nelíbil. Přestávala stíhat tempu procházení památek. Takže večer byla utahaná a ráno musela zas nanovo.
Tohle moc dlouho nevydržím, musím s tím něco udělat, pomyslela si. Další ráno zašla za Fuu.
„O co jde, Temari?“
„Fuu, ty máš na mě moc velkou výdrž, já ti nestíhám. Nezaškodilo by trochu zpomalit. Mohly bychom trénovat trpělivost, soustředění a umění klidu? Co ty na to?“
„To zní lákavě, alespoň se tu naučím nějaké nové dovednosti. Čím teda začneme? Umění klidu?“
„Umění klidu je jistý druh meditace. V tvém případě to půjde hůř, jelikož jsi dost aktivní. Klid taky potřebuješ, potom si dokážeš lépe poradit i v těžších chvílích. Říkám to z vlastních zkušeností. Máš nějaké oblíbené místo, kde bys chtěla trénovat?“
„Jedno takové mám, ale nevím, jestli se tu takové nachází? Ráda se dívám na vodopád.“
„Bohužel tu vodopády nejsou, jsme v Písečné zemi, ne ve Vodo… promiň, já zapomněla odkud jsi.“
„V pohodě, nevadí, stejně se tam nehodlám vrátit. Tak vyber nějaké místo ty.“
„Okolo vesnice jsou velké kameny, které ji chrání, pro náš účel jsou příhodné. Pojď za mnou, začneme trénovat hned jak tam dorazíme. Alespoň budeme mít i krásný výhled na vesnici.“ Za pár minut přišly ke kamenům, Temari Fuu vysvětlila detaily tréninku. Vyskočily na kameny, trénink započal. Fuu dlouho nevydržela v klidu sedět, to byly známky dost aktivní povahy, nevzdávala se však. První dny tréninku jí šly ztěžka, nikdy takový trénink nepodstoupila.
„Fuu, tento trénink ti moc dobře nejde, mně taky z počátku moc dobře nešel. Musím ti k tomuto tréninku ještě dodat, že to není úplně o klidu, ale i o trpělivosti a soustředění. Toto zahrnuje všechny tři věci do jedné.“
„Já to věděla, vždycky je v tom háček.“ To jí vnutilo úsměv do tváře.
„Pokračujeme dál, uvolni se, soustřeď se, pomalu klidně dýchej, přivři oči, mysli na nějaké krásné místo, kam se ráda vracíš, taková oáza klidu.“ Fuu se postupně zpomalil dech, byla plně soustředěná na místo, které si představovala. Tento trénink podstupovaly každý den po několik následujících týdnů. Při tomto tréninku si vždycky vyčistila hlavu, cítila se jako znovuzrozená. Po dalších týdnech už tento trénink zvládla dokonale, už nepotřebovala cvičit pořád, stačilo už jen dvě hodiny denně. Po úspěšném zvládnutí tréninku Temari vzala Fuu na jídlo do jedné místní restaurace, kde si daly Dango. Po dobu tréninku se z nich staly nejlepší kamarádky, důvěřovaly si. Po jídle procházely si náměstí, všimly si plakátu, že se v Konoze koná ples.
„Temari, už vím kam bude směřovat moje další cesta, půjdu na ten Ples. Půjdeš taky? Zbývá do něho už osm dnů.“
„Alespoň vytáhnu Shikamara do společnosti.“
„Shikamaru?“
„S ním se stýkám, když jsem v Konoze během diplomatických, válečných a dalších porad mezi našimi vesnicemi. On je taky něco jako diplomat.“ Při svých slovech se zasnila a představila si jeho remcání ohledně plesu. Zasmála se tomu nahlas.
„Čemu se směješ?“ nedostala z ní ani slovo. „Takže přítel, jo?“
„Nechtěla jsem to takhle říct, ale máš pravdu.“
„Máte tu nějaký obchod se společenským oblečením?“
„O jednom vím, je blízko vesnice jsou sice dražší, ale oblečení mají velmi kvalitní.“
„Vyrazíme hned.“ K obchodu dorazily za necelé tři hodiny, výběr byl velký, z různých materiálů, tvarů, střihů. Strávily v obchodě pět hodin vybíráním, zkoušením šatů, kimon. Fuu se nejvíce zalíbilo jedno kimono. Bylo v oranžové barvě s motivem různých květin, s červeným lemem se širokou stuhou.
„Temari-san právě dorazila vaše obvyklá objednávka,“ ozvalo se od pultu.
„Jak obvyklá objednávka?“ podivila se Fuu, když si snad už potřetí zkoušela vysněné kimono.
„Odkud si myslíš, že mám bojové kimono? Já si tu kimona objednávám pravidelně, dobře se mi v nich útočí, unesou i můj vějíř,“ ujasnila Temari.
„Tak proto znáš cenu a kvalitu.“ Fuu s Temari zaplatily kimona, vyrazily na zpáteční cestu. Jakmile se vrátily do vesnice, šly za Gaarou do kanceláře.
„Gaaro, odcházím do Konohy, kde je ples, jehož účast považuji za velmi žádoucí pro naše vesnice. Fuu jde se mnou,“ informovala jedním dechem svého poněkud zaskočeného bratra.
„Bylo mi jasné, že jednoho dne odejdeš, vždyť si to říkala při příchodu.“
„Jen si nečekal jak rychle se rozhodnu, což?“
„Ano, ovšem nemůžu tě tu držet. Jen potřebuju od Temari seznam ninjů na Chuunninské zkoušky. Právě se připravují, nemělo by ti to zabrat více než dva dny. Jakmile to uděláš, dostaneš tři týdny volna.“ Vlk taky sliboval…
„Udělám to hned. Fuu omlouvám se, povinnosti volají. Běž napřed, já do Konohy dorazím o něco později.“
„Fuu, dřív než odejdeš, můžeš mi doručit do Konohy nějaké svitky? Předej je pouze Hokage. Tím bude tvoje působení zde u konce.“ Vzala si od Gaary svitky pro Hokage, pečlivě je uložila do svého batohu, nebyla na dlouhé loučení, poděkovala a odešla z vesnice směr Konoha.
Cestou nikoho nepotkala, kdo by se jí polekal. Při letu přemýšlela jak bude vypadat v novém kimonu, které si koupila před odchodem. Těšila se na něj. Jak byla zamyšlená, nevšimla si blízkosti velké větve. Narazila do ní takovou silou, až ztratila koncentraci a vědomí, držíc jí ve vzduchu. Padala.
Žlutovlasý ninja se vracel z dlouhodobější mise. Zničehonic slyšel velkou ránu, jakoby něco narazilo do stromu. Díval se kolem sebe, nikoho však neviděl. Podíval se nad sebe.
„Sak-!“ nestačil doříct a už si bezvládná dívka našla cíl. Jeho!