Třídeňák 1.díl

V 6 hodin ráno.
"Cože, teprve 6 hodin? Vždyť odjíždíme až v 9:52 a sraz je až 9:30 a já můžu spát až do osmi, tak proč mi teď zvoní budík? Vždyť jsem si ho ani nenastavila," říkám naštvaně a ospale. Najednou uslyším kroky a je mi jasný, že mamča už je taky vzhůru.
"Jé, dobré ráno, zlato, tak ty už si vzhůru, jo?" ptá se mě až příliš energicky mamča.
"Hmm. Jo, jsem, jo, jsem vzhůru," odpovím.
"Co se děje? Zníš, jak kdyby jsi vstávala špatnou nohou."
"Nic se neděje, vůbec nic, jen se chci zeptat, mami, nevíš náhodou, proč mi zvoní budík v šest hodin ráno?" ptala jsem se.
"No, radši sem ti ho nařídila, protože vím, že máš problém vstávat přesně, když ti budík zazvoní, tak jsem ti ho radši nařídila na šestou," odpověděla mi s úsměvem a v tu chvíli jsem si říkala, kde se v ní sakra bere ta dobrá nálada a energie.
"To ano, to přiznám, že vstávám vždy později, ale o deset minut ne o dvě hodiny," říkám už fakt docela naštvaná a otrávená.
"No, bála jsem se, že nevstaneš, ale ber to pozitivně."
"Mami, já jsem vzhůru v šest hodin ráno. Co je na tom pozitivního?"
"No, můžeš si třeba pro jistotu ještě jednou zkontrolovat věci, jestli máš všechno nebo ostříhat ty tvoje drápy na rukou a nohou," říká rázně mamča.
"C-cože? Jaký drápy, já si nehty stříhala včera," řekla jsem dotčeně.
"To můžeš říct, ale rozhodně to tak nevypadá" odvětila mi a v tu chvíli jsem se nezmohla na nic víc než na ni koukat s otevřenou pusou a vykulenýma očima.
"No, nekoukej jak deb*l a něco dělej, když už jsi vzhůru," řekla mi a odešla.
"Bože, proč. Já se chtěla jen vyspat, když už jsem mohla spát do osmi," mluvila jsem si sama se sebou. Nicméně jsem teda vstala a šla jsem si teda ty nehty alespoň opilovat pilníkem, když už jsem teda vzhůru. Rovnou jsem si ještě dobalila nějaké věci a pak jsem celou hodina a půl nic nedělala, jen koukala do blba, protože usnout už mi fakt nešlo a fungovat jsem začala až v těch osm, což byl původní čas mého vstávání.

V 9:10 na nás už čekala babička, aby vzala mě a mamču a mou kamarádku Ino, pro kterou jsme jely, protože neměla nikoho, kdo by ji odvezl. V 9:15 jsme tedy nabraly mou kamarádku a jely na nádraží, na místo srazu.

Dorazily jsme tam v 9:25. V 9:30 přišla naše kamarádka Sakura a v 9:40 naše další kamarádka Hinata. V tomto složení jsme byly v chatkách. Čekaly jsme tam až do desíti, protože vlak měl zpoždění. V 10:05 už všichni seděli ve vlaku a byli jsme připraveni vyjet. V 11:00 jsme přestupovali na druhý vlak, který měl taky zpoždění, ale naneštěstí celých 20 MINUT, takže fakt hezký začátek výletu.

V 11:45 jsme vystupovali z druhého vlaku a pak přišla moje nejmíň oblíbená činnost, chození, a museli jsme od nádraží dojít k našemu kempu.

Ve 12:05 jsme dorazili do našeho kempu, potom jsme asi dvacet minut čekali, než senseiové zařídí klíče od chatek. Já a moje kamarádky jsme měly původně mít stejné chatky jako ostatní, ale nakonec jsme měly chatku se senseiema, protože jsme takové ty hodné. Byla to vlastně jedna taková větší chata, kde byly dva pokoje, ale nějak nás to spolubývání se senseiema neovlivnilo, protože nás neslyšely, když jsme tam třeba dělaly blbosti atd., spíše nám to vyhovovalo, protože jsme tam měli soukromí a jeden bonus, kterej se prokázal jako fakt užitečnej. Měly jsme totiž záchody, jakože fakt vlastní záchody a sprchu, takže jsme nemusely na sociálky. (Jak málo stačí k mojí radosti.) No, a pak jsme si vybalovaly a po skončení toho náročného procesu jsme šly ven si hrát s míčem. Byla tam síťka, basketový koš, ping pong a hřiště pro děcka, takže se tam člověk snadno zabaví.

Jak jsme si tak házely s míčem na koš, přišli za námi kluci ve složení Lee, Neji, Sasuke, Shikamaru, Chouji a Naruto. Ti byli docela normální a dalo se s nimi bavit.
"Hej, holky! Můžeme se k vám přidat?" ptá se Naruto.
"Jasně, proč ne," odpověděla Sakura a Hinata okamžitě zrudla.
"J-jasně, jen pojďte," přidala koktavě.
"Jasně, bude sranda," řekli jsme já a Ino zároveň.
"Super, tak jdeme, kluci," vykřikne Naruto.
No, a tak jsme si tam tak hráli basket. Kluci samozřejmě vyhráli (hajz***é) a zanedlouho jsme slyšeli, jak nás volá Kurenai sensei, abychom se sešli, protože jdeme na procházku (zatraceně).
"Tak pojďte, holky," řekla jsem a rozběhla se k ostatním.
"No tak, Drago, počkej na nás," volaly na mě holky.
"Tak přidejte, já se divím, že jsem se vůbec rozběhla, původně jsem měla v plánu si po basketu zalézt do chatky a zůstat tam do večeře."

Po deseti minutách jsme se sešli všichni a šli na procházku do obchodu. No, a jak jsme tak šli, najednou slyšíme výkřik, proto se s holkami otočíme a vidíme Leeho, jak tam šíleně pobíhá kolem.
Trochu mě to překvapilo, protože obvykle šílí míň, ale běžela jsem za učitelkami a cestou jsem slyšela jak Lee furt vykřikuje: "ANAKONDA!!! POMOC!!!"
"Co se to děje?" ptala jsem se Anko.
Senseiové jenom zakroutily hlavami: "Lee se bojí slepýše."
Já jsem na to jenom řekla: "Aha," a odešla jsem za holkami. Pak jen slyším kluky, jak nevěřícně kroutí hlavami a říkaj Leemu: "Vážně, vo*e, vážně?"

Došly jsme do obchodu, koupily si jídlo, sladkosti, brambůrky a pití a vyrazily zpátky.

Když jsme dorazily, tak jsme si jenom daly věci do chatek a šly ven si s klukama zahrát přehazku. Tentokrát byly týmy smíšené. Složení: tým 1 - Sasuke, Shikamaru, já, Ino, Naruto, tým 2 - Chouji, Lee, Sakura, Hinata, Neji. Potom se k nám ještě přidali Shino, Kiba a Tenten, ale to už jsme si víceméně jen házeli, protože by v jednom týmu bylo více hráčů. Každopádně vyhrál tým, ve kterém jsem byla já a Ino, ale vyhrály jsme jen o bod.

Pak jsme museli jít pro dřevo na oheň, to byla docela sranda, jelikož na nás senseiové skoro nekoukaly, tak jsme se rozhodli se jim tak trošku schovat.
"Holky, neměly bychom už vylézt?" ptá se starostlivě Hinata.
"Ne, ještě ne, ale když už jsme tady, mohly bychom vzít nějaký to dřevo, je ho tady celkem dost," říká Sakura.
"Souhlasím," přitakala Ino.
"No, tak dobře," nakonec ze sebe dostala Hinata.
"Tak pojďme na to," zavelela jsem.
O pět minut později.
"Počkejte! Slyšíte to?" zařvala Hinata.
"Jo. Je to divný zvuk, co?" snažila jsem se o úsměv, ale nešlo to.
"Radši půjdem, holky," rozhodla Ino.
"To neříkej dvakrát!" řekla jsem a rychle jsem vyrazila vpřed, táhnoucí za sebou obří větev a holky běžely hned za mnou.

Pak už jsme jenom lámaly větve na oheň, udělaly si párky, buřty, prostě znáte to, a pak šli spát, ale ještě chvíli jsme si povídaly.
"Ty vado, holky, ten zvuk mě dneska fakt docela vyděsil," přiznala jsem.
"To mě taky, zvláště když už se začalo stmívat," oznámila Sakura.
"To jo, mě taky, ale stejně bych se tam ještě jednou podívala, ale za světla," řekla Ino
"C-cože," vylekala se Hinata.
"Jo, já taky," řekly jsme já a Sakura najednou. Jenom Hin nějak mlčela.
"No tak, Hin, neboj, všechno bude ok," uklidňovala ji Sakura, "půjdeme tam za světla."
"D-dobře," řekla nakonec.
"Ok, domluveno, teď už ale půjdeme spát. Tak dobrou," řekla Ino.
"Dobrou."
"Dobrou."
"Dobrou."