Rudo černo - 1. Kapitola

!!!Varování Povídka není vhodná pro osoby mladší patnácti let!!!

V Konoze bylo krásné slunečné odpoledne končícího léta, avšak ne všichni si užívali krásy počasí. Byli tady i tací, kteří truchlili pro své známé. A jedním z těch, nad kterým lidé smutnili, byl i Kiba Inuzuka. Kdo by si to byl pomyslel, že tak mladý a energický ninja bude prachsprostě zavražděn. Dosud se neví, kdo spáchal tento ohyzdný zločin a i samotný způsob zabití je plný nezodpovězených otázek.
Zrovna se konal jeho pohřeb. Sešli se zde všichni jeho bývalí spolužáci, spolupracovníci a samozřejmě i jeho rodina. Na okraji davu truchlících stál mladý muž. I přes jeho mládí bylo vidět, že už toho hodně zažil. Byl poměrně vysoký a měl nápadně střapaté, blonďaté vlasy a vousy mu zakrývaly většinu tváře. To, co jej odlišovalo od zbytku davu, byla chybějící levá ruka. Nedaleko něj stála mladá žena. Byla o něco menší než on a měla růžové vlasy. Přišel k ní. Chvíli váhal, nicméně nakonec promluvil.
„Sakuro?“ otázal se potichu Naruto.
„Ano?“ odpověděla mu kunoichi bez jakéhokoliv zájmu.
„Potřeboval bych se s tebou později sejít ohledně… jisté záležitosti.“
„A o záležitost jakého typu se jedná?“
„O přísně tajnou. Potřeboval bych vědět nějaké podrobnosti ohledně… Kibovy smrti.“
„A proč si myslíš, že bych měla mít tyto informace? Víš, že k těmto informacím mají přístup pouze vyšetřovatelé,“ řekla s nádechem poučování kunoichi.
„Sakuro, nemusíš přede mnou nic hrát. Mám své zdroje a vím, že jsi byla u posmrtného ohledání, takže máš zákonitě přístup k těmto informacím.“
Růžovláska si povzdechla: „Vypadá to, že tě Jiraiya nakonec naučil více než jen jutsu. K čemu to vůbec potřebuješ vědět?“ zeptala se suše.
„Vypadá to, že se případ uzavře pro nedostatek důkazů a viník nebude potrestán. To…“ odmlčel se na chvilinku a Sakura ho dále sledovala. „To prostě nemůžu připustit. Vrah nesmí uniknout trestu,“ dokončil svou myšlenku a obrátil se na kunoichi.
Sakura dlouho přemýšlela.
„Sakuro, prosím,“ žádal blonďák.
Znovu si povzdechla: „No tak dobře, ale jestli bys chtěl s čímkoliv vyrukovat na veřejnost, tak popřu jakékoliv zapojení. Jasný?“ stanovila si podmínky a čekala na reakci.
„Domluveno,“ potvrdil Uzumaki.
„Vyhovovalo by ti se sejít zítra u tebe? Zhruba kolem jedné?“ tázal se dál blonďák.
„To bych měla mít zrovna čas.“
„Výborně,“ řekl Naruto a v duchu pookřál. „Šlo to mnohem líp, než jsem čekal. Až podezřele dobře…“

O kousek dále schovaný v hloučku stromů stál neznámý muž. Byl postavený přesně tak, aby ho nikdo z truchlících nemohl vidět. V ruce držel fotku. Byl na ní vyobrazený Naruto. Neustále těkal pohledem mezi podobiznou a davem lidí před ním, až našel, koho hledal. Neznámý, zřejmě potěšený svým nálezem, fotku schoval a vyčkával.
O nějakou dobu později, po skončení smutečního obřadu, se všichni přítomní vydali do svých domovů. Jedním z nich byl i Naruto, který jako už mnohokrát dříve šel domů sám. Nikam nespěchal, přeci jen času měl dost. Nikdo na něj nečekal a tak pokračoval vstříc liduprázdnou Konohou. Ve skutečnosti však byl pronásledován. Když už Naruto vcházel do svého bytu, tak se cizinec zastavil. Vytáhl si menší zápisník, sepsal si pár poznámek a pak se nenápadně vypařil.

Když Naruto dorazil domů, byla už dávno tma. Okamžitě ze sebe shodil smuteční oděv. Nenáviděl ho. Musel si ho obléknout už tolikrát a pokaždé byla bolest čím dál větší. Poté, co se převlékl do pro něj přijatelnějšího oblečení, vzal ze stolku skleničku saké a celou ji vypil. Proč jsme se tenkrát vůbec chtěli stát ninji? Proč se muselo všechno tak zvrhnout? Proč muselo zemřít tolik lidí? Tolik dobrých lidí? Proč?! a vztekem hodil skleničku o protější zeď. Sklenička se rozletěla na desítky kousků a střepy popadaly na podlahu. Když si uvědomil, co zase provedl za hloupost, tak se radši otočil, ať se na to nemusí dívat. V tu chvíli mu spočinul zrak na poličce, kde měl vystavené v rámečcích fotky. Zalila jej vlna nostalgie. Přišel k nim blíže a zadíval se na fotku hned u kraje. Tahle fotka byla zhruba sedm let stará. Byl na ní on sám ještě zdravý a s rukou. Byly na ní také jeho přátelé ze školy - Sakura, Hinata, Kiba, Shino, Shikamaru, Chouji, Ino, TenTen a Lee. Všichni tam vypadali šťastně a slavilo se. V levém dolním rohu bylo napsáno: „Všechno nejlepší k tvým sedmnáctinám ti přejí tví přátelé.“
Tenkrát se slavilo hodně zvesela. Neslavili se jen mé narozeniny, ale také konec války proti Madarovi a Kaguyi. Pro mě to tehdy bylo hořkosladké vítězství. V ten den, posledního dne války, jsem totiž stál před volbou. Zabít svého přítele, Sasukeho, a zajistit tím mír nebo ho nechat jít a ohrozit tím existenci nás všech. Rozhodl jsem se. V ten den jsem již nehodlal riskovat smrt nikoho dalšího. Zabil jsem ho. Když nad tím tak přemýšlím, kdybych byl znova ve stejné situaci, udělal bych to znovu, abych zajistil mír. Škoda, že měl tak krátkého trvání…
Sousední fotka byla už o hodně mladší a nesla se v o hodně melancholičtějším duchu. Byly na ní již pouze Naruto, Sakura, Kiba, TenTen a Shikamaru. Na fotce už Narutovi chyběla ruka, Shikamaru měl jizvu přes pravou líci, takže se trochu podobal otci, ovšem k tomu měl ještě pásku přes oko na stejné straně tváře. Kibovi chybělo pravé ucho a TenTen byla na vozíku, protože měla amputovanou levou nohu. Jediná Sakura zůstala bez nějaké znatelné újmy.
Che, klikařka.
Poslední fotka byla na poličce úplně v rohu a otočená ke zdi. Po chvilce váhání ji nakonec vzal do ruky a posadil se na postel. Pozvolna mu začaly téct po tváři slzy. Fotka byla asi pět let stará a byla na ní mladá žena. Měla dlouhé hnědé vlasy, v nichž měla bílý květ narcisky. Její tvář dále zdobily zelené oči. Vypadala šťastně. Krásné vzpomínky… Položil fotku zpět na své místo. Chvíli tam jen tak seděl a vzpomínal, když v tom náhle pocítil silný nával úzkosti. Srdce mu začalo bušit jako o závod. Cítil, jak se mu svírá žaludek a začal se pomalu celý třást. Ale ne. Ne, ne, ne, ne. To je zlý. Setsakra zlý. S námahou vstal a dobelhal se na druhý konec místnosti ke stolu. Okamžitě popadl ze stolu pixlu a snažil se ji horečnatě otevřít. Intenzita třesu se stále zvyšovala. Bohužel, když ji otevřel, vysypal všechny pilulky na zem. Bez prodlení se vrhl na podlahu a snažil se jednu ulovit. Když už se mu ji nakonec podařilo získat, okamžitě ji nasucho spolkl. Hned na to se začal pomalu sunout zpět směrem k posteli. Z posledních sil se na ni tak tak vyškrábal. Třesení začalo pomalu ustupovat, avšak po téhle události byl již natolik vyčerpaný, že spánek byl pro něj vykoupením.