Pravá síla založená na jméně: Sequel - 1

Informace než začnete

Jedná se o pokračování série PSZNJ (odkaz na první díl). Je to nějakou dobu po ukončení války. Chci říct, že ač PSZNJ jela podle mangy, tak konec byl napsán ještě před tím, než to bylo vůbec v manze, takže jsem si sama konec vymyslela, a tím se budu i tady řídit. Samozřejmě, že Sasuke skončí v Konoze a byla výhra, ale zase takový boj s Obitem skončil jinak. Proto doporučuji si alespoň poslední díl přečíst, pokud se vám nechce do celé série, ale máte zájem o tuhle, a nevadí vám trochu víc tajemna, kdy jen popíšu jen tak stručně každou postavu, která není canon. Tak či tak prostě je to pokráčko a budu ráda, když se do toho někdo zase pustí. Vždycky budu na svou první sérii, a i právě na tuhle, pyšná. Líbí se mi a snad bude i vám

Kapitola 1: Němota

Poledne… Vše to začalo právě v den onoho výročí, které si takřka nikdo nechtěl připomínat či se alespoň urputně, i když neúspěšně, pokoušel na to zapomenout. Ovšem, když odbilo pravé poledne na všech hodinách v prostorné vesnici, jejíž každé zákoutí bylo zlehka posypané či rovnou vyrobené z písku, nejeden občan si vybavil, co je právě dnes za den. Jako kdyby onen hluchoty žádoucí rachot hodin vyžadoval, aby si mnozí z vysoce postavených osob vybavilo nemilé vzpomínky a aby pár z nich dokonce upadlo do depresí a chtělo spáchat seppuku, nemluvě o stavech, v nichž se nacházela spousta obyčejných lidí, kteří si nevhodné reakce na tento den mohli i dovolit. Avšak než se k tomu dostaneme, vraťme se o několik hodin nazpět.

Klid. Všude v okolí, kam oko dohlédlo, bylo prozatím nerušené ticho. Obloha byla poseta mnoha oblaky, které si to nevinně pluly po modré pláni a pokoušely se zastínit ochromující a vodu vysušující paprsky slunce. Drobné zrníčka písku se neohroženě vznášela v občasných závanech příjemného a uklidňujícího větru, který nemálo lidí za takového počasí uvítalo. A v místech, kde byla, ač je to jakkoliv neuvěřitelné, tráva, si to pokojně poletovali motýli a u průzračných třpytivých vod zase vážky. Vše jednoduše připomínalo normální den, ale pouze jen do určité doby.

V nejbližším, i když stále dosti vzdáleným lese se cosi neslyšně mihnulo mezi větvemi mohutných stromů. Jediným důkazem o tom, že tam něco prolétlo, bylo nepatrné zašustění listí, které si to poté lehounce namířilo směrem k zemi.
„Délka?“ zaznělo ovzduším vyrovnané slovo, které se ale zase brzy vytratilo do neznáma, jak člověk, jejž jej vyslovil, se rychlostí světla přemisťoval mezi stromy.
„Dvě hodiny. Zhruba,“ bylo mu navráceno tentokrát dívčím hlasem asi tak o sto padesát metrů a několik sekund později. Oba se pohybovali neuvěřitelnou rychlostí směrem z lesa pryč, jenž byl na úpatí země Ohně a Větru. Ani jeden z nich neplácal zbytečně slovy, ať už kvůli tomu, aby se nevyčerpali a nemuseli ubrat na rychlosti kvůli doušku osvěžující vody, nebo snad kvůli tomu, aby nezpomalili při vedení rozhovoru či jen proto, že zrovna nebyli výřeční, se nedalo s přesností určit, ale bylo nadmíru jasné, že se snaží na místo svého cíle dostavit, v co nejkratším čase.

Co se jinak dělo v zemi Ohně po vyhrané válce bylo záhadou jiného příběhu, ale i přesto bylo všude známo, že všechny vesnice pěti zemí jsou nyní v míru a v přátelském soužití. Alespoň tomu tak většina obyvatel věřila. A proto se nikdo nevyptával, co tu pohledává a proč je vlastně tu. Bylo jim to jedno, další cestovatel, vyslanec nebo někdo, jehož omrzelo žití ve své vesnici, ať už jsou jeho důvody jakékoliv. Jednoduše takové osoby se nepředpokládali jako nepřátelé, i když několik lidí stále bylo vždy z nového člověka trochu nervózní a obezřetní okolo něj. A to jim nikdo nemohl zazlívat. Vesnice sice žily v míru se svými sousedy, ale ne vždy to platilo i pro jejich občany, a zvlášť nukeniny.

A právě tu byl jeden takový člověk, který do Suny nepatřil, ale už tu nějaký ten měsíc žil. Okolí si jej však všímalo z jiného důvodu než proto, že se v Písečné nenarodil.
Byla to drobná cizinka, to všem i sama ráda připomínala, ale i tak to zde začínala milovat a nikdy nikoho neohrozila. Ani to neměla v plánu. Přijali ji, možná se okolo ní chovali stále trochu ustaraně a uzavřeně, ale už jednoduše do každodenního života ve vesnici právem patřila. O to se už Kazekage postaral za spolupráce s radou a jeden spis jí byl tomu důkazem. Bylo úplně jedno, že to musel udělat kvůli jistým okolnostem, Písečná byla prostě její nový domov a hotovo.
Byla to krásná mladá žena s hnědýma velkýma očima, které chránily dlouhé husté černé řasy, s plnými rty a pihou krásy nad horním rtem u pravé tváře. Hebké rovné, trochu řidší vlasy broskvové barvy s vybledlým odstínem konečků ji sahaly až k půli pozadí. Zelené triko s dlouhým rukávem kimonového tvaru měla upnuté v pase hnědou pevnou látkou na dva knoflíky a zpod něj vykukovalo ve výstřihu černé lehké triko se síťovinou až ke krku, zatímco měla ramena holá. Černá upnutá sukně se všitými kraťasy menší délky zahalovala kousek jejích stehen, kolena měla zakrytá černou látkou se síťovanými okraji. Vyvýšené geta sandály černé barvy se zaoblenými podrážkami a zelenými opasky, přímo ladící s kimonem, zvyšovaly její štíhlou postavu o pár centimetrů. Pokud měla svěšené ruce, nebyly přes dlouhé a volné rukávy vidět žádné rukavice, neboť ty měla z příjemné a tenké hnědé látky pouze ke kloubu palce, možná i proto, aby celý svět mohl spatřit na jejím dlouhém hubeném prsteníčku levé ruky nádherný drahý snubní kámen. Byla zadaná a byla na to pyšná.
„Ach,“ vydechl muž, který vstoupil akorát do místnosti, kde se naskýtala, zatímco si četla knihu v křesle v rohu místnosti. Po její levici byla u zdi napěchovaná knihovna s pár mírně nahnutými knihami, jak se tam jedno místo uvolnilo.
Zvedla hlavu z mírně nažloutlého listu hned potom, co si prstem založila, kde skončila, aby se k tomu pak mohla zase vrátit bez jakýchkoliv potíží, a podívala se na příchozího.
„Jsi doma,“ dokončil, když se jejich pohledy střetly, zatímco pokládal dva hrnky na linku v kuchyni, která byla součástí velké místnosti ve tvaru ┐spolu s jídelnou, jež se skýtala za jeho zády, zatímco se díval doprava do odpočinkového kouta s knihovnou, gaučem a několika křesly.
„Ano, jsem-,“ odvětila, když v tom ji hned zase přerušil.
„Promiň, nenech se rušit. Doliju a hned zase zmizím. Jen si čti v klidu dál.“
„Ale já,“ navázala znovu, když v tom ji muž prstem naznačil, že nemusí nic říkat. Na chvíli se zarazila, ale pak se to pokusila doříct takovým tempem, jako by na tom závisel život, „Já chtěla jen ještě něco-.“
„V klidu,“ skočil ji znovu do výkladu s milým úsměvem o sekundu později. „Budeme se brát, rozumím všemu,“ chlácholil ji klidně. Dívka se sladce usmála a zdálo se, že tedy bude ticho, čehož mladík rychle využil a s plnými hrnky za rychlých kroků zase odešel.
Osaměla. Vydechla, a pohledem sjela zpět do knihy, kde stále ještě třímala ukazováček na konci jedné věty. A dala se zpět do čtení.

Do kanceláře kulovitého tvaru právě vešli dva mladíci, každý držíce jeden hrnek kávy, ze kterých se stále řinula trocha páry a lákavé vůně.
„Příště jdeš pro to ty,“ spustil jeden z nich, když otevřel dveře a nechal druhého vstoupit. Poté je za nimi zase zavřel.
„Co se stalo?“ odvětil druhý. Zastavil se uprostřed místnosti a otočil se na svého společníka.
Ten se rozešel, když dveře zasedli do otvoru, a za chůze dodal, „Byla doma. Měl jsem, co dělat, aby nezačala zase vyprávět.“
Druhý se tomu jen zasmál, což mladíka evidentně trochu popíchlo a když obcházel dřevěný hnědý stůl střelil po svém kolegovi dotčený pohled. Položil hrnek kávy před sebe a jal se usednout na točící židli.
„Ale no tak, určitě si to zvládl na výbornou, bráško,“ pokoušel se napravit své postavení v očích svého sourozence.
„No, to nevím. Měl jsem štěstí,“ řekl a obrátil oči v sloup, „Fakt jsem už viděl, jak začne zas mlít a zkejsnu tam, abych nezranil její city.“
Opět druhý v místnosti vybouchl ve smích a raději položil i svůj hrnek, neboť přestával ovládat třes své ruky.
„Jako řeknu ti, i když je hezká, tak fakt je těžký s ní vydržet v jedné místnosti,“ přitakal, když se uklidnil. „Nezávidím ti to, víš. Ale je to tak správný. Časem si na to buď zvykneš anebo se jí naučíš ovládat už úplně. Ale fakt mi hlava nebere, jak může tak rychle kecat a nezamotá se jí jazyk. Anebo, že má vlastně furt o čem, a je bez zábran vůbec přestat a neomrzí jí to. Jako myslím, vážně? To jí nevyschne v hubě?“ opět se dal do smíchu.
„Hm. Jsem s ní už několik měsíců a furt jsem si nezvykl. Ale je fakt, že už znám pár triků, jak ji umlčet. No podívej, někdy z toho vyschne v puse mě. Asi hypochondrie,“ řekl s vážným výrazem.
Jeho bratr se sotva přestal řezat ze své věty, když hned pak vybuchl ještě ve větší smích a nesmyslně přitom kroutil hlavou. Mladík propletl prsty, když opřel své ruce lokty o desku stolu a jen povzdychl při zamyšlení se, do čeho to vlastně zase spadnul, nechaje svého společníka se dál dávit jeho výsměchem k němu.

Ručka na hodinách se posunula. Bylo poledne. Celou vesnicí se rozhostil zvuk hodin odbíjející pravé poledne vždy jednou za měsíc. Ve stejný den, ve stejnou dobu. Bylo to dnes.
Jednalo se o připomínku jednoho výročí. Výročí, které se zpočátku zdálo jako správný krok. Spousta lidí si v takový moment ráda řekla, že je to pravda a holt se to stalo a taky stane. Potřebovali to. Chtěli to. Byli jedna vesnice, jedna komunita.
Jenže teď. Po šestém měsíci jim začalo docházet, do čeho se to Kazekage nechal uvrtat. Věčná připomínka té příšernosti už v nich neprobouzela nic než lítost, zděšení a někdy i deprese. Nejvíc si to brali rodinní příslušníci Kazekageho a lidé s ním blízce spojení, jako jeho osobní stráž a rada. Litovali ho, především v takové chvíli, kdy jim to nějaké zaburácení hodin obzvlášť připomene.
„A je to tu,“ vzdychl Ittetsu v jeho kanceláři bez zavíracích dveří, která byla jen pár kroků od kanceláře mladého muže, který řídil celou vesnici.
Založil hlavu do dlaní a neslyšeně vzlykl, když si uvědomil, co vše tento rámus musí způsobovat. Jakou bolest asi mladík musí cítit. Sám se ještě plně nevzpamatoval ze ztráty dívky, kterou rád oslovoval příponou hime, a kvůli které se rozhodl na sobě zapracovat a zhostit se role osobní ochranky mladého Kazekage.
Kvůli zakryté tváři si ani nevšiml, že po chodbě si to svižně a radostně proskočila jedna osoba a zamířila si to přímo do kanceláře rudovlasého.

Kankurou v kanceláři svého bratra si akorát zakrýval uši, aby snad zamezil průchodu ohlušujícího rámusu hodin, když seděl pohodlně s nohou přes nohu na točící židli za stolem Kazekage. Gaara stál vedle něj a díval se z kulovitého okna ven do vesnice, se založenýma rukama na prsou a kamenným výrazem. Zavál malý vítr, když někdo otevřel dveře a spustil v místnosti průvan. Rudovlasý se otočil na narušitele pouze hlavou, na svém postoji neupustil a jinak se nepohnul. Koutkem oka zahlédl narůžovělé dlouhé poletující prameny vlasů a krásnou vysmátou tvář dívky. Zahleděl se jí do hnědých očí jako by ji viděl až do hlavy. Na chvíli jej přepadl pocit, že zahlédl odstín hnědých vlasů, jak vlají zpoza dveří, jako každý jiný moment, kdy někdo tak drobný vejde opatrně do místnosti. Nehnul však ani brvou, aby nedal na sobě nic znát, a dál propaloval neústupně dívku z profilu.
„Kankuró!“ vykřikla.
Zmíněný sebou na židli trhl, když si všiml příchozí dívky, kterou neslyšel přes zacpané uši vstoupit. Spustil dlaně do svého klína a chvilkově se zadíval na její znaménko krásy nad rtem.
„Kruci,“ vyjel, když sjel pohledem na podlahu. Vstal ze židle, popadl hrnek kávy a spěšně se dal kroku.
Obešel ji, zatímco ji věnoval ještě pohled, když jí míjel a omluvně přitom kývl. Poté vyšel ze stále otevřených dveřích ven, kde na chodbě zahnul hned doprava a ztratil se oběma z dohledu.
„Co je, Momoko?“ vydechl Gaara, když svěsil konečně ruce podél těla a natočil se k ní čelem. Sáhl na opěrátko jeho židle a ráčil se posadit na své místo.
Dívka stále byla natočená směrem na chodbu, kde zmizel brunet. Po zaslechnutí svého jména se však instinktivně otočila na rudovlasého a hned se usmála. Rozešla se ještě k němu svižnými kroky, kde se o stůl opřela dlaněmi a mírně se naklonila.
„Hledali tě z rady. Něco se přihodilo, co bys prý měl vědět,“ řekla tiše, neboť byla od něj na pár stop. Když už se zdálo, že to je vše, co přišla sdělit, nadechla se k další promluvě.
„Asi to bude něco… No víš, vlastně nevím. Jsme teď v míru ne? Co ti tak asi chtějí? Nevíš?“ začala rychle chrlit pár otázek, „No možná… Teda, bylo by strašně fajn, kdyby. Ach, zase hodiny zvoní,“ přestala na chvíli, když se místností rozneslo pravděpodobně poslední zaburácení hodin. „Taky tě to tak těší? Ha ha, je to nádhera, že? Ano je, já vím, ani to nemusíš říkat. Už si vybral datum? Já bych ráda někdy na podzim. Je krásnej vzduch, není tak teplo. Docela fouká. Stejně tu není žádná zeleň, tak nevadí, když bude všechno žlutý. A i kdyby, tak jsou hezké listy stromů na podzim, takové barevné. Nemyslíš? Jo, jo. Ale tak to se ještě dohodneme. Každopádně, Baki přišel domu a hledal tě. No, řekla jsem, že pro tebe zajdu, nějak jsem to nepochopila, ale řekl, že to nechá na mě a rychle zase odešel. Myslíš, že jde o něco naléhavého nebo snad viděl pavouka? Vážně vzal nohy na ramena, a to jsem akorát myslela, že bych mu něco řekla, ale no… nestihla jsem to, fakt vypálil, co mu nohy stačily,“ pokračovala dál a měnila témata, jak se jí zlíbilo.
Gaarovi z toho šla chvílemi hlava kolem, když ji sledoval s kamenným výrazem ve tváři a polozavřenýma očima. Během monologu si stihl opřít hlavu o jednu ruku.
Ani se mu nedivím, taky bych zdrhnul. Jenže na rozdíl od něj, si to nemůžu dovolit, vzdychl v myšlenkách, když jí tak poslouchal. Po zamyšlení mu však došlo, že se má vlastně někam dostavit, proto položil ruku, jíž se podpíral, na stůl a nadzvedl se. Toutéž rukou podepřel tentokrát celé své tělo, když ji druhou chytil za zátylek a přitáhl k sobě.
Nastalo ticho. Rty měla zapečetěné těmi jeho. Chvíli trvalo, než ji došlo, co se odehrává. Než se mu stačila poddat, se však odtáhl se slovy, „Mlč. Soustřeď se. Řekla jsi, že mě rada hledá, ne? Takže stačí, vyřešíme to pak. Musím jít.“
Stále oněmělá jeho činem pouze kývla v souhlas a rukou ukázala ke dveřím. Bylo čas na přesun.

Trojčlenná skupinka si to vesnicí štrádovala z jedné vysoké koulovité budovy do jiné, která však měla už tvar kuželovitého tvaru a byla zdaleka vyšší. Trvalo to jen chvíli, kdy panovalo ticho. Jakmile vešly do budovy, zdálo se, že všechno, co se přihodilo, se vytratilo ve chvíli, kdy vstoupili dovnitř. V druhém patře už to nebralo konce.
Byl slyšet dívčí hlas, jehož tempo mluvy se zdálo být až nelidské. Mluvila tak rychle a hlasitě, že ji zaslechli až v místnosti vedle, kam měla se společníky namířeno, ale i když ji slyšeli, už jejím větám nerozuměli.
„A v tom… měla jsem pocit, že snad, víš, že to ani není možný. Takový černo. A pak sáhnul. Nerozuměla jsem, o co... Hahaha,“ rozesmála se po svém výkladu. Jeden její společník se otráveně zadíval kamsi do výšin mezi stropem a její hlavou, když se stále se smějíc dívala na dalšího v partě, který s kamenný výrazem zíral na dveře, před kterými je zastavila. Chtěl tam tak moc. Jen otevřít dveře, popadnout za kliku a vejít a bude vysvobozen. Udělej to, chlácholil se ve svých myšlenkách, ale čin stále nepřicházel.

V místnosti, kam se rudovlasý chtěl dostat, panovalo ticho. Jediný zvuk, který byl v té místnosti slyšet, byla Momoka, která stále cosi vyprávěla zpoza velikých zavřených dveří, jež byly jediným vstupem do prostorného zasedacího sálu s obrovitým kulatým stolem uprostřed a mnoha židlemi okolo. V zákoutí byly postavené nazelenalé mohutné sochy pěti mužů. Velitelů. Kazekagů. Pouhé tři židle zely prázdnotou, zbytek byl plně obsazený radními, kteří se od války však z části zaměnili.
„No a pak červ… odešli. Už jsem neviděla nikdy. Kameny, voda. Zpívali, to listí… Museli byste to vidět,“ ozvalo se zpoza dveří znovu po krátké odmlce.
Všichni v místnosti se zajíkli a stále vykuleně zírali k místu ozvěny hlasitého proslovu, z něhož pochytili pouze každé druhé slovo, jak rychle byl odříkán a nebral konce.
„Dejte mi někdo nůž. Dejte mi někdo nůž! Okamžitě, hned a tady to teď ukončím! Už to nevydržím!“ vykřikl znenadání Akio.
Pár lidí, kteří se probrali z transu jiného hlasu, se na něj otočili. Byl to mohutný kluk nejen výškou ale i stavbou svých ramen. Byl zhruba jen o pár let starší než sám Kazekage. Měl rozcuchané černé vlasy delšího střihu, konečky mu sahaly až lehce pod klíční kosti a pramen ofiny zakrýval mírně pravé oko, levé bylo výrazné barvy oranžového nádechu. Přes čelo měl zavázanou bílou bandanu, položenou také mírně napravo, aby tím snad zapečetil kousek ofiny na svém místě a dané oko nebylo vystaveno slunečnímu světlu. Zpod pramínku vlasů se na téže straně ještě rýsovalo na tváři červené tetování dvou cípů, jehož počátek začínal někde u ucha a táhlo se až pod oko. Na sobě měl stejně jako zbytek členů rady hábit písčité barvy a hnědý overal s bílým obi.
„Klid. Uklidni se. Za to ti nestojí! Přeci nechceš upadnout do zatracení jen proto, že tě dohnala k šílenství. Zacpi si uši a neposlouchej jí. Nemusíš se hned uchylovat k vraždě,“ snažil se jej upokojit Baki, bývalý sensei písečných sourozenců.
„Vraždě? Kdo tu mluví o jejím konci? Já chci zabít sebe!!“ narychlo se zvedl od stolu tak mohutně, že židle, na níž doteď seděl, s ránou upadla na zem. Navíc při tom dal ještě ohromnou ránu do stolu, když se o něj zapřel na důkaz protestu, a vrhl vražedný, ač beznadějný pohled na muže po jeho levici s identickými rudými značkami na tváři, i na adresu všech přítomných, jak pohledem bloudil po osazenstvu kulatého stolu. Pár z nich přitom upíjelo doušky studené vody a někteří mu doteď nevěnovali žádnou pozornost, jak stále zaraženě hleděli do dveří, jako by chtěli být připraveni přímo v momentě, pokud se dívka za dveřmi náhodou uráčí vejít.
Hned poté jako by procitli a obrátili se k němu. Osm párů očí si jej tedy teď vykuleně přeměřovalo. Muži byli dočista zaskočeni současným vývojem a jediným zvukem přerušující intenzivní oční kontakty mezi kolegy byl pořád jen ozývající se dívčin hlas vyprávějící cosi o veverce a následné zvuky kuckání těch z nich, kteří bohužel v tu chvíli pili, a proto se opovážili rušit ticho, které nastalo ihned po mladíkově výjevu.
„Ach, tak když je to takhle, tak tady… A udělej to prosím rychle,“ pronesl Takashi, jenž byl právě jedním z oněch, kteří si před momentem dopřávali doušek studeného nápoje, takže si při svém proslovu ještě utíral mokrou bradu, zatímco druhou rukou vytahoval ze svého hábitu jakýsi předmět. Více jak polovina lidí tentokrát věnovala překvapený, skoro až vyděšený výraz mladému Kannagi. Akio se na staršího z dvojčat také zadíval. Seděl pouhé dvě místa od něj z pravé strany. Byl pořád stejný. Rozčepýřené nakrátko střižené černé vlasy a zelené pronikavé oči, zachycující výsměch a podtrhující jeho sadistickou povahu. Vytáhl stříbrný ostrý předmět, který se pod světly ohromného lustru uprostřed vysokého stropu zablýskl. To donutilo Akia všimnout si, co mu to vlastně nabízí.
„Á! Nechutný!“ vykřikl nenadále a nahodil znechucený výraz. Hbitě sebou cukl, jako by po něm něco lezlo a křečí se mu zasekli v prostoru i ruce.
Poté, co ze sebe však tím pohybem shodil veškerý usazený prach, se jal dávat ruce před sebe, jako by se pokoušel bránit a odvracoval od té nechutnosti i pohled. „Co si to za člověka, že máš po ruce kuchyňský nůž, ty retarde!?“
„To je to, co tě udivuje?!“ vykřikl tentokrát Baki. Vykulené oko zabíralo polovinu jeho obličeje, jak mu údivem nedocházelo, jak může být Akio tak moc… no, svůj.
Černovlasý mladík tentokrát zabruslil pohledem ke svému bratrovi. Chvíli na něj vážně zíral a pečlivě jej analyzoval až do morku kostí. Zdálo se, že snad přemýšlí nad něčím důležitým, když v tom ale naklonil hlavu na levou stranu, a tvář se mu změnila na nevinný výraz bezmocného chlapce a se slovy „Cože?“ nechápavě zamrkal.
„Kámo, dává ti nůž, aby ses zabil. Což mě jako jeho dvojče, a asi i několik dalších staříků tady, přímo děsí. Zvlášť jako potom, když ti ho nabídl až potom, co jsi vlastně řekl, že ho chceš pro sebe… A tebe až k smrti straší to, že ti podává ne normální kunai, ale sekáček? Jako vážně, vo*e?!“ ujal se osvětlit situace Takahiro, který byl oděn ve stejném hábitu jako zbylé osazenstvo a seděl hned po pravici svého bratra. Husté písčité vlasy měl delší a svázané vzadu do splihlého ohonu. Od temene až k týlu hlavy, propletené mezi vlasy a uvázané spolu v culíku měl bílou látku, zatímco vlasy na spáncích měl normálně vidět. Modré oči měl vykulené nechápavostí a levý koutek úst pokřivený a zdvihnutý až k nosu, když mírně kroutil hlavou v neuvěření Akiovy stupidity.
„Prosím o klid,“ zaznělo místností. „Jste sice noví, ale musíte chápat, jakou pozici zde zastáváte a nesmíte na to zapomínat. Urážení, vykřikování a podobně si nechte na hřiště a do společnosti vašich mladých vrstevníků. Zde ale jste staršími a členy rady, tak se podle toho chovejte.“
„Promiňte, Ebizo-sama,“ zvedl se od stolu Baki a uklonil se na důkaz důvěryhodnosti svých slov na starého muže, kterému se mírně třásla ruka i tváře v dosaženém věku.
Jal se zvednout doteď spadlou židli, pročež popadl za hlavu svého mladšího bratra, který někdy moc rozumu nepobral a silou jej zarazil do země, aby se zase posadil. Vrhl ještě káravý pohled na adresu bratrů Kannagi, kteří se posměšně zachichotali a odvrátili pohled do strany.
Místnost opět propukla v ticho, když se otevřeli dveře.

Dovnitř vešel v tichosti Gaara, se založenýma rukama v rukávech hábitu do jedné linky a zavřenýma očima. Nepatrně mu přitom tikalo levé neviditelné obočí. Za ním vplul poté do místnosti Kankurou. Třímal kliku dveří, když se otočil za sebe, na stále vysmátou, mluvící plavovlásku, která nakukovala do otvoru ve dveřích a mávala na rozloučenou svému partnerovi. Když zavíral za nimi dveře, pořád se nakláněla tak, aby i v poslední sekundě a milimetru byla ještě spatřit.
Konečně, problesklo hlavou brunetovi, když jej zalilo osvobození. Zavřeli se dveře. Byla na opačném konci, a byla ticho. Výdechem povolily všechny zaťaté svaly a chvíli mu připadalo, že se mu i podlomí kolena. Vlna pohody byla tak opojná, že ještě na chvíli opřel čelo o dveře a doširoka se usmál, zatímco mu vyčerpaně sjela ruka z kliky. Cítil se tak volně.
Gaara mezitím došel až ke svému místu, kde usedl na volnou židli hned vedle Bakiho.
„Tak o co jde?“ tázal se prostě, když se natočil čelem a propletl prsty, které využil jako opěrku, když do nich vložil svou bradu. Rozhlédl se po společnících.
Starší mu věnovali pohled, Baki si odkašlal s rukou v pěst založenou před ústy, aby mohl promluvit.
„Jde o Uchihu. Naši spojenci mají za to, že ho viděli na hranicích. Je v pohybu.“
Gaara rozvážně zavřel oči, To nám tak ještě chybělo. Zklamaně vydechl, klidné dny jsou v tahu.

V tu samou chvíli stanuly dvě podezřele vypadající osoby kousek od zadního vchodu do Sunagakure. Černé pláště bez jakéhokoliv motivu, snad aby je lépe skryly v temnotách, jim zavlály v přibývajícím se a ochlazujícím větru.
Statnější z dvojice vydal zvuk smíchu, když se mu zpod kapuci rýsoval zlověstný úšklebek na rtech, zatímco propaloval pohledem písčitou zídku, která je dělila od jejich cíle. „Jde se na to.“
Druhá osoba z dvojice nato sevřela rukojeť katany, skryté v záhybech volného pláště, a kývla v souhlas. Byl čas vše zničit.