Když má srdce svoji hlavu 30

Třicátý díl - Srdeční záležitosti

„Tak funguj, ty kráme nespolehlivej!“
Zarazila jsem se v polovině kroku a zpoza otevřených dveří sesterny zvědavě nakoukla, kdo se to na chodbě rozčiluje. Ten nahněvaný hlas nepochybně patřil Kaori, štíhlé hnědovlasé sestře, stojící u automatu a netrpělivě čekající na zvolený nápoj. Vypadala dost zoufale, proto jsem se rozhodla odložit kontrolu léků na později a jít vyzjistit, co se děje.
„Můžu nějak pomoct?“ zeptala jsem se přátelsky poté, co ve velmi rychlém intervalu opětovně několikrát rozzlobeně stiskla ono nebohé tlačítko. Nepatrně sebou trhla a lehce zahanbeně si narovnala posunutý čepec.
„Oh. Já… hodila jsem tam peníze a vůbec to nereaguje,“ povzdechla si se svěšenými rameny.
„Ano, to občas dělává,“ usmála jsem se empaticky, sama jsem totiž měla s tímhle prokletým strojem nespočet potyček. Zkusila jsem zmáčknout čudlík pro vrácení drobných, leč bezvýsledně. Přešla jsem ke zdi a nekompromisně vytáhla kabel ze zásuvky.
„Obvykle kafe nepiju, ale dneska už jsem ho prostě potřebovala,“ svěřila se mi během doby, kterou jsem té ďábelské krabici dopřála na vzpamatování.
„Špatný den?“
„Tak nějak,“ přitakala sklíčeně. Chápavě jsem přikývla. Kdo ho kdy neměl, že?
Šňůru, jíž jsem si doposud pohupovala v ruce, jsem znovu připojila do sítě a sledovala nabíhající displej, doufaje v úspěch nápravného činu.
„Nic si z toho nedělej, to já jsem byla jednou tak vynervovaná, že jsem prokopla dvířka a veškerá voda, smíchaná s kafem a mlékem, se rozstříkla, takže způsobila menší nehezky zabarvenou potopu,“ přiznala jsem s potutelným mrknutím, hledaje po kapsách potřebné mince. Energicky jsem je tam naházela a v dobré víře stlačila ten nejomačkanější knoflík. A světe, div se, ono to teklo! Dokonce i do kelímku.
„To by bylo. Prosím.“ S vítězným šklebem jsem Kaori předala kouřící drink vydolovaný z plastových úchytek. „Tahle je na mě.“
„Em, to bych neměla… já…“
„Ne, jen ber. Trvám na tom.“ S úlevou jsem jí oplatila vděčný úsměv, byla jsem ráda, že jsem byla schopná zlepšit náladu skvělé a snaživé člence nemocničního personálu.
„Ne ne. Co to vidí oči mé? Ty se směješ!“ zahulákala překvapeně Ino procházející kolem recepce. Nad jejími neomalenými manýry jsem akorát protočila panenky ke stropu, to už však přistoupila těsně přede mne a v hraném gestu zblízka studovala můj obličej, pátraje po příčině.
„Neboj, nespolykala jsem žádný prášky,“ řekla jsem v žertu, evidentně jsem správně odhadla tok kamarádčina uvažování.
„Ahá. Pak je ti určitě jasný, že mi o tom musíš dopodrobna povyprávět. Zvu tě na něco sladkýho,“ prohlásila razantně. Věděla jsem, že před blondýnčinou neukojitelnou, drby chtivou náturou není úniku, tak jsem se jen omluvně zapitvořila na ženu opatrně usrkávající teplý životabudič a nechala se odtáhnout do kantýny.
„Takže?“ zaútočila, jakmile jsem u nejodlehlejšího stolku zasedla k černé kávě a kusu čokoládového dortu.
„Takže ano, dali jsme se s Narutem zase dohromady,“ odpověděla jsem. Ač jsem se snažila znít normálně, nedokázala jsem ze svého sdělení vytěsnit jakousi z nitra se deroucí zanícenost.
„JÓ! To je super, Sakuro,“ zvolala nadšeně, až se po nás ta hrstka strávníků pohoršeně otočila, Ino se ale nedala odradit, zpražila je pohledem typu hleďte-si-svýho-vy-čumilové a s dychtivě rozšířenými zorničkami se naklonila blíž.
„A?“
„A navázali jsme tam, kde jsme skončili. Co chceš slyšet?“ uchýlila jsem se taktéž k šepotu.
„Šmarjá, z tebe to leze hůř než techniky z podprůměrného Genina. Nějaký detaily by neškodily.“
Hranou vidličky jsem si ukrojila vydatné sousto, s labužnicky přimhouřenýma očima si jej vložila do úst a přitom přemýšlela, co vše zdatné manipulátorce s lidskou myslí prozradit.
Byla mou nejlepší přítelkyní, podporovala mě a utěšovala v těch nejtěžších chvílích, nemělo význam jí cokoli zatajovat, stejně by to ze mě nakonec těmi svými vtíravými dotazy vydolovala. Zhluboka se nadechuje, umístila jsem pro větší pohodlí levé předloktí na okraj desky stolu.
„Šla jsem za ním, abych se omluvila a řekla mu, že ho miluju.“ A bylo to venku. Zvedla jsem zrak od rozjedeného zákusku a zakotvila jím na Inině vyhlazené tváři. S maximálně vytaženými koutky se na mě přihlouple culila.
„A dál? Padli jste si kolem krku a za doprovodu tklivé hudby odpluli do západu slunce?“ pobídla mě zasněně cukrkandlovým hlasem k pokračování, přičemž si útlými prsty nepřítomně pročesávala přes rameno přehozený dlouhý ohon. Bezhlesně jsem nad jejími romantickými představami zakroutila hlavou. Se sledováním těch slaďáren by si měla dát pauzu, nebo se dočista zcvokne.
„No, bylo to trochu složitější. Znáš mě, jsem slaboch. Navzdory neochvějnému odhodlání jsem ze sebe při pohledu do těch božských kukadel sotva vydrala pár slov a při Narutově monologu ohledně jeho přístupu k lásce jsem se rozeřvala jako nějaká bulícím syndromem nakažená želva. Byla to žalostná prosba o odpuštění,“ posteskla jsem si nad vlastním výkonem zkormouceně a přitom hroty příboru nezaujatě píchala do horní vrstvy čokolády.
Ač mě ujistil o opaku, stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi bylo prominuto až příliš snadno. Sice to neřekl nahlas, já však věděla, že jsem mu hodně ublížila.
„Nenazvala bych to úplně slabostí, jsi jen maličko… citlivější povahy, už to k tobě prostě patří a Naruto to tak bere. Myslím, že se mu to i líbí,“ polemizovala s ukazováčkem zadumaně přiloženým na bradě, snažíc se mi dolít vyprchaný optimismus.
„Dobře, labilnější je možná vhodnější výraz,“ dodala potměšile, když jsem ji zpražila sebekritickým pohledem, přikrášleným o pochybovačně pozvednuté obočí. Nad kamarádčinou pohotovou reakcí jsem se musela uchechtnout.
„Přednější je, že ses pochlapila a jste opět spolu.“
„To jo. Dala jsem si s tím pěkně načas, co?“ nadhodila jsem s lehce kyselým úšklebkem. Částečně jsem čekala poznámky v duchu ´kdybys mě poslechla a nepřipouštěla si ty kecy´ nebo ´já ti to říkala od začátku.´
„Chci mu to vynahradit…“
„Někdy je mluvený projev nedostačující a city se lépe vyjadřují upřímnými činy. Dle mýho Naruto preferuje právě fyzický kontakt,“ pronesla s šibalským zajiskřením v očích přemoudřele. Krapet zmateně jsem se na ni podívala.
„Předpokládám, že nějaká líbačka proběhla.“ Zrovna jsem pila, s úmyslem tu všetečnou šťouralku hned v úvodu okřiknout jsem chvatně polkla, čímž mi samozřejmě zaskočilo a měla jsem co dělat, abych všechno v dosahu nepoprskala v hrdle uvíznutým obsahem.
„Považuju to za ano. Nebo došlo na něco víc?“ otázala se, zatímco mi zvídavými zorničkami těkala po vybarvujícím se ruměnci.
„Ino, ty seš fakt příšerná!“ procedila jsem skrz zuby, horlivě si ubrouskem utíraje několik tmavých kapek utkvělých na špitálním oděvu.
„To není odpověď.“
„Jistěže ne!“
„Ale líbali jste se.“
„Jo, když to tak nutně potřebuješ vědět, a je to ještě lepší než předtím,“ vypálila jsem na ni s rudými lícemi vyprovokovaně. Informace ze mě dostat skutečně uměla, to se musí nechat, taky se teď tvářila patřičně spokojeně.
„No vidíš, ani to nebolelo,“ popíchla mě s triumfálním úsměvem.
Bezmocně jsem si skousla spodní ret a odvrátila hlavu, jinak bych letitou rivalku snad musela praštit a poupravit jí tu bezchybnou fasádu.
Pitomá válka. Obrala nás o ty nejhezčí roky dospívání. Místo strategií jsme měly diskutovat o klucích a zkušenostech s nimi spojenými. Štvalo mě, že mi činilo takové problémy o tom debatovat, vždyť to byla naprosto přirozená věc. Příjemná.
Vzpomněla jsem si na náš první polibek odehraný v kanceláři, tehdy se mi to zdálo absolutně cizí, neohrabané, jako by ty strnulé rty náležely někomu jinému. Podruhé už jsem jakžtakž tušila, co se bude dít, zapojila se do té smyslné hry na oťukávanou a s každým novým pohybem se zlepšovala. Oblíbila jsem si to. Zamilovala. Co mě uklidňovalo, byl fakt, že Naruto je na tom s praxí v oboru lásky stejně. Tedy, vycházela jsem pouze z vlastní domněnky, nikdy jsem se ho na to nezeptala. Třeba přede mnou již nějakou dívku políbil a působil nemotorně jen kvůli mým nulovým znalostem… Cosi, pravděpodobně stará dobrá ženská intuice, mi našeptávala, že jsme do našeho vztahu oba vstoupili s totožně čistým štítem. Jenže Jinchuuriki byl z naší dvojice rozhodně ten odvážnější. To jsem na něm vždycky obdivovala, nebál se riskovat.
Při zmínce o statečnosti se mi šmahem vybavila včerejší událost.
S jednou nohou chodidlem zapřenou o používáním všelijak promačkanou matračku a kolenem pohodlně zaklesnutým skoro pod bradou jsem si hověla na sedačce, jež dle zevnějšku nejspíš pamatovala předchozí válku. Ač to nebylo důležité, pořád jsem se vracela ke scéně uskutečněné v sirotčinci.
„Našel jsem akorát šípkovej, za jeho trvanlivost ale neručím,“ zazubil se Naruto, podávaje mi u hrdla omlácený hrníček, přes jehož okraj visela šňůrka s velmi obtížně identifikovatelným štítkem výrobce.
„I tak to prubnu, děkuju,“ usmála jsem se a v zimomřivém gestu oběma dlaněmi objala přívětivě hřejivou nádobu.
„Vypadáš zamyšleně. Jsi zklamaná kvůli tomu počasí? Taky bych býval radši podnikl něco venku.“
„Ne, to ne. Bylo to fajn. Já jen… můžu se tě na něco zeptat?“ rozhoupala jsem se k činu po dlouhém váhání a dumání.
„Jasně, na cokoli chceš,“ odpověděl okamžitě. Dokonce se ke mně, se zaujetím vepsaným v pohledné tváři, nenuceně natočil.
V důsledku vyvarování se hrozící nehody, odložila jsem hrnek na ne moc spolehlivěji jevící se stolek a také jsem o pár stupňů pozměnila svůj posed, čímž jsme se ocitli naproti sobě.
Hryzaje se spodní ret, koumala jsem, jak nejlépe zformulovat danou otázku.
„Je něco, co se ti na mně nelíbí?“ Nakonec jsem zvolila přímou, neobalenou cestu.
„Ne,“ řekl bez okolků.
„Já to myslím vážně, Naruto,“ napomenula jsem ho drobet rozladěně za unáhlenost.
„Já taky,“ obhajoval vehementně svůj postoj. Nejistě jsem ho podrobila vskutku analyzujícímu pohledu, nýbrž po jakékoli známce shovívavosti, náznaku úsměvu či mrknutí ani památky. Mluvil pravdu.
„Nevím, co tě k těm pochybnostem vede, ale v mých očích jsi naprosto dokonalá. Miluju tě přesně takovou, jaká jsi, neměnil bych na tobě vůbec nic,“ pronesl smrtelně vážně. Malinko stydlivě jsem zabodla zrak do struktury zadní opěrky gauče a bojovala s urgentní touhou mu vynadat za to, jak mě pokaždé dokáže odzbrojit. Je mazanej.
„To čelo bych ale mohla mít menší,“ vyrukovala jsem trucovitě s poznámkou poslední záchrany.
„Tvý čelo, Sakuro-chan, je totálně okouzlující. Když ho vidím, mám chuť ho políbit,“ zapředl o tón sníženým hlasem, nepatrně se posunuje blíž. Tiše jsem zalapala po dechu a s hrůzou vnímala krev ženoucí se hlavními tepnami vzhůru.
„Co vlasy? Mají takovou neurčitou, vyblitou barvu.“
„Jsou originální.“
„A mám malý prsa!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla uvědomit, co to vlastně říkám. Zahnal mě do kouta.
„Sice jsem ještě neměl tu čest, jsem však přesvědčenej, že jsou bezkonkurenčně skvostný.“ Přestože ono prohlášení znělo neohroženě, jeho líčka, ozdobená unikátními liščími vousky, neomylně nabrala slabý odstín červené. Zároveň se mu na tváři usadil opravdu podivný výraz, jako když po tříměsíční misi usedne před misku svého oblíbeného rámenu, jenže obohacený ještě o cosi nestoudného, co mi zapříčinilo knedlík v krku. Skutečně jsme zabředli do téhle perverzní diskuze? Neměla jsem ponětí, jak se v tu chvíli zachovat. Vyplísnit ho za nehoráznou drzost, urazit se nebo to jednoduše nechat být? Nakonec jsem to vyřešila po sakurovsku.
„Naruto, ty úchyle!“ s tímto nepříčetným zavrčením jsem mu zaťatou pěstí ubalila, až se s heknutím svalil na podlahu.
I z pouhé vzpomínky se mi orosilo čelo a začala jsem se notně potit, a to nemluvím o široko daleko karmínově zářících skráních. Prakticky násilím jsem se přinutila ustat bezduše zírat na vitrínu vyplněnou všemožnými dobrotami a obrátila svou pozornost k opomenuté Ino, modle se, že si ničeho nevšimla. Zpočátku se zdálo, že mé prosby byly vyslyšeny a zcela ji zaměstnal zbytek dortu, ba první zdání většinou klame.
„Pamatuješ, jak jsme se na akademii dušovaly, že přijdeme o panenství až po svatbě? Mám dojem, že ten slib nebudeme schopné dodržet,“ podotkla věcně.

Kromě občasného zavrzání dřevěné podlahy, zaúpění starých, přecpaných polic a nepravidelného šustění stránek se rozlehlou halou knihovny ozývalo jen intenzivní škrábání pera o papír, na nějž jsem si dělala pečlivé poznámky. Ať si tvrdí kdo chce co chce, já měla tohle místo ráda. Mělo jedinečnou atmosféru. Umožňovalo plnohodnotné soustředění. Pokud se tedy o své návštěvě předem nikomu nezmíníte.
„Sakuro-chan! Sakuro-chan, jsi tu?“
„Pst, tady vzadu,“ ohlásila jsem se ihned, pokoušejíc se zažehnat katastrofu vyvolanou Narutovým rádoby tlumeným halekáním. I tak jsem od čtenářů sklidila několikero pohoršené propíchnutí očima.
„Uh, to je hotový bludiště,“ postěžoval si polohlasně, když se vyloupl zpoza blízkého regálu.
„Neříkej, že jsi tu nikdy nebyl.“
„To jo, ale vždycky jsem se zasekl u komiksů u vchodu,“ odvětil s uličnickým úsměvem, načež se sklonil a vtiskl mi pusu na uvítanou. Přišla jsem si ochuzená, tak jsem ho chytila za flígr a přitáhla pro další; poctivou.
„Myslela jsem, že máš tu konzultaci s Tsunade-sama.“
„Jo, měl jsem.“ Přisunul si židli a ležérně se usadil vedle mě.
„Po mučivý hodině jsme se shodli, že bude lepší to odložit na jindy. Nějak jsem se nedokázal přimět vnímat ten nudný výklad, myšlenky mi pořád utíkaly k tobě,“ vysvětlil s roztomile nevinným výrazem, jakmile uzřel mé tázavě pozvednuté obočí.
„Seřvala tě?“ zeptala jsem se soucitně.
„Ne, vlastně okamžitě poznala, v čem ta má roztržitost vězí. Tenhle obličej,“ neurčitě ukazováčkem opsal kružnici okolo nosu, „pravděpodobně hlásá do celého světa ´jsem šťastný, že se ke mně Sakura-chan vrátila´. Očividně ji ta novinka potěšila.“
„Buď v klidu, můj je na tom obdobně,“ upokojila jsem ho a bezstarostně naše prozrazení odmávla stranou.
Tentokrát jsem byla na řadě s odůvodněním já.
„Ino to taky hnedka odhalila.“
S chápavým přikývnutím se potěšeně usmál.
„To mi připomnělo, že Lee s TenTen na večer zamluvili horké prameny, prý tam budou všichni. Půjdeme?“ Ačkoli se jednalo o běžně položenou otázku, její skladba mě něčím zaujala. Konkrétně slovíčkem MY. Nebyla jsem já a Naruto. Byli jsme my. Nad tím mi neuvěřitelně zaplesalo srdíčko. Najednou jsem měla neodolatelnou chuť ho zulíbat. Věděla jsem, že se křením jako měsíček na hnoji, jenže to nešlo ukorigovat. Ignoruje těch několik živáčků roztroušených po budově vědění, nahnula jsem se k Narutovi a s koketně nakloněnou hlavou ho směle políbila.

S nepopsatelně požitkářským povzdechnutím jsem se zanořila do vroucí vody a užívala si teplo, které se postupně rozlévalo do každičkého nervu mého těla. Lehkomyslně jsem se oddávala pocitu stoprocentní extáze, momentálně mi nemohlo zkazit náladu zhola nic. Dokonce jsem ani v duchu nebědovala nad faktem, že všechny tři kamarádky byly v oblasti hrudníku podstatně vyvinutější. Nejvíc Hinata.
S přimhouřenými víčky jsem sledovala, jak se potýká se sponou, kterou si na temeni chtěla uvázat dlouhé vlasy. Když se to konečně povedlo, přes rty se jí přehnal úlevný úsměv a po vzoru ostatních po krk zaplula do bublající lázně. Navzdory nízkým teplotám jsme si zvolily venkovní bazén, kdežto kluci se usnesli na vnitřních prostorách spojených se saunou.
Po klasicky zahajovacím rozhovoru, jež se týkal obecných věcí, jsme se přesunuly k misím, proběhnutým i plánovaným, situaci Konohy z hlediska pěti spojených národů, dokončování přestavby vesnice a především nedávnému zasedání Rady.
Opravdovou drbárnu rozpoutala samozřejmě Ino.
„Představte si, donesla se ke mně zvěst, že Kiba po novoroční oslavě strávil noc s jednou členkou ANBU. Viděli ho s ní vcházet na ubytovnu,“ uzemnila nás touhle bombou, jejíž vyvěrání na povrch si evidentně schovávala pro vhodnou příležitost.
Šokovaně jsem vypoulila oči a rovněž je s očekáváním upřela na uživatelku Byakuganu.
„Em…já… já o tom nic nevím,“ koktala tmavovláska, rozpačitá z náhlého vyšvihnutí do středu pozornosti.
„Jak to, že ne? Jste přece ve stejném týmu,“ podotkla trefně TenTen, čvachtaje na hladině nepřítomně rukama.
„Vždyť to nemá s týmovou spoluprácí nic společného. Navíc bych řekla, že chlapi tyhle záležitosti moc neprobírají,“ zastala jsem se Hinaty, jež se stále hlouběji sunula ke dnu.
Věřila jsem jí, špičkový stopař mi nikdy nepřišel jako typ, co by se dobrovolně dělil o detaily svého intimního života.
„To by ses divila,“ vyvrátila mé stanovisko důrazně Ino, nejostřílenější účastnice pouličních klepů.
„To byste žasli, jaké oplzlé řeči se dají pochytit v obyčejném květinářství.“
„Každopádně, Kiba se pěkně rozjel. Vzhledem k tomu, že jsem u něho dosud nezpozorovala valný zájem o jakýkoli druh vztahu s opačným pohlavím,“ zauvažovala nahlas talentovaná znalkyně zbraní.
„Třeba nehledá vztah. Je mu osmnáct, v tomhle věku mají kluci určitě potřeby. Víte, co mám na mysli.“
„To z tebe mluví zkušenost?“ popíchla jsem ji, čímž jsem přerušila sborové, nedospělé chichotání, které k danému tématu neodmyslitelně patřilo.
„Pokročili jste snad s Choujim k tělesným důvěrnostem?“ přisadila si hbitě brunetka se dvěma drdoly. Inino nenadálé zrudnutí působilo coby balzám na duši. I když to nebylo fér, prohnal se mnou pocit zadostiučinění za to, jak si ze mě neustále utahovala.
„Nepokročili. Mohlo mě napadnout, že hned všechno překroutíte, vy můry,“ počastovala nás s dotčeně nakrčeným nosem, záhy jí však proti vlastní vůli zacukaly koutky. Jaksi spařeně si odfrkla a mokrou dlaní si promnula čelo.
„Pro vaši informaci, nikam nespěcháme. Chouji je ohleduplný a trpělivý, možná až příliš velký stydlín. Ale mně to nevadí,“ dodala rychle.
„Je to roztomilý.“
Chápavě jsem se na ni usmála. Mladý Akimichi pro mě byl druhý nejroztomilejší člověk v Listové.
„Ačkoli, takový mistr Iruka je taky k sežrání,“ nadhodila s mrknutím má dlouholetá rivalka směrem k TenTen.
„To sice jo, ale asi tě zklamu, mezi námi nic není. Akorát jsme si zatancovali na Narutově večírku a pak si jednou zašli na oběd. Žádná love story.“
„Škoda, slušelo by vám to.“
„Kdo ví, jestli si naši kolegové taky takhle povídají,“ vnesla po kratší odmlce, kterou jsme si dopřály na zpracování všech těch novinek, příspěvek do hovoru Hinata.
„Myslíš tlachají? Vsadím se, že Sasuke-kun a Shino ne,“ pronesla jsem po shrnutí osazenstva vnitřní skupiny pobaveně. Odbočení od milostných aférek jsem uvítala, neboť tento námět příslušnici klanu Hyuuga zrovna dvakrát nevyhovoval. Byla jsem holkám vděčná, že do ní nešťourají.
Ušetřily ji, protože si našly jiný objekt.
„Když jsme u těch kolegů… Všimla jsem si, že jste sem s Narutem přišli společně. Jste zase spolu?“ zajímala se TenTen.
„Jop. Místo ústupu jsem si vybrala boj.“
„Takže je všechno v pořádku?“
„Se na ni podívej. Kdyby ji to obří čelo nedrželo při zemi, vznášela by se vysoko v oblacích,“ dobírala si mě s pomstychtivým úsměškem Ino. Rozverně jsem na kamarádku vyplázla jazyk. Tohle mě nemohlo rozhodit.
„To je skvělý, gratuluju.“
„Taky jsem moc ráda, Sakuro,“ přidala se k upřímným ovacím Hinata. Jejich přízeň a podpora mě až dojaly. Bylo blahodárné slyšet pro změnu něco pozitivního.
Ino postřehla mou slabou chvilku a cákla mi vodu do obličeje.
„Mít je na očích skoro denně, nemluvily byste tak. Pořád se ocicmávají,“ prudila blondýnka dál, ke všemu začala předvádět i velmi hlučnou názornou ukázku.
„Nemáte chuť jí tu pusu už zavřít?“ obrátila jsem se na duševně zdravé společnice. Slovo dalo slovo a mohly jsme se pustit do akce. Zatímco Hinata hlídala vchod, TenTen ji chytila za kotníky a já jsem té neomalené rýpalce nekompromisně potopila hlavu.
To byl najednou klid.

V jednom měla Ino pravdu – líbali jsme se často. A všude. Na ulici, na nemocniční chodbě, v parku, ve frontě u stánku, v obchodě i v budově Hokage. Jakživ jsem se necítila tak svobodně. Dokonce jsem nabývala dojmu, že si tím získáváme lidi na svou stranu. Naše, a převážně Narutovo zřetelné štěstí, obměkčovalo jejich zatvrzelá srdce. Rozpouštělo je jako delší dobu netknutou zmrzlinu vystavenou nemilosrdnému slunci. Leč někteří jedinci srdce nejspíš ani neměli.
Stála jsem zády opřená o zeď vedle dveří kanceláře Tsunade-sama a čekala, až Naruta propustí z další lekce týkající se chodu vesnice.
Když se konečně otevřely, nedostala jsem ani šanci se ohlédnout, kdo to vychází a užuž jsem byla uvězněna v objetí dvou svalnatých paží. V návalu spontánnosti mě nadzvedl a rozjařeně se s břemenem přitisknutým k hrudníku zatočil kolem vlastní osy. Přidušeně jsem se zasmála a po opětovném kontaktu s podlahou ho laškovně plácla přes rameno.
„Co to do tebe vjelo?“
„Jsem rád, že tě vidím. Dneska se mi to zdálo nekonečný,“ vzdychl mi do vlasů pod levým spánkem. Jeho horký dech se mezi prameny svezl k ušnímu boltci, kde po sobě v mžiku zanechal orosenou mapu, z níž se mi postavily drobné chloupky na zátylku.
„Celodenní služba v nemocnici a už se ti stýská?“ posmívala jsem se mu na oko, zároveň co jsem si hrála s cípy jeho rozepnutého límce.
„Uhm, nemůžu si pomoct,“ zašeptal mi takřka do úst, ke kterým se cílevědomě skláněl. Ochotně jsem mu vyšla v ústrety a nenechavé ruce omotala kolem statného krku. Oddala jsem se onomu přibližně půl roku zpátky objevenému koníčku a nevnímaje okolí, zkušeně jsem odpovídala na pobídky jeho věčně lačnících rtů. Právě jsem mu dovolila polibek prohloubit, když se blízko za námi ozvalo hlasité odkašlání.
Coby zodpovědnější z dvojice, odstoupila jsem a po kratičkém semknutí odkrvených, vlhkých rtů jsem se otočila na vetřelce. V ten moment mi rozprouděná krev doslova zmrzla v žilách.
„S dovolením,“ řekl Hiashi Hyuuga pichlavě ledovým hlasem.
Bezhlesně jsem se přimáčkla ke stěně, aby mohl projít.
V soubojích jsem čelila mnoha vražedným pohledům nepřítele, ale ten, jímž mě probodl Hinatin otec během míjení v nijak zvlášť široké chodbě, by dozajista zabil i nesmrtelného Hidana. Nasucho jsem polkla a podruhé v úseku několika desítek minut se potýkala s husí kůží, ovšem tentokrát úplně odlišného ražení.