Ovládán Temnotou – Smrtící hra „Kočka a myš“ – část 1.; 06

Upozornění povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!

Ztemnělá Konoha nabízela jen jeden pohled, možná více, pokud byste se lépe podívali. Což skoro nikdo nedělá. Koukáte jen na povrch. Do hloubky jde málokdo. Všude byla tma, klid a mír, ani vítr nešelestil s listovím. Jakoby sama příroda věděla, co se dnešní noci stane, společně s měsícem a hvězdami. Skryly své zraky za mraky, aby se nemusely dívat na tu hrůzu. Jakou ptáte se? To již brzy bude vyzvěděno.
Všichni spali, dokonce i Hokage a všechny hlídací jednotky ANBU a ostatní. Proč? Asi měli pocit, že jim nehrozí nebezpečí, také, kdo by se zdravým rozumem zaútočil na jednu z nejmocnějších vesnic? Blázen. Zatím měli pravdu, spali spánkem spravedlivých, jenže se to mělo brzy změnit. Už velmi brzy… se mělo rozpoutat učiněné peklo!

Možná, že všichni spali, ale vzhůru zůstali pouze tři muži.
Jeden díky tomu, že měl kancelář těsně pod zemí, nevydával proto žádné světlo. Zůstal proto v bezpečí. Druhý se toulal zamyšleně po vesnici a třetí hledal svou Konožskou oběť…
Uvnitř místnosti prvního z mužů byl slyšet tikot hodin a škrabot pera na svitek. Docela objemný. Také podával hlášení z mise, kterou úspěšně vyřešil, i když ho to stálo vše jeho umění, málem však sám skončil s podříznutým hrdlem.
Jeho kancelář působila strohým, až spartánským dojmem, protože mnoho nábytku zde nebylo, jen uprostřed menší dubový stůl, na kterém se nacházel kalamář, sada per, zápisník a onen svitek. Jinak stůl toho mnoho neobsahoval jen různé papírky se všemi možnými náčrty a úvahami nad různými případy.
Dvě židle, napravo od dveří byla mini kuchyňka, pokud se to tak dalo nazvat. V podstatě se jednalo o dřez s poličkou s jednou sadou na čaj, hrnkem a sklenicí, vedle toho odpadkový koš. Nalevo od dveří se nacházel věšák s botníčkem, nad ním hodiny. Za stolem byla stěna se spisy všech případů, co kdy řešil nebo se na nich podílel jen jako konzultant a důkazní materiál, který se měnil od případů, teď zde nebyly žádné. Osvětlení naštěstí dobré a jasné. Muselo být.
Prozatím si od psaní odpočinul. Zbývalo mu napsat tu nejpodstatnější část. Vstal ze židle, protáhl ztuhlé kosti. Smutně se svýma hnědýma očima se začínajícími vráskami podíval na hodiny.
Půl třetí.
Povzdychl si, promnul si unavené oči a udělal pár kroků. Tím došel ke kohoutku, natočil si sklenku s vodou, kterou naráz vypil, nalil si další, tu již umístil na stůl. Poté si na chodbu došel na toaletu. Po několika minutách se vrátil. Párkrát si obešel kancelář.
Ještě jednou se protáhl, usedl znovu na židli, zdrceně se zadíval na řádky, vypovídající o děsu, nenávisti a chorobné touze vraždit ženy. Vzal naposledy pero a dokončil zprávu o případu. Musel být detailní.
Případ se odehrál nějak takto.

Hokage dostala urgentní žádost od Kazekageho, že již tři dívky skončily s podřezaným hrdlem a vždy jim byla brutálně vyříznuta děloha. Naštěstí pro ty nešťastnice se to stalo, až po jejich smrti. A nikdo z jejich vesnice neměl s tímto zkušenost.
Zbývali tudíž Morino Ibiki, specialista, který dokázal řešit takovéto případy, jenže v ty dny plnil infiltraci.
A pak náš člověk. Kirisaki „Maou“ Jakkuro. Expert na hrdelní zločiny. V některých ohledech předčil samého Ibikiho. Dokázal něco, co uměl jen on. Dokonale se vžil do role pachatele. Proto mu kolegové v žertu a hlavně s úctou dali titul „Maou“. Král démonů, což možná i byl, jelikož nic jiného se nedalo dělat, když chtěl poznat proti komu stojí. I to byl faktor podepsaný na vzhledu. Nehledě na to jaký měl smysl pro humor. Zkrátka veselá kopa. Jenže práci měl spíše depresivní, takže humor šel stranou.
Hnědé krátké vlasy již započaly svou stříbřitou pouť, tělo měl stále ještě štíhlé, připravené k akci, také na něm dřel, i přestože mu táhlo na čtyřicet. Pořád měl své mladické kouzlo. Tváři dominovaly plné rty, orlí nos, tvrdá brada zvýrazňovala vlídnou povahu. Zkrátka fešák. Díky svému postavení si mohl nosit co chtěl. Nosil obyčejná trika a padnoucí kalhoty černé barvy a kabát, podobný tomu Ibikimu. Boty spíše do terénu než do kanceláře. Taktéž se neobešel bez své brašny, nesoucí různé předměty.
Než případ vyřešil, vrah dostal další dvě dívky. Byly to bohužel Matsuri a Temari. Obě se dobrovolně staly návnadou, k oběma se dostal příliš pozdě. Možná, že ne tak pozdě. Díky tomu mu vše zapadlo na ty správná místa. Přesto, že měl tušení jak to celé bylo. Musel si to potvrdit.
Matsuri už bohužel byla mrtvá, vrah změnil narychlo plány…
K Temari se dostal, až ve chvíli, kdy ji chtěl vrah, ještě zaživa vyříznout dělohu, cítil jak spěchá, protože on byl tak blizoučko… Zahnal ho, chtěl ho pronásledovat, ale Temari ho chytila za nohu a chrčivě se mu smažila něco říct. Život z ní rychle a neodvratně vyprchával s každou další kapkou vzácné krve. Zašeptala pouze tři slova.
„Syn feudálního pána.“
Poté zemřela. Jakkuro na nic nečekal a zběsile rychle se vydal stíhat vraha. V Suně se vyznal bravurně. Mapu měl vrytou do paměti. Po několika minutách ho dohnal. Zkratky jsou holt zkratky.
Jakkuro ho chytil za límec, smýkl s ním o zem, chtěl ho spoutat, ale zločinec využil chvilku nepozornosti, dostal se ze sevření, ohnal se po něm nožem, o pár centimetrů a byl by Kirisaki skončil jako ty nebohé ženy. Díky bohům to nic nebylo. Jen škrábnutí, které pálilo, ovšem neohrožovalo na životě. Další rána měla vyřídit vraha, nestalo se tak. Vrah se přikrčil, vyskočil s půl otočkou ho kopl do hrudníku. Kopanec odhodil Jakkura na protější zeď. Vyrazilo mu to dech. Toho využil a sprostě utekl spravedlnosti.
Jakkurovi zbývaly dvě věci. Smutná zpráva a definitivní dopadení vraha. Teď už nikoho nezabije. Laicky si ošetřil ránu, vydal se směr budova Kazekageho.
Gaara i Kankura zdrtila smrt jejich sestry, posmutněli, ovšem se hned nato Kankurou hnal, aby toho bastarda dostal. Gaara mu to rozmluvil. Soudy mu určí trest.
Zatčení tak vysoce postavené osoby se neobešlo bez kliček v systému. Při společenské návštěvě se Jakkuro dozvěděl více o vrahovi. Feudální pán, Kaneko, věděl o nenávisti jeho syna, Wataru, jelikož jeho maceha, Miaki, ho všemožně ztrapňovala, ponižovala, bila ho, aby mu upevnila charakter, tím stvořila ďábla. Proto vraždil ženy, chorobně toužil po jejich smrti. Děloha už byla jen jakási trofej, důkaz o tom, jak dokázal nad nimi vyhrát. Vzdorovat jim.
V synově pokoji hrůzy, jinak se nazvat ani nedal.
Na stěně visely přibité kunaiem dělohy pěti žen, co tak brutálně zabil. Několikráte probodnuté. Druhou stěnu hyzdily fotky žen, roztrhané na malé kousky. Všude možně byly krvavé nápisy o nenávisti, o touze zabít každou ženu do poslední… Jinak zde nic jiného nebylo, jen tohle. Nábytek zcela chyběl.
A uprostřed? Za krk visel Wataru, pod ním ležel dopis, kde vysvětloval jak a proč. I tak to stačilo. Feudální pán se zhroutil a jeho žena zešílela z toho pohledu…
Nyní se mohl vrátit zpátky do Konohy. Nečekal žádné pocty, jelikož za takovou práci pocty nelze očekávat. Jen pocit vyřešeného případu s pachutí hořkosti za zmařené životy.

Sotva dopsal svou zprávu pro Hokage, někdo zaklepal na dveře.
„Ano?“ řekl Jakkuro znatelně unaveným hlasem.
„Tady Shiranui Genma, mohu vstoupit?“ zněla tlumená slova.
„Ale jistě, promiňte, jen dál.“ Opravdu zapomněl na slušné chování.
„V pořádku. Nerad vás ruším v tak brzkou hodinu,“ podíval se na hodiny, hlásaly skoro pět. „Miratashi Anko-san si žádá vaši okamžitou spolupráci, jde o něco vážného.“ Drmolil Genma, nacházel se stále v šoku. To on našel oběť…
„Proč mě? Dnes mám volno a proč to nepřebere Ibiki-chan?“ zeptal se zcela logicky Jakkuro, který si až nyní všiml Genmova podivného chování. Celý se potil, ruce si neustále mnul, nevěděl kam s očima, rychle dýchal… jakoby se snažil na něco zapomenout. Na něco děsivě odporného.
Ještě než Genma promluvil, tušil co řekne. Mysl mu zase začala pracovat. Načež se v jeho intuici rozblikaly snad všechny „systémy“ červeně. Hodně zlé znamení.
„To je právě ten problém, Kirisaki-sama, nevím, jak to mám říct. Morino Ibiki byl bestiálně zabit…“ Vypustil se zebe Genma a skoro omdlel při představě v jakém stavu se tělo dotyčného momentálně nacházelo.
„Vydrž chvíli, napij se vody, posaď se, za minutku jsem tady.“ Sdělil Kirisaki, odběhl do vedlejší místnosti, popadl černou brašnu, zamkl a s Gemnou se vydali na ono místo.
Dokonce i pro něj to bylo silné kafe. Možná až příliš. Zatím si nedokázal utvořit celistvý obrázek dotyčného vraha. Obrnil se, nasadil si své rukavice, kvůli případné kontaminaci rukou a začal ohledávat to, co zbylo z Morina Ibikiho… moc toho tedy nebylo.

Morino Ibiki skončil v práci hodně pozdě. Musel vyslechnout posledního přeživšího z jeho předešlé mise. Bránil se zuby nehty, ale pak se vesele přiznal, že to byl on, kdo plánoval zabití Raikageho.
Zapsal krátkou výpověď.
Než se nadál byla jedna hodina ráno. Nechtělo se mu spát, tak si udělal zcela nepovinnou procházku, zacvičil si na hřišti. Pořádně protáhl ztuhlé tělo.
Byl už skoro opět u sebe v kanceláři, když za zády uslyšel sérii kroků. Pro jistotu si připravil kunai, který nosil u sebe v kabátě. Nebylo ho třeba. Návštěvník se ukázal… sám.
Bleskově se otočil, nestačil však zírat na osobu před sebou. V životě ho nenapadlo, že by se ON mohl plížit vesnicí. Uvolnil ruku od kunaie, dal si ji do kapsy.
„Co bys rád? A není na tebe trochu pozdě?“ zeptal se ještě překvapený Ibiki.
„Nic… tedy vlastně jsem se přišel zeptat na pár věcí,“ zaznělo z úst mladého shinobi.
Ibikimu na něm něco nesedělo, začínal mít neblahé tušení. „Na copak?“
„Co všechno víte o mém hostu?“ Kyuubi se rozhodl, že začne po Konoze „vyslýchat“ lidi, kteří by něco mohli vědět o něm samém, aby nikdo nepojal podezření, že něco udělal. Opět totiž zatoužil po další oběti, dostal takový hlad, až se mu zatmívalo před očima. Dávalo mu zabrat tu touhu skrývat, nedat ji plně na vědomí. A co hůř, vysilovalo ho ovládat Naruta tak, aby na nic nepřišel. Stále ještě nebyl v kondici, uběhly teprve tři dny od té nešťastné události v Edoki.
„To, co jsem sám zažil…“ pověděl mu celý příběh o útoku na Konohu a pak řekl něco, co Kyuubiho velmi, ale velmi zaujalo. „ … a pak jsem to zapsal do svitku a přidal k ostatním. Teď jsou všechny svitky v archivu. Toť vše. Víc nevím.“
Sám Ibiki byl v šoku, že tak lehce dokázal povídat o události, co má zůstat i nadále utajena. Věděl ještě jednu věc, ovšem tu nehodlal nikomu říct, ani jemu.
Kyuubi to podvědomě vycítil, ale bylo mu to jedno. Stejně zemře, tak co. Jakýpak crcání s ním. Užuž chtěl na něj vystartovat, když se náhle Ibiki dal do pohybu. Šel si sednout na lavičku vzdálenou jen asi dva metry od místa, kde původně stál Morino, jen tím oddálil nevyhnutelné. Snad cítil co se blíží…
Naruto/Kyuubi si k němu přisedl a vypadal opravdu smutně, povzdychl si. Nemohl déle čekat, nešlo to. Zatínal pěsti do stehen, pokoušel se myslet na něco jiného. Nemožné! Touha po krvi a mase se stávala nesnesitelnou. V duchu šíleně úpěl, podobně jako vlk vyjící na měsíc. Byl jako upír, mající před sebou hostinu. A ne jen tak ledajakou. Odvrátil hlavu, rozevřel nepřirozeně čelisti a jedním plynulým skoro nepostřehnutelným pohybem se zakousl Ibikimu do hrdla, okamžitě rozdrtil hlasivky, aby nemohl volat o pomoc, přeťal tepny a lačně chlemtal krev proudící z jeho těla. Vrněl blahem. Dával si pozor, aby ani kapička nepřišla nazmar. Pár se jich našlo!
Neskutečné! Hrůzné! Děsivé! Ibiki stále žil, i přes fakt, že v těle neměl ani kapku krve, jen vůle přežít byla silnější. Ne však na dlouho.
Stačilo další hryznutí a lebka se pod tíhou čelistí rozlomila na několik úlomků. To už Morino nevěděl. Zemřel v ten moment, kdy mu vlastní lebka proťala míchu a „zakousla“ se do mozku.
Pak už zbytek byl jen otázkou času. Oblečení doslova serval, tkanina mu nešmakovala. Vyjedl chutný mozek, všechny vnitřnosti, masité části trupu a končetin. Hostina se blížila do konce, vytrhal obě ruce a z kostí, které zpřelámal vycucal výtečný a vysoce ceněný morek. Ruce pohodil vedle těla, ujedl ještě kousek masa z lýtek.
Výsledek?
Skoro na kost ohlodaná mrtvola, všude kolem cáry oblečení, sem tam kapička krve, až nyní si uvědomil, že to přehnal, neměl se nechat unést, takhle to bude vypadat na velkou šelmu. Jeho! A co sliny? Podle nich by mohli poznat, kdo je vrahem! Proto sežehl vše, čeho se jen nepatrně dotkl. Oheň používá kdekdo. Uklízením si nevšiml jedné kapičky ukrytou pod patou oběti… zázrakem přeživší oheň.
Uff, dobře jsem to nafingoval, teď spát, běželo hlavou Kyuubimu, když si uvědomil jednu věc. Naruto se začal probouzet! Tou hostinou se oslabilo pouto, které držel Naruta v šachu. Musel jednat rychle… jinak se může jít rovnou přiznat!